Boboking přečtené 797

Moudrá krev 2011, Flannery O'Connor

V úterý jsem se konečně vrhnul na Moudrá krev od Flannery O'Connorové, kniha, kterou jsem si moc přál pod stromeček. Ale těšil jsem se asi až moc, a ono to nějak nebylo... ono. Měl jsem obdobný dojem , jako američtí recenzenti v 50. letech 20. stol. - povídky umí skvěle, ale román ji moc nejde. Ale musím říci, že i když jsem to chtěl po třiceti stranách vzdát, nějak to nešlo. Musel jsem to dočíst, něco mne stále tlačilo kupředu. Náročnější jižanské čtivo. Autorka si skutečně vyhrála především s absurditou postav a jejich konání.... celý text

Sanctus 2011, Simon Toyne

Už dlouho jsem nečetl žádnou knihu a lá Dan Brown a tato mi tedy sedla. Mělo to hlavu a patu, napínavý děj, opět tedy záhada z dávnověku křesťanství.

Jirkova zázračná medicína 2007, Roald Dahl

Prevítovi 2011, Roald Dahl

Dneska jsem si dal takovou vtipnou "jednohubku" od slavného a skvělého Roalda Dahla - Prevítovi. Je to další vydání skvělé a vtipné, typicky dahlovské knížky pro děti (ale nejen věkem). Stačí si jen přečíst anotaci.... celý text

Číňan 2011, Henning Mankell

Velmi zajímavá, a napsaná kniha. Původně jsem myslel, že to bude klasický severský thriller, ale "chyba lávky". Je to z části thriller, z části historický příběh, zčásti politická studie dnešní Číny. Přesto čtivé a skvělé!... celý text

Šedé duše 2010, Philippe Claudel

Mapa a území 2011, Michel Houellebecq

Dočetl jsem Mapa a území a je to skutečně skvělé. Asi to nebude kniha pro každého , ale mi se skutečně líbilo. Ta jeho "hra" s krutým popisem sebe samého skrze hlavní postavu a ta vize svého skonu, famózní. A přestože kniha skutečně není pornografická a ni nechrlí nenávist vůči arabským přistěhovalcům, je značně cítit, jak mu ruka "cukala", jak se chtěla rozohnit více. Jde to vidět např. v jeho vizi budoucnosti světa, potažmo Francie, kde jsou všichni vděčni za bohaté Rusy a Číňany.... celý text

Ostrov Sukkwan 2011, David Vann

Neuvěřitelně silný čtenářský zážitek! Kniha, kterou jsem z počátku bral jako zajímavý příběh soužití člověka s (panenskou, aljašskou) přírodou, se v polovině "metamorfózoval" v neskutečně drsné psychologické drama o žití či nežití. Je z něj jasně čitelné, že Vannův literární vzor je McCarthy. Příběh o totální, fatálním rozpadu člověka. Když si k tomu přečtete ještě doslov s biografií autora, ten člověk už tu neměl být, nebo sám být masovým vrahem. Jak to koneckonců doznává v jeho letošní, zčásti autobiografické knize vydané v USA.... celý text

Vnější tma 2011, Cormac McCarthy

Dočetl jsem o vánocích "svůj" dárek Vnější tma od C. McCarthyho. Jestli vám třeba jeho slavná postapokalyptická "Cesta" připadala drsná, tak Vnější tma tuto laťku ještě zvýšila. Není to psané jako klasický román - úvod-příběh- pointa, ale je to prostě cesta jižanskou Amerikou očima bratra a sestry, kde ona hledá své ztracené novorozeně, a on zase sestru. Úžasný místní slang, drsné charaktery, neuvěřitelně drsný závěr. Ale bylo to SUPER. Ve výborném doslovu se hodně odkazuje na právě vyšlou Moudrou krev od Flannery O´Connorové, a tak už je taky doma, v pořadí.... celý text

Černočerná tma 2011, Stephen King

Blíží se vánoce, a tak se na českém knižním trhu objevují ty nejslavnější literární hvězdy. Mezi nimi nesmí jako každoročně chybět i král literárního hororu, dneska už skutečně kultovní americký autor Stephen King. Nakladatelství Beta nám na letošní vánoční trhy nabídlo jeho novou sbírku „Černočerná tma“ A jak na mne kniha zapůsobila? S dovolením bych začal samotným (skutečně výborným) autorovým doslovem: „Příběhy v této knize jsou drsné. Možná se vám místy těžko četly. Jestli ano, ujišťuji vás, že mně se místy stejně špatně psaly.“ A skutečně, o knize se dá říci mnoho, ale asi nejvíce, že je skutečně drsná, a jak jsem už někde napsal, jakoby bez morálních zábran. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že napsat to King před nějakou desítkou let zpětně, vydal by to asi pod svým temnějším alter ego – Richard Bachman. V této sbírce, která byla nominována na cenu Bram Stoker 2010 (takový knižní Oscar pro horory), se nachází čtyři povídky – 1922, Velký řidič, Prodlužování času a Dobré manželství. Čtyři příběhy o čtyřech podobách lidského šílenství. První z nich – „1922“ – nás zavádí do malého městečka Hemingford v Nebrasce (které fandové znají už např. z románu Svědectví), přesněji na menší farmu manželů Jamesových. Povídka je vlastně vyznáním Wilfreda Jamese, který v roce 1922 zavraždil svoji manželku. Mnohým znalcům postup vraždy i zbavení se mrtvoly ve staré opuštěné studni, bude připomínat fantastickou knihu Doloros Claibornová. Ale zde je to přece jen trochu jiné. Zde Wilf není v roli trpitele. Je v roli muže, který se rozhodl vzít osud manželství, a potažmo farmy, radikálně do svých rukou. Pečlivě naplánovaný čin se ale začíná kousek po kousku rozpadat, stejně jako Wilfova rodina, a především jeho psychický stav. Jsme tak vtaženi do jeho děsivých halucinací, které vyvrcholí 11. dubna 1930 v jednom hotelovém pokoji v městečku Omaha. V povídce „Velký řidič“už ale nejde o pečlivě plánovanou akci, ale o bezmeznou touhu po krvavé pomstě znásilněné a zmlácené ženy. Není zde omluvy pro nikoho, kdo se má něco společného s tímto brutálním ponížením. Ovšem osobně vidím vrcholem „nemorálnosti“ povídku „Prodlužování času“. King zde dal skutečně volný průchod lidské závisti a nenávisti. Stačí jen podepsat smlouvu se satanem, a pak si užívat pohledem na utrpení druhého. Poslední příběh je psaný z pohledu ženy, která po letech manželství náhodou zjistí temnou stranu života svého manžela. Krvavá stopa, která se táhne mnoho let nazpět, ale neznamená jen šok pro ní, ale především hrůzu z důsledků jeho odhalení. Ale jakou zachovat tvář? Jak žít a spát vedle někoho takového? Ale jak se říká, na hrubý pytel, hrubá záplata! V posledních letech mnoho fandů krále hororů žije s jistým pocitem, že mistr se už trochu vypsal, že už to není to pravé „ořechové“. Příběhy nemají ten pravý nervy drásající „šmrnc“. Sbírka „Černočerná tma“ mi připadá jako návrat ke kořenům, do doby, kdy byl střízlivý tak pět šest hodin denně. Moderní horor, který nemá za úkol moralizovat, ale popisovat obyčejné lidi v neobyčejných situacích, které se tak trochu vymknout z rukou. A v tom je King mistr, což dokazují stamilióny prodaných titulů po celém světě. Zakončil bych opět citací z jeho doslovu: „Chyť se mě za ruku, můj věrný čtenáři, a já tě rád odvedu zpátky na denní světlo. Moc rád tam zamířím, protože věřím, že lidé jsou většinou v podstatě dobří. Za sebe tedy můžu prohlásit, že jsem. Tebou bych si však nebyl tak docela jistý."... celý text

Solar 2011, Ian McEwan

Nelly a příšerky 2011, Kes Gray

Sex, smrt a manželství 2011, Jon Øystein Flink

Recenze: Útlý norský román „Sex, smrt a manželství“ od Jon Øystein Flinka (*1976) je drsný, depresivní, naturalistický, ale i sarkastický, humorný a hravý. Zaškatulkovat ho do jednoho žánru či námětu je poměrně složité. Určitě je to obraz života dnešní západní společnosti, obraz zajištěných, a přitom „nešťastných“ mladých, jako je náš hrdina. Je jim nadějný dvaatřicetiletý spisovatel z norského Oslo, do jehož života vstupujeme té noci, kdy se rozhodne oběsit, skoncovat se svým životem. Není to momentální rozhodnutí, ale jako čtenář přesně nevíme, co je podnětem k tomuto rozhodnutí. Přitom toto fatální životní rozhodnutí autor zlehčuje, a to úmyslně, místem činu (pánským záchodkem v mužově kanceláři), či vnitřním monologem o volbě té správné hudby v IPodu při umírání. (Schubertova symfonie b moll nebo norské lidové balady?) Když nevyjde pokus na záchodku, přesuneme se do metra, kde by mělo už rozhodnutí být definitivně doděláno. Ale i zde nějak není klid na umírání. A tak nakonec mu nezbývá nic jiného, než přijmout roli, která je jako oficiální maska skrývající jeho temné já. Můžeme říci, že skutečně temné a drsné. Stačí vzít hrdinovy názory na Norsko – „.. velká pravda skrývající se především za tím vším samozřejmě zní, že zkurvené je Norsko, a to především to Norsko reprezentované Norským národem.“ Vyjít to v posledních měsících, čtenář by si mohl říci, jestli to není o životě šílence Anderse Behringa Breivika, který letos v červenci zmasakroval sedm desítek lidí. Hrdinův sarkasmus a cynismus se naplno projevuje i při nenáviděném setkání snoubenčiny rodiny – „zvláště o dědečkovi, který byl za války v koncentráku, ale kterého bohužel Němci nestačili zplynovat. Právě to považuji za vůbec nejhorší čin nacistů.“ Jaký si udělat názor na našeho hrdinu? Je to tragická postava, je to floutek bez citů, který nastaví zadek teploušovi, a následně to udělá do pusu třináctileté sestřenky? To si musí rozhodnout každý čtenář sám. Stejně jako to, zda brát toto dílo jako psychologickou novelu o úpadku moderního mladého člověka, nebo jako značně cynický, ale přesto humorný příběh ze současného Norska? Pravdu ale asi budou mít jedni jako druzí. V tomto románu, kde jde všechno od desíti k pěti, se čtenář bude smát, i bude nucen se zamýšlet. Budeme se usmívat nad cynismem hrdinovy cesty životem, i utápět v jeho depresích či halucinacích. Možná i nad tím, nakolik je to autobiograficky laděné? Hrdina i Flink jsou stejně staří, oba žijí v Oslo… Pokud máte v oblibě skandinávské tituly jako „Teorie sraček“ od Arto Salminena nebo „Švihadlo“ Juha Seppäläho, tak si jen obohatíte svou knihovničku o další obdobný čtivý titul. Pokud ne, tak prostě musíte přistoupit na autorovu hru, trochu snížit morální hodnoty, nastavit cynismus a ironii na maximum, a pak se už jen budete bavit. V norského orig. „Sex, dod og ekteskap“ přeložila Kateřina Kryštůfková pro nakl. Vakát. Díky moc Brno, BoboKing... celý text

Život s láskou, život bez lásky 2011, Elizabeth Gaskell

„Ti, kteří s ní měli obchodní jednání, ji popisovali jako osobu tvrdě smlouvající o cenách zboží, s níž nebylo vždy snadné vyjít. Susan nikdy nešetřila vlastním úsilím a vynaloženou prací jak na poli, tak na trhu, aby vytěžila co nejvíc.“ Takto se v úvodu knihy charakterizuje hlavní aktérka příběhu Susan Dixonová. Tvrdá, nesmlouvavá, a snad až bezcitná žena, která žije s temným břemenem své minulosti. Právě to je podle mne tím zásadním, čím se „ Život s láskou, život bez lásky“ liší od klasických příběhů autorek viktoriánského období jako Austenová, sestry Brontëové aj. Vlastně i od nedávno vydaného nejslavnějšího románu Elizabeth Gaskellové (1810-1865) „Cranford“. Postavy žen v těchto dílech jsou sice zobrazovány jako charaktery příčící se zaběhnutým společenským obyčejům, ale přesto se z patriarchálního světa nedokážou vymanit. Susan Dixonová je majitelkou a správcem vlastního statku, a díky svému jednání a vystupování si svoje „rovnoprávné“ postavení přece jen vydobyla. Ale námětem knihy je cesta k tomuto stavu. A jak jinak, než skrze tragickou lásku. V mládí si padne do oka se synem nedalekého statkáře. Vše nasvědčuje tomu, že jak ze strany rodičů, tak především obou milenců, nic v cestě naplnění jejich vztahu nestojí. Ale pak přijde smrt matky, a zákeřná epidemie nakonec dokončí v rodině dílo zkázy. V porovnání s nedávno vydaným románem „Cranford“ zde autorka nejen změnila obvyklé maloměstské, středostavovské prostředí, ale děj vlastně zakomponovala do čistě venkovského, zemědělského prostředí. A k tomu je „Život s láskou, život bez lásky“ spíše novela, či povídka, a tak neoplývá tím obvyklým koloritem postav. Naopak díky tomu se více věnuje těm několika hrdinům, jejíž osudy a charaktery popisuje do větší hloubky a plastičnosti. „Život s láskou, život bez lásky“ (orig. Half a Life-Time Ago) je tragický, milostný příběh o rozporu mezi láskou a povinností či slibem. Ani propast téměř dvou staletí na čtivosti nic neubírá, a jak píše v erudovaném doslovu nakladatel Josef Snětivý: „A věříme, že totéž potěší i čtenářky moderní, jimž máme tu čest představit Susan Dixonovou a osudové postavy jejího života.“ V překladu Jany Srbové vydalo nakl. Čas v roce 2011.... celý text

Paganiniho smlouva 2011, Lars Kepler

Přes víkend jsem "dal" konečně Lars Keplera - Paganiniho smlouva. Dobrý čtení, ale Hypnotizér mi pasoval o něco více. Paganiniho sml. je spíše než detektivka špionážní thriller. A jak jsem u Hypnotizéra říkal, že je to na tenké hranici mezi thrilerem a hororem, tak tato kniha mi místy připomínala spíše bondovku. Zase to vypadalo, že celý švédský policejní sbor je banda totálních blbců. Jinak námět skvělý, styl více než čtivý, brutalita bezmezná, komisař Joono fakt sympaťák.... celý text

Stará bolest 2011, Jan Sviták

Mladý český autor Jan Sviták (*1983) po dvou knihách pro děti (Čertovo kopyto a Pekelný advent, obě vydané v roce 2010) se rozhodl vstoupit i na pole literatury pro dospělé. Titul „Stará bolest“ (nakl. Kava-Pech, 2011) je prezentován jako psychothriller s prvky hororu, který by snad měl být takovým odrazovým můstkem k další knize, o které se na jeho stránkách píše: „V dohledné době by (autor) rád čtenářům představil, jak vypadá v jeho podání čistokrevný horor.“ A po přečtení „Staré bolesti“ si celkem živě dokážu představit, jaké noční můry hodlá na čtenáře přenést. Hlavním hrdinou jeho dospělácké prvotiny je mladý spisovatel, se kterým se seznamujeme skrze nejděsivější hrůzu, jenž může rodiče potkat - smrt vlastního dítěte. On i manželka se psychicky zhroutí, jejich manželství se rozpadá. Pro něj začíná období osamocení, nonstop alkoholového opojení, depresí a velmi živých nočních můr. Nastupuje cestu plnou bolesti, vnitřního neklidu, agresivity a sexuální zběsilosti. Cestu, po které ho provázejí bytosti z jiných světů, z jiné reality. Cestu, která ho má opět přivést ke světlu. To první, čím bych charakterizoval jeho hlavní postavu, je naprostá duševní rozervanost. A tak obdobně lze charakterizovat i samotný děj. Stejně jako hrdina i čtenář postupně začíná ztrácet pojem o realitě. Co je skutečnost? Co snad opilecké blouznění? Jsem provázení duševním peklem, které ještě autor vybičoval ukázkami s děl našeho literárního hrdiny. Díky tomu se proto spíše klaním k žánrovému zařazení do hororu. Další význačnou postavou je přítel zvaný Magor, opět značně bizarní postava jako vzhledově, tak i životně. Jeho násilnický otec ho v dětství vlastně upálil zaživa. Dneska je z něj vzhledově de facto lidská zrůda. Jinak normální a úspěšný podnikatel. S jeho postavou jsou spojeny tedy i bizarní sexuální potřeby. A samotná sex je v knize nepřehlédnutelný. Nelze se vyhnout erotickým, snad až pornografickým scénám, kterými kniha oplývá. Jakoby hrdinové hledali cesty ke klidu a odpuštění skrze sex. Ale to v dnešní moderní literatuře není nijak výjimečné a překvapivé. Sexuální otevřenost společnosti se jen odráží v literatuře. „Stará bolest“ je kniha o bolesti, plná bolesti, snad moc temná a deprimující. Přesto s jistým pozitivním poselstvím v závěru. Prostě mi to připadá jako přesný výsledek psaní vzniklý při poslechu temných balad od Rammsteinu, což autor přiznává v doslovu. Další info na www.jansvitak.cz... celý text

Žena v kleci 2011, Jussi Adler-Olsen

Moje recenze: Severské krimi thrillery, jenž jsou u českých čtenářů v současnosti tolik oblíbené, ve většině případů reprezentuje švédská literatura. Brněnské nakl. HOST nám titulem „Žena v kleci“ (orig. Kvinden i buret, 2007) nabízí celkem méně známou dánskou literární scénu. Autorem knihy je Jussi Adler-Olsen (*1950), který tímto románem začal sérii kriminálních thrillerů o kodaňském policejním oddělení Q. Do této série patří zatím dva další romány, které by měli vyjít česky příští rok. To nejmarkantnější, čím se vyznačuje skandinávská krimi, je značný důraz na lidské charaktery. Vytvořit postavy, která nejsou bezchybné či bez emocí, jako v amerických CSI seriálech, ale naopak lidé, kteří mají svůj osobní život. Život, který zasahuje do jejich práce, který vytváří mnohdy jejich svérázný pohled na svět. A tohoto se nám dostatečně dostává v postavě komisaře Carla Morcka. Do příběhu vstupuje tento mrzutý a uštěpačný kriminalista s rozpadajícím se manželstvím po rekonvalescenci z tragického případu, při kterém jeden jeho kolega zahynul a druhý zůstal navždycky připoután na lůžko. V tomto rozpoložení s ním není lehké pracovat. Řešením, jak využít jeho jedinečných kriminalistických schopností, a přitom zachovat klid na stanici, je udělat ho hlavním a jediným členem oddělení Q, které má za úkol vyšetřovat společensky nebezpečné nevyřešené případy z nedávné minulosti. Takto se dostane k pět let starému případu nevyjasněného zmizení významné političky Merete Lynggaardové. Hlavní děj příběhu je tímto rozdělen do dvou časových rovin, které se v závěru setkávají v děsivém rozuzlení. Jedna dějová osa je vedena z pohledu Morcka a jeho svérázného vyšetřování, druhá je nám pokládána z pohledu Lynggaardové, roky uvězněné ženy v kleci. Nosnými prvky celého příběhu jsou tedy tři značně odlišné postavy. Morck, mrzoutský kriminalista, který se do případu zakousl a nepustil, Merete, žena v kleci, jenž je roky vězněná a deptaná v podivné betonové „laboratoři“, a to bez jediného náznaku proč. Tou třetí výraznou postavou je Asad, postarší emigrant ze Sýrie, který je sice v postavění uklízeče podivně sestaveného jednočlenného oddělení Q nacházejícího se ve sklepení kodaňské kriminálky, ale jinak je to nečekaně vitální pomocník zcela oddaný komisaři Morckovi. Svým cizokulturním pohledem na svět bychom mohli říci, že ho Adler-Olsen použil k jistému odlehčení celého příběhu. „Žena v kleci“ je výborně sestavený thriller, kde na jedné straně sledujeme vyšetřovatele, jak krok po kroku odkrývá záhadu zmizení slavné političky, na druhé pak už od prvních stránek sice víme, kde ona „žena v kleci“ je, ale stejně jako ona stále nechápeme proč, proč je roky držena „v kleci“. Dalo by se říci, že motto knihy by mohlo znít takto : „Nenávist trvá celé roky. Proč tedy nezabíjet pěkně pomalu, třeba celá léta?“... celý text

No a já 2011, Delphine de Vigan

Po románech „Bludy z nudy“ od S. Sperlinga a „Axolotl roadkill“ od H. Hegemonnové je kniha „No a já“ dalším titulem z ediční řady Světová knihovna, který nám předkládá značně kritický a možná i drsný pohled na život a myšlení současné evropské mládeže. Tímto románem se francouzská autorka Delphine de Vigan (*1966) velmi kladně zapsala do čtenářského povědomí a sklidila pochvalu i z řad literárních kritiků. Dokládají to nejen ceny Prix des Libraires, Rotary International, či nominace na prestižní Prix Goncourt, ale i filmové zpracování, kterého se tento příběh, vydaný pod názvem „No et moi“ (2007), dočkal v roce 2010. Hrdinkou tohoto celkem krátkého románu je třináctiletá Lou Bartignaková z Paříže. Dívka žijící v podivné neharmonické rodině poznamenané velkou tragédií – úmrtím dítěte. Je to nesmělá dívka malého vzrůstu, ale taky velkého IQ 160. („A přitom si nedokáže zavázat ani jednu podělanou tkaničku.) Díky své inteligenci přeskočila několik ročníků školy. Pro její intelektuální vývoj je to jednoznačně jedině pozitivní, bohužel z jejího pohledu je tím vyloučila z kolektivu spolužáků nejen svými školními úspěchy, ale především svým věkem, svým stále spíše dětským tělem, zatímco její spolužačky, jak sama Lou říká, už mají co nosit v podprsence. Jedinou její spřízněnou duší je černá ovce třídy, krásný a rebelující Lucas, přesný opak jí samotné. Už dvakrát opakující ročník, tedy jednoznačně nejstarší student ve třídě, který žije osamoceným životem rozpadlého manželství jeho bohatých rodičů. Její dosavadní život změní nešťastně vyřčené téma referátu: „Mám v úmyslu vylíčit osud jedné mladé bezdomovkyně, její život … vlastně… její příběh.“ Onou „mladou bezdomovkyní“ je osmnáctiletá dívka z ulice jmenující se pouze No, se kterou se nesměle seznámí na jednom pařížském nádraží. Tím začíná její procitnutí z dětských snů do skutečné, dospělé reality okolního světa. Lou v konfrontaci jejich rodinné tragédie a životního osudu čím dál sympatičtější No vidí jasné řešení. Najít odvahu postavit se zarytým postojům společnosti k těmto odpadlíkům, houmlesákům, smraďochům, a podat No pomocnou ruku. Nebudeme si nijak nalhávat, že tento rebelující a mesiášský pohled dospívající člověka na zvyklosti dospělé společnosti představuje nějakou výjimečnou originalitu, ale právě díky sepsání z pohledu neobvyklé mysli nadané mladá dívky, za použití pouličního slangu a reálií současné Paříže, se tím vytvořil silný emotivní příběh o bezmocnosti kolem nás, o bezmocnosti proti osudu, který nelze obejít. Obdobně jako u autorčiny knihy „Ani později, ani jinde“ (Odeon, 2011) jako čtenář neočekávejte happyend. Snad jen naději skrývající se na konci knihy ve větě: „Slečno Bertignaková? Ano?. Nevzdávejte to.“ Titul je poutavý pohled na "vystřízlivění" mladého, sic geniálního člověka na sociální otázky, na morální systém, kterým funguje jinak tak technologicky dokonalý svět. Kniha je po dějové stránce odhadnutelná, přesto zajímavá.... celý text

Zimní oběť 2011, Mons Kallentoft

Moje recenze: V množství severských thrillerů, které si v poslední době u našich čtenářů získaly značné obliby, určitě stojí za zmínku vynikající román „Zimní oběť“ (orig. Midvinterblod) švédského autora Mons Kallentofta (*1968). Přestože autor přiznává, že pochází z klasické dělnické rodiny, kde kniha byla spíše vzácností, on sám během dospívání objevil kouzlo literatury a dneska je z něj jeden z nejčtenějších severských autorů současnosti. Mnozí dokonce tvrdí, že převzal žezlo krále thrillerů po zesnulém Stieg Larssonovi. Děj příběhu se odehrává v menším městě Linköping na jihu Švédska, kde sám autor vyrůstal. Během jedné obzvlášť tvrdé zimy se na planině za městem najde na stromu oběšená nahá mrtvola otylého muže. Jeho tělo je značně zohyzděno, je očividně hodně zmláceno a pořezáno. Případ dostane na stůl policejní oddělení z Linköpingu, kde pracuje jako kriminální inspektorka Malin Forsová, hlavní postava nejen tohoto příběhu, ale i několika dalších pokračování. Malin s kolegy po příjezdu zjistí, že oběť byla zabita někde jinde a posmrtně pověšena zde, všem na očích. Otázkou je, proč stálo někomu za námahu v této mrazivé době zabíjet, tahat a obtížně věšet na strom mrtvolu téměř sto padesáti kilového muže, ze které se nakonec vyklube postarší mentálně pomalejší osoba, která je známá svým neustálým postáváním u blízkého fotbalového hřiště. Jak je u severských krimi thrillerů zvykem, autor zde nejde jen po klasické thrillerové linii, neklade hlavní důraz na brutalitu činu nebo absurdní vyšinutost pachatele, ale hlavním prvkem děje je člověk. Člověk, který má své klady i zápory, který má svůj osobní život, jenž má samozřejmě vliv i na jeho profesní záležitosti. Právě tato řekl bych kombinace napětí při odhalování zločinu a zosobnění se z postavami, je jedním z nosných prvků, které dělají z této literatury něco jiného, zajímavějšího. Takže i Malin Forsová je nám předkládána nejen jako policistka s výbornou intuicí, ale i jako svobodná matka dospívající dcery, která trpí svojí samotou, která má jisté sexuální frustrace a sama sobě přiznává, že nejraději všechny své soukromé i rodinné problémy řeší až moc často pomocí alkoholu. Vnímavější čtenář si určitě taky povšimne, že jako u mnoha severských děl, i zde autor poukazuje na sociální reálie Švédska, plné násilí, xenofobie a především alkoholismu, což je v jistém rozporu s našimi vžitými představami Švédska jako nejdemokratičtějšího a nejliberálnější státu Evropy. Výjimečným prvkem v knize je pak jisté paranormálno. Kurzívou jen v ději psaný text, který nám mluví jazykem onoho mrtvého muže, vlastně jeho ducha. Nejedná se o „trapnou“ snahu přinést do knihy trochu populárního fantastična, ale z psychologického pohledu o geniální zatraktivnění příběhu. „Zimní oběť“ je bravurně napsaným thrillerem, který odhaluje temnou stranu lidské psychiky, plné nepochopitelné nenávisti a logiky, či snad zvrácenosti, jež dokáže šokovat. V překladu Luisy Robovské vydalo brněnské nakl. Host, které právě vydalo i další knihu z tohoto cyklu „Letní smrt“.... celý text

Tři vánoční dárky 2011, David Kaps

Moje krátká recenze: „Ať chceme nebo nechceme, naše srdce o Vánocích zjihnou a lásku i zklamání prožíváme mnohem intenzivněji, než ve zbytku roku – byť pro to vlastně není žádný důvod.“ , touto myšlenkou začíná anotace knihy z nakladatelství Čas a nezbývá než s tím souhlasit. Svátky vánoční už dávno ztratily pro většinu lidí náboženské opodstatnění, jsou to sice momentálně silně komerční svátky, ale přiznejme si, kdo se na ně netěší, kdo z nás během nich není přístupnější kladným emocím. Přesně tak to pochopili i autoři tří povídek, které jsou součástí knihy „Tři vánoční dárky“. Tři různí autoři, tři různé náměty, tři různé příběhy. První povídka je z pera u nás známé autorky historický a milostných příběhů Hany Marie Körnerové. Přestože její dílo jsem nečetl, přece jen tituly jako „Andělská tvář“, či „Pán hor“ mi párkrát prošly rukama, a tak její příspěvek nazvaný „Vánoční dárek“ přesně odpovídal mé představě. Milostný příběh, do kterého je zakomponovaná Francie, jenž je psaný ve stylu filmů z První republiky, ve které době se taktéž i odehrává. Dospívající Marguerita přijde o rodiče a musí odjet z rodné Francie do neznámých Čech, kde čeká její opatrovnice teta Alžběta. Z slunné Francii na maloměstské stavení v horách, kde tvrdou rukou vládne protivná Alžběta nad celým osazenstvem domu. A to včetně jejího sympatického, ale zasmušilého manžela Richarda. Nepřekvapujícím výsledkem byl smysluplný a čtivý romantický příběh se všemi náležitými ingrediencemi. Naopak trochu překvapující pro mne byla povídka „Adventní prsten“ od Josefa „Pepson“ Snětivého, autora několika knih i nakladatele této knihy. Měl jsem tu čest přečíst většinu jeho tvorby, ve které preferuje humorný podtón v příbězích o peripetiích partnerských vztahů. V této sbírce ale je jeho povídka přece jen jiná. Netradičně zasmušilejší, a to jak námětem, tak i postavou hlavního hrdiny. Jeho mužští hrdinové jsou většinou ukázkami typických „trubců“, kteří se honí za každou sukní, nebo se o to snaží. V tomto příběhu se dostáváme do skomírající manželství, které drží pohromadě už jen malý syn Pepino. Hrdina s ním prožívá neuvěřitelné příhody, jenž mohou nastat pouze s dětmi. Příhody, které se při četbě zdají humorné, vtipné, ale v reálu tomu tak není. A právě jen tento krásný vztah se synem je mu nakonec tím nejhezčím, co mu Vánoce mohou nabídnout. Na dílo „Pepsona“ skutečně netradičně melancholický závěr. A jen doufám, že není autobiograficky podložený. Závěr souboru patří Alexandru Stainforthu (v.jm. David Kaps) s povídkou „Vánoční afrodita“. Tento poměrně mladý autor je mi zatím čtenářsky neznámý, a díky jeho titulům jako cyklus „Sága temné vášně“ – historickým romancím, jsem byl celkem překvapen příběhem ze současnosti. Dá se říci, že z celé trojice příběhů byl asi nejpozitivněji naladěnou povídkou. Naše hrdinka Dana už o sobě nemůže říkat, že je mladá dívka, její milostné vztahy jsou nulové, práce deprimující a nudná … Prostě postava jako vystřižená pro kouzelný vánoční zázrak. A ten se uskuteční díky vánoční návštěvě u její babičky na venkově. Kniha „Tři vánoční dárky“ je příjemně čtivým výsledkem práce autorů, kteří už mají za sebou celkem pěknou řádku titulů. Jsou to znalci řemesla zvaného spisovatelství, kteří umí používat jazyk, vědí jak přitáhnout čtenáře ke stránkám (nebo aspoň ho neodradit), a to i v námětech, které upřímně nelze považovat za naprosto originální a neodhadnutelné. Ale je to vánoční kniha, kniha která nemá šokovat, ani motat hlavu existenciálními myšlenkami. Má to být kniha příběhů o naději a lásce, o troše světla v jinak až ne moc veselém světě. A to se naší trojici podařilo bezvýhradně.... celý text