Braenn přečtené 210

Ikarijský zaklínač 2008, Sara Douglass

Průměrná fantasy plná epických superhrdinů, díl druhý. Tentokrát ve znamení kultu Ženy. Doufala jsem, že série bude mít vzestupnou tendenci, no podařilo se jen napůl. Kniha se snaží překonávat sama sebe v tom, jaký titul si ten který hrdina odnese. Dám jeden příklad za všechny, v jakém duchu se kniha nese. Není ani třeba dvacetiminutový výcvik pod mistrem, (ve stylu amerických filmů) aby dotyčný získal všechny tajné dovednosti a um a vyrovnal se desítky let trénujícím protivníkům. Tady se jede na předurčení, probuzenou krev, dosaďte cokoli, co umožní hrdinovi a hrdince získat další a další schopnosti. Tak třeba si tak holka, co v životě zvedla tak maximálně koště, přijde k luku, jehož nátah dle popisu odhaduji tak na 180 liber, zatne zuby, zatne svalíky a napíná, napíná a puuuum! Do terče. A znovu. A znovu. Má totiž lukostřelbu, jak nás autorka nezapomněla ubezpečit, v krvi. A to doslova, jak se později dozvíme. Luk si rovnou nechá. Podobně namáhavým způsobem přijde ke smečce naprosto hustých psů, zbývá na sebe obléci několik do detailu popsaných krutooblečků a z vesnické holčiny je rázem Vůdkyně, ze které padají na zadek všichni chlapi, ženské a navíc i ti čokli. Zapomněla jsem na koně? No ten je taky děsně super. Ne že by ho potřebovala, když je co chvíli zásobována novou schopností, u které se teleport na libovolné místo z kouzelné věže ještě počítá k těm slabším. Děvčata, vyměňte si kalhotky a přejte si být jako ona, neboť zůstává skromnou a podceňující se dívkou! Aby toho nebylo málo, zvládá takto superžena během válečného tažení, které vede v první linii, odnosit a odrodit tři děti, syna a dvojčata. To jedno s sebou tahá sebou do válečné vřavy a na výzvědy nepřátelským terénem. Přece ho nenechá někde v nebezpečném zázemí, co kdyby třeba spolklo uvolněný kousek hračky! Na její omluvu ovšem nutno říct, že má i rasově odůvodněné superdítě, které už od mala vlastní mysl dospělého a dokáže se svým okolím telepaticky komunikovat. Kupodivu ani jednou to není o tom, že potřebuje vyměnit posranou plínu. Nu a v tomto duchu se nese celá knížka. Hrdinové násobí své schopnosti a tak nějak příběhem ladně proplouvají, každá jejich ztráta je následně proměněna v plus, umírání se nebojte, na to mají zupa písničky. Skoro bych fandila hlavnímu nepříteli, kdyby jeho jedinou starostí nebyla množírna gryfů, které přivádí na svět rychlostí, před kterou blednou i králíci, a jejichž populační křivka už dávno vylétla z tabulek někam ke stropu. Jde tato nesmyslná epika ještě znásobit? Ano, jde. Ve třetím díle. To budete valit bulvy. Proč tedy dávám tři hvězdy, jakkoli slaboučké? Protože za tím vším balastem a nesmysly, neuvěřitelnými charaktery z dívčích románků a důrazu na ženskou stránku, se skrývá celkem zajímavý příběh, u kterého stále chci vědět, jak dopadne. A také za linku Faraday, které nepřestávám fandit.... celý text

Hřebec 2015, Alice Clayton

Vzala jsem do ruky román, u kterého jsem očekávala, že hlavním obsahem bude, jak už to tak u podobných knih bývá, nějaké to "buch buch", "ach ach" a "přece se vešel". Konalo se příjemné překvapení, hlavně díky humoru. Palec nahoru za knihy, které se dokáží nebrat vážně. Další palec nahoru za výhru poměru děje nad sexem. Ne že by na buch a ach nedošlo, ale stalo se tak až na konci knihy. Chápete? Na konci. Knihu opravdu držel jakýs takýs děj! Dokonce jsem se několikrát zasmála, a nebylo to popisům společných nekonečných orgasmů! No a za co palec dolů? Za hrdinku. Přátelé... skvělá programátorka, machr na matiku a kdo ví co všechno, co je zároveň zapálená umělkyně a k tomu typ holky, hltající pokleslý žánr erotické literatury? A co hltající, dokonce ji prožívající tak, že si podle toho lajnuje život? No... no ne. A další palec dolů míří za hlavního hrdinu, rozhodně sympatického, to ne že ne. Ovšem pohádce o tom, jak se šikanovaný intoušek proměnil v sexy hřebce, dobře ukrytého pod brýle a sako se záplatami, té jsme mohli věřit naposled při premiéře prvního Indiana Jonese. A navíc, tenhle týpek neměl ani bič. Takže dávám v rámci žánru čtyři slabší hvězdy, protože vyniká nad průměr. Za ten humor především.... celý text

Válečná sekera 2008, Sara Douglass

No... takhle. Kniha má kolísavou tendenci snad ve všech směrech. Na uvítanou na vás vybafne dlouhatánská báseň, která má krom nevalné kvality veršů čtenáři naznačit, že se opět, ano, opět jedná o příběh, v němž vyvolený hrdina zachraňuje celý svět před Temným pánem, pardon, vlastně Ničitelem. Aby bylo klišé konečné, jsou Vyvolený s Ničitelem bráchové. Nevlastní. Klišé je slovo, které se v mém komentáři bude opakovat celkem pravidelně. Neboť tu máme hrdinu s velkým H, obdařeného krásou, chytrostí, statečností, vojenskými dovednostmi... zkrátka muže, před kterým muži salutují a ženské sundávají kalhotky. Ten je nejvyšším církevním velitelem jednotek. Církev, další klišé, je tu zlá, protože kdysi před mnoha lety zničila fungující a krásně šlapající spolužití ras, zničila všechny krásné stromy a tak dále, překroutila celou historii a vedou ji největší intrikáři a zlouni, což pochopíme velmi záhy. Ti zlouni nám sice s láskou (a zatím ne úplně zcela vysvětlenými důvody) vychovali hlavního hrdinu, ale tam bude určitě háček, který vyplyne v dalších dílech. Náš Hrdina, aby neměl postup v kariéře do budoucna moc komplikovaný, je ještě nevlastní bratr dědice trůnu, tentokrát přes matku. Řeknu vám, rodinné oslavy v téhle famílii musí být dobrý odvaz. Dědic-brácha je pro změnu nejvyšší velitel zase královského vojska. Je voják. Má loajalitu svých mužů, ale jen do chvíle, než se poblíž vyskytne Hrdina, protože pak dělá jedno nelogické a zlé rozhodnutí za druhým, hrozně žárlí a chová se náctiletý jako kretén bez špetky vojenského uvažování, aby nám náhodou nepřišlo na mysl, že bychom si ho mohli oblíbit. A přitom by stačila špetka intrik nebo jedna dýka ve tmě, aby byly jeho problémy vyřešeny, ale na to nemá dost mozku, takže většinu knihy se jen nafukuje a prská, až drobky od pusy odletují. Pak se tam ještě mihne náhodný počet hlavně-vedlejších postav, hlavně ženských (uhrančivě krásných, jedna vedle druhé), které mají (jedna vedle druhé), jak nás spisovatelka nechá zjistit, různé spešl dupr cupr tituly jako Přítel lesa, Matka vyvolených a já už ani nevím co. Co to obnáší se budeme asi dozvídat průběžně. Nicméně už teď víme, že když je průšvih a někomu hrozí smrt, stačí trocha toho procítěného zpěvu a je vymalováno. Hlavní hrdinka taky miluje Hrdinu, ale musí si vzít jeho Bráchu-vojáka, takže nenávist mezi těmi dvěmi bují jak plíseň u nás v podkroví. Do toho Hrdinův okřídlený otec a rasa nádherných dlouhověkých Ikarů (pardon, Ikarijců), blíže nepochopených zakrslých pohanských lidí (to asi aby rozpor mezi církví jednoho Boha a Matky přírody byla víc viditelná. To křesťanství musí ležet v žaludku polovině spisovatelů fantasy), rasa Charonitů (převozníků, podobnost s Cháronem čistě úmyslná)... Protřepat, nemíchat, máme tu další klasický fantasy "zachraň svět, vyvolený!" román. Plusy? Mno... čtivé. Charaktery hezky vykreslené, (líbila se mi Faraday, než se taky stala svého druhu vyvolenou), škoda za výše zmiňovanou černobílost a hraní na city. To, že je autorka ženská (a to říkám jako ženská) je tu zřetelně na škodu nejen u romantických linek. Neurazí, nenadchne, neoslní. Prostě čtivé, jednoduché klišé. Dalším dílům dávám šanci, ačkoli vývoj je naznačen snad ve všech směrech. Třeba ale překvapí?... celý text

Dcera kostí a dýmu 2012, Laini Taylor

Moje čtenářská výzva z Prahy. Další teen fantasy. Na rozdíl od některých komentářů zde, mně se víc líbila první půlka, která byla tak nějak... plná očekávání. Člověk neví, co čekat, hrdinové tady i Jinde byli otevřeným otazníkem, a na svůj žánr celkem originálním. K tomu pubertální hrdinka, která, ah ano, konečně dělá věci úměrné svému věku. Zamilovává se do idiotů. Plýtvá přání na věci, jako jsou uhry a cool barva vlasů, a huňaté obočí své rivalky. Za mne palec nahoru. Krom toho také zapomene říct své rodině tu nejvíc důležitou informaci, která by je mohla zachránit, nebo alespoň varovat, a místo toho začne slídit, ale tak příběh se musí pohnout... Postupně to bylo horší. Rozmohl se nám tu takový nešvar... objevuje se nám tu nesmrtelný, neuvěřitelně krásný superduper hrdina. Který, chvíle napětí, no neuhodnete, během dvou setkání promění svůj vztah k hrdince od "chci tě zabít" do "jsi má životní láska". Plusem budiž, že je vše alespoň okecáno tím, že ji vlastně už znal a miloval. V lince, ve které se jejich vztah promění z "chci tě zabít, můj úhlavní nepříteli" do "jsi má životní láska". Během prvního setkání. Checht. Jako zajímavou vložku uvedu, že kniha občas připomíná pasáže cestovní agentury, lákající nic netušící turisty do Prahy. No myslím, že by byli zklamaní, kdyby viděli tu nadpozemskou nádheru, popsanou v knize. A pak tu máme druhou půlku knihy, kde můžeme číst tklivý příběh jejich nesmrtelné lásky, příběh, v němž jsou asi jediní dobří, kteří vidí konec věčné války a nepřátelství, zkrátka se ponoříme po kolena do cukrové vaty, jen lehce opepřené očekáváním smutného konce. Do toho se sem tam mydlí křídla nekřídla, let nelet, přímo před očima celé turistické Prahy. Což je trochu divný úlet. Můžeme jen hádat, že v dalším díle potkáme hrdiny na opačné straně barikád, jen mocně přitahované k sobě navzájem, na jeho konci se zas dají do kupy a ve třetím budou asi bojovat proti velkému zlu v odboji, aby spojili nespojitelné a umožnili patřičné výbuchy srdíčkového ohňostroje. Každopádně, dávám lepší tři hvězdy. Autorka má cit pro detail, dokáže mistrně vykreslit atmosféru (i když se vám třeba nelíbí, co popisuje). Rozhodně lepší kniha z jí podobných.... celý text

Pýthiiny rady 2015, Erik Axl Sund

Inu, co začalo lehce na pováženou, skončilo mistrovsky. Knize nemám, krom často zmiňované překombinovanosti, moc co vytknout. Nebylo to lehké čtení, to ani náhodou. Udržela si napětí, ba co víc, dokázala gradovat, aniž by nudila a opakovala. Vyústění linky Sofie/Victorie mě postupně nutilo otevírat papulu níž, níž a níž, až jsem se jen úlevně usmívala. Přitom žádná cukrová vata a všechno, s čím člověk od začátku počítal, je jaksi jinak. Linka Madelaine... inu, někdy jsem si nebyla tak docela jistá, nebo chcete-li, přesvědčená, ale logiku to mělo. I smysl. (SPOIL!) A popravdě její osud se mne dotýkal mnohem víc, než bych byla ochotná přiznat. Ježiši, zneužívaná holka porodí dceru, její příbuzní jí ji velmi snadno nechají sebrat a dají na vychování svým kámošům, taky pedofilům, s jasnou myšlenkou co s ní bude, a že si taky šáhnou? Když tam byly scény s ní jako miminkem, bylo mi bez keců do breku. Možná proto, že mám sama doma? Kdo ví. No a jak to vrcholilo a vrcholilo, největší kopanec byl pro mne nikoli nalezení té arény a fetišů, ale popis scény s ukrajinskými Židy, konkrétně nemluvňaty a ostnatým drátem. Kdysi jsem už na to totiž narazila v něčem historickém. Ach jo, to je prostě všechno hnus na entou. A o to víc je potřeba si to připomínat. Co je takovým poselstvím celé knihy? Hm... zlo vzniká ze zla, cyklí se a řetězí. A že zavřít oči může být stejně hrozné, jako ubližovat. Tak či tak, zasloužených, krásných pět hvězd. Tleskám!... celý text

Hladový oheň 2014, Erik Axl Sund

Kniha je lepší a lepší. Autoři se vypsali. Děj je přiměřeně složitý, aby nenudil, a zároveň od čtenáře vyžadoval pozornost. Odborný, v leckterých případech. Vraždy chlapců se dostávají do pozadí, o to víc prostoru se věnuje Victoriině historii a Sofiině životu, stejně jako komisařčině. A pro mé potěšení je o něco méně nešťastný. Rozkrýváme celé pozadí navzájem propojených rodin, a musím říct, že člověka neuvěřitelně mrazí. Jak málo stačí, aby se o zločinech, páchaných na těch nejbezbrannějších, dokázalo roky mlčet. Nebo jaká lhostejnost orgánů. Nedělám si iluzi, že u nás to před těmi lety bylo o moc jiné. Zkrátka, kniha je velice, ale opravdu velice dobrá. Pátou hvězdičku nedávám s pocitem, že ještě má kam postupovat. A taky za ten podivný začátek a ne úplně osvětlenou věc s Johanem.... celý text

Vraní dívka 2014, Erik Axl Sund

Při čtení první půlky jsem odolávala pokušení knihu zmuchlat a zahodit někam do temného koutu pokoje. Asi bych to udělala, nemít ji ve čtečce. Připadalo mi to jako jeden z těch klasických, laciných thrillerů, které se snaží za každou cenou šokovat co největším množstvím brutality a sypou ji na čtenáře ať už to smysl má, nebo nemá. Ráda se například dozvím detaily případu, který se řeší, ale nepotřebuji vědět, že někdo řešil v roce xy taky nějaký nesouvisející případ, kdy bylo dítě zneužito takto a takto a takto a takto, tady máte detaily, kdyby vám to náhodou bylo málo. A detailů o ubližování dětem a světu, kterému je to putna, o to tam nouze není. A pak hrdinové. Nenávidím knihy, ve kterých jsou snad všichni nešťastní, depresivní, zklamaní a zneužívaní, ve kterých si zneužívané dítě vyjde na procházku a jako první narazí náhodou na dalšího pedofila. Tak pokroucený svět zas není, nezlobte se na mne. Vydržela jsem. A nakonec jsem byla ráda. Styl se trochu urovnal, kniha je velmi čtivá, brutalita se dávkovala hodně, ale jen tam, kde měla smysl. Přišlo pro mě poměrně slušné překvapení, v životě našich hrdinů se to dokonce šťastně zablesklo a i když některé věci jsou trochu přitažené za hlavu... tak když jsem dočetla poslední stránku, první reakcí bylo: Hej! A co bylo dál? Nemůžete mě takto napínat! Proto dávám slušné, zasloužené tři hvězdy. Dala bych i čtyři, ale ta první půlka byla hrozná.... celý text

Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte 2005, Zdeněk Matějček

Strach v hrsti prachu 1983, John Ives

Nadčasový napínavý příběh. Má čtenářská výzva "kniha rodičů". Dílo sice místy připomíná spíš Příručku mladých svišťů "Jak přežít ve žhavé poušti", ale když to přijmete, není problém. Váhala bych se zařazením do thrilleru, protože celou dobu tak nějak víme, na čem kdo je a spíš než dech beroucí napětí a mrazení nás doprovází pocit zvědavého očekávání, jak že to hrdinové (hrdina) zkoulí. Drobným mínusem pro mne bylo poněkud nedůvěryhodné propletení čtyř obětí co do milostných vztahů, o to víc pak příjemně překvapilo, jak se to vyvrbilo. A pak také konec, na můj vkus příliš useknutý. Lepší čtyři hvězdy.... celý text

Tma 2016, Bernard Minier

Do třetice všeho dobrého, nebo možná zlého? Zkrátka jsem přelouskala další díl. Kladně hodnotím, že autor od minulé knihu umírnil svou potřebu prezentovat hloubkovou sondu do mysli i toho nejméně důležitého aktéra. Ubylo postav a ubylo Martina. I to hodnotím kladně. Většinu děje obstarává žena, říkejme jí třeba Oběť. Dějí se jí strašné věci, které jsou sice od začátku do konce založeny na předpokladu, že je pitomá, praštěná nebo nevím co. Nahlásím policii divný anonym, ale nemám už potřebu oznámit, že někdo zlomil tlapu mého psa a hodil ho do popelnice. Pořídím si nový zámek a závoru, ale klíče si nechám hodit na půl dne do schránky a závoru pro sichr nepoužívám. A když vím, že mi ty klíče někdo opravdu obšlehl, tak už nemám potřebu ten zámek měnit znovu. Podstrčí mi falešně antidepresiva, tak to vyvrátím tím, že je začnu skutečně užívat. Zkrátka je to, jako u minulého dílu, nekonečná variace na "nepátrej, neptej se, hrej s autorem jeho hru". Pokud to přijmu, je to nepříjemně uvěřitelný příběh o tom, jak snadné je někomu zničit život v očích okolního světa a tím ho poslat do kytek. Uvěřitelný... do chvíle, než k Oběti vleze padouch, znásilní ji, zfetuje, nakazí HIV a... ona, do té doby šílená třesoucí se troska na prášcích, najednou vstane, oklepe se a řekne si něco jako "tož co sme si, to sme si, ale tohle už jakože ne". A lusknutím je z ní chladně a logicky uvažující strachu prostá válečnice, co si jde hned koupit do obchodu zbraň a naplánovat dokonalou pomstu... moment, proč že si ji nepořídila předtím? No tak, nepátrejte, neptejte se! Průběžně nám do děje vstupuje Martin. Taktéž psychická troska, ovšem nepodceňujme jeho genialitu. Prochází příběhem jak polobůh antickou tragédií a prodírá se mlhou nepochopení a ignorace, v níž se doteď potáceli všichni ostatní. Když pak stojí před dveřmi Oběti jako novodobý Ježíš, aby jí řekl, že ON, na rozdíl od všech ostatních, jí skutečně věří, promáčela jistě nejedna čtenářka či citlivý čtenář kapesník. Co říct dál? Sem tam si přečteme něco o srdci Marianne, pustíme si Mahlera (přiznám se, podle jména od něj neznám ani tón. Ale potom, kolikrát mi ho omlacovali o hlavu už ve třetím dílu Mahlerovské trilogie, mám na něj neskutečnou alergii) a operu (neboť oč méně se zde dostává klasiky literární, o to více zabrousíme do hudby). Čeká nás krátká lekce z pomsty plná útěků do temného lesa. Proč se taky zamykat doma nebo v motelu, že ano. No a na závěr, na závěr to všechno dobře dopadne. Dobře. Strašně dobře. To si autor na závěr něco šlehnul, nebo co měla znamenat ta slaďárna o adopci, sňatku, dalších dětech a výkřicích naděje pro jeho čtyři či kolik let vězněnou lásku? Každopádně oproti minulému dílu je zde výrazně méně balastu, experimentů s čtenářovou trpělivostí a ran do Martinovy hlavy, takže zvedám zpět k slabým, ale zaslouženým třem.... celý text

Kámen na vrcholu 2004, Ewa Białołęcka

U prvního dílu jsem měla růžové brýle, tady je to přesný opak. Na druhý díl jsem čekala strašlivě, strašlivě dlouho, a dostala jsem se k němu asi deset let po vydání jedničky. Tak jsem ho popadla, sedla si do studovny a četla, četla, četla... a čím víc jsem četla, tím víc jsem se mračila. Nebylo to ono. Očekávala jsem strašlivě moc, a o to větší asi bylo zklamání. Zvedat body za reálie a charaktery nebudu, obdobná kvalita se u druhých dílů rozumí sami sebou. Tady to naopak vypadalo, že se na nich autorka snaží stavět až moc a vychází dost křečovitě. Měla bych být fér a přečíst si ji ještě jednou. Možná to udělám, a pak zvednu své dvě hvězdy výš. Nebo také ne. Kniha není zas TAK špatná. Jenže ve srovnání s jedničkou to prostě není dobré, a proto dávám jen dvě smutné hvězdy. Další díly co? Mám louskat v polštině? :(... celý text

Netopýr 2013, Jo Nesbø

Za zavřenými dveřmi 2017, B. A. Paris (p)

Docela by mne zajímalo, co na této knize ohromilo svět. Je čtivá, to ano. Nicméně to by mělo být předpokladem většiny knih, které se objeví na trhu. Pozor, obsahuje spoilery. Začátek mě příjemně nabudil - celá scéna s večeří za sebou skrývala nějakou velkou, temnou vidinu krutého domácího násilí, až mrazilo. Postižená sestra dávala tušit, jakou páku má manžel na svou ženu, i proč si ji vybral jako dokonalou manželku. Přišla scéna s tím, jak svou milou vlastně získal do spárů, tady už začala logika pokulhávat, ale budiž, využil toho, že jeho žena byla v šoku a tak nějak předvídal každé její chování. Úplně jsem tomu nevěřila, ale mohlo by být... A pak to začalo být celé na palici. Nezlobte se na mne, ale kde je v chování hrdinky špetka logiky? Zcela jasně chápu a umím si představit ženy, spoutané v takovém vztahu, protože muž chce ubližovat jim, nebo drží rukojmí, ať už zmíněnou sestru, nebo děti... ale co donutilo hrdinku podřídit se svému mučiteli, když vlastně věděla, že jen odpočítává dobu, po které se zaměří na svůj skutečný cíl - její dosud volnou, dobře zajištěnou sestru? To se nechala šikanovat a zlomit, aby mu pak tu nebožačku naservírovala na zlatém podnose s myšlenou, že zabije je obě? Žádné rukojmí neměl, všechno měl dostat jen kvůli pasivitě hrdinky! Argumentace tím, že by přestal platit účty za školu a sestra šla do ústavu... no to je panečku páka! Jasně, žádný ústav, pojď milá Millie raději k nám, chystá se tě tu ubít a umučit k smrti. Hlavně ne do ústavu! Hra na "moje žena má poruchu" byla použitá už v mnoha psychologických thrillerech a troufám si říct, že výrazně lépe. Navíc sestra, postižená takovým syndromem, dokáže se na muže, co jí ublížil tak přesvědčivě usmívat a hrát, že ho vlastně má ráda? Nějaká věta, kde řekne pravdu nic nezachrání. Kdyby bylo děvče skutečně takto postižené, má s dokonalým ovládáním emocí výrazně větší problém, pokud by ovšem její postižení nebylo mírnější. Ale to by pak zase nepotřebovala ústav a byla s asistencí schopná samostatného fungování. Ale to vem čert. Zkrátka tu máme zlomenou, utýranou hrdinku, co jí manžel krutě ubližuje tím, že jí zavírá do sklepa a týrá hlady... no popravdě, čekala jsem trochu víc. Popisu. Zla. Čehokoli. Asi light verze i pro mladistvé. A její brilantně uvažující a emoce skrývající postiženou sestru, která přijde s plánem vraždy. Kdo by s ním taky jiný přišel, když hrdinka vlastně jen pofňukává, co že to osud její sestře chystá. Nemůžu si pomoct. Kniha by měla smysl, kdyby manžel už sestru měl. Když ji neměl, mohla hrdinka udělat tolik věcí. Může říkat, že má poruchu, ale ať to dokáže doktorem. Svéprávná je. I kdyby utekla na ulici a spala pod mostem rovnou z jedné z těch dokonalých večeří, zachránila by sestru, ne? Hrdinka nemá k ničemu přístup, ale pak mu v kuchyni sama vyvařuje v místnosti plné nožů. Prostě věřím pasivitě týrané ženy, ale ne ženy, která to nejhorší teprve čeká. A konec? To s Ester? Jakože... jakože fakt? Muž spáchal sebevraždu tím, že spolykal (špatné) množství prášků a následně se zabouchl ve sklepě bez kliky, kde umřel? Ve sklepě, kde byla hrdinka "jednou"? S obrazy, které dle dalšího v domě očividně malovala ona? S otisky, které by za jednu návštěvu musela rozmazávat půl dne? A to policie sežere? Takže tak. Čtivá kniha nelogického obsahu, postrádající po první kapitole jakýkoli strach z hrdiny a jakékoli mrazení. Jen mě to rozčíilo a následně znudilo. Zív.... celý text

Kruh 2015, Bernard Minier

Kniha by se dala shrnout do několika částí: 1. Martin bloudí temným městem v depresi, že ho před dvacet lety podvedla přítelkyně. 2. Martin bloudí temným městem a sám leze na místa, kde mu někdo následně ublíží. Občas to místo Martina vyfasuje někdo jiný. 3. Martin má pocit, že je tomu na stopě. Ale něco chybí. Ten pocit, to svrbění, že je něčemu velkému blízko. Pak ho osvítí. Ale ne, ještě je tu něco, co nezapadá do řetězu událostí. Něco mu uniká, ale má pocit, že je na stopě... Nebo ne? Tolik k ději. Většina zlomů a zápletek je o tom, že proti zdravému rozumu, policejním zvyklostem i logice někdo někam jde, ne, díky, nepotřebuji doprovod/hlídání/pomoc, a pak bum, už ho/ji praští po hlavě, málem znásilní, zabije, shodí... a tak. Martin, protože je hlavní hrdina, má tu čest těchto nehod inkasovat nejvíc. Když už by bylo opravdu hloupé, aby mu tyhle věci dělal někdo jiný, způsobí si je sám, například při potápění. Jeho kolegyně je sice jen četnicí, ale mimo to také dokonalý počítačový mág, bojovnice, potápěčka, já už nevím co všechno. A lesba. Nic proti lesbám. Nicméně v detektivce asi napříště omrzím stránkový popis toho, jak svým ohanbím vzrušeně tře o pohlaví své milenky. Autor je fér i k hetero čtenářům, takže se taktéž dozvíme, co dělal Martinův úd v jeho bývalce. Dost detailně. Nevyhýbám se erotické literatuře, ale nemusím ji mít všude. Ono v téhle knize je toho dost, co bych popravdě omrzela. Například: Příliš mnoho dějových linek. Je trochu smutné, když jako čtenář zjistím, že linka hlavního hrdiny mne baví o dost méně, než ta věnovaná jeho dceři. Uklízeči. A kolegyni. - Příliš mnoho detailů o hrdinově životě. Martin neuvěřitelný spisovatel, filosof, nadějný žák, zhrzený policista. Traumatizovaný dětstvím, zrazený přítelem, bývalkou. Autor se vší silou snaží, abychom poznali Martina ze všech stran, pochopili každé jeho hnutí mysli a pod vší tou lítostí, kterou vzbuzuje, viděli osudem vláčeného nenaplněného génia literatury. Já, nemohu si pomoct, vidím jen idiota, který není schopen nosit a použít zbraň a neustále jen leze, kam nemá. - Příliš mnoho náhod. Za mne vede, z pohledu násilníka, tato: Můj cíl vchází do banky, předtím se díval na kameru, takže si půjde prohlédnout záznamy. Schází se s ředitelem a mizí v kanceláři. To je moje šance! Zavřu se na záchodcích a budu doufat, že jediné vyústění situace bude, že ho tam ředitel nechá samotného, nezapne alarm a propustí všechny zaměstnance, a já ho pak budu moci na osamělém místě bacit do hlavy. Risk je zisk, zřejmě. - Příliš mnoho smutných, citlivých a uplakaných věcí. V prvním díle byl snad každý zneužitý, nebo zneužíval, zato tady se naladíme spíše do takové té podzimní, všelidské deprese. O každé postavě zjistíme každou smutnou podrobnost z jejího pohnutého života. A když už druhá postava pláče nad dokonalostí hrdinovy nevydané povídky, mám chuť plakat taky. Jen z jiných důvodů. No a na pozadí toho máme silný, zajímavý originální příběh, který se pod vším tím balastem ztrácí a rozmělňuje. Momenty, které se vryjí do paměti, pro mne to třeba byla scéna s plavajícími panenkami. Jenže autor se také nechal pohltit svou vlastní genialitou a přišlo mu, že nepřidat sto stránek navíc je mrhání talentem. Škoda! Velmi, velmi váhám s hodnocením knihy. Příběh je opravdu dobrý! Ale je tu ale. Slabounké tři, lepší dvě? Když srovnám s jedničkou, lepší příběh, víc balastu. Hm... Silnější dvě. A to jen proto, že jsem to četla a ne poslouchala, v tom případě bych bušila hlavou do zdi ještě teď.... celý text

Paměti 2014, Marcellin de Marbot

Nefalšovaná kočka 1993, Terry Pratchett

Žila jsem již před staletími 2005, Barbara Erskine

Pýcha a předsudek 2008, Jane Austen

Vytahuji ohmataný svazek z poličky, beru sklenku vína, papírové kapesníčky a mířím do koupelny s vědomím, že nevylezu z vany, než knihu dočtu. A taky nevylezu. Tisíckrát čtená, stejně milovaná. Občas prostřídám s filmem, ale ten nejde vzít s sebou do horké vody, takže tak. Co je vlastně na téhle knize tak zázračného, že dokáže oslovit čtenářky, které nemají se světem, v němž a pro nějž kniha vznikla, už absolutně nic společného? Nebudu se ohánět nadčasovostí lásky a dalšími klišé. Přesto je to snadné. Představte si autorku, vzdělanou, inteligentní a literárně nadanou ženu, toužící po lásce. Ženu, která pokud viděla nahého muže nad patnáct, tak leda omylem, která kdo ví, jestli se někdy líbala, natož aby ukázala víc než kotník. Ženu, uzavřenou do lehce pošetilé a dosti povrchní společnosti, ve které neobsadila očekávanou roli manželky a matky. Ženu, které táhne na čtyřicet, pro níž jediná možnost, jak realizovat své tělesné i duševní potřeby v kolonce "intimita", (a že už musely vřít a přetékat), je vrhnout je na papír s intenzitou jinde nevídanou. Tak se i stalo. Uf, to jsem se zase rozepsala. Ve zkratce, měla opravdu dost osamělých let na přemýšlení, jak má vypadat ideální chlap, kterého by chtěla každá, (totiž že pod slupkou se schovává lepší jádro, a ne ještě větší debil, jak to bývá ve skutečnosti), a jak ho dát do náruče hrdince, kterou by chtěla být každá. Aby ne, model, v němž ta ne úplně oblíbená ke štěstí přišla, frčí odedávna. Snadné se ztotožnit. Má to všechno, co má mít romantická kniha. Napětí. Chytré dialogy. Humor. Chytré dialogy. Emoce. Chytré dialogy. Zmínila jsem už chytré dialogy? Ano? To je dobře, ony totiž chybí spoustě knihám stejného žánru, což končívá šílenou snahou zalepit prostor překombinovanou zápletkou s nějakým tím ohrožením života, v případě současné vlny moderny pak nekonečným super žhavým sexem. Tady sex není. Tušíme, že k němu někdy po konci knihy musí dojít. Dost pravděpodobně u toho budou mít i zhasnuto, ale to už není naše starost. Tohle je totiž pouze chytrý příběh jedné nádherné lásky.... celý text

Mráz 2015, Bernard Minier

Příjemný thriller. Nebo detektivka? První půlka to první, druhá to druhé. Nejdřív se jeví celkem neotřelá, ale postupně se to tak nějak zamotává a uzluje, až to přestalo bavit snad i samotného autora a poněkud umělými zkratkovitými posuny dojde ke konci. Prozradím něco děje - třeba láska multimilionáře k jakési pofidérní kulturistické sestře v ústavu, té se mi opravdu nechtělo věřit. To propojení tam bylo zbytečné. Nebo náhlá láska manželky jeho kolegy, těhotné, podotýkám, k hlavnímu vyšetřovateli, zatímco její manžel to ví, ale je mu to jedno, páč je gay a... uhm. Také jsem získala pocit, že snad každá postava v knize je nějakým způsobem vyšinutá a buď zneužitá v dětství, nebo naopak tyran a psychopat. Opravdu každej. A to nemluvím jen o obyvatelích léčebny! Na druhou stranu, nejsilnější moment knihy pro mě třeba byl popis zločinu na hrdinově matce. Krátké. Surové. Ponechané na fantazii čtenáře. Sice knize nic moc nepřidala, ale zamrazilo z toho víc, než ze zbytku románu dohromady. Někde to s tou fantazií čtenáře zas přehání. Četla jsem to ve čtečce, tak nevím, zda mi nějaké stránky nechybí, ale co se sakra stalo s tím psychoušem v autě pod lavinou? Co? Co? Hledala jsem to třikrát a nic! A co ta jeho dcera? Kdo ji tedy uhodil? Nikdo? Co jeho kolega? Jak to tedy je s jeho ženou? A co ten Xavier, proč jí lezl do kanclu? Podezíral Lisu, ale přitom ji kryl a souložil s ní? Co? Jak? Takže... dávám knize slabší tři hvězdy. Udržela si mou pozornost a některé scény byly skvělé. Některé méně. Jiné zbytečné. A spousta, opravdu spousta jich podle mne byla nevyužitých. Páni, léčebna, opuštěný dětský tábor a vlastně nic moc z toho. Edit: Jo tak. Ono to má víc dílů. Tak snad to nějaké moje otázky zodpoví.... celý text

Dívka ve vlaku 2015, Paula Hawkins