Braenn
přečtené 210
Démantové hory
1947,
Vlasta Hilská
V knize mne mrzí ilustrace, které by si zasloužily alespoň základní znalosti korejských oděvů (a ony se v průběhu staletí zas tak neměnily), ale jinak je to zajímavý vhled do pohádek jiného národa a mentality. Krásné!... celý text
Lituji, čekají mě
2017,
Agnès Martin-Lugand
První kapitola mě nabudila co do skvělé hrdinky. Kapitola druhá byla jako pád do ledové vody, ve které se ta první představa utopila, a pak už jsem jen skřípala a skřípala zubama, než se ta s prominutím kráva ke konci trochu vzpamatovala. Štvala mě hrdinka. Štvala mě její ségra, že ji nedokázala nechat na pokoji a v klidu si žít svoje. Štvala mě ta dokonalá partička bezchybných přátel, kterým ani hejno dětí, práce a dospělost nezabránila v pravidelném pořádání večeří, kaleb, a neustálém vznášení se na vlně štěstí, pro které si obyčejný člověk musí dávat práska vzadu za kůlnou. Štval mě děj, který nechal hrdinku padat do propasti, z jejíhož dna se odrazila měkce jako molitanový míček a vznášela se zase výš a výš ke společnému štěstí a větší pracovní odpovědnosti. Štvala mě pointa, že všechno to, jak se chovala a žila, způsobil odjezd její jediné lásky. Štvalo mě to, že tenhle dokonalý pár dost pravděpodobně nepřežije rok ve společné domácnosti, aniž by se zbořily představy jednoho či obou o tom, jak skloubit práci a rodinu. Štvalo mě tam dost věcí, ale tak sakra, přece jen to není psychologický román a rozbor duše workoholika. Taky je fajn, že na rozdíl od současné vlny nekonečného dokonalého sexu na všechny způsoby, tady se to prostě stalo, netřeba to rozebírat, a hlavním tahounem zůstal děj. A až na občasné prudší výkyvy štvavého tlaku jsem si u knihy odpočinula. A neusnula. Mám tři malé děti a spánkový deficit zvící Mariánského příkopu, takže věřte mi, tohle je už nějaká pochvala! Přes všechnu svou kritiku dávám knize slabší čtyři hvězdy. Ne že by byla tak dobrá či kdovíjak objevná, číst znova ji také nebudu, ale prostě proto, že se dobře čte a autorka nám naservíruje přesně, ale přesně to, co jsme si v jídelním lístku objednali. A to se cení.... celý text
Babička pozdravuje a omlouvá se
2015,
Fredrik Backman
Knížka pro mne byla překvapením. Četla jsem ji v e-podobě, bez možnosti zjistit, o čem vlastně je. Divoká babička, malá holčička a nějaký vysněný svět, to bylo tak jediné, co jsem si matně pamatovala. Podle prvních kapitol jsem čekala takovou nějakou příjemnou oddechovou komedii o vztahu vnučky a babky... No a ejhle, babiččin náhlý skon po pár stránkách bylo to první, co mne zarazilo. Autor, podobně jako v Ovem, namaloval úzce ohraničenou paletu lidských charakterů, které zdánlivě spojuje jen dům, v němž bydlí. Opět, podobně jako v Ovem, nejsou charaktery takové, jak se zdají, a autor nás nenásilně, ale nesmlouvavě vede k (naivnímu) prozření, že každý člověk má ke svému chování jednak důvod, jednak se za jeho maskou může skrývat docela hodný charakter. No, může. Ale nemusí, čímž nás už autor nezatěžuje. Přece jen je to hlavně příběh o holčičce. Líbí se mi, a teď už budu spoilovat, že autor do příběhu zamotává palčivé problémy dívčina života, aniž by z nich dělal vědu. Šikanu. Neshody s rodiči, nenávist vůči očekávanému sourozenci. Přeměna a posun vztahu k babičce poté, co zjistí, jaká vlastně byla, a znovu, když zjistí, proč taková byla. Nelíbí se mi, že podobně jako všechny problémy kohokoli v knize, jsou tyto i další drobnosti a nedrobnosti vyřešeny prostě tak mimochodem. Zlí lidé se ukážou hodní. Proti šikaně se spojí mocný dav jiných. Všichni z domu ukážou svou laskavou tvář. Také linku nacházení dopisů mohl autor trochu propracovat, aby systém Deus ex machina nebyl tak strašlivě okatý. Podobně jako u Oveho, a vím, že se tím potřetí opakuji, mám dojem, že autor si poslední slaďounkou epilogovou kapitolu mohl pro dobro a kvalitu příběhu odpustit. S pohádkovými světy jsem měla ze začátku velký problém, přišlo mi to jako autorovo dětinské blouznění, které mohlo být na okraji příběhu kvůli pointě, ale o kterém se nemusel dlouze rozepisovat. No nakonec, po setkání s Vlčím srdcem a vysvětlení jejich důvodu a názvů, jsem je vzala na milost. Hm, hm, co ještě dodat? Není to kniha, u které budete tajit dech, která vás na každé stránce překvapí zvraty, nedejbože akcí. Je to kniha lehce pohádková, o lidských osudech a smutku, komplikovaně nekomplikovaná. Vyloudí úsměv i dojetí, čte se nesmírně lehce, ale nevím, zda bych si ji dala ještě jednou. Celá její krása je totiž hlavně v tom, že čekáte, jak že se osudy všech přesně propletou. Sice tušíte, ale stejně se těšíte. Slabších pět. Pět za čtivost, pár vymáčknutých slziček a pohlazení na duši. Slabší za tu strašlivou okatost a občasné topení v cukrové vatě. P.S. Skutečně je další kniha o "té" Britt-Marii? Její linka pro mne byla snad nejhrozivější z hrozivých, nejnepříjemnější charakter i poté, co se všechno vysvětlilo. Asi budu sbírat odvahu hodně, hodně dlouho, než po ní sáhnu.... celý text
Tkáč iluzí
1999,
Ewa Białołęcka
Přehlížený klenot žánru fantasy. Uznávám, na knihu hledím skrze růžové brýle ztraceného mládí, taková moje varianta na "za komunistů bylo líp". Vzpomínky dětství, knihovnice, která mě natajno pouštěla do oddělení pro dospělé, odkud jsem si půjčovala knihy ještě pěkně na papírovou průkazku. Zas a znovu jsem jí nesla ohmataný svazek Tkáče, protože výběr knih byl malý a když došel, jelo se odznovu... ehe, zpět k ději, než si zamáčím slzami klávesnici. Tkáč iluzí je kniha, která vznikla kdysi dávno v propasti času, kdy epiku žánru vymezoval na jedné straně drsný Conan, na straně druhé poetický Tolkien, a někde mezi tím oscilovaly dnes již trochu dětsky vnímané příběhy, jako je tento. Nečekejte proto složité dějové uzly, celosvětové dopady, super duper hrdiny, kulervoucí úmrtí postav a záchrany světa. Nebudete zahlceni jmény, zeměpisnými údaji, historií ani slovníkem pěti řečí, které by na vás číhaly na konci a začátku knihy. A přesto se otevře neskutečně pestrý svět, obyčejně lidský v tom nejlepším slova smyslu, svět, z něhož známe vlastně jen střípek, a přitom rozhodně nepůsobí ploše ani nedodělaně. Naopak! Sledujeme příběh chlapce Kamínka, takového docela obyčejného kluka s docela neobyčejným talentem, vykoupeným hluchotou. Ano, Kamínka, a takových jmen je kniha plná. Proč ne! Chlapce, který se ani s pokračujícím dějem nezmění drsného zachránce a hrdinu... kdepak. Sympatické! Na kluka, co má za nejlepší kámoše draka a partu neobyčejně talentovaných mágů, dost nevídané. Co mě na knize baví nejvíc? Reálie magie. Jsou... já vím, já vím, růžové brýle, ale jsou skutečně jedinečné. Logické, přitom prosté. Neotřelé. Další věcí jsou charaktery. Výborně popsané, hrající hlavní roli příběhu. Na charakterech je kniha postavena, na interakci. To mám ráda. Dnes v žánru (nejen) fantasy věc tuze vzácná. Možná že tenhle můj výčet plusů bude pro někoho jasným mínusem. Infantilitou knížky, která je vlastně popisem života pohodových puberťáka/puberťáků. Tenhle žánr sice dneska (hlavně od ženských autorek pro ženské čtenářstvo) frčí, ale slečny by byly nejspíše zklamané. Nad hrdinou nevlhnou kalhotky, postavy neřeší sexuální harašení mezi sebou navzájem, nikdo není moc cool a milostný trojúhelník aby člověk pohledal. Jen si tak prožívají své magií naplněné životy. Je to pohádka? Není! Tkáč iluzí je přívětivá fantasy, kterou se nemusíte bát číst svým dětem, knížka vyžadující fantazii čtenáře. Děj nikam nespěchá. Odměnou za trpělivost vám bude úsměv, se kterým ji budete číst, a který vás neopustí ani po dočtení. Vylepší den. Asi si ji budu muset znovu přečíst.... celý text
Dějiny odívání: Středověk
2001,
Ludmila Kybalová
Kniha není pro výrobu úzce datovaných oděvů relevantní, ba spíš je přímo zavádějící (a dnes už dalece překonaná), pokud jde někomu o opravdu reálné ztvárnění dobových oděvů. Reenactor, který ji má v ruce, by ji měl zase hodně rychle zahodit. Nicméně pro takový neodborný vhled a kostýmy ala Znojemské vinobraní patří k tomu lepšímu, co si může čtenář koupit, aniž by se musel sám probírat dobovou ikonografií. Oceňuji doplnění citacemi z dobových pramenů na krajích stránek.... celý text
Město mečů
2017,
Robert Jackson Bennett
Další díl zajímavého "postfantasy" ze světa Města schodů. Známe svět, známe hrdiny, ale ku prospěchu knihy to není o v parlamentě usazené Shaře, ale o generálce Mulagheshové. Za mne palec nahoru, druhá ženská hrdinka, a opět víc záleží na mozku než na krásným ksichtu. Tentokrát tu máme dokonce hrdinku stárnoucí, takřka starou, plnou vzpomínek na válku. Ale ouha. Nejsou to vzpomínky, jak s kamarády u ohýnku popíjela vínko a sem tam někoho hrdinsky zabila. Jsou to vzpomínky tak nějak překvapivě špatné. O mrtvých civilistech v hořících domech, o dětech, volajících mrtvou matku a ponechaných napospas smrti zimou... Taková je naše hrdinka. Litující. Jestli tohle nestojí za hvězdu nahoru, tak nic. Ale dál. Příběh je znovu lehce detektivní, záhada, staré artefakty, ne tak docela mrtví bohové, musím říct, že mi to občas přišlo na stejné brdo jako díl první, i když reálie jsou diametrálně odlišné. Co mne na knize mrzelo, bylo jakési odbytí určitých dějových linek, které by si zasloužily víc. Třeba výprava druhého generála proti místním rebelům. Kmeny a jejich politika. Sigma a její projekt, její - ne, to bych spoilovala. Hm... Ale i tak to je kniha na čtyři plus hvězdy. Za originalitu. Za hrdiny, pro které zabíjení neznamená prima vzpomínky. Za Sigurda, ktreý se snaží ze všech sil nebýt tím, čím ho udělali. (Není někde na prodej jeho plakát? Olepím ho srdíčky a... no nic.) A za chudinku Turyin, kterou nejspíš v dalším díle čeká to, co by člověk nepřál ani svému největšímu nepříteli.... celý text
Město schodů
2015,
Robert Jackson Bennett
Nechala jsem si doporučit "nějaké fantasy, které není moc známé". Stalo se. A byla jsem příjemně překvapena, vlastně velmi příjemně. Ale k tomu hlavnímu, což je příběh. Představte si město, kontinent, který tvoří a ovládají bohové. Jejich myšlenky staví domy, dávají mu podobu, věřící provádí zázraky. Invaze do jiných krajů se jim však nevyplatí, bývalí otroci se vrátí zpět a jen tak mezi řečí jim pozabíjí tyhle bohy. Nu... a s bohy zmizí i vše, co vytvořili. Zbude troska, torzo města, kde je zakázáno vzpomínat, že vůbec nějací bohové byli. Kde mluvit o zázracích je trestné. Místní nenávidí dobyvatele, vládne zde chudoba a zmar, tak odlišná od blahobytu za doby bohů. A zde se stane vražda, kterou musí vyšetřovat mladá agentka a odbornice na zdejší dějiny, Shara. Jejíž děd, jen tak mezi řečí, byl tím, který všechna ta božstva povraždil. Ups... Není to čistokrevné fantasy, to opravdu ne. Automobily, elektřina a podobné to trochu vylučují, ale zas jich je tam tak málo a nevýznamné, že to není ani scifi. Je to asi něco mezi tím. A je to dobré! Svět není nejjednodušší, ale je čtenáři dávkován ve snesitelných porcích, takže překoušete prvních pár stran, a tušíte, po dalších padesáti víte a ke konci knihy máte pocit, že je vám všechno jasné. Příjemná změna, oproti knihám, kde vás autoři v dokonalosti svého propracovaného světa chtějí snad utopit. Plusy? Je to čtivé, je to neokoukané a nové, je to příjemně neepické, ačkoli reálie by dovolily opak. Hrdinčin vrahoun je boží. Mínusy? Hm... Příběh vlastně není nic extra složitého. Ale co. Pokud mě ale něco neskutečně vadí, je to název ústředního města. Nový Bulikov. Jezukriste! Bulíkov? Velké výstavní město... Bulíkov? Možná se překladatel nemusel tak pevně držet originálu, protože město s takovým názvem lze těžko brát vážně.... celý text
Muž jménem Ove
2014,
Fredrik Backman
Kniha, který by si zasloužila zaplout mezi povinnou literaturu. Hlavní hrdina je rovný jak pravítko, stará škola, která nazývá věci pravými jmény. Věčně nabručený, připravený životem o všechno, co dávalo smysl, hodlá už udělat jen jednu jedinou věc. Umřít. Jenže místo umírání musí chtě nechtě, podle něj spíše nechtě, řešit problémy svých sousedů, se kterými se na něj obracejí. Nebo neobracejí, ale kdo se má na tu jejich neschopnost dívat? Chtěla by to tak jeho žena, a to je, přiznejme si to, pro Oveho silný argument. Budete se usmívat, sem tam třeba i smát, budete dojmutí a smutní, protože jestli něco tahle kniha umí, tak hnout s emocemi. V zásadě je to kniha plná stereotypů a charakterů, které mohou vyznít prvoplánovitě, ostatně sám Ove je zasouvá do jednoduchých kolonek. Těhotná cizinka. Teplouš. Tlusťoch. Odbarvená nána... podobné sousedy můžeme mít i my. Ale bez ohledu na kolonky Ove nakonec udělá to, co je správné, aby ten nám všem známý svět byl o trochu lepším místem. P.S. Zfilmovaná verze je, nevídáno, stejně skvělá, jako kniha. A velmi věrně se jí drží. Taktéž doporučuji!... celý text
Pod parou
2015,
Terry Pratchett
Jak autorovy knihy jinak miluji, o této můžu říct jen, že je škoda, že vůbec vznikla. Původně jsem chtěla dát hvězdy tři, z úcty k autorovi, kvůli čtivosti, ale i tak nějak proto, že to dokázal ve stavu, v jakém byl. A mám pocit, že tolik kladných hodnocení lidí přede mnou jsou spíš o nostalgii, než skutečném stavu věcí. Takže ne. Tahle kniha je prostě, a moc mne to mrzí, divná a nedobrá. Posunul Zeměplochu zas o krok dál k modernizaci a víc než na příběhu staví na tom, že vlastně známe svět i hrdiny. Kdo nezná, ten by asi jen nechápavě kroutil hlavou. Tak je tam nechá dělat divné věci (hlavně Vetinariho jsem tam nedávala), a říkat moudra, která jsou tam tak nějak zbytečná. Mám z té knihy pocit, jako by autor v sevření nemoci měl potřebu světu ventilovat nějaké (správné, to zase jo) názory a poučení, aby tu po něm zůstaly jako odkaz... ale to přece nemá být tenhle druh literatury! Chybí víc humoru a napětí a příběhu a plastičnosti postav, aby to tomu dalo to, co dělá jeho knihy jeho knihami. Mrzí mě, že jsem tu knihu četla. Ne že by byla tak zlá, to opravdu ne, ale tak trochu mi pokazila Zeměplochu. Tak budu dělat, že se tak nestalo, a prostě ji vytěsním. A je to.... celý text
Analfabetka, která uměla počítat
2014,
Jonas Jonasson
Obávám se, že každá další kniha Jonase Jonassona už bude nést štítek "ne tak dobré jako stařík". Tohle bylo lepší, než Anders, ale ne tak dobré... však vy víte. Hrdinka je sympatická. Každá cynická, nadmíru inteligentní a výřečná hrdinka (či hrdina) má mé sympatie. Nejvíc jsem se bavila, když pracovala za dvěma ostnatými dráty a minovým polem. Ta absurdita JAR, navíc leckde jen naznačená, byla skvělá a díky ní se co nevidět podívám na zoubek tamním dějinám. A když tohle nějaká knížka dokáže, je to minimálně na hvězdu navíc. Stejně jako u staříka to není o tom uvěřit, že by se příběh mohl stát. To snad nikoho nemohlo ani napadnout. Ale žánr humoristiky snese ledacos, takže je to vlastně vyprávění o dívce, která vám ve vtipném příběhu plném cíleně do extrému přehnaných postav, dějů a náhod, mimoděk prozradí spoustu věcí o politickém vývoji minulého století. Tak jako bezděky, a přesto dost jasně. Já osobně se v přehršli politiky někdy ztrácela, ale to je spíš můj problém. Co mi vadilo, byly postavy Holgera Idiota a jeho revolucionářské přítelkyně. Nesnáším takové postavy naprostých pitomců, kteří svou hloupostí a nedomyšlenými, v tomto případně spíš nemyslícími činy, ničí ostatním život a léta snahy. Já bych ho zabila. V prvních pěti minutách, vlastně ne, já bych zabila už jeho otce, takže by nedošlo ani na Holgera 2 a to by byla škoda. Ten je totiž, bezesporu, skvělý charakter. Takže tak. Je to příjemná, čtivá kniha, člověk se několikrát zasměje, několikrát nevěřícně kroutí hlavou, a sem tam přelétává pasáže očima, protože se trošku nudí. Přesto dávám čtyři slabé hvězdy, anžto, jak jsem již řekla, mě kniha donutila nejen přemýšlet, ale také si něco zjistit. Podruhé ji ale číst nebudu.... celý text
Nejšťastnější miminko v okolí
2008,
Harvey Karp
Čtyři hvězdy, protože to funguje a zabírá, a protože mi ušetřila hodně nervů s miminama. Nebo jinak. Čtyři hvězdy dávám za jednu kapitolu, zbytek je na dvě, neboť autor zcela v americkém stylu celou dobu už jen opakuje, vysvětluje, podporuje, zdůrazňuje, rozvádí a obhajuje myšlenky, které v té kapitole padly. Ale co budu povídat - fungovalo to, pomohlo to, takže je to pořád jedna z mála knih, které bych postavila oltářík a zapálila svíčku. Díky, pane Karpe!... celý text