brigita1501
přečtené 635
Billy Summers
2022,
Stephen King
Román „Billy Summers“ nenabízí téma hororové. Stephen King ostatně nikdy nebyl autorem výlučně hororovým, a to ani ve svých dílech, která jsou do škatulky „horor“ zastrkována. Na straně druhé temnota, ve formě lidské a někdy i nelidské, byla přítomna vždy. Alespoň kdysi, když se ještě při četbě jeho knih muselo myslet, tomu tak bylo. Jenže doba, kdy jeho knihy předpokládaly, že jejich čtenář vyvine určitou mozkovou aktivitu je pryč. A pryč je doba, kdy jsem s jistotou málokdy zklamanou, zakoupila sobě každou jeho nově napsanou knihu, aniž jsem potřebovala potvrzení jejích kvalit knihovní výpůjčkou. Proto byl román „Billy Summers“ preventivně prvotně vstřebán jako knihovní zápůjčka - audio-kniha. Opatrnost byla na místě. Po vyslechnutí vím, že bych neměla ani chuť, ani dostatek discipliny titul dočítat. Taktéž vím, že názor utvářený již na základě jiných Kingových novějších titulů knih („Růženky“, „Později“, „Ústav“), názor, že na autora již není spolehnutí, je oprávněný. Příběh nájemného vraha zpočátku uspokojoval nároky na nenáročné oddechové čtení, ke kterému se pravděpodobně již nevrátíte. Četba, která zabaví, nepřetěžuje mozek a poskytne mu oddech jak od povinností pracovních, tak pauzu mezi náročnější četbou. Hlavní postava ve mně sympatie nevzbudila (jak by mohla – vrah je vrah), nicméně zaujala - předně pro svou nespornou inteligenci, jakož i pro bravurou, se kterou ji dovedla před určitými lidmi skrývat. Jak příběh pokračuje vydrží jen jeho nenáročnost, zábava se vytrácí a vytrácí. Tento úpadek z průměru do podprůměru nastává zhruba od okamžiku, kdy se po úspěšně vykonané „poslední práci“, vrahoun Billy vydává na soukromé, neplacené tažení za tím, co pokládá za spravedlnost. Přičemž je tato jeho pouť „obohacena“ o rozvíjející se láskyplný vztah s jeho nepravděpodobně nabytou mladou společnicí, mimochodem značně otravnou. Úhrnem - román „Billy Summers“ jde nejlépe popsat souslovím „nic moc“, s přimhouřením obou očí průměr. Napsal-li by jej někdo jiný, štěklo by po něm jen pár psů. Z mimořádného vypravěče zůstalo pramálo, snad jen jméno, které naštěstí pro autora a naneštěstí pro čtenáře, jeho knihy prodává. Starý King je v knize přítomen chudičce - v několika pro Kingovu tvorbu typických znacích. Tak zde máme postavu spisovatele, máme zde zmínky o knihách – nejvíce asi potěšily ty o díle Emila Zoly. Pryč je vypravěčská virtuozita, pryč jsou postřehy, které nešly z mysli a hlásily se o právo, být dále promýšleny. Navíc „starého“ Kinga zatlačuje „nový“ King - King „politruk“, který chce čtenáře převychovat k obrazu svého jedině správného světonázoru. Takže nyní čekám, až se v knihovně vrátí Kingova „Pohádka“ a dohaduji se, zda i tam se autor projeví primárně jako politický školitel.... celý text
Sharpovi střelci
2009,
Bernard Cornwell
Celkově šestá z vojenských historek Richarda Sharpa a první „španělská“. Historický rámec románu je protentokrát volnější. Příběh Cornwellova hrdiny, nyní již poručíka Sharpa, je časově zasazen do ledna roku 1809, do počátků britského vojenského angažmá na Pyrenejském poloostrově. Angažmá započatého neslavně. Britská armáda ustupuje před invazní francouzskou armádou, až je téměř zcela vypuzena z Pyrenejského poloostrova. Krom nevelkého kontingentu usazeného v Lisabonu. Ve víru událostí strastiplného ústupu Britů se ocitá i Richard Sharp. Okolnostmi (a autorem) je postaven do čela oddílu střelců a současně po bok Španělů, vedoucích nesmiřitelný boj proti francouzským vetřelcům. Sharp a jeho střelci, jakožto dobrovolně nedobrovolní spojenci španělských bojovníků, se spolu s nimi pokusí o „zázrak“ nebo lépe hned o několik „zázraků“. O jakéže to zázraky jde, tak to odhalí tato kniha. Kniha, která se mi líbila. Má spokojenost s tímto Sharpovým dobrodružstvím je dána primárně jeho silnou španělskou linkou. S potěšením se rochním ve stránkách věnovaných španělské historii, třebaže současně zuřím nad vražedným řáděním francouzských okupantů. Vzdávám hold odhodlanému odporu, se kterým se španělský lid postavil francouzským vetřelcům, vydávajícím se za osvoboditele Španělska od tmářství (v jejich „osvícené“ teorii je tmářstvím rozuměna křesťanská víra). Vzdávám hold i dávnější španělské historii, reconquistě, a tím i mému oblíbenému světci, patronu Španělska Svatému Jakubovi. Ozřejmeny budou i důvody (oprávněné) pramalé důvěry Španělů k jejich britskému spojenci. Potěchu přináší vhled do španělské duše, do jejího nábožensko-mystického založení. Je tak nádherně odlišné od střízlivé, prakticky, hmotařsky založené dušičky Angličanů. Španělská linka mi posunuje toto konkrétní Sharpovo dobrodružství nahoru, téměř po bok dobrodružství Cornwellových hrdinů z dob dávnějších. Pro ukázku citát, který mne dostal – svým odkazem na minulou španělskou (potažmo evropskou) velikost, bojovnost, věrnost Bohu a své zemi v kontrastu ke „korektnímu“ = bezpáteřnému, zbabělému dnešku. „ … Vivar řekl do ticha - Před tisíci lety se zdálo, že muslimové ovládnou celou Španělskou zemi, poručíku. A ze Španělska by jejich armády táhly přes Pyreneje na sever, aby zaútočily na veškeré křesťanstvo. Kdyby k tomu došlo, vládli by dnes Evropě oni, heretici. Nebyl by žádný kříž, pouze půlměsíc. - Nezakrytým oknem vnikl dovnitř závan chladného vzduchu a rozechvěl plameny svící. Sharpe stál jako přimrazený a poslouchal. - Maurové skutečně ovládli téměř celé Španělsko, ale zastavily je tyto severní hory. Přesto byli rozhodnuti zlomit i náš odpor a přitáhli sem mnohatisícovými vojsky zatímco nás byly pouhé stovky. Nemohli jsme nad nimi zvítězit, ale stejně tak jsme před nimi nemohli kapitulovat, a tak se naši králové vrhali do boje a podstupovali jednu nerovnou bitvu za druhou. A jednu bitvu za druhou jsme také ztráceli. Naše děti byly odvlékány do otroctví, stejně jako ženy do muslimských harémů a muži na galeje. Prohrávali jsme na všech frontách, a světlo křesťanství v té době nebylo víc než poblikávání dohasínající svíce vedle záře velkého, ale zlého slunce. A pak došlo k poslední bitvě. - Blas Vivar se odmlčel a teprve po chvíli začal vyprávět o tom, jak malá skupina křesťanských rytířů vyjela na unavených koních proti muslimskému vojsku. Vyprávěl s takovou přesvědčivostí, že Sharpe viděl, jak španělští rytíři sklánějí dlouhá kopí a cvalem se rozjíždějí proti praporcům jasným jako slunce. Meče třeskly o zakřivené šavle, bojovníci sekali a bodali do nepřátel, vzduchem svištěli šípy a praporce klesaly do zkrvaveného prachu. Po tělech padlých mužů dupala kopyta koní a sténání umírajících zanikalo v hřmění nových útoků a vítězného pokřiku pohanů. - Ano, pohané vítězili, poručíku, - pokračoval Vivar chraptivým hlasem, jako by měl hrdlo plné prachu z dávných bitevních polí, - ale v době, kdy se už blížil konec a naše svíce poblikávala těsně před zhasnutím, v tu chvíli se jeden z rytířů obrátil o pomoc k Santiagovi. Věřil, že když Santiago přinesl do Španělska zvěst o Kristovi a jeho učení, nedopustí, aby byl Kristus z naší země vymýcen. Modlil se tedy k svatému a stal se zázrak. - Sharpe cítil, že mu po těle přejíždí mráz. - Santiago se objevil! - řekl Vivar tichým, a přesto triumfálním hlasem. - Přijel na bílém koni, poručíku, a v ruce třímal meč z té nejlepší oceli, kterým si prosekával cestu nepřátelským vojskem jako bůh pomsty. A pohané umírali po tisících! Ten den jsme naplnili jejich bídnými dušemi celé peklo a zastavili jsme je. Jednou provždy jsme je zastavili. Trvalo samozřejmě celá staletí, než jsme vyčistili španělskou zemi od jejich špíny; celá staletí bojů a obléhání, ale vše začalo v onen den, kdy si Santiago vysloužil přídomek Matamomoros, Maurobijec. A tohle, - Vivar se lehce dotkl složeného hedvábí, - je praporec, který nesl, poručíku. To je Santiagův gonfalon, jež byl svěřen mému rodu do opatrování ode dne, kdy se první hrabě z Mouromorta modlil, aby Santiago přijel a změnil smrt křesťanů v jejich triumfální vítězství. - „... celý text
