brigita1501
přečtené 635
Závěť Gedeona Macka
2008,
James Robertson
Kniha Jamese Robertsona, mne, spolu s detektivní trilogií Petera Maye „Ostrov Lewis“ (poslouchanou v audio-formě), přenesla do soudobého Skotska. Třebaže románům ze současnosti přílišně neholduji (proti Skotsku ničehož nenamítám), času věnovanému tomuto „pobytu“ nelituji. V případě románu “Závěť Gedeona Macka“ bych měla říci “opět nelituji“. Příběh v románu předložený jsem četla již před nějakou dobu. Z tehdejší četby mi zůstal především pocit, pocit příjemně strávených chvil. Děj se mi vybavoval jen velmi povrchně. Po osvěžení paměti mohu říci, že mne životní příběh tzv. faráře opět nenudil, ačkoliv jde o příběh vcelku banální. Banální ve své předvídatelné posloupnosti. Od dětství, tráveného pod nesmlouvavě kritickým pohledem rigidního otce, přes rádoby „vzpouru“ ve stylu „vše budu dělat naopak“ a veselý život studentský prostý rodičovského dohledu až po „dospělost“ a usazení se. Gedeon Macek zakotví v profesním životě - v zaměstnání, které je stejné jako zaměstnání otcovo, zakotví v osobním životě - v manželství se ženou, která mu jakžtakž vyhovuje. Banální, neoriginální existence. Snaha dobře obstát v roli profesní i manželské a nějaký ten drobný kiks v podobě nevelkých prohřešků proti morálním normám (či chcete-li proti přikázáním). Banální, neoriginální existence až ... až na její závěr – setkání s ďáblem. S personifikovaným ďáblem se mnoho smrtelníků nesetkává, rozhodně ne za svého života pozemského (s ďáblem jakožto Zlem a jeho projevy to je ovšem již jiná). Věřím panu Gedeonu Mackovi, že se s ďáblem doopravdy setkal? Věřím, že on tomuto setkání věří. Věřím nadto, že je tomuto setkání rád. Až potud se mé pocity příliš neliší od pocitů z první četby. Ve Skotsku se mi opět líbí, zejména v malých městečkách a jejich hornatém, lesy porostlém okolí, stále prodchnutém „tajemnem“. Hodně asi dělá autorův styl psaní, který dokáže „prodat“ i všednost – no posuďte sami: „ … na univerzitu v Edinburgu jsem nastoupil v roce 1976 a strávil zde poslední čtyři roky sedmdesátých let, tohoto nedopalku poválečného konsensu, kdy Skotsko bylo zemí špinavých džín, zkyslého piva, těžkého průmyslu a nekonečných dohadů o něčem, čemu se říká odluka.“ Oživila se mi (dle mne) jediná duchovní postava knihy - učitelka, fundovaná regionální historička a kronikářka, „vyhlášená svou přísností a nesmiřitelností vůči blbosti a triviálnosti“, která je většinou svých sousedů pokládána za osobu neznabožskou. Asi by nesouhlasila, ale k víře, k Bohu měla z lidiček v knize vystupujících nejblíže. Již pro svou lásku a pochopení ducha Jižní Ameriky, konkrétně Mexika. „Mexiko na mě udělalo obrovský dojem. V té zemi je vše obtěžkáno symboly, člověk před nimi klesá k zemi. Po celé zemi najdete starodávné zříceniny, které vrhají svůj stín do kraje … . Lidské bytosti jsou zároveň naprosto úžasné a naprosto bezvýznamné. A já měla dojem, že všichni v Mexiku tohle nějakým hlubokým způsobem chápou. … slaví svátek mrtvých. Naprosto nezapomenutelný zážitek … my byli svědky něčeho skutečně neobyčejného, bizarní kombinace indických a evropských vlivů, pohanství a katolictví, starého a moderního, života a smrti.“ V čem je hlavní rozdíl od prožitku z první četby. Jednak již nepřikládám víru v onu Gedeonem Mackem proklamovanou nevíru v Boha. Spíše mi přijde, že čtu paměti jedince, který si k Bohu nedokáže vytvořit žádný vztah, a když tak rozhodně ne vztah pozitivní. Tímto svým postojem, postojem člověka, pro kterého je Bůh absolutním cizincem, není hlavní hrdina v dnešní době ničím výjimečným. Skutečnost, že si nedokáže k Bohu vybudovat žádné pozitivní vazby neudiví, koneckonců byl od dětství pohřben v bažině protestantské strohosti a pragmatické přízemnosti, zbavené veškeré vznešenosti, krásy, lásky, milosrdenství, mystičnosti. Ona skotská fundamentální verze protestantismu ostatně nemá s křesťanstvím příliš společného (což ostatně nemá žádná protestantská sekta). Tak proč se divit, že tento rádoby duchovní, toužící, jako ostatně mnozí z nás moderních lidiček, po něčem „nadpozemském“, radostně uvítá ďábla, a upřednostní jej před čímsi, co pomýleně, v intencích své protestantské výchovy, pokládá za boha. A zde je hlavní rozdíl. Při prvním přečtení jsem vnímala příběh skrze brýle romantismu, estetismu, dekadence apod., takže mi pojetí personifikovaného Zla jakožto chlapíka sice kuriózního, ale spíše příjemného, trochu utrápeného a nespokojeného, nepřišlo ani zvláštní, ani odpudivé. Dnes se mi podobný postoj příčí. Krom toho podobné umělecké uchopení romantizovaného ďábla není v literatuře ničím nové, ďábla jako tvora neškodného, znaveného úkolem páchat zlo, známe například z děl Lermontova, Pesoy. I o setkání člověka smrtelného, konkrétně setkání osoby duchovní (skutečného kněze - kněze katolického) s ďáblem bylo již také v literatuře (a nejen v literatuře) ztvárněno; lze vzpomenout díla Bernanose, Boulleho, Blattyho. A kolik toho bylo sepsáno o setkání ďábla a smrtelníka povolání nekněžského těžko vypočíst, a to jak v literatuře tzv. krásné, i v té, řazené do žánrů prý „pokleslých“. Podotknu jen, že z knih, a stejně tak i z filmů, a to i v z těch tzv. „béčkových“, čiší jen a jen varování, varování před příklonem na stranu Zla. Není vskutku žádný div, že se od pana Macka, který se dobrovolně rozhodl žít v pravdě ďáblově lidé odvracejí, že jej zavrhují. Škoda pana Gedeona Macka, s některými jeho názory (před jeho osudovým rozhodnutím následovat Zlého) souzním. Stejně tak chápu i některé pocity jeho otce z moderní doby.... celý text
Šifra mistra Leonarda
2008,
Dan Brown
Zvědavost mne přivedla ku této knize. Zvědavost vyprovokována zmínkou v knize od Martina Putny „Česká katolická literatura“ – šlo o poznámku ohledně tradicionalisticky konzervativní katolické organizace Opus Dei, kterou měla v beletrii zobrazovat například tahle ta Brownova šifra. Zařadila jsem si ji tedy mezi knihy, které využiji jako audio kulisu při příležitosti výkonu některé z monotonních, duševně nenáročných činností. Že půjde o dílko literárně nepříliš hodnotné, jsem očekávala, že půjde o takovou příšernou slátaninu jsem nečekala. Organizace Opus Dei je, dle autora, sdružením těch nejhorších padouchů (jak jinak, vždyť jsou to konzervativní katolíci), ihned v závěsu je padoušský Vatikán (zase jak jinak – vždyť módou, módou bezpečnou a intelektuálně nenáročnou, je plivat na katolíky a na katolickou církev obzvláště). Tahle hrůza nešla do-poslouchat. Nemohu však i tak neobdivovat autorovu bravuru podbízet se co nejnižšímu vkusu. Nic moc pak jako autor nemusíte, jen smícháte nezbytné davem oblíbené ingredience. Konspirace. Tajna organizace. (Nejlépe organizace mystická, abychom učinili zadost touze davu nějak – jakkoli a čímkoli – nahradit křesťanskou víru, neb představa, že patřím mezi osoby, poskakující v (nejlépe černých) róbách s kapucí v setmělých sklepeních či někde ve volné přírodě je pro určité duševně omezenější jedince ohromně přitažlivá - už jen ta vyhlídka, až se to dozví jejich známí ….. .). Chce to ohavného, nelítostného, mocného protivníka. (Jak bylo řečeno – zde není lepší kandidát, než katolická církev). A páreček „hrdinů", co vše vyřeší a zvládnou. Sice nedoposloucháno, ale určitě to ta dvě nabubřelá individua zvládla. Kdy vypnuto? Když jsem vyslechla onu blbinu o pěti milionech žen, údajně upálených inkvizicí (že by na tu nehoráznou lež autor přišel sám od sebe?!).... a pak se ještě ke všemu objevili templáři. Shrnuto a podtrženo – kniha Dana Browna Šifra Mistra Leonarda je tovární zábava pro masy duševně zakřiknutých. Jediné co mi tenhle odpad poskytl byla vzpomínka na geniálně výstižný popis „tajemných“ spolků od Terryho Pratchetta (Pratchett, Terry. Stráže. Stráže.) a upozornění na negativní přínos vynálezu knihtisku od Andrzeje Sapkovského (Sapkowski, Narrenturm. ) Na obé knihy si nečtenáři Šifer Danů Brownů patrně vzpomenou.... celý text