Bublushka
přečtené 265
Krize jako příležitost
2021,
Anja Förster
Upřímně mě kniha vůbec neoslovila. Název je lákavý ale obsah neříká skoro nic. Působí o skoro jako výtažek z lifestylovych časopisů obsahující rady které si člověk dokáže vytvořit sám. V zasade to spíše mluví o fungování ve firmách než o skutečných krizích a způsobech jak je zvládat. Chyběla mi jakákoliv odbornost a to se na začátku knihy autoři obhajují jako odborníci. Škoda. Jazyk byl až moc žoviální a nezvládla jsem přečíst pořádně ani jednu kapitolu které byly navíc rozděleny dost záhadně. Pořád me to nutilo přeskakovat na zajímavější části, které jsem ale nenašla. Jako výtažek z časopisu pro ženy proč ne, ale jako populárně- naučná literatura to nepřináší skoro nic. Aspoň mě ne .... celý text
Bůh chrání milence
2001,
Johannes Mario Simmel
Zajímá, poměrně čtivá kniha, která měl ale vcelku nakonec zklamala. Začátek byl moc pěkný, líbilo se mi popsání velké lásky mezi Pauelm a Sibylle, ale od chvíle kdy začal pátrat potom proč zmizela už to nějak ztratilo jiskru. Především mi přišlo že se autor nějak nepopasoval s tím jaké ty postavy vlastně mají povahu, Sibylle byla nejvíce rozporuplná, jakoby její minulé já k ní nepatřilo, což zmiňoval i Paul po zjištění jejího příběhu- ale pokud to tak autor zamýšlel chybělo vysvětlení proč to vlastně tak bylo. Trochu mě zamrzelo že se vlastně moc nevysvětlilo proč Sibylle ty činy udělala, odbylo se to jen nějakým "zraněním" srdce a zklamáním, ale přišlo mi nedomyšlené nebo nevysvětlené. Třetí část knihy už mi přišla nejvíc rozkročená a knihu jsem dočetla s trochou pachuti. Je to příjemná oddechovka, ale navnadilo mě to na trochu víc než mi to dalo. Je ale pravda, že ponurá nálada z knih na mě v den dočtení dopadla silně, takže něco do sebe má.... celý text
Prokleté město
2013,
Lisa McMann
Moc příjemné čtení, ale bylo moc znát že je pro jinou věkovou kategorii, ale je to přesně ten typ knih ze které bych před deseti lety byla nadšená. Příjemná hrdinka, ne moc složitě rozjetý příběh a ke konci opravdu napínavé gradování, až jsem byla zvědavá co za tím teda je a nemohla se odtrhnout. Ze začátku se sice rozjížděla pomalu a povahy hrdinů byly naznačeny až moc okrajově, ale i tak byli sympatičtí. Je to příjemná letní oddechovka a být mladší byla bych nadšená. Teď to beru jako příjemné čtení a umím si to představit i jako zajímavý film pro dospívající. Milý horor se zajímavou zápletkou. Pro dospívající dívky ideální, pro starší fajn oddech.... celý text
Konec punku v Helsinkách
2010,
Jaroslav Rudiš
Kniha se četla poměrně dobře a potěšilo mě propojení příběhu dívky v denících a hlavního Oleho. Celkově mi ale přišlo, že příběh trochu postrádá děj, nebo spíš akčnější děj - jednalo se o popis života stárnoucího rockera, který vzpomíná na své mládí a svou múzu. I tak hrdinové byli sympatičtí a k četbě jsem se ráda vracela, o to víc mě mrzí, že vlastně není jasné jak to nakonec s tou dívkou dopadlo - tušíme, že asi ne dobře, ale fajn by bylo to nějak říct. Jinak to ale považuji za zajímavou knihu s nezvyklým stylem, který nám dá nahlédnou celkem podobně do života punkerů - a to je fajn.... celý text
Budoucnost
2015,
Dmitry Glukhovsky
Nikdy se mi snad v knize nestalo, že bych byla z postavy tak rozhozená- tedy že jsem netušila co si o něm myslet. Chvílemi mě hrozně štval, jindy mi přišel jako skvělý člověk, kterému musím fandit, ale v zásadě až do konce knihy jsem se nedokázala rozhodnout co si o něm myslet. Jan je zvláštní postava, ale po dočtení knihy náhle dostává logiku- je to člověk zmítaný a vláčený systémem a lidmi, kteří chtějí, aby dělal, po čem oni touží, avšak on se jen tak nedá a vše jim nakonec pokazí. Celá kniha, která je poměrně obsáhlá, se nese v podobném duchu jako hlavní postava. Chvílemi neuvěřitelně baví, jindy hrozně nudí. Dlouho jsem se s podobnou knihou nesetkala. Ale díky tomu že Glukhovsky umí skvěle své řemeslo a příběh má promyšlený od začátku až do konce, jsem i přes nudné a předlouhé pasáže vydržela až do finále. Knihu jsem četla na můj vkus až moc dlouho, ale ty dobré pasáže mě udržovaly ve střehu. Ty části, kde objevila Janova múza Annelie se četly jakoby samy, chvíle kdy byl sám, už šly hůř. Annelie jakoby příběhu a světu přidávala naději a radost a tak si myslím, že byla i postava autorem zamýšlena. Jako jiskřička naděje ve zlém a zvráceném světě. A opravdu si autor udržoval napětí až do konce a jen pár kapitol před koncem jsem teprve přišla na to, co za tím vším v pozadí bylo, jen chvíli než na to přišel hlavní hrdina. Tomuto opravdu tleskám, protože už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě překvapila a neodhalila jsem u ní zápletku už po pár kapitolách. Budoucnost od Glukhovského je zvláštní a myslím si, že autor ji zbytečně natáhl. Chtěl toho popsat tolik a přirovnat to k dnešnímu světu, že někdy zapomněl na hnaní příběhu. V knize se toho vlastně tolik nestalo na to kolik stran má (přes 600). Dlouho jsem rozmýšlela jaké dát knize hodnocení, jestli tři hvězdy nebo čtyři, ale konec o všem rozhodl. V posledních pěti kapitolách se autor rozjel a konečně přestal okecávat vše okolo a zaměřil se na jádro příběhu. Posledních 150 stran se četlo vlastně samo a pointa, ke které to vše vedlo, mi vyvolala úsměv na rtu a bude ve mně rezonovat hodně dlouho. Budoucnost není dokonalá kniha a to i pro nesčetné překlepy od poloviny knihy, kdy korektoři asi nestíhali a tak knihu nechali nedodělanou, ale vše nakonec smysl dostane. Je to zbytečně dlouhé a trochu ukecané dílo a dost rozpačité, ale nakonec to vše do sebe krásně zapadne a čtenář najde smysl, proč to měl číst. Kniha by byla dokonalá, kdyby měla o dost stran méně, ale i s nimi je skvělá a opět mi potvrdila že Glukhovsky je skvělý autor. Skvělá kniha díky které se hodně zamyslíte nad životem a jeho smyslem.... celý text
Kmotr
2003,
Mario Puzo
Tak jsem si doplnila literární vzdělání a přečetla si Kmotra. Problémem však bylo, že jsem už viděla filmy a příběh tak znám, protože z knihy přímo vychází. Ale říkala jsem si, že by tam mohlo být něco navíc a byla jsem zvědavá, jak je to psané. Abych pravdu řekla, s porovnáním s filmem jsem byla zklamaná- málokdy se stane, že film je lepší než kniha, ale Kmotr je přesně ten případ. Kniha není špatná to ne, ale ty nejlepší a nejakčnější scény jakoby tam zapadly a ve filmu je opravdu vyšperkovali. Nehledě na to, že v knize se furt do hlavního příběhu motají vedlejší postavy, kdy občas jejich příběh není moc potřeba vyprávět (a taky se děj pak nelogicky vrací v čase a mate). Na druhou stranu mě právě ty vedlejší části z knihy bavily nejvíc, a to hlavně s Johnym Fontainem, Lucy a dalšími z jejich okolí, kterým se film tolik nevěnuje. Jejich příběhy mi přišly takové nejzajímavější a to je také trochu zvláštní když měli spíše sloužit k doplnění příběhu. Kniha pak byla psaná velmi zdlouhavým stylem a někdy se to četlo opravdu obtížně, protože na místech kde to nebylo potřeba, bylo popisů moc, až jsem se v nich ztrácela a ve scénách, kdy by se to opravdu hodilo, se popis odbyl na pár řádků. A to hlavně u těch nejnapínavějších a akčních scén. Chvíle kdy někoho zabili, postřelili, nebo odhalili nějakou zradu, se vyřešily pár větami, ale pak popisy některých lidí, hlavně hlavounů dalších famílií na schůzce s Vitem, byly opravdu zdlouhavé a zbytečně podrobné, protože si vlastně žádný popis a co kdo vlastně je, vůbec nepamatuji. I tak musím říct, že kniha velmi dobře pracovala s psychologií, občas tedy některé reakce hrdinů, byly trochu zvláštní a mírně nelogické, ale to jen v minimu případů, ve většině autor bravurně popsal myšlení hrdinů a jejich přítel i protivníků. Co mě zarazilo už na začátku a mírně to "hodilo" klacky hrdinům pod nohy, byl pohled producenta, proti kterému se Corleonovci obrátili, kdy on je nazval pitomými taliány, kteří si myslí, že jim vše patří a mohou rozhodovat o všem- v tu chvíli mi mluvil z duše a měla jsem pochopení spíše pro něj než pro hlavní rodinu. Přitom se má hlavním hrdinům fandit, a tady jsem při tom byla trochu v rozpacích. Kdo ví, co tím autor zamýšlel. I tak jsem podobně jako ve filmu nejvíc fandila Mikovi, ten je sympatický i ve filmu i v knize. Celkově se mi kniha četla dlouho a místy byla opravdu zdlouhavá a musela jsem se do čtení nutit. Ale jako celek je to opravdu dobrý příběh, s promyšlenou psychologií postav a na jejím základě se udělal skvělý film. Díky Kmotrovi, ať knižnímu nebo filmovému více pochopíte, jak to v mafiánských rodinách chodí a to je zajímavé zjištění, i když místy trochu rozpačité.... celý text
Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí
2012,
John M. Hull
Na knihu Johna M. Hulla jsem narazila čistě náhodou v knihovně. Moje ruka po ní sáhla a já ihned tušila, že to bude něco mimořádného. Vždy mi vrtalo hlavou, jak se vlastně cítí slepci a jaké to je být slepcem (a jen zavřít oči pro to nestačí) - netoužím to poznat na vlastní kůži, ale přemýšlela jsem o cestě, jak to zjistit, avšak žádného slepce osobně neznám, abych se ho na to zeptala a je to i poměrně choulostivé téma. A pak se objevila tato kniha, která jakoby byla přesně tím, co jsem toužila poznat. Hullova kniha však není typickým vyprávěním, jak by mnozí čekali. Už od první řádků jsem vlastně byla překvapena, že se jedná spíše o autorovy úvahy nad vlastím životem občas protkány vlastními vzpomínkami a popisem každodenního prožívání. I přesto a možná i právě proto jsem se dokázala do mysli autora lépe vžít. Pří čtení jsem měla pocit, že vím, jaké to je a dokážu aspoň částečně pochopit jak to prožívá. Autor totiž dokonale pospal slepotu pro někoho, kdo nemá tušení, jaká je. Moje osobní představa před čtením byla totiž zcela jiná. Chvílemi jsem se však v mnohých úvahách v textu ztrácela a knihu jsem tak četla na můj vkus poměrně dlouho. Když by byl příběh více koncipován jako souvislé vyprávění, možná by mě ke čtení kniha táhla častěji. Takhle jsem si vždy musela najít správnou náladu na tuto poměrně náročnou knihu. Je tedy jasné, že kniha není pro všechny a lidé co čtou spíše pro zábavu, mohou být zklamáni. Kniha totiž vyžaduje i přemýšlení čtenáře a bez chvilkových pauz k zamyšlení po určitých pasážích není dojem z knihy celistvý. Kniha sama k častému zamýšlení přímo vybízí. I tak je velmi poetická a plná skvělých popisů z nichž je velmi překvapující, že okolí se dá vlastně popsat i jinak než vizuálně. Představovala jsem si sice vše i vizuálně, ale často jsem si ani neuvědomila, že autor popisuje jen zvuky, které ale svou povahou působily velmi vizuálně. Kniha je psaná bravurně a vlastně i dosti čtivě a dokazuje, že autor je v tom opravdu dobrý a na psaní má talent. I když kniha místy nudila, přinesla dokonalý popis života slepce a vývoj silného člověka. V závěru mě trochu zarazila velká časová mezera mezi posledními kapitolami, ale na dojmu z knihy to nic nezměnilo. A občas mi chyběly některé části z autorova života, které nejspíš do deníku nezaznamenal a musela jsem si je tak domyslet. I tak považuji knihu za skvělou a doporučila bych ji všem, kteří touží vědět, jak se cítí slepí a rádi poznají příběh silného a sympatického člověka. Při čtení se často cítíte jako sám autor a slepce budete po dočtení vnímat hodně jinak. O to víc pak ve mě kniha prohloubila otázku, jak svět vnímají lidé, kteří jsou slepí od narození o což se autor mírně opřel, ale bohužel téma více nerozvedl. John M. Hull umí psát opravdu dobře a o to víc zamrzí, že do češtiny byla z jeho velkého množství knih přeložena jen tato jedna.... celý text
