charlizee
přečtené 404
Konec hry
2020,
Daniel Cole
Tohle je moje oddechová literatura. :) Konec hry navazuje na předchozí díly (Hadrový panák a Loutkář) a bez jejich znalosti spíš nebude fungovat. Výrazně totiž staví na dřívějších případech a psychologii postav, rozvíjí je a také uzavírá. Zároveň je nejméně krvavý a nejméně zběsilý, což je takový příjemný kontrast k většině severských thrillerů, v nichž se díl od dílu násilí stupňuje. Konec hry je více o detailech ve vyšetřování a o nezdolné víře v kladný (psychický) kredit mentora většiny současného detektivního týmu. Čtení mi uteklo jako nic, bavilo mě to a co víc - příběh mi přišel velmi pravděpodobný. Jen si (zase) neodpustím poznámku: Pakliže se pustím do popisu finančních transakcí a machinací, pro jistotu proberu názvosloví s někým ekonomicky vzdělaným. Nebo ne?! Protože když si pak autor plete debetní a kreditní položky, je zřejmé, že to neudělal… Ano, ve výsledném textu by (mu) to měl někdo opravit. Ale ideální svět neexistuje a zjevně opět selhala i redakce…... celý text
Artemis je jediné město na Měsíci o počtu necelých 2 tisíc obyvatel. Od svých šesti let tady žije i Jazz Bašarová (dnes jí je o dvacet víc). Živí se jako doručovatelka, častěji jako pašeračka a jednoho dne dostane nabídku na realizaci firemní sabotáže. Nechybí intriky, vraždy a nakonec ani láska… Tušíte správně, že je knížka takovým pestrým žánrovým mixem – já pro ni mám soukromé označení „sci-fi pro začátečníky“. :) Je napěchovaná akcí, takže se nebudete nudit ani minutu, ale dříve či později začnete pozvedat obočí nad tím, že nikdy - a to jako fakt NIKDY - nevyjde nic podle plánu. Všechny kroky každé akce se zkomplikují či úplně podělají, Jazz tak neustále řeší nějakou krizovou situaci, za jejíž vyústění by se nemusel stydět ani James Bond. Jazz ale ještě navíc vyniká nadprůměrným intelektem a během chvilky se například dokáže ze složitých schémat naučit ovládat systémy všemožných zařízení či pochopit chemické postupy, které jiní studují pět let na vysoké. Nad to je ranařka s vtipnou hláškou neustále v záloze, takže vás její společnost vyloženě baví - jen prostě nesmíte začít přemýšlet nad tím, kdy přesně už přetekla ta únosná míra komplikací a zvratů. A tohle jsem já nedokázala… Vlastně bych Artemis skoro zařadila do young adult a Weirovi doporučila, ať vydá revidovanou verzi, kde bude Jazz o deset let méně. Pak to všechno bude dokonale zapadat. :)) Velmi ale oceňuju, že Andy Weir neklouže po povrchu a všechny technikálie promýšlí a zpracovává do nejmenšího detailu. Špatná zpráva je, že pokud nejste úplně kovaní ve fyzice a nespokojíte se s tím, že těm procesům zkrátka nerozumíte tak dobře, abyste je mohli pochopit, budete potřebovat nějaké dobré kompendium potřebných znalostí. A protože já ve fyzice rozhodně kovaná nejsem a zároveň nesnesu vědomí, že něčemu úplně přesně nerozumím, neustále jsem o rozbor a vysvětlení žádala svého manžela (který má naštěstí fenomenální paměť a i čtyři roky po přečtení si celý příběh pamatuje, a tak přesně věděl, na co se ho táži). Nakonec ještě musím zmínit skvělou audioverzi knihy, kterou jsem poslouchala zároveň s četbou. Tereza Dočkalová dala Jazz úplně přesný výraz a poslech mě, především její zásluhou, obrovsky bavil.... celý text
Matematika zločinu
2020,
Magdaléna Sodomková
Nedávno jsem poslouchala skvělý podcast Matematika zločinu a teď jsem dočetla stejnojmennou knihu. I když jsem už většinu textu slyšela a znala, bavilo mě to nesmírně. Knížka je obsáhlejší, dotýká se více témat a v kombinaci s podcastem naléhavost dosahuje vrcholu. Jestli jste měli nějaké ideály o spravedlivosti české justice, teď o ně přijdete. Presumce neviny zdá se být pouze statusem pro papír a stejně jako v případě nedávno dočtené antologie Rozvod šestkrát jinak, i tady je zásadním problémem stav českého soudního znalectví. Neexistuje kontrola, a když někdo poukáže na chyby, je nařknut z nekalého konkurenčního boje. On je totiž takový znalec, který správně buduje svůj mediální obraz, téměř nedotknutelný… Že vám takové “budování” někoho připomíná? I toho se autorka dotkne: “Vlastně mě docela překvapilo, kolik novinářů, se kterými jsem léta seděla v jedné redakci, nepochopilo svou základní úlohu a to, že mají kontrolovat moc. Že ve chvíli, kdy si celé noviny koupí jeden z nejbohatších obyvatel Česka, muž, který kumuluje moc ekonomickou, mediální a chystá se ovládnout i tu politickou, není možné nadále v jeho firmě dělat novinařinu. Naším údělem teď bude stát se jen dalším nástrojem této už tak nebezpečně koncentrované moci.” “Povídáme si s kolegy z Maďarska o časech, kdy to povolání nebylo tak stresující, nejisté a nebezpečné, jakým se stává v době Orbána, Fica, Babiše, v době oligarchizace médií.” Stále aktuální, že? Moc doporučuju k přečtení, moc.... celý text
Rozvod šestkrát jinak
2022,
* antologie
Antologie obvykle nevyhledávám a k této “rozvodové” jsem se dostala jen díky kamarádství s Michalem Sýkorou, který do ní přispěl svou povídkou. Teď bych chtěla být takovou kamarádkou já pro vás a říct vám, ať po knížce sáhnete a přečtete si ji. A to i v případě, že se vás rozvod netýká. Je to totiž výborné čtení a to nejen po stránce beletristické, ale také informační - každá povídka je totiž následně odborně okomentována prof. Radkem Ptáčkem, špičkovým psychologem a bývalým soudním znalcem v oblasti psychologie. Ten knihu opatřil také úvodem. Za obzvlášť vydařené považuju povídky Petry Dvořákové a Michala Sýkory (a s čistým svědomím se zříkám jakékoliv předpojatosti). Matka v Petřině povídce je zpracována tak přesvědčivě, že zapomenete dýchat a budete zatínat zuby i svaly. Ty myšlenkové pochody jsou bohužel velmi, velmi přesné. Petra mě tady zase přesvědčila, že ačkoliv ji všichni chválí za věrné zobrazování mužského myšlení, tady ty “narušené” ženy, či ženy s pokřiveným vnímáním reality, jsou prostě její výsostnou disciplínou. K Michalově povídce jsem (jako obvykle) přistupovala s co možná nejkritičtěji nastaveným vnímáním, leč… zbytečně. Precizní výstavba celého příběhu, dobře zpracovaná psychologie všech tří hlavních postav, u nichž jsou navíc ozřejmeny jejich motivace a vzájemné působení…, tak se podle mě píše povídka. Na omezeném prostoru dokážete vyjádřit to, co v rozsáhlejším epickém žánru.... celý text
Knihonoš
2022,
Carsten Henn
“Je jedno, kolik knih člověk přečte, vždycky je jich víc, které ještě nečetl.” V té větě se najde spousta z nás, že? :) A kolik dalších podobných se jich ještě v Knihonoši ukrývá! Až mi to občas přišlo jako sborník knihomolských hlášek. Je to vlastně takový hezky vypočítaný recept. Stačí přimíchat lásku ke knihám, známé romány a jejich hlavní postavy, naředit je zdánlivě nesourodou dvojicí důchodce a dítěte, okořenit špetkou emocí a dojemný příběh je na světě. Je to milé, nenáročné, i na duši to pohladí…, ale žádnou velkou literaturu od toho nečekejte.... celý text
Sibiřské haiku
2022,
Jurga Vilė
Nenechte se oklamat či odradit zařazením knihy Sibiřské haiku do dětské sekce. Garantuju totiž i vám dospělým, že se vás dotkne, že vás rozpláče, dojme a zapíše se hluboko do vašeho srdce. A ani se nebojte své děti seznamovat s těžkými tématy, protože život se prostě neodehrává jen ve Stokorcovém lese… V roce 1941 deportovala sovětská NKVD z území Litvy odhadem 34 000 lidí včetně malých dětí. Muži byli ve většině případů odesláni do pracovních táborů, ženy a děti putovaly do nehostinných oblastí. Tento příběh sleduje chlapce Algiska, který je se svou matkou, sestrou a dalšími lidmi z jeho vesnice násilně odsunut na Sibiř. Jak se na nové prostředí adaptuje a jak tak drastickou životní změnu prožívá, se dozvídáme právě od něj. Spousta příhod je popsána s dětským nadhledem a bezelstností, o to mrazivější vliv na čtenáře však má.... celý text
Temný obraz
2005,
Philip K. Dick
Temný obraz není sci-fi v pravém slova smyslu. Jeho prvky se tady samozřejmě najdou, více jde ale o společenský román o rozpadu jedné osobnosti. Čtení Temného obrazu je schizofrenní stejně jako život hlavního hrdiny. Značnou dávku pozornosti vyžaduje vnímání tajného agenta Freda a drogově závislého Boba Arctora coby jedné osoby, to vše ještě umocní okamžik, kdy Fred dostane za úkol sledovat právě Boba - tedy sebe samého. Ten příběh lze vnímat jako obžalobu drog a neuváženého chování, kdy za “trochu zábavy” nakonec zaplatíte neúměrně vysokou cenu. Závěr je neskutečně silný, mrazivý a celé je to dost autentické, že prostě tušíte, že to napsal někdo, kdo to prožil.... celý text
Poznámky k dějinám
2019,
Jiří Padevět
Soubor drobných črt je literární prvotinou Jiřího Padevěta. V reálném historickém prostředí se odehrávají (tak trochu) konspirační příběhy - některé naprosto uvěřitelné, výstižné a mrazivé, jiné fantasticky ulítlé, že vám až vykouzlí úsměv (nebo posměch?) na rtech. Někdy bezpochyby poznáte, jaké historické události se text týká, jindy je zapotřebí vysvětlení z Poznámky na konci, ale téměř vždy vás bude zajímat, jak moc pravdivá či smyšlená ta povídačka je. Opáčko hodin dějepisu budiž přidanou hodnotou.... celý text
Musela jsem zemřít
2017,
Anita Moorjani
Já vůbec nechci znevažovat něco, čemu evidentně nerozumím, ale objektivně se ta knížka dala komprimovat do třiceti stran textu (což je přibližně původní záznam Anitina zážitku). Na dalších stranách totiž čtete pořád dokola to samé - asi ve znamení “opakování je matka moudrosti”.... celý text
Achilleova píseň
2019,
Madeline Miller
Jestli jsem se letos u nějaké knihy modlila, ať už ji konečně dočtu, byla to tahle… Achilleova píseň je napsaná krásným, barvitým jazykem, moderním a přitom zohledňujícím historický kontext (věřím, že na tom má velkou zásluhu Tomáš Kačer, který ji přeložil do češtiny), příběh je silný, romance velkolepá, osudová, bolavá…, vyvrcholení skličující tak, že zadržujete slzy… Ale pokud jste Homéra a Iliady znalí, nemá vám kniha moc co nabídnout. Alespoň tím si já vysvětluju, proč mě to tak strašlivě nebavilo. Ačkoliv dokážu absolutně ocenit všechny formální aspekty knihy, většinu času mi to čtení fakt nešlo. Každopádně děckám ve školách bych to cpala horem spodem - rozhodně radši než Homéra (promiň mi, pane klasiku), protože tady je přece jen větší pravděpodobnost, že to přečtou a něco si z toho i odnesou. • P.S.: Občas někde narazím na rozčarování nad autorčinou libovůlí, že Achillea nechala usmrtit šípem do srdce, když je přece notoricky známé, že měl jediné zranitelné místo na patě. Skutečnost je taková, že ten mýtus o patě vznikl až později, po Homérovi. Pakliže autorka vycházela z Iliady, byl Achilles (dle slov Apollonových, který vedl Paridův šíp) smrtelníkem. “Vystřel šíp a ten ho usmrtí.”... celý text
Krkavčí matka?
2017,
Veronika Hájek Hurdová
Na jednu cestu vlakem do práce a z práce jsem si přibalila Krkavčí matku. Nějakou dobu už mi doma leží, ale vůbec jsem nevěděla, co od ní čekat. Blog Veroniky Hurdové (podle všeho velmi populární) neznám, to bude ale zkrátka tím, že se blogům obecně dost vyhýbám. Na přebalu mě dostala věta: Miluju svého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Prosím vás, tady vás musím varovat - je to past! :))) Nic k tomuto tématu v knize nenajdete. Místo toho se vám dostane pár fíglů, rad, triků, doporučení, pohádek, básniček, fotek…pro nastávající rodiče, pro rodiče začátečníky a mírně pokročilé…, které jsou jakýmsi “best of” z výše zmíněného blogu - z mého pohledu je takový výběr vhodný spíše pro fandy. Knížka je krásně zpracovaná, s precizně odvedenou redakcí a jazykovou korekturou, ale mě to teda úplně minulo.... celý text
Sametová revoluce
2019,
Zdeněk Ležák
Vždy velmi kvituju, když se někdo snaží (dětem) historii přiblížit populární formou, na druhou stranu je to dost nebezpečná hra, která může sklouznout až k dezinformacím. Tím teď neříkám, že je to zrovna tento případ, i když… • Nazývat válku o Těšínsko drobnou šarvátkou je přinejmenším diskutabilní. • Sdělení, že Východní Němci to v prvních desetiletích po válce měli nesmírně těžké, ale mohli si za to sami, mi připomíná povrchní argumentaci některých zájmových skupin… Na žurnalisticko-historickou práci tady dále nacházím příliš mnoho hodnotících adjektiv, až se zamýšlím nad tím, jakou původní představu o textu autor měl a jak k němu přistupoval… Jako tradičně je odfláklá redakce, namátkou: • “Začaly po rozhodnutí polské vlády plošně zdražit základní potraviny.” • “Poslední řady byly demonstrantů ještě půl kilometru daleko u Jiráskova mostu.” A nakonec nevím, jestli by mladší čtenáře neodradila forma, která mi nejvíc ze všeho připomíná učebnici. Komiks tvoří jen závěrečnou třetinu knihy (přibližně) a opakuje se v něm všechno, co bylo důkladně probráno v předchozích kapitolách. Autoři se několikrát hájili tím, že problematika listopadových událostí je složitější, a proto jí bylo nutné věnovat celistvý text… Komiks je pak ale tím pádem nadbytečný a působí jen jako reklamní tahák.... celý text
Hamnet
2021,
Maggie O'Farrell
I o nejznámějších postavách dějin lze vyprávět nové příběhy. Klubko fabulace na téma, kde se pro napsání jedné ze svých nejznámějších tragédií inspiroval William Shakespeare, rozvinula britská spisovatelka Maggie O’Farrell. Svůj román přitom pojala spíše jako výklad alternativní historie, než jako klasický historický román - proto taky není důvod k obavám z archaického jazyka či přehršle těžko uchopitelných reálií. A přestože z příběhu dýchá dobová atmosféra, je vystavěn moderně, vyprávěn současným jazykem a soustředěn zejména okolo hloučku postav (více okolo rodiny slavného dramatika, než jeho samého). V první části knihy autorka střídá časové roviny, což jako prostředek pro vysvětlení klíčových momentů (z minulosti ve vztahu k současnosti) efektivně funguje a udržuje čtenářův zájem. Druhá část, celá zasazená do dneška postav, nepůsobí tak svěže a chytlavě (ale jak bych si já, cynik, představovala umírání, pohřbívání a strádání, že…). Pozoruhodná je pak také autorčina interpretace faktu, proč Shakespeare ve svých hrách zcela opomíjel veškeré epidemie, ačkoliv ta morová v jeho době opakovaně sužovala Evropu. Shakespeare se prý dost možná tématu vyhýbal z osobních důvodů a prostřednictvím Hamleta vdechl život vlastnímu mrtvému synovi Hamnetovi. V románu Maggie O’Farrell epidemie funguje podobně - spíše jako kulisa, nicméně zapřičiňující to, k čemu vyprávění celou dobu směřuje. Velmi působivá je pasáž, v níž je popsána cesta blechy šířící mor napříč světem anebo závěr, kdy Agnes poprvé navštíví manželovo divadlo a zpracovává veškeré vjemy z něj, z Londýna či hry samotné. Neposlední zajímavostí je také to, že Shakespearovo jméno v celé knize nepadne ani jednou - pro jeho označení jsou používána různá zástupná pojmenování, přívlastky či jednoduchá zájmena. A ten překlad? Ach, vrněla jsem blahem. Tereza Marková Vlášková je mistryní oboru!... celý text
Tři útěky Hanny Arendtové
2021,
Ken Krimstein
Hannah Arendt. Výjimečná žena a intelektuálka. Ta, kterou feministky milovaly i nenáviděly. Žena, která patří mezi nejvýznamnější myslitele 20. století. (Pozn. pod čarou: A přesto se mě pořád někdo ptá, kdo to je…) A tohle je další komiks, který vás přesvědčí o tom, že nejde jen o obrázky s textovými bublinami. OIKOYMENH vydalo v překladu Terezy Matějčkové zevrubný popis jejího života a myšlenek, jak jej zaznamenal kreslíř a publicista Ken Krimstein. Vždycky si říkám, že komiksová forma by mohla přimět k začtení se i nečtenáře a ten by přitom získal obsah dalece přesahující běžný rámec vědění. Připomněla jsem si staré motto FF UPOL “Učíme myslet” a uvědomila si, jak moc ráda přemýšlím. Uvádí někdo přemýšlení mezi svými koníčky? Mimo výhrad uvedených v ediční poznámce mám snad jen další drobnou k nedůstojným a nedůležitým vsuvkám, které podle mého ten text sráží… - Např.: “Co kdybych si tě vzal já? Ač… Jak to říct, ženám tak úplně nakloněný nejsem?” Ale jinak chápu. Já bych si ji vzala taky.... celý text
Den Trifidů
1977,
John Wyndham (p)
Den trifidů, klasický sci-fi román a další volba pro naše společné čtení s manželem. Nějak se nám vždycky stane, že čteme příběh, který už Ondra zná – tento třeba z rozhlasového zpracování. Pak to vypadá tak, že čtu a Ondra mi říká: “Teď dávej pozor a tohle si zapamatuj, to je hrozně důležité pro vývoj děje v budoucnu!” Milé, že? :)) Anglický originál vyšel poprvé v roce 1951, český překlad až v roce 1972, nicméně o popularitě knihy svědčí i to, že v češtině máme už 14 různých vydání. A my jsme četli rovnou dvě – z roku 1977 a z roku 2021. V čem se asi ta dvě vydání liší, co myslíte? :) Že by v roce 1977 neprošli přes cenzuru Sověti, coby manipulátoři informací? :)) A zkoušeli jste si už taky někdy porovnávat obsahovou stránku knihy v různých vydáních? Děj se odehrává v postapokalyptické Anglii poté, co většina lidí přijde přes noc o zrak. Hrstka vidomých se formuje a snaží se najít způsob, jak přežít ve světě, v němž přestala fungovat zaběhlá pravidla. Příběh čtenáři nakládá spoustu až filozofických otázek, kdy se společně s hrdiny zamýšlíte nad vlastním jednáním – zachránit sám sebe nebo se snažit do vyčerpání sil pomoci i nevidomým? Sjednotit se do jednoho společenství nebo se rozhodovat a žít v menších celcích? A do toho ti trifidi. Rostliny schopné pohybu i zabití člověka. Jakmile se dostanou ze zabezpečených farem, začnou ohrožovat všechny – pokud to nebylo zřejmé dosud, teď se zrak stane skutečnou devízou. My jsme měli v průběhu čtení problém především s nesourodým tempem vyprávění. Některé pasáže se nesmyslně vlekly, jiné byly psány úsporně a ten kontrast byl dost zřetelný – v podstatě to bylo to první, co jsme si v rámci hodnocení navzájem sdělili. Rýpat do klasika žánru je samozřejmě troufalé, ale věřím, že zručnější autor by ten příběh podal lépe. Protože myšlenka toho vyprávění je skvělá a je esencí sci-fi.... celý text