Ctv přečtené 258

Hovno hoří 2005, Petr Šabach

Šabacha miluju a mám doma všechny jeho knížky. Hovno hoří je prostě klasika, ke které se i ráda vracím - stejně jako v televizi k Pelíškům, jejichž řada hlášek pochází z této knihy.... celý text

Necudná - já a mých 21 mužů 2015, Linda Hogen

Tuhle knížku je možné číst buď jako erotickou oddychovku, nebo tam občas najít mezi řádky hlubší vzkaz. Zvolila jsem tu druhou možnost a knížka se mi líbila.

Neškodná 2017, Linda Hogen

Po Necudné, která mi něco (mezi řádky) dala, byl druhý díl na mě už moc. Moc porna.

Vyvolení 2015, Steve Sem-Sandberg

Přijde mi nemístné psát jakkoliv kritické hodnocení na všechny knihy, které se věnují podobnému tématu. Zejména když se popisované věci skutečně děly. Takže snad jen tolik, že z mého čtenářského pohledu mohla být kniha poloviční a nic by to neubralo na váze jejímu obsahu. Bylo to občas zbytečně zdlouhavé čtení. Annu by chvílemi člověk politoval. Ale argumenty typu "plnila jsem jen rozkazy, nevěděla jsem o tom, co se tam dělo" mi vždycky otvírají kudlu v kapse. Na druhou stranu nikdo z nás nechodil v jejích střevících ....... celý text

Kdo chytá v žitě 2000, J. D. Salinger (p)

To mě umrtvilo. Vážně. Jestli něco nesnáším, tak jsou to knížky, kterým neporozumím. A tahle knížka to byla, vážně. Vadí mi to asi tak stejně, jako když někdo v muzeu napíše na sklo červenou tužkou "KU*VA". Vážně. Já asi nejsem konzument pro tento typ knih. Mám z toho nervy v tahu. Vážně. Všichni kolem mě jsou ignoranti a imbecilové. Tomu nerozumím. Já vám to začala chvílemi i nenávidět :-).... celý text

Smrt ve Vratislavi 2014, Vlastimil Vondruška

Můj šálek kávy to není. Zkusila jsem to, ale nenadchlo. Nevyhledávám kategorii knih "romány pro ženy", protože to jsou podle mého většinou plytké věci plné citových výlevů a nereálné romantiky a mám dojem, že tohle k tomu nemělo daleko. Obejmul ji a políbil ji, ale ó ne, nemohu tě líbat, nezapomeň, že jsem minorita ... ta detektivní zápletka mě na tom bavila, ale to okolo moc ne.... celý text

Osm 2017, Radka Třeštíková

Po Bábovkách moje druhá Třeštíková. Bylo zajímavé začít koncem, i když jsem se k tomu konci a začátku musela po chvíli vrátit a přečíst si ho znova, protože bez znalosti pozdějších událostí mi moc smysl nedával. Četlo se mi to hezky, ten vztahový zapletenec byl rozmotávaný postupně a to mě udržovalo v napětí. Musím uznat, že paní Třeštíková tohle velmi dobře ovládá. Je to jako u mého starého francouzského buldočka, kterého není možné dostat ven do zimy aby se vyvenčil - lákám ho na piškot, on za ním jde a dostane ho až venku. Se čtením Osm to bylo podobné. Autorka vždycky naznačila něco, co se stane dál v knize a ten náznak byl tak dráždivý a já se tak potřebovala dozvědět, co onen náznak znamenal, že jsem prostě knížku nemohla odložit a musela číst dál - jako pes za piškotem jsem šla za pokračováním příběhu. Možná to bylo zbytečně dlouhé, takové natahované. Také jsem si z toho odnesla pocit, že polovina lidí jsou svým způsobem magoři. Chtěla jsem dát čtyři hvězdičky, ale nedám, protože mě vytáčí, když kniha nemá konec nebo ho má tak blbý, že vlastně žádný nemá. A Osm je přesně ten případ. Takže za tři :-)... celý text

Jako cool v plotě 2006, Karel Plíhal

Možná pro někoho chvílemi nevkusné, trochu přisprostlé, košilaté, ale to je prostě pan Plíhal a pro mě to vždycky bude umělec v práci se slovy. Miluji jeho písně, které jsou často poetické, snivé a vážné. A miluji i tyhle jeho říkanky, které jsou jim svěžím protipólem.... celý text

Bábovky 2016, Radka Třeštíková

Během první kapitoly jsem si říkala, že to vzdám, nějak blbě se mi to četlo, prostě nic moc. Potom u druhé kapitoly mě knížka chytla a začala bavit. Ale .... já mám ráda na beletrii příběh. Začátek, děj, konec. V Bábovkách nemám vlastně možnost s žádnou z hrdinek prožít její příběh pořádně a celý, což mi vadilo. Potom mi ale došlo, že ta část, která byla popsána a to, jak byla popsána, mi vlastně stačí. Měla jsem potřebu chápat souvislosti, vztahy a propojení mezi hrdinkami a bylo toho tolik, že jsem se v tom brzy ztrácela. Musela jsem si na papír namalovat pavouka se jmény, abych se orientovala :-). Takže méně je někdy více, řekla bych. Skoro na každé hrdince jsem si našla něco, s čím se dokážu ztotožnit nebo co dokážu pochopit, některé jsem nesnášela ... takže určitě ve mě paní Třeštíková dokázala vzbudit emoce. Hodně mi vadilo přeskakování v čase v rámci jednotlivých příběhů. Bylo to takové chaotické. Hodně mi vadila ta reklama na IKEA v prvním příběhu. Možná i proto jsem knížku málem odložila. Můj závěr: zajímavé, čtivé, k zamyšlení, emotivní. Věci zpravidla nejsou takové, jaké se na první pohled zdají být. Nemám ráda blbé konce a tahle knížka ho má. Není to nic, co bych musela vlastnit, ale v knihovně si ráda další knihy od Radky Třeštíkové půjčím.... celý text

Mengeleho děvče 2017, Viola Stern Fischerová

Co k této knížce dodat aby to už nebylo jen opakování již napsaného. Co se týče technické stránky, tak kniha se mi četla velice dobře, je čtivě a hezky napsaná. Kdybych si nemusela dávat pauzy mezi některými kapitolami, abych jejich obsah vydýchala, tak bych napsala, že jsem ji přečetla jedním dechem. Přítomnost několika fotek (zejména těch rodinných) příšernosti obsahu dodává ještě pověstnou "třešničku na dortu". I když v tomto případě to přirovnání dost drhne, uznávám. Co se týče příběhu Violy a lidí, se kterými se v knize potkává, tak opravdu není co dodat. Líbilo se mi, že kniha nemapuje jen život v koncentrácích, ale i před (hlavně před) a po. Dává to příběhu velikou hloubku, protože Violu poznáte i jako mladou bezstarostnou dívku s jejími sny, plány a představami o životě. Stejně jako ostatní členy její rodiny. Hrůza jejího osudu se na vás plíží pomalu, postupně. O to je strašnější a děsivější. Chování Violčiných spoluobčanů ještě před tím, než Maďarsko zasáhly důsledky války, je to, co mě na té knížce děsilo nejvíc. Vlastně ne - nejvíc mě šokovalo jejich chování k navrátivším se. Je pro mě nepochopitelné, že se našli lidé, kteří byli schopni na ně ječet, že se neměli vracet a sedět dál na jejich majetku, který jim za války sebrali. Že koncentráky byly esencí hrůzy vím. To mě nepřekvapilo. Od Němce v té době prostě člověk čekal kopanec, takže ho nepřekvapil. Ale od sousedky, kamarádky, Slováka, Maďara, jiného Žida - od nich to muselo bolet mnohem víc. Však o tom Viola píše. No, knihu samozřejmě doporučuji. Jinak jsem u profilu Violy našla odkaz na stránku, kde je možné přečíst si o paní Viole. Vložím sem odkaz i malý citát, který ukazuje, že když se zbavili toho hnusného hnědého teroru, tak na ně nastoupil ten rudý: "V jeden februárový deň som sa vrátila z práce a našla som dom plný príslušníkov ŠtB. Manželovi zhabali dom a predvolali nás na Miestny národný výbor v Lučenci, kde s nami zaobchádzali gestapáckym spôsobom." http://edah.sk/family/viola-rozalia-fischerova/96/... celý text

Idioti na plavbě kolem světa 2006, Ivan Orel

Knihu jsem četla už před slušnou řádkou let. Jsem ráda, že jsem si ji kdysi koupila, když ještě byla k mání. Je to cestopis party bláznů (myšleno veskrze v dobrém), kteří postavili repliku historické lodi a jali se na ní obeplout svět. Bláznivý nápad, krásný. Krásně a čtivě napsané a hlavně jsem byla nadšená z ilustrací a fotek. Bavilo mě to číst a velice se mi líbilo, že cestopis nebyl psaný skrze růžové brýle (nebo růžovým perem, chcete-li), ale realisticky. Je jasné, že ne všichni vydrželi, že někteří odpadli, že na lodi prostě začne po čase panovat ponorka. Za mě stojí za přečtení a pokud na ni někde v antikvariátu narazíte, neváhejte.... celý text

Má vzpomínka je Bugatti 1972, Eliška Junková

K napsaným komentářům už není moc co doplnit. O paní Junkové jsem před tím, než se mi kniha dostala do rukou, věděla jen to, že to byla slavná automobilová závodnice. Průkopnice v tom, čemu se říká ženské hnutí ... kdo to kdy viděl, aby žena závodila v automobilu, že. V tomto směru vzor. Ale jak tomu často bývá u známých osobností - ne vždy nám dochází, že takový člověk není jen tím, čím se proslavil, ale že je to osobnost se svými klady i zápory, historií, současností i budoucností, se svými názory, zkušenostmi, charakterem. A díky této knížce jsem se o paní Junkové dozvěděla mnohem víc a to se mi moc líbilo. Jako hlavní poznatek si odnáším to, že paní Junková byla především chytrá, inteligentní dáma, až teprve potom automobilová závodnice. Jazyk, kterým je kniha psaná, je velice krásný. Člověk si opravdu připadá jako kdyby se přenesl do dvacátých let devatenáctého století. Některá slova aby si člověk vyhledal v slovníku cizích slov a to se mi líbí. Tohle je typ literatury, jejíž čtení člověku rozšiřuje slovní zásobu :-). Takže knihu mohu vřele doporučit, pokud rádi čtete životopisy známých osobností. Nečekejte ucintaný román, celé je to psané takovou spíš novinářskou formou. Stručně, jasně, výstižně.... celý text

Duši, tělo opatruj 2014, Eda Kriseová

Jeden den Ivana Děnisoviče 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Knihu jsem si vzala jako čtení na dovolenou, což uznávám, že nebyla úplně dobrá volba :-). Nicméně knížka se mi četla dobře, téma mě celkově zajímá. Líbí se mi, že autor se hodně věnoval popisu banálních a jednoduchých každodenních činností, které ale v důsledku pro člověka znamenají v daném místě přežití. Takové drobnosti, jako boj o misky s jídlem, o radost z vítězství když člověk získá dvě porce místo jedné, o schovávání kůrky chleba do slamníku a o té radosti když ji tam člověk večer najde .... to tu hrůzu z představy daného místa jen umocňuje.... celý text

Rakvičky 2018, Irena Dousková

Z této knihy jsem trochu rozpačitá. Nevím do jaké míry je to dané zklamáním z toho, že jsem od Ireny Douskové čekala něco lepšího, zábavnějšího, nebo z toho, že mě ta knížka prostě mátla. Tak nějak jsem vlastně vůbec nepochopila, o co tam šlo. Na konci najednou všechno bylo jinak, než jsem si celou knihu myslela, což mě zmátlo tak, že mi to pokazilo dojem z celé knihy. Nevyhovuje mi přeskakování z děje na děj (člověka na člověka) aniž bych měla alespoň rozdělené kapitoly a tady se mi několikrát stalo, že jsem měla pocit, jako bych omylem otočila dvě stránky najednou. Chvíli jsem se je snažila od sebe odlepit než mi došlo, že je to v pořádku, jenom už jsme v ději někde jinde. Vložené dopisy plné filosofování mě ve čtení rušily, ale nakonec mi došlo, že to vlastně ani zas tak nevadilo, protože ta knížka vlastně nemá žádný děj, spád. Tak nevím. Možná se k ní vrátím znova někdy v zimě a budu doufat, že při druhém čtení ji pochopím. Bavily mě tam vztahy mezi Rózou a Péťou, ale to bylo asi tak vše, co mě tam bavilo číst. Jinak jsem louskala stránky vlastně jen proto, abych se dozvěděla nějakou pointu příběhu - a to také nedopadlo.... celý text

Muž, pes a kouzelník 2017, Lars Simon

Nevím, odkud předchozí komentující získali informaci o tom, že se jedná o úvodní díl a že kniha bude mít pokračování, ale doufám, že ano. Protože kdyby ne, tak je to za mě na dvě hvězdičky za to, že ta kniha prostě nemá konec. Bylo by to jako mít chuť na sladké, několik hodin čučet do cukrárny skrz výlohu, pak vejít dovnitř, dalších několik hodin vybírat, objednat si, položit si zákusek přes sebe na stůl a najednou někdo zhasne světlo a frnk, zákusek vám seberou. A seberou i tu cukrárnu :-). Knížka, která mě bavila, hezky se četla a i když nejsem příznivcem fantasy, tohle mě zaujalo. Takže šup šup, ať je tu další díl!... celý text

Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři 2018, Aleš Palán

Za mě naprosto úžasná knížka, výborný nápad, zajímaví lidé, autor klade dobře otázky, je vidět, že to není žádný zajíc, který se dokáže zeptat jen na banality, na které by se ptal každý. Přečetla jsem to za dva dny a určitě si od pana Palána koupím další knihy a tuto si za nedlouho přečtu znova a pomaleji. Podobný život je můj sen a proto mě příběhy těch lidí tak fascinují. A v lecčems jsem byla překvapena. Překvapena jejich názory, často takovými že jsem si je i zapsala abych se k nim mohla vrátit. Překvapena jejich motivacemi k takovému životu. Jediné, co mi malinko vadilo, byl nepoměr mezi délkou rozhovorů. Zejména ženy, které by mne zajímaly nejvíc, měly v porovnání s prvním respondentem neporovnatelně méně prostoru.... celý text

V šedých tónech 2013, Ruta Sepetys

Knížku jsem přečtla během jediného dne, slza u ní ukápla. Je to jedna z těch knih, které vás chytí a nepustí protože prostě musíte vědět co se s hlavní hrdinkou, Linou, stane. Jak to dopadne, jestli rodina přežije. Knížka se čte hezky, jediné co mi vadilo byla spousta prázdných míst - knížka by mohla být o slušný kousek tenčí, kdyby text neustále nezačínal a nekončil v polovině strany. Ale to je asi dnes obvyklé - marketing ve stylu jogurtu, kde otevřete kelímek a zjistíte, že je tam jogurt jen do jeho poloviny. Takže asi nemáte takový problém dát hodně peněz za tlustou knihu a když není tlustá, tak jí tlustou uděláme. Ovšem tato kniha ani tak nijak tlustá a dlouhá není. Co mě trochu mrzelo je, že děj se točí jen kolem Liny a její rodiny a to ještě v případě její matky a bratra jen sporadicky. Vlastně vůbec nevím co prožívala Linina matka a bratr Jonas, bylo okolo nich tolik dalších příběhů a osudů a myslím že je škoda, že o nich nic nevíme. Prolétáváme týdny a měsíce života v kolchoze nebo v táboře a vlastně nic nevíme o denním fungování tábora, jen to, že denní dávka chleba byla 30 gramů na osobu. Ale autorka asi nechtěla napsat knihu vypovídající o historických faktech, asi nechtěla jít víc do detailu, asi chtěla vyprávět příběh Liny a na něm demonstrovat co se dělo za Stalina s tisíci dalších Litevců. A to se jí, myslím povedlo. Já určitě budu hledat další literaturu o tomto tématu.... celý text

Chytněte si toho psa! 2007, Jan Hromek

Oddychové a pohodové čtení které mne oslovilo už jen proto, že jsem sama pejskařka. Některé příhody byly téměř neuvěřitelné, některé se opakovaly, ale i přesto se to četlo moc hezky. Jedinou výtku (za kterou jsem sundala jednu hvězdičku) bych dala tomu, že autor nadužívá přívlastků, což je zbytečné a při čtení trošku obtěžuje. Honička nemusí být vždy neutuchající, dub může být jen dub, nemusí být impozantní, rozložitý a olistěný. Někdo tu psal, že předmluva byla vtipnější než text. Já si to nemyslím. Z předmluvy přímo čiší snaha o vtipnost, která mě tak úplně neoslovila a trochu jsem se bála, že takhle křečovitý bude i zbytek knihy. Naštěstí nebyl.... celý text

Slepá mapa 2013, Alena Mornštajnová

Asi už nemám co dalšího k tomu napsat .... jako první knihu od Aleny Mornštajnové jsem četla Hanu a měla jsem trošku obavy, že ty další na ni nebudou mít. A u Slepé mapy se moje obavy rozhodně nepotvrdily. Je to opět kniha, která se čte jedním dechem, v bezprostředním dojmu po dočtení knihy jsem dokonce měla pocit že ještě lépe, než Hana. Jediné, co mi možná trošku vadilo byl fakt, že jsem nějak nechápala myšlenkové pochody vypravěčky. Neměla jsem problém uvěřit v její matku ani babičku, ale ona mi nějak nekápla do noty. Její udání manžela mi přišlo nesmyslné tím spíš, že jsem vůbec nepochopila myšlenkové pochody a důvody, které jí k tomu vedly, prostě tuhle postavu jsem autorce moc neuvěřila. Ale co už, knížka moc pěkná.... celý text