cubeice
přečtené 176
Jasnou cestou: 7 kroků k novému životu
2024,
Vít Aora
Hodnotím stejně jako první autorovu knihu. Působí to na mě jako text z podstatné části vygenerovaný moduly umělé inteligence, bez nějaké vnitřní osobitosti postavené na skutečných životních zkušenostech. Předražené a přitom laciné. A dost mě tedy odrazují i informace o autorovi: podnikatel osobního rozvoje. Mám pocit, že si to vnitřně dost odporuje, pokud tím tedy není myšlený jen a čistě autorův osobní rozvoj v oblasti financí a jiného hmotného bohatství. Je třeba ocenit, že v takovém případě jde opravdu "jasnou cestou".... celý text
Detox hlavy
2022,
Vít Aora
Přijde mi to dost plytké a neosobní. Popravdě z toho mám pocit, že se autor hodně přeceňuje nebo prostě do modulů umělé inteligence, které generují obdobné texty, nezadal dostatečně kreativní zadání a nastavení. Pokud se opravdu člověk rozhodne na sobě pracovat a jít cestou vnitřního rozvoje, na většinu postupů a doporučení z této předražené knihy přijde sám.... celý text
Ženy, které běhaly s vlky
1999,
Clarissa Pinkola Estés
Úvod knihy naprosto strhující, za ten dávám plný počet. Když ale došlo na rozbor první pohádky, kleslo mé hodnocení na odpad. I když jsem se o tom snažil dumat, většinou jsem nedokázal v autorčině vysvětlení vidět to samé co ona, ba v mnohých archetypech - segmentech příběhů - vnímám dokonce opak. A tak se pomalu ale jistě odkláním od knih, které na základě mýtů, legend, pohádek atd. vykládají archetypy chování a návody osobního rozvoje aktuálních i pro dnešní dobu. Tato kniha k tomu notně přispěla. Posílila ve mně pocit, že výklady všech těch příběhů jsou vždy spekulativní a nejdou zobecňovat, (12 pravidel pro život, Ukováni v temnotě atd.) protože si v nich každý může najít a najde svou vlastní interpretaci. A to mám mýty, legendy i pohádky opravdu rád.... celý text
Hadí píseň aneb Příběh labyrintu
2007,
Frédérick Tristan
Strukturou vyprávění připomíná (ne náhodou) Pohádky tisíce a jedné noci (ty nepřevyprávěné), ale zároveň promlouvá s jakousi těžko postižitelnou a podprahovou naléhavostí i k současnému čtenářstvu. Ano, je jakýmsi labyrintem mysli, která bloudí různými cestami, chvíli těmi správnými, jindy zas vedoucími do slepých uliček. Spletitá jako naše chaotické myšlení, jenž se zdánlivě zabývá tématy, co nám dávají smysl, ale s odstupem jsou jen labyrintem, ze kterého se těžko hledá cesta ven (nebo naopak do jeho středu?). "Ve skutečnosti je to jenom odraz jiných událostí, které probíhají jinde a jinak. Jak bychom mohli my mrzáci, pohlédnout přímo do světla? Potřebujeme zrcadla, okliky, roušky, bludiště. Čím důvtipnější jsou, tím spíš se můžeme přiblížit k pravdě, která je prostá, ale takovým způsobem, že spaluje oči diváka, takže hrozí, že neuvidí vůbec nic. Z velmi temných zákoutí jsme vzešli, naše smysly i rozum znají jen polostín. Kdyby náhle vyšlo slunce, a co jedno slunce! Kdyby se všechna slunce všech světů minulých, přítomných, budoucích a ještě dalších až do nekonečna, najednou vynořila před našimi víčky, byť sklopenými, nejenže by nás oslepila, nýbrž okamžitě sežehla, obrátila by nás v prach. Naše nepatrné částečky rozptýlené po světě zůstaly by navždy zničeny. Vlasní pýcha by nás zničila. Proto je lepší užívat drobných lstí, náruživá přímočarost znamená sebevraždu. K alespoň částečné pravdě se dostaneme jedině postupným přibližováním. Na naší úrovni nelze jinak" (str. 81-82)... celý text
Tajemství pralesa
1999,
Jules Verne
K Verneovkám přistupuji s vědomím doby, kdy byly napsány. Tedy i s jistou shovívavostí. Tajemství pralesa jsem v dětství nečetl. Název působil více než slibně. Ale abych byl upřímný, považuji to za slabší autorovo dílo. Vlastně mi to tak trochu přijde jako dvě knihy v jedné. Ta první, která (bohužel) zabírá o dost více než polovinu, je na můj vkus pouze poměrně nudným faktickým cestopisem občas okořeněným sem tam nějakou poetickou větou. Děje poskrovnu, když už se přece jen něco odehrává, není to úplně špatné, ale brzy to skončí. Teprve závěrečná třetina přináší celkem dramatický, ale vlastně poměrně jednoduchý příběh (až na to luštění šifry), ve kterém už Amazonka hraje jen nepříliš důležitou kulisu (příběh sám o sobě se vlastně mohl odehrávat kdekoliv) a prales vůbec žádnou. Tedy tajemství, které ale bylo odhaleno poměrně brzy, se týkalo jen a jen postav - tajemství pralesa zůstává dál tajemstvím. Asi jsem čekal něco úplně jiného třeba hledání ztracených měst uprostřed džungle, boj s přírodou (pár skic tam je), ale dostal jen kus dramatické, i když - až na pár stránek -nepříliš vzrušující rodinné historie.... celý text
Nevím
2023,
Josef Formánek
Pan Formánek píše opravdu krásně. Zase ta jeho poetika, melancholie, smířlivost, tichá meditace nad prázdnotou světa a plností srdce, překypujícím láskou ke všemu a všem. Ale už je toho nějak moc. A já mám po několikáté u jeho knihy pocit, že jsou to jeho osobní poznámky, které se vlastně až stydím číst, protože nejsou určeny pro mne a tu knihu vydal jen pro svou ženu, své děti, přátele, o nichž píše, pro sebe. Doufal jsem, že to zase bude jednou nějaký výjimečný citlivý příběh. Dostal jsem jen podivně roztříštěné fragmenty myšlenek, příhod, citací z bible - a mám pocit, že jako celku tomu vůbec nerozumím. Slova se skládají do sladkobolných vět, jejichž skutečná chuť mi ale ve výsledku nějak uniká. A já z toho mám možná (tak trochu) podobné pocity, jako on z neustále se opakujících hovorů a stesků jeho (ne)kamaráda Vincenta. Škoda. Možná mi to tentokrát prostě jen nesedlo. A pořád doufám, že se pan Formánek tím svým úžasným stylem zase příště rozhodne vyprávět nějaký (ne)skutečný příběh. Jinak už Nevím.... celý text
Království kostí
2022,
James Rollins (p)
Čtivé, stále akční, skoro bych řekl, že to patří k nejakčnějším "Rollinsovkám", docela se mi líbila i "vědecká pojednání o virech". Jinak se ale shoduji s mnoha ostatními. Jimmy Rollins už se dost opakuje a vykradá sám sebe, tohle už tady v jeho podání bylo. A dokonce i s podobnými zápletkami. Sice atraktivní prostředí, atraktivní námět, ale klišé. Přijde mi, že jen rozstříhal a zase po kusech spojil asi tři své předchozí knihy do jedné. Vzniklo sice něco nového, ale jaksi plného záplat, které mi připomínají ty původní kabáty. Pořád mám pocit, že už jsem to všechno od něj prostě četl. Tedy tentokrát nemůžu než nějakou hvězdu dolů. A ještě jsem si "všiml“, že skoro na každé třetí straně je věta: "... si ho nevšímal(a)..."... celý text
Udet, syn divočiny
1984,
Heda Halířová
Kdysi, mohlo mi být tak 8 nebo 9, jsem napjatě poslouchal v rozhlase po drátě kus dobrodružného příběhu z dob dávno minulých a zapamatoval si jméno Udet. Bohužel jsem slyšel jen krátkou část. A pak jsem knihu s tímto jménem objevil v antikvariátu. A po desítkách let se mohl dozvědět, jak to s udatným Udetem bylo. Užil jsem si to. Je to taková přímočará jednohubka na deštivé odpoledne. Psaná jednoduchým střídmým jazykem, která se snaží hlavně bavit. Dějově mi to hodně připomíná Rychlonohého Džara, je zde opravdu dost podobných motivů i událostí. Vlastně mě docela zaujal i ten poněkud zrychlený a tedy těžko pravděpodobný vývoj lidského myšlení a uvědomění. Svedl mě k úvaze, jak dlouhou cestu jsme museli ve svých myslích urazit, abychom se stali tím, čím jsme a zda by nám nebylo lépe, kdybychom setrvali na úrovni udatného Udeta. Pro dnešní dobu je to čtení příliš "archetypální" a nekomplikované. Ale až bude za pár let deštivé odpoledne, rád zase s touhle knihou zalezu do pohodlného teplého kouta své jeskyně.... celý text
Tobiáš Lolness
2009,
Timothée de Fombelle
Úplně nechápu kritické poznámky ohledně prvoplánovosti postav (že, hodní jsou opravdu hodní, zlí opravdu zlí a většinou i oškliví, ti mezi prostě jen chybující) a citovém vydírání. Je to přece hlavně knížka pro děti a na těch je úžasné právě tohle jednoznačné dělení na dobro a zlo. Copak je dnes kvalitní literatura o tom, že každý hrdina musí mít i svou temnou minulost (nebo přítomnost - to je jedno), musí se potýkat nejen s okolním světem, ale i svými kostlivci ve skříni, aby nám byl bližší? Aby se nám s našimi vlastními kostlivci víc podobal? Za mě je právě tohle síla krásné (dětské) literatury, stavět dobro nad zlo, lásku nad nenávist, prostě tak, jak to chceme mít v životě. Že je to jen iluze? Možná. Ale jak chcete (v životě) žít jako v pohádce, když pohádkám nedokážete věřit? Já zas věřím, že co si umíte představit, to jste také schopni prožít. A tenhle magický svět bez magie odehrávající se na jednom stromě, jehož jediným kouzlem je právě ta úžasná imaginace, navštívím rád kdykoliv znovu. A děkuji za to, že dnes ještě někdo dokáže takovéto krásné, dramatické, dobrodružné, láskyplné příběhy s prvoplánovými postavami a myšlenkou, že pravda a láska vítězí (nad... a dál ti dříve narození dokáží doplnit) tvořit. Za mě je Tobiáš krásná kniha, kterou si do svého srdce uložím mnohem hlouběji než akčního a depresivního Harryho plného démonů i těch kouzelných a kouzelnických kouzel. Nehledě na to, že v této knize vidím i pro dospělé mnohé nad čím se neškodí zamyslet, zastavit, nebo si to prostě jen bezelstně a dětsky užít. V každém z nás přece zůstává kus dítěte, pusťte tedy to své vnitřní dítě ven a užijte si to. A pokud se přece jen potřebujete drásat, vnimejte to jako podobenství - metaforu toho, co se tak nějak dost často děje i v našem "velkém" světě.... celý text
Azték
2002,
Gary Jennings
Pro mě opravdu něco mezi. Téma hodně atraktivní, bohužel se ten potenciál nepodařilo úplně naplnit. Příliš prostoru je věnováno suchopárným popisům všeho, co popisovat lze (stavby, věci, obřady, činnosti, lidé, historie, atd.) a poměrně málo nějakému ději. Přitom když už se autor do něčeho "dějového" pustí, tak je to fakt super. Kdyby byl poměr mezi akcí a "vzděláváním" opačný, neváhal bych to označit za famózní historický román. Takhle dlouho čekáte, pak jste chvíli unášeni proudem nadšení, aby to zase po chvíli vybublalo do útrpného čekání, jestli se ještě bude něco dít. Navíc i prostředky, kterými autor "dokumentuje", se dost opakují a postupně začínají být únavnější, nudnější až se začne vytrácet i ta atraktivita doby a prostředí. Škoda, škoda... Co ale oceňuji, je sarkasmus, s nímž výpravěč občas popichuje své posluchače a s nímž neváhá podprahově podsouvat myšlenku, že jiná kultura než kresťanská, nemusí být nutně zaostalá a špatná, i když je její náplní z našeho pohledu brutální a barbarské chování (lidské oběti). Že náboženství je téměř vždy brutální ve své manipulaci s životem věřících, které dokáže udržovat celý život ve strachu (z pekla) a jen málo jim nabízí možnost volby žít svobodně, se vztyčenou hlavou a právem rozhodovat o svém životě i smrti, jako cestě do ráje. (Viz. úvaha vypravěče na str. 280 - 281).... celý text
