cubeice komentáře u knih

Hodnotím stejně jako první autorovu knihu. Působí to na mě jako text z podstatné části vygenerovaný moduly umělé inteligence, bez nějaké vnitřní osobitosti postavené na skutečných životních zkušenostech. Předražené a přitom laciné. A dost mě tedy odrazují i informace o autorovi: podnikatel osobního rozvoje. Mám pocit, že si to vnitřně dost odporuje, pokud tím tedy není myšlený jen a čistě autorův osobní rozvoj v oblasti financí a jiného hmotného bohatství. Je třeba ocenit, že v takovém případě jde opravdu "jasnou cestou".

Přijde mi to dost plytké a neosobní. Popravdě z toho mám pocit, že se autor hodně přeceňuje nebo prostě do modulů umělé inteligence, které generují obdobné texty, nezadal dostatečně kreativní zadání a nastavení. Pokud se opravdu člověk rozhodne na sobě pracovat a jít cestou vnitřního rozvoje, na většinu postupů a doporučení z této předražené knihy přijde sám.

Úvod knihy naprosto strhující, za ten dávám plný počet. Když ale došlo na rozbor první pohádky, kleslo mé hodnocení na odpad. I když jsem se o tom snažil dumat, většinou jsem nedokázal v autorčině vysvětlení vidět to samé co ona, ba v mnohých archetypech - segmentech příběhů - vnímám dokonce opak. A tak se pomalu ale jistě odkláním od knih, které na základě mýtů, legend, pohádek atd. vykládají archetypy chování a návody osobního rozvoje aktuálních i pro dnešní dobu. Tato kniha k tomu notně přispěla. Posílila ve mně pocit, že výklady všech těch příběhů jsou vždy spekulativní a nejdou zobecňovat, (12 pravidel pro život, Ukováni v temnotě atd.) protože si v nich každý může najít a najde svou vlastní interpretaci. A to mám mýty, legendy i pohádky opravdu rád.

3 07.09.2024

Strukturou vyprávění připomíná (ne náhodou) Pohádky tisíce a jedné noci (ty nepřevyprávěné), ale zároveň promlouvá s jakousi těžko postižitelnou a podprahovou naléhavostí i k současnému čtenářstvu. Ano, je jakýmsi labyrintem mysli, která bloudí různými cestami, chvíli těmi správnými, jindy zas vedoucími do slepých uliček. Spletitá jako naše chaotické myšlení, jenž se zdánlivě zabývá tématy, co nám dávají smysl, ale s odstupem jsou jen labyrintem, ze kterého se těžko hledá cesta ven (nebo naopak do jeho středu?).
"Ve skutečnosti je to jenom odraz jiných událostí, které probíhají jinde a jinak. Jak bychom mohli my mrzáci, pohlédnout přímo do světla? Potřebujeme zrcadla, okliky, roušky, bludiště. Čím důvtipnější jsou, tím spíš se můžeme přiblížit k pravdě, která je prostá, ale takovým způsobem, že spaluje oči diváka, takže hrozí, že neuvidí vůbec nic. Z velmi temných zákoutí jsme vzešli, naše smysly i rozum znají jen polostín. Kdyby náhle vyšlo slunce, a co jedno slunce! Kdyby se všechna slunce všech světů minulých, přítomných, budoucích a ještě dalších až do nekonečna, najednou vynořila před našimi víčky, byť sklopenými, nejenže by nás oslepila, nýbrž okamžitě sežehla, obrátila by nás v prach. Naše nepatrné částečky rozptýlené po světě zůstaly by navždy zničeny. Vlasní pýcha by nás zničila. Proto je lepší užívat drobných lstí, náruživá přímočarost znamená sebevraždu. K alespoň částečné pravdě se dostaneme jedině postupným přibližováním. Na naší úrovni nelze jinak" (str. 81-82)

23.08.2024

K Verneovkám přistupuji s vědomím doby, kdy byly napsány. Tedy i s jistou shovívavostí. Tajemství pralesa jsem v dětství nečetl. Název působil více než slibně. Ale abych byl upřímný, považuji to za slabší autorovo dílo. Vlastně mi to tak trochu přijde jako dvě knihy v jedné. Ta první, která (bohužel) zabírá o dost více než polovinu, je na můj vkus pouze poměrně nudným faktickým cestopisem občas okořeněným sem tam nějakou poetickou větou. Děje poskrovnu, když už se přece jen něco odehrává, není to úplně špatné, ale brzy to skončí. Teprve závěrečná třetina přináší celkem dramatický, ale vlastně poměrně jednoduchý příběh (až na to luštění šifry), ve kterém už Amazonka hraje jen nepříliš důležitou kulisu (příběh sám o sobě se vlastně mohl odehrávat kdekoliv) a prales vůbec žádnou. Tedy tajemství, které ale bylo odhaleno poměrně brzy, se týkalo jen a jen postav - tajemství pralesa zůstává dál tajemstvím. Asi jsem čekal něco úplně jiného třeba hledání ztracených měst uprostřed džungle, boj s přírodou (pár skic tam je), ale dostal jen kus dramatické, i když - až na pár stránek -nepříliš vzrušující rodinné historie.

13.08.2024

Pan Formánek píše opravdu krásně. Zase ta jeho poetika, melancholie, smířlivost, tichá meditace nad prázdnotou světa a plností srdce, překypujícím láskou ke všemu a všem. Ale už je toho nějak moc. A já mám po několikáté u jeho knihy pocit, že jsou to jeho osobní poznámky, které se vlastně až stydím číst, protože nejsou určeny pro mne a tu knihu vydal jen pro svou ženu, své děti, přátele, o nichž píše, pro sebe. Doufal jsem, že to zase bude jednou nějaký výjimečný citlivý příběh. Dostal jsem jen podivně roztříštěné fragmenty myšlenek, příhod, citací z bible - a mám pocit, že jako celku tomu vůbec nerozumím. Slova se skládají do sladkobolných vět, jejichž skutečná chuť mi ale ve výsledku nějak uniká. A já z toho mám možná (tak trochu) podobné pocity, jako on z neustále se opakujících hovorů a stesků jeho (ne)kamaráda Vincenta. Škoda. Možná mi to tentokrát prostě jen nesedlo. A pořád doufám, že se pan Formánek tím svým úžasným stylem zase příště rozhodne vyprávět nějaký (ne)skutečný příběh. Jinak už Nevím.

3 03.08.2024

Čtivé, stále akční, skoro bych řekl, že to patří k nejakčnějším "Rollinsovkám", docela se mi líbila i "vědecká pojednání o virech". Jinak se ale shoduji s mnoha ostatními. Jimmy Rollins už se dost opakuje a vykradá sám sebe, tohle už tady v jeho podání bylo. A dokonce i s podobnými zápletkami. Sice atraktivní prostředí, atraktivní námět, ale klišé. Přijde mi, že jen rozstříhal a zase po kusech spojil asi tři své předchozí knihy do jedné. Vzniklo sice něco nového, ale jaksi plného záplat, které mi připomínají ty původní kabáty. Pořád mám pocit, že už jsem to všechno od něj prostě četl. Tedy tentokrát nemůžu než nějakou hvězdu dolů. A ještě jsem si "všiml“, že skoro na každé třetí straně je věta: "... si ho nevšímal(a)..."

2 02.08.2024

Kdysi, mohlo mi být tak 8 nebo 9, jsem napjatě poslouchal v rozhlase po drátě kus dobrodružného příběhu z dob dávno minulých a zapamatoval si jméno Udet. Bohužel jsem slyšel jen krátkou část. A pak jsem knihu s tímto jménem objevil v antikvariátu. A po desítkách let se mohl dozvědět, jak to s udatným Udetem bylo. Užil jsem si to. Je to taková přímočará jednohubka na deštivé odpoledne. Psaná jednoduchým střídmým jazykem, která se snaží hlavně bavit. Dějově mi to hodně připomíná Rychlonohého Džara, je zde opravdu dost podobných motivů i událostí. Vlastně mě docela zaujal i ten poněkud zrychlený a tedy těžko pravděpodobný vývoj lidského myšlení a uvědomění. Svedl mě k úvaze, jak dlouhou cestu jsme museli ve svých myslích urazit, abychom se stali tím, čím jsme a zda by nám nebylo lépe, kdybychom setrvali na úrovni udatného Udeta. Pro dnešní dobu je to čtení příliš "archetypální" a nekomplikované. Ale až bude za pár let deštivé odpoledne, rád zase s touhle knihou zalezu do pohodlného teplého kouta své jeskyně.

2 27.07.2024

Úplně nechápu kritické poznámky ohledně prvoplánovosti postav (že, hodní jsou opravdu hodní, zlí opravdu zlí a většinou i oškliví, ti mezi prostě jen chybující) a citovém vydírání. Je to přece hlavně knížka pro děti a na těch je úžasné právě tohle jednoznačné dělení na dobro a zlo. Copak je dnes kvalitní literatura o tom, že každý hrdina musí mít i svou temnou minulost (nebo přítomnost - to je jedno), musí se potýkat nejen s okolním světem, ale i svými kostlivci ve skříni, aby nám byl bližší? Aby se nám s našimi vlastními kostlivci víc podobal? Za mě je právě tohle síla krásné (dětské) literatury, stavět dobro nad zlo, lásku nad nenávist, prostě tak, jak to chceme mít v životě. Že je to jen iluze? Možná. Ale jak chcete (v životě) žít jako v pohádce, když pohádkám nedokážete věřit? Já zas věřím, že co si umíte představit, to jste také schopni prožít. A tenhle magický svět bez magie odehrávající se na jednom stromě, jehož jediným kouzlem je právě ta úžasná imaginace, navštívím rád kdykoliv znovu. A děkuji za to, že dnes ještě někdo dokáže takovéto krásné, dramatické, dobrodružné, láskyplné příběhy s prvoplánovými postavami a myšlenkou, že pravda a láska vítězí (nad... a dál ti dříve narození dokáží doplnit) tvořit. Za mě je Tobiáš krásná kniha, kterou si do svého srdce uložím mnohem hlouběji než akčního a depresivního Harryho plného démonů i těch kouzelných a kouzelnických kouzel. Nehledě na to, že v této knize vidím i pro dospělé mnohé nad čím se neškodí zamyslet, zastavit, nebo si to prostě jen bezelstně a dětsky užít. V každém z nás přece zůstává kus dítěte, pusťte tedy to své vnitřní dítě ven a užijte si to. A pokud se přece jen potřebujete drásat, vnimejte to jako podobenství - metaforu toho, co se tak nějak dost často děje i v našem "velkém" světě.

5 24.07.2024

Pro mě opravdu něco mezi. Téma hodně atraktivní, bohužel se ten potenciál nepodařilo úplně naplnit. Příliš prostoru je věnováno suchopárným popisům všeho, co popisovat lze (stavby, věci, obřady, činnosti, lidé, historie, atd.) a poměrně málo nějakému ději. Přitom když už se autor do něčeho "dějového" pustí, tak je to fakt super. Kdyby byl poměr mezi akcí a "vzděláváním" opačný, neváhal bych to označit za famózní historický román. Takhle dlouho čekáte, pak jste chvíli unášeni proudem nadšení, aby to zase po chvíli vybublalo do útrpného čekání, jestli se ještě bude něco dít. Navíc i prostředky, kterými autor "dokumentuje", se dost opakují a postupně začínají být únavnější, nudnější až se začne vytrácet i ta atraktivita doby a prostředí. Škoda, škoda... Co ale oceňuji, je sarkasmus, s nímž výpravěč občas popichuje své posluchače a s nímž neváhá podprahově podsouvat myšlenku, že jiná kultura než kresťanská, nemusí být nutně zaostalá a špatná, i když je její náplní z našeho pohledu brutální a barbarské chování (lidské oběti). Že náboženství je téměř vždy brutální ve své manipulaci s životem věřících, které dokáže udržovat celý život ve strachu (z pekla) a jen málo jim nabízí možnost volby žít svobodně, se vztyčenou hlavou a právem rozhodovat o svém životě i smrti, jako cestě do ráje. (Viz. úvaha vypravěče na str. 280 - 281).

21.07.2024

Dobrodružná kniha s králíky jako hlavními hrdiny? A tak vysoké hodnocení? To jako vážně? To jako vážně! Úžasné, čtivé, obsahující (téměř) vše, co má mít opravdu dobrý příběh. Strukturou vyprávění mi to trochu připomíná žánr "postapo". Originální jsou na tom právě hlavní Hrdinové, na než jsem si po krátkém rozmýšlení, zda se do něčeho takového vůbec pustit, opravdu rychle zvykl. Docela mě to pohltilo. Moudré, napínavé, poetické, svěží, s pozitivním vyzněním. Do určité míry to vnímám i jako podobenství o jednoduchosti života, o tom, co je potřeba pro skutečně šťastný život. Není toho zdaleka tolik, jak si my lidé myslíme. A je třeba vědět, o co stojí usilovat, pro co je třeba občas riskovat a že je stejně nejdůležitější prostě jen být, tady a teď. Snad jediné, co mi v tomto úžasném příběhu chybělo, bylo koření v podobě humoru. Mnoho ho v něm není, ač se už díky ústředním postavám na mnoha místech přímo nabízelo aspoň mírné odlehčení. I tak, už nebudu tolik váhat při výběru knih, jejichž hlavními hrdiny jsou zvířátka prožívající své životy tak trochu po lidsku, i když s charakteristikou a pohledem vlastního druhu.

6 05.07.2024

Za mě po báječném prvním díle asi druhý nejlepší (ještě jsem nečetl ty následující). Už jsem byl připravený na Taitovo chvástání, takže mě přestalo rozčilovat jako v minulých knihách. Několikrát jsem se opravdu zasmál, přijde mi, že autor přidal více humoru a to celkem trefného, kterým staroegyptskou báchorku odlehčil. S čím jsem se tak trochu potýkal bylo, jak všechny Taitovy plány vycházely bezchybně a bez komplikací, tedy už od začátku to pro mě začalo postrádat jakékoliv napětí. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že autor podává celé vyprávění v první osobě a chvástáním i bezchybností hlavních hrdinů možná tak trochu napodobuje styl skutečných příběhů psaných v dobách dávno minulých. Tedy jsem to takto přijal a knihu si užil s velkou chutí.

1 20.06.2024

Když jsem knihu pořizoval, domníval jsem se, že to je román. Jde však skutečně jen o vyprávění, popis Holubových cest, přesto sugestivní, čtivý, zajímavý. Krásná oddechovka a plnokrevné dobrodružství, jaké už dnes na toulkách světem nezažijete.

3 13.06.2024

Za mě kniha (snad až) obrovská svým významem, s nespornou informační hodnotou v rámci tématu. Vnitřně s ní velmi souzním, obdivuji rozsah, hloubku, intenzitu, vhled autorky do tématu, komplexnost, zároveň jemnou poetiku a chvění ve slovech a větách. Rovněž mě uchvátila výtvarná stránka knihy. Ale... Ale jednoduché čtení to opravdu není. Poetické a filozofické pasáže do sebe tak nějak moc nezapadají, přestože jsou samy o sobě skvělé. Jako by byly dva (až tři) diametrálně odlišné styly slepeny do jednoho celku jen díky stránkám, na nichž jsou natištěny. A občas se to mezi nimi míchalo a zamotávalo. Čtenářsky přívětivější by asi bylo oddělit je, každé věnovat vlastní knihu nebo aspoň její část. Za samotný čtenářský zážitek bych tedy dával tak tři hvězdy. Ale² protože jsem "vyrostl" z (asi) podobného duchovního podloží jako autorka, přece jen u mě převažuje smysl a význam, tedy je to za plný počet.

11.06.2024

Asi nelze nesrovnávat se Štorchem. Je to skoro stejně dobré. Jen hrdinové našeho Edy jsou mému srdci tak nějak blíž. Nevím přesně proč, snad že jsou to prostě našinci. Co mě lehce rušilo, bylo používání dvojích jmen pro jednu postavu (Džar/Rychlonohý jelen apod.) Jinak super oddechovka.

2 02.06.2024

Taková standardní Rollinsovka. V první půlce mi to dokonce přišlo nějaké "pomalé", pokud se to o autorových knihách dá vůbec říci, ale finále celého příběhu bylo strhující. Za mě to tedy patří k lepším knihám o Sigmě, nikoliv nejlepším.

05.05.2024

Krásný a silný příběh, který vnímám nejen jako dobrodružství, ale i jako podobenství. O vůli k životu, o síle lásky, která někdy zvítězí i nad potřebou svobody nahrazena oddaností a věrností. I když někde v hloubi srdce bude stále plát jiskra touhy. Nikdy úplně nevyhasne, snad svým způsobem živena právě ohněm nejčistšího citu, kterého jsou schopny zvířata stejně jako lidé (kteří, také z evolučního pohledu byli, jsou a budou zvířaty - nikoliv bohy - často horšími než ti nejdivočejší zástupci přírody - z pohledu duchovního).

6 21.04.2024

Skvělá kniha. Nazval bych jí spíše motivační, než rozvojová. Nicméně na mnoha velmi čtivě zpracovaných příbězích těch nejlepších ve svých oborech, autor vypráví o cestě, vedoucí k mistrovství v jakémkoliv oboru, který vnímáme jako své poslání. Je to o trpělivosti, všímavosti, pozorování, kreativitě, soustavné práci na sobě, empatii a v neposlední řadě i soucitu. Vlastně i postupy, které autor na cestě k vrcholům navrhuje, vůbec nejsou mimo. Za mě tedy jednoznačně ano, nejspíš si ji za čas dám ještě jednou.

3 02.04.2024

Hypnoticky temná a krutá poezie v próze. McCarthy je mistr v tom, jak zasněným poetickým jazykem dokáže popisovat bezútěšnost krajin, temnoty lidských duší a jaksi nevzrušivě až snad lhostejně ty nejhorší činy, kterých jsou jeho antihrdinové schopni.

6 16.03.2024

Pro mě velké překvapení. Neuchopitelný, těžko vysvětlitelný příběh, stejně jako řeka pod hladinou. A přesto fascinující a hlubší než většina jiných dnešních knih. Jako nevidíme dna řek (částečně kvůli čistotě vody, ale někdy i kvůli jejich hloubce nebo síle proudu na hladině) nelze ani u těchto příběhů napoprvé rozeznat všechna zákoutí a kameny minulosti, které tuto řeku (vědomí) formují. I tak vás to nutí číst dál a hledat v příbězích lásku, která je (pro mne) synonymem onoho vědomí, jež teče proti času. Vlastně i názor na tuto knihu se obtížně interpretuje. Je to takový český "Tulák po hvězdách Jacka Londona", nebo možná i jeho nepřímé pokračování. Jen neputujeme noční oblohou, ale řekou času a vědomí Pavla Koláře. Každopádně právě ve zdejším popisu Tuláka po hvězdách (https://www.databazeknih.cz/knihy/tulak-po-hvezdach-436166) jsem našel slova, která pro mě osobně i nejsrozumitelněji vystihují Řeku pod hladinou: "Naši dřinu, hru idejí a fantazie, bitvy, pohled na hvězdnou oblohu a jakékoliv tajemství – všechno to převyšuje žena." A musím říct, že mě příjemně překvapilo i to, jak citlivě dokáže pan Kolář pracovat se slovy a větami, možná stejně skvěle, jako se svaly, kostmi, vazy atd. Je jen škoda, že si tuto knihu asi nikdy nenajde tolik čtenářů, jako "bulvární romány" Hartla a spol. Díky pane Koláři!

8 23.10.2023