dasa6360 přečtené 436

Sobecký obr 1934, Oscar Wilde

Někdy se nám v životě nakupí tolik bolesti a zklamání, že kolem sebe začneme stavět vysoké zdi – stáváme se zatrpklými a uzavíráme se do sebe, podobně jako mrzutý a sobecký obr. A přesto je to právě láska a ochota otevřít se druhým, co dokáže roztavit i ten nejchladnější led. Při vzájemném sdílení radosti navíc můžeme zažehnout světlo nejen v druhých, ale také znovu objevit smysl svého vlastního bytí. Bylo to krásné, děkuji.... celý text

Výbor lyriky 1901, Percy Bysshe Shelley

V roce 1901 napsal Jaroslav Vrchlický v úvodu k překladu Shelleyho lyriky tato slova: „O překladech drobné lyriky Shelleye platí ještě zvýšenou měrou vše, co jsem uvedl v předmluvě k jeho Prometheu odpoutanému. Obtíže jsou tu nesmírné, skoro nepřekonatelné. Kéž pokus tento povzbudí mladší k nové práci, já měl za svou povinnost i zde jíti napřed a rád se nechám zastíniti dílem dokonalejším.“ Dnes, v roce 2025, bych ráda řekla, že si jen těžko dokážu představit lepší překlad, který by se tak věrně držel původní veršové melodie a současně zůstal přístupný českému čtenáři. Je vidět, že Vrchlický přistupoval ke své práci s pečlivostí a respektem k originálu. A teď k samotným Shelleyho básním. Ty jsou očividně plné myšlenek, jimiž se snažil zachytit krásu světa, ale i problémy, které s ním souvisejí. Velmi z nich sálá jeho láska k přírodě – myslím, že byl dokonce vegetarián, což mi přijde v kontextu doby poměrně pokrokové. Zároveň ho vidím jako velkého idealistu a snílka, který věřil, že svět může být lepší, spravedlivější a svobodnější. Nejvíc se mi líbily básně: Západ slunce, Óda větru západnímu, Filosofie lásky, Skřivánkovi, Mrak, Dobrou noc! nebo Zítra.... celý text

Citlivka 1947, Percy Bysshe Shelley

Už jste někdy viděli tak bohaté, smyslné a velmi obrazné popisy květin? To je nádhera! Člověk díky tomu doslova cítí jejich vůni a slyší šumění listů ve větru. Těžko dnes říct, jestli se do básně víc promítla úmrtí jeho syna Williama a dcery Clary, nebo jen jeho filosofické názory, ve kterých se zaměřoval na lidskou individualitu, emoce, přírodu, ale i na protest proti společenským konvencím a nespravedlnosti. Ať tak či onak, rozhodně věděl, že krásné chvíle a věci jsou jen pomíjivé, ačkoliv naznačoval, že je jen nejsme schopni vidět kvůli vlastní slabosti a temnotě. „Jest jedno skromné vyznání, Jež utěší nás v zoufání: Že, je-li všechno klam a mam, Je přeludem i zánik sám. Ten sad, ta kráska spanilá, Jež luzným luhem chodila — Nezmizel nikdy v lůno tmy — To my se změnili, to my! Neb láska, slast a krása nezná změn A nezná smrti — naše smysly jen To nechápou a pro to temno v nás A pro svou slabost nesnášíme jas.“... celý text

Až uvidíš moře 2022, Scarlett Wilková

Ostrovy plovoucí k severu 1989, Zdeněk Hron

Všichni psi mého života 2019, Aleš Dostál

Barevný závoj 2017, William Somerset Maugham

Román o lidech a jejich chybách bez zbytečných kudrlinek. Už samotný název knihy, inspirovaný Shelleyho verši „Ten pestrý závoj nezvedej, jenž zove žití, kdo živ...“ (přeložil Vrchlický), je takovým varováním, že to nebude žádná pohádka, ale spíš příběh o tom, jaké je to čelit důsledkům vlastních rozhodnutí. Co mě na něm bavilo nejvíc, byl realistický pohled na vztahy a prostředí. Nic tu není přikrášlené, žádné melodramatické zvraty ve stylu „hlavní hrdinka si najednou uvědomí, že svého manžela vlastně celou dobu šíleně milovala“. Jen cesta skrze utrpení, která vede k sebepoznání. Spolu s Kitty si tak můžeme osahat témata viny, odpuštění a vykoupení. A zajímavý byl pro mě i nenápadný odkaz na satirickou báseň Elegie o smrti šíleného psa, který byl takovým šťouchnutím do jejich vztahu, kde bylo také hodně hořkosti a nedorozumění, které vedlo k bolestivým následkům. Tady jen kousek z ní: „This dog and man at first were friends; But when a pique began, The dog, to gain some private ends, Went mad, and bit the man. Around from all the neighbouring streets The wond'ring neighbours ran, And swore the dog had lost its wits To bite so good a man. The wound it seemed both sore and sad To every Christian eye; And while they swore the dog was mad, They swore the man would die. But soon a wonder came to light That showed the rogues they lied,— The man recovered of the bite, The dog it was that died!“... celý text

A pak už jen tma 2008, Petra Batók

„Když potkáte někoho, kdo pije, vezměte nohy na ramena.“ Tak pod to se podepíšu. Nikdy se to nezmění... nikdy. A pokud se včas neodříznete, semele vás to jako divoká větrná smršť, která vás roztrhá na kousky. Petra Bátok nás ve své knize A pak už jen tma (mimochodem děkuji za e-knihu zdarma) nechá nahlédnout do dysfunkční rodiny a jejího rozkladu, a to z perspektivy několika postav. Celé se to nese na vlně realismu a naturalismu, který místy téměř bolí číst. Zejména co se týká dětí, jež se snaží vzdorovat matčině destruktivnímu vlivu. Vše je podané bez jakýchkoliv příkras, aniž by to sklouzávalo k lacinému patosu. A ten závěr? Ten je naprosto nepodstatný, protože zásadní jsou tu všechny ty otázky o vině, odpuštění a možnostech útěku ze začarovaného kruhu. Na závěr slova Jarky, která tak úplně nesouvisí s alkoholismem, přesto mají silné poselství, se kterým plně souzním. „Vůbec se nechci bavit s lidma o tom, kolik je hodin a jestli bude zejtra pršet. Chtěla bych přijít k cizímu člověku a zeptat se ho, jak se mu daří, co teď dělá a co dělal předtím. Připadá mi, že jakmile se dám s někým do řeči, zjistím, že má za sebou něco zajímavýho, smutnýho nebo neuvěřitelnýho. Proč spolu lidi nemluví o tom, co je vážně zajímá? Třeba kdyby si takhle řekli navzájem všechno, co vědí, tak by se nakonec na něco přišlo. Ale třeba je to něco, co bysme ve skutečnosti vůbec neměli vědět. Je to nějaká pravda, kterou se nejspíš nemáme dozvědět, a tak to někdo zařídil tak, že se spolu lidi baví jen povrchně a ve skutečnosti se jeden o druhýho nezajímají. Kdyby se začali doopravdy vnímat, zrodila by se z toho taková vlna porozumění, že by vyslala signál do vesmíru a nastala by nová doba.“... celý text

Zápisky z podzemí 1998, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Slavík zpívá špatně 1926, Jaroslav Seifert

Zatímco předchozí Seifertovy sbírky, jako Na vlnách TSF nebo Samá láska, byly charakteristické hravostí a optimismem, ve sbírce Slavík zpívá špatně došlo k zásadnímu posunu. Tady Seifert vsadil na vážnější témata, zejména na válečné hrůzy a reflexi poválečné situace, což zcela změnilo tón jeho tvorby. Přesto se tu najdou i rysy poetismu, jako je asociativní styl, fantazie a hra s obrazy, ale ty jsou nyní protkány hořkostí a melancholií. „Kdo to pláče, čí je to pláč? Z jader, která jsi mi dal, můj pomoranč vyrostl ale neuzrál. Vždyť není u nás doma ten vzácný květ, vše je mu cizí u nás jako led. Slunce je chladné země je jiná, rosa padne a přijde nevlastní zima a cizí jaro.“ Ze všech tří částí – v první Seifert oslavuje moderní svět a techniku (ačkoliv je mezi řádky cítit určitá skepse a zklamání, jakoby svět už nebyl takový, jaký býval), ve druhé vzpomíná na 1. světovou válku, ve třetí reflektuje vznik Sovětského svazu – mě nejvíce zaujaly ty dvě poslední zmíněné, a to svou syrovostí, drsností reality a určitým druhem melancholie. „Ve světové válce padlo 4.000 francouzských básníků. „Temps“! Na patře chutnáš víno a víno chutná mi, řekni mi Josefino, jak se ti líbí v Champagni? Tvůj otec byl vinař, bylo to ve válce. Už je to dávno, vzpomínáš, jak chodil po vinici v slaměném klobouce. Na stole stojí láhev hrdla útlého, když piji, musím myslit na krev, na něco strašně smutného.“... celý text

Vánoční koleda 2010, Charles Dickens

Šťastný princ (1 pohádka) 1971, Oscar Wilde

Pohádka, která nás má naučit, že pravé štěstí nespočívá v materiálním bohatství, ale v lásce a soucitu. A bohužel také to, že laskavost a obětavost často nebývají nijak odměněny, ale naopak přehlíženy nebo po zásluze potrestány. Konec musí dojmout každého, kdo má srdce na správném místě.... celý text

Ždibřich 2019, Richard Skolek

Mé sarkastické já při čtení Ždibřicha zaplesalo. Ne náhodou jsem fanouškem Sarkastického Zm*da či Hnutí pro nepřirozený porod, takže jsme si dobře rozuměli. Ať už jde o ekologii, náboženství, politiku nebo mezilidské vztahy, Ždibřich vás zkrátka svým cynickým pohledem na svět donutí přemýšlet nad tím, jestli si vůbec jako druh zasloužíme přežít. „Příroda se nás snaží udělat šťastné, lékaři jí to ovšem kazí. Když jsme umírali ve čtyřiceti, nestihli jsme si uvědomit, že náš život nemá smysl. Do osmdesáti to však dojde téměř každému.“ „Když si nejsi jistý, piš volným veršem. Hloupost v próze odhalí každý... Zatímco u poezie si člověk blábol snadno splete s myšlenkou.“ „Abychom zachránili planetu, musíme přistoupit k extrémní taktice – udělat z každého kroku výzvu na Youtube. Když lidem řeknete, že se u toho mají natáčet, přesvědčíte je téměř k čemukoliv.“... celý text

Pan Nikdo a bílá tma 2022, Dora Kaprálová

Moc se mi líbí nápad i pozvolně gradující atmosféra. Kde je tatínek? Proč nedal vědět? Nestalo se mu něco? Fantazie začíná pracovat na plné obrátky a spolu s ní se do mysli vkrádají i obavy a strach. Kdo by to neznal... Když tu se náhle na prahu dveří objeví pan Nikdo s obrovským nožem a plivající hnijící zuby, který chce celé ženské (a zákonitě slabší?) osazenstvo odvést do Nicoty. Od té doby se nemohu zbavit dojmu, že by knížce prospělo, kdyby se linka držela v nějaké větší imaginární formě – tedy více náznaků, nejednoznačnosti a prostoru pro vlastní interpretaci. Jak tu nad tím ale přemýšlím, říkám si, že je můj pohled možná až moc deformovaný věkem. Pro malé děti je pravděpodobně jednodušší na pochopení, když má strach konkrétní podobu. Na druhou stranu mě ale zase napadá, jestli v takovém případě není pro ty mrňouse postava pana Nikdo až moc děsivá.... celý text

Důvěrná sdělení 1991, Jan Vodňanský

Když se pořád plácáte v nějakých problémech a máte pocit, že svět je jen černý, zkuste si otevřít něco od Vodňanského. Najednou uvidíte svět jinýma očima. Já jsem naposledy sáhla po Důvěrných sděleních, která jsou plná chytrého, hravého, a hlavně lidského humoru. Škoda jen, že mě tyhle nonsens „kravinky“ napadají až pozdě v noci, načež je pak do rána všechny zapomenu. Pozdrav z Františkových Lázní Posílám ti oka Oka svého soka Ne, že bych se vychloubal Prostě jsem je vydloubal (Kopii posílám jezinkám Pak se z toho sladce vyspinkám) Každý správný mamlas Každý správný mamlas Když mluví — tak nahlas Aby všichni mamlasi Věděli, že souhlasí Chtěl bych poznat Chtěl bych poznat Bospor… Dardanely Raději však sedím na prdeli... celý text

Ticho plné rolniček 2014, Jaroslav Seifert

Moc hezká antologie, která v sobě spojuje básně na téma zimy a Vánoc. Celou ji jsem přečetla za jedno odpoledne mezi svátky. Není totiž dlouhá, obsahuje jen deset básní ze sbírek Chlapec a hvězdy, Jaro, sbohem nebo Deštník z Piccadilly. Přesto vás všechny vezmou za srdce svou hloubkou a životní pravdou. Mě nejvíce oslovila ta, jež dala antologii její název – Ticho plné rolniček. „...Žel, všechno, co je živé a prudce rozkvete, trvá jen krátký čas. Zatímco roky se propadají pod tebou jako příčky sadařského žebříku, po kterém stoupáš. A když vystoupíš na poslední, utrhneš poslední jablko a srazíš vaz. Kam ses jen poděla za těch pár let. Čas nemá příliš rád věčné lásky. Možná že už jsme se od těch dob někde zahlédli. Ale jsem už stár a už jsi mě nepoznala. Možná že už jsme se i potkali, ale v rozpacích díval se každý někam jinam, jako bychom se v životě nikdy ani nespatřili. I to se stává...“... celý text

Proserpina 2012, Johann Wolfgang Goethe

Vánoce u Cupiellů 1981, Eduardo de Filippo

Takhle si představuji tu pravou Itálii! Vášeň, silné emoce, konflikty, skrytá tajemství, ale i komické prvky dokonale vykreslující italskou kulturu, která je známá svým temperamentem, otevřeností, živostí a silnými rodinnými vazbami. Proudí-li i vám v krvi trochu té italské divokosti, která se obvykle projevuje nekontrolovatelným výbuchem emocí, doporučuji také hru Filumena Marturano či jiné povedené kousky od stejného autora. Nebudete litovat. :)... celý text

Gloria 2021, Timothée de Fombelle

Příběh, v němž i ty nejnepatrnější činy dokážou změnit chod velkých dějin. V hlavní roli tři zdánlivě nesouvisející postavy – osamělý řidič dodávky, desetiletý africký uprchlík bojující o přežití a vlaštovka Gloria. Trochu mi to připomínalo pohádky Oscara Wildea, ovšem v moderním kabátku. Na rozdíl od Wildea však Fombelle hraje mnohem intenzivněji na city. Palčivých společenských témat je tu tolik, že už snad ani víc přidat nešlo – osamělost, nezaměstnanost, migrace, svoboda, ekologie... Místy to na mě působilo až příliš nuceně. Přesto knize uděluji čtyři hvězdy, jelikož má své nepopiratelné kouzlo.... celý text

Ádaeda : Divadelní hra o 23 obrazech bez přestávky 1991, Jelena Kohoutová

Alegorie politické kolaborace, totalitní kontroly a otázky lidské přirozenosti, včetně toho, jak snadno se dá pod tlakem zradit vlastní morálka. Pes Eda je tu jako symbol bezvýhradné oddanosti, která ale přerůstá v posedlost, zatímco Áda představuje člověka snažícího se lavírovat mezi svými potřebami a tlakem společnosti. Bylo to zajímavé, to nepopírám, znovu už bych si to ale asi nedala.... celý text