dasa6360
přečtené 440
A babička slaví devětadevadesáté narozeniny
1999,
Jiří Kratochvil
Zajímavé, zajímavé, zajímavé... Už je to nějaký pátek a já stále nevím, jestli jsem celou hru pochopila správně. Každopádně na ni pořád musím myslet, což mi teď připomnělo jeden Hrabalův citát: „Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“. No nic, já v tom prostě vidím hořkou komedii o tom, jak snadno lze v mezilidských vztazích sklouznout k automatismu. Dvojníci zrcadlí myšlenku, že lidé často „hrají“ své předpokládané role, aniž by kdokoli skutečně poznal jejich pravou osobnost. Tím tedy vyvstává otázka, nakolik jsme ve společnosti rodiny sami sebou a kolik prostoru věnujeme tomu, aby nás druzí viděli takové, jací skutečně jsme. A postava smrti? Podle mě je zde jako metafora, aby Janek konečně pochopil, že se jeho blízcí stali symbolickými „mrtvými“ ve svých předem definovaných rolích. Odjezd je pak únikem z koloběhu iluzí a přetvářky, i když se Janek nakonec stejně rozhodne vrátit. Nebo je to celé o posmrtném životě? Kdy by mohli dvojníci symbolizovat to, jak se po smrti přestáváme držet konkrétní podoby, a spíš přejímáme role, které jsme hráli během života – už nejsme sami sebou, ale tím, co si o nás druzí pamatují? To je asi blbost, že? Možná mi skutečný smysl pořád uniká. Škoda, že tu nejsou další komentáře. Zajímalo by mě, co si myslí někdo jiný.... celý text
Dora: Monolog dcery Boženy Němcové
2012,
Milena Štráfeldová
Zase trochu jiný pohled na životní osudy Boženy Němcové a její rodiny, a to z perspektivy její dcery Theodory, která byla v mnoha ohledech utlačována stínem slavné matky. Moc se mi líbil monologový formát, který do celého díla vnesl intimitu a autentičnost. Díky tomu mi přišlo, že ke mně Dora skutečně promlouvala. A že to leckdy byly velice osobní a bolestné promluvy.... celý text
