dasa6360
přečtené 440
Slavík a růže
1919,
Oscar Wilde
Pohádka, která nutí k zamyšlení ještě dlouho poté, co ji dočtete. Na začátku mě, asi jako každého, okouzlil slavíček, jenž věří v čistou lásku, pro kterou se rozhodne přinést tu největší oběť – svou vlastní krví vytvoří červenou růži, po níž touží mladý student, který ji potřebuje, aby se zalíbil profesorově dceři. Jenže ta má očividně jiné plány, než chudému studentovi padnout kolem krku. A ten, místo toho, aby v lásku věřil dál, rozhodne se na ni zanevřít. Po dočtení v tom vidím metaforu pro skutečnou lásku – čistou, neposkvrněnou a přímou, pro kterou byste byli ochotni obětovat vše. Jenže pak přichází odmítnutí a s ním i smutek, pocity méněcennosti, hněv, frustrace a nakonec i uzavření se do sebe. Zkrátka obranný mechanismus, který je pro nás způsobem, jak se vyhnout dalšímu zklamání. „Od tebe za to žádám jenom jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná.“... celý text
R.U.R.
2004,
Karel Čapek
Jaký by měl být vztah mezi člověkem a technologií? Jaké jsou hranice lidské moci, když vytváříme „umělé“ životy? A co se stane, když stroje, stejně jako Čapkovi roboti, získají schopnost rozhodovat samostatně? I po sto letech, kdy technologie a umělá inteligence dosahují stále pokročilejší úrovně, působí Čapkovo varování o rizicích masové automatizace a odcizení téměř prorocky. Zajímavé je i sociální téma „dehumanizace“ práce: jakmile stroje masově zastoupí lidi, může lidstvo paradoxně skončit v situaci, kdy sice není nutné pracovat, ale chybí pocit smyslu a účelu. Dílo tak vnímám jako určitý apel na etické a morální otázky lidského pokroku, na naši roli jako tvůrců, na odpovědnost za to, co vytváříme, a na hodnoty, které při tom prosazujeme. Potud za mě 100 % a jasných 5 hvězd, jenže ono tu je pár částí, které působí trochu zvláštně. Například Helenino až příliš rychlé rozhodnutí přijmout Dominovu nabídku k sňatku. Následně mě překvapilo i rozhodnutí začít vyrábět roboty s city, které jde proti původnímu smyslu robotiky – vyrábět roboty s minimem potřeb a za minimum peněz. A to vše jen kvůli Heleně? Proč? A závěr? Plošná neplodnost žen a vyslání dvou robotů k „zalidnění“ Země... Měl tedy konec symbolizovat novou naději, nebo jen zdůraznit, že „nový život“ bude postaven na umělém základě? A roboti Primus a Helena tak symbolizují spíše pokračování dědictví lidského omylu než skutečnou naději? Jasně, chápu, proč došlo k rozhodnutí vyrábět roboty s duší, pravděpodobně ne z lásky, jak to působí, ale aby se člověk mohl cítit jako Bůh. Stejně tak rozumím plošné neplodnosti, která vyjadřuje ztrátu lidské naděje a budoucnosti, ale celkově se nemohu ubránit pocitu, že je příběh místy až příliš naivní nebo nedostatečně rozvinutý. Nicméně, pane Čapku, už jen za to, že jste ve mně vyvolal tak obrovskou explozi otázek a přiměl mě napsat tak dlouhý elaborát, Vám dávám 5 hvězd. Závěrem si tu odkládám několik pro mě stěžejních myšlenek: „Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“ „Copak se bude věšet? Jen morálně, paní Heleno. Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.“ „Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel? I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty.“... celý text
Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis
1992,
Tankred Dorst
Co je láska? Lze ji koupit, nebo si ji vynutit? Jak tenká může být hranice mezi vášní a ovládáním? A jaká je vlastně hodnota pravdy ve světě, kde se vše jeví jako hra přetvářek a domněnek? Dorstova hra není přímá, je náročnější na pozornost i trpělivost, čtenář / divák musí jednotlivé vrstvy postupně odhalovat, zato je náramně poutavá svou stupňující se atmosférou – každá replika, každý pohled mezi postavami, a dokonce i ticho tu má svou váhu. Po dokončení pak zůstávají v hlavě stovky otázek, které se navzájem tříští, aby vyvolaly další a další.... celý text
Vypovězen
1972,
Karel Klostermann
Číst Klostermanna je jako probírat se starými rodinnými fotografiemi – pomalé tempo, archaický jazyk, a zároveň s každým novým řádkem tolik emocí. Pokud se člověk do knihy ponoří a nechá se tímto tempem vést, získá příběh, který zůstává pod kůží. Začnete totiž přemýšlet nad tím, co se stane, když společnost člověka vyvrhne na základě předsudků a pomluv, jaké to je, když ztratíte důvěru lidí, kteří pro vás něco znamenali, nebo jak snadno se mohou podobné věci stát i dnes, jen v jiném kontextu.... celý text
Marianniny rozmary / Neradno s láskou zahrávat si
2011,
Alfred de Musset
Přečíst si něco od Musseta jsem toužila od doby, co jsem poprvé viděla film Děti století. A než se vrhnu na Zpověď dítěte svého věku, zkusila jsem jeho hru Marianniny rozmary, která je klasicky o lásce, touze a zklamání – a možná také o tom, jak snadno mohou dobré úmysly sklouznout k tragédii. Zápletku prozrazovat nechci, ale prozradím, že Mussetův smysl pro detaily je opravdu skvělý. Postavy nejsou černobílé: Cœlio je romantický snílek, ale i slaboch; Octave vtipný a cynický, zároveň však trochu sobecký. A Marianna? Ta zůstává uvězněná v sociálních normách, prožívá nespokojenost, ale nedokáže být upřímná ani sama k sobě.... celý text
Ideální manžel
2015,
Oscar Wilde
Ideální manžel je jedním z těch kousků, které vás rozesmějí a zároveň donutí zapřemýšlet. Wilde tady v podstatě rozebírá, co všechno vlastně znamená být „dobrým“ člověkem, nebo dokonce „ideálním manželem“. Příběh je zasazený do vysoké britské společnosti, kde se za elegantními gesty a uhlazenými slovy často skrývají dost pochybné věci. Co mě na hře opravdu bavilo, jsou Wildeovy vtipy a ironické poznámky. Dokáže si totiž elegantně a s úsměvem utahovat ze všech těch ideálů, které si někdy nastavujeme. Není to jen o manželství, ale i o přátelství, morálce a naší tendenci ukazovat jen tu „hezkou“ stránku sebe. Doporučuji každému, kdo má rád inteligentní humor, skvělé dialogy a příběhy, které vám ukážou, že nikdo není dokonalý.... celý text
Pan Theodor Mundstock
2005,
Ladislav Fuks
Příběh o lidské důstojnosti, o přežití, o obyčejném člověku, který se snaží najít smysl tam, kde už téměř žádný nezbývá, ale také o tom, jak nás dokáže zničit naše vlastní mysl, protože strach ze smrti může být leckdy mnohem trýznivější než smrt sama. Zasloužených pět hvězd za psychologickou hloubku, téměř hmatatelnou atmosféru strachu a úzkosti, mistrovské jazykové zpracování, nadčasové téma a schopnost probudit ve čtenáři upřímný soucit. I po dlouhé době ve mně kniha stále rezonuje, a tak ji zaslouženě řadím na poličku Doporučuji.... celý text
Rozina sebranec
1968,
Zikmund Winter
Naprosté nadšení! Každá stránka doslova křičí, že Zikmund Winter byl historik se specializací na život v 15. a 17. století. Díky jeho znalostem je popis tak realistický a detailní, že čtenář snadno vpluje do tehdejší doby – od oživené atmosféry pražských ulic až po mistrovsky vykreslenou psychologii postav. A co říct k samotné Rozině? Tragická hrdinka se poněkud vymyká normám své doby, což si myslím, že je právě důvod, proč si k ní dnešní čtenář snadno najde cestu. Její touha po lásce, svobodě a po tom stát se skutečně někým ve mně rezonovala po celou dobu četby. Winter zde navíc nijak neskrývá krutost tehdejší společnosti, která má pro každého přísně vymezené místo – a kdo se vzepře, toho tvrdě potrestá. Bonusem je krásný archaický jazyk, jenž čtenáře okamžitě katapultuje zpátky do minulosti.... celý text
