decouble
přečtené 225
Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI
2019,
David Grann
První dvě části knihy jsou strukturované jako detektivka, ale nejedná se o tradiční záležitost ve smyslu postupně rozvíjeného napínavého příběhu, v kterém do sebe na konci všechny dějové linky krásně zapadnou a v kterém čtenář s hlavním detektivem/policajtem vyřeší zamotanou vraždu. Stejně tak v knize chybí hlubší vhled do nitra většiny hlavních postav zapletených do vyšetřování vražd. Jedinou osobou, které se dostaneme víc pod kůži, je hlavní vyšetřovatel Tom White. Tyto vlastnosti knihy by se ale neměly vnímat jako nějaká výtka, protože „Krvavé prachy“ nejsou nějakou brakovou detektivkou (na kterou láká nešťastný český překlad), nýbrž postupnou rekonstrukcí několika případů vražd z rozsáhlých archivů FBI a jiných materiálů. Tuto rekonstrukci doplňuje v první části knihy i vyprávění o historii kmene Osedžů. Kniha je velmi čtivá až beletristická, a to i přesto, že v ní je velmi malé množství dialogů. Autor totiž zůstává věrný metodě rekonstrukce případů a nesnaží se vymýšlet si nějaké doplňující dějové linky nebo fiktivní dialogy, aby zvyšoval spád nebo napětí. Zásadní je zůstat autentický a ukotvený v realitě, protože kniha z velké míry slouží jako připomenutí velkého hříchu, kterého se (hlavně) ve 20. letech bílí Američani na Osedžích v Oklahomě dopustili. Ale právě v tom tkví síla knihy, nefabuluje a dává nám skrze vypravěče-archiváře nahlédnout do kousku temné historie, na který by mnozí, kromě pozůstalých, rádi zapomenuli. Vypravěč archivář v poslední části knihy dokonce vystoupí z pozadí příběhu a stane se hlavní postavou třetí části knihy, ve které se setkává s potomky zavražděných a přeživších Osedžů. Zároveň zde detailně popisuje svojí práci s archivními materiály. A snaží se dokázat (SPOILER ALERT?), že rozsah zločinů, které se v Oklahomě v první polovině 20. století děly, jde rozhodně nad rámec případů, které tam v polovině 20. let vyšetřovala FBI. Ve finální části jsou tak „Krvavé prachy“ velká pocta práci archivářů jako někoho, kdo dokáže historii zrekonstruovat z různých zdrojů a využít při tom poznatky (jakési zdánlivě vzdálené díly skládačky), které mohli lidé v minulosti přehlédnout, protože v daný moment neměli tak široké zorné pole.... celý text
Příběh školní šikany
2021,
Stanislav Bendl
Tato stručná a přehledně strukturovaná publikace je informacemi nabitý odrazový můstek do problematiky školní šikany. Jako pojivo se knihou táhne vzpomínání jedné dospělé ženy na to, jak byla na základní škole šikanována. Tento příběh (odtud název knihy) je rozdělen do pěti částí, které slouží jako demonstrace pěti fází šikany, přičemž u každé z nich je rozsáhlý komentář, který příběh spojuje s odbornými poznatky z šikanologie, sociální psychologie atp. Díky tomuto konceptu je kniha velmi čtivá, což sice neplatí o závěrečné části obsáhlého terminologického slovníku, ale tento slovník podtrhuje odborný aspekt knihy a pro zájemce o dané téma je tedy velmi užitečný.... celý text
Po dobrém, nebo po zlém?
2007,
Zdeněk Matějček
Celou knihou prostupují spojená témata: jak se, pokud možno, vyhnout trestům a raději dítě pozitivně motivovat k lepším výsledkům a jak hledat pochopení pro individualitu našich dětí a cesty, kterak jim pomáhat a vést je. Což jasně naznačuje už první kapitola, v které autor popisuje moment, kdy většina rodičů při konzultacích pochopí, že výchova dítěte je složitá záležitost, kterou nelze jen redukovat na vhodný typ trestu. Namísto toho, jak mají své dítě potrestat, se tak v úvodu rodiče ptají: Co máme tedy dělat? Kniha se občas může zdát velmi staromódní (ostatně jedná se reedici knihy z konce 60. let), autor není šokován postupem některých rodičů, neodsuzuje ho, jen popíše. Občas dost lehkovážně jako na straně 21: Když začneme mluvit o trestech, napadne nás obyčejně nějaký ten pohlavek () nebo na straně 69: () a jeho neuvážené činy budeme léčit rákoskou či jinými pravěkými metodami nebo na straně 81: babička (..) bála se, že by byl chlapec doma bit. Ale autor je v zásadě proti nadužívání jakýchkoliv trestů obecně a knihu jako by psal pro ty rodiče, které se ke svým dětem chovají hrozně trestají děti, protože jim něco nejde (např. ve škole), což jim nepomáhá a ke zlepšení nevede. Vytvářet pro někoho tresty za to, že je v něčem (pod)průměrný, je naopak strašně demotivující. Nejzajímavější je, že k tomu autor uvádí příklady ze své bohaté poradenské praxe, v níž ukazuje, kam až může rodič se špatným přístupem zajít a jak dlouho to trvá napravit. Kniha tedy nese relativně jasné humanistické sdělení, že na každé dítě je třeba nahlížet jako na individualitu a hledat cestu, jak mu vytvořit prostředí, v kterém bude v rámci svých možností prosperovat. Základem je klást důraz na vhodné odměňování (tím, co dítěti udělá radost), budování vzájemné důvěry (citové vztahy) a umění odpouštět, které u dítěte vyvolá vděčnost. Přitom autor samozřejmě nepopírá, že je potřeba nastolit určitý balanc, aby dítě vnímalo naši autoritu. Je potřeba však mít na vědomí, že trest špatné chování jen zastavuje, ale sám o sobě nic dobrého nebuduje.... celý text
Smetiště
1962,
Carolina Maria De Jesus
„Nejhorší věc na světě je hlad!“ Obecně mám rád příběhy lidí z okraje společnosti, mám rád určitou syrovost, ale na ploše delší, než pár stránek je potřeba dát tomu aspoň nějaký základní příběhový rámec, do kterého se člověk může ponořit. A tenhle rámec v knize napsané formou deníkových zápisů chybí, protože je to vedené jako strohý popis denních činností občas doplněných nějakou úvahou. Taky neuškodí, když je spisovatel trochu nadaný v práci s jazykem, ne že by strohost byla v takto realistické knize na škodu, ono to k reáliím brazilské favely sedí. Ale na druhou stranu tu strašně moc chybí aspoň základní popis prostředí. Pak je trošku těžší si představit, jak to tam vypadá a nechat se do toho trochu víc vtáhnout. S tím souvisí moje třetí výtka. Protože je Carolina docela umírněná puritánka, tak tu absentuje občas důležitý sugestivní popis drsných věcí, které se dějí na pozadí. Carolina se tu doslova sebecenzuruje a nenechá čtenáře nakouknout do toho nejhoršího, co její sousedi prováděli sobě navzájem a prožít ty nejdrsnější momenty víc fyzicky. Nejfyzičtějším pocitem tak zůstává všudypřítomný hlad jako prvek nekonečného pesimismu, který do díla Carolina vkládá. Ačkoliv je kniha od půlky velmi repetitivní, tak se jí nedá upřít strašně silná a nadčasová výpovědní hodnota. Strohým způsobem ukazuje, jak strašně těžký život na okraji (smetišti) společnosti vypadá. Jednotvárně. A proto se většina dní dá popsat jednou větou. Carolina každý den natočí vodu, jde sbírat papír a udělá jídlo anebo žehrá, že papíru nebylo dost, aby mohla udělat pořádné jídlo, a tak má hlad. A tak kniha končí tam, kde začíná. V tom jsou její slabiny jako literárního díla, ale zároveň její síla jako autentickýho dokumentu z favely. A bylo by super, kdyby podobný deník svobodné matky z ghetta vydávaly v každým civilizovaným státě světa, aby mohli některý lidi odtržený od reality vidět, proč vždy bude pro populisty snadný získávat slušný volební výsledky.... celý text
Doba z druhé ruky
2015,
Světlana Alexandrovna Alexijevič
V první polovině mě pobavilo zjištění, že starší generace pamětníků vzpomíná na to, jak všichni toužili po tom jíst (kvalitní) salám. Tito lidé ve svých vyprávěních nezávisle na sobě zmiňovali salám jako něco, co bylo za socialismu nedosažitelné. Jako by salám byla hlavní motivace běžných občanů po změně režimu. Touha po svobodě byla v Rusku abstraktní pojem, salám byl ale něco hmatatelného, nedosažitelný symbol blahobytu. Nejdrsnější jsou příběhy z dob stalinismu. Vzpomínky na brutální výslechy a těžký život v gulazích jsou místy vyloženě mrazivé, hlavně když vzpomíná žena, která v nich vyrostla. Dekonstrukce mýtu hrdinských sovětských partyzánů (třeba kterak klidně zastřelili mladou židovku), kterou přináší jeden pamětník, je taky silný materiál, ale tenhle pohled na denní existenci sovětských partyzánů ve válce je potřeba slyšet, aby na jejich působení měl člověk plastičtější obraz. A to platí hlavně v kontextu toho, jak moc je dodnes pro mnohé Rusy boj jejich předků proti nacistům definující událostí jejich národní identity. A když si člověk myslí, že v Rusku už mladší generace nemůže mít tak zlé vzpomínky, dojde na občanské války na Kavkaze a policejní brutalitu moskevské milice vůči menšinám (a běloruské proti demonstrantům) a člověk si říká, že z Ruska prostě za současné konstelace nemůže vzejít nic dobrého. A stačí skok do současnosti, kterak Putin napadl Ukrajinu a bohužel se toto jen potvrzuje. Sice tu mezi vším tím marasmem probleskují záblesky naděje (občasná setkání s dobrým člověkem), ale v opozici proti tomu stojí neustálé sebe-potvrzování vlastních mýtů o ruském člověku a národu (takovéto "Potřebujeme silného vůdce, vzpomínky na to, jak jsme byli velcí a silní“), které prostě vždy budou nahrávat autokratickému despotickému vůdci (jako třeba ta paní, která si oprávněně stěžuje na sociální nespravedlnosti, ale přitom vzývá Stalina, aby konečně zjednal pořádek, heh). Hvězdičkové hodnocení je velmi subjektivní, kniha má důležitou vypovídající hodnotu, ale jak už to u povídkově laděných knih bývá, některé příběhy baví čtenáře trochu míň a zároveň platí, že začínat každých dvacet stran nové vyprávění trochu kouskuje ten intenzivní zážitek, který většina příběhů přináší.... celý text
Mike Tyson - Čistá pravda
2014,
Mike Tyson
Tysonova autobiografie mi připadá trochu jako antiteze k jinému autobiografickému dílu, k Schwarzeneggerově Total Recall. Oba jsou americkými nadživotními ikonami 80. a 90. let, oba byli ve své době obrovskými hvězdami. Jenže zatímco Arnold chtěl vždycky být kladným hrdinou a odbočil jen u prvního Terminátora, tak Tyson se (v souladu s vizí prvního trenéra/mentora) rozhodl hrát v boxerské kariéře absolutního zlosyna, takového, s kterým ostatní boxeři zápas prohrají už předem ve svých hlavách, protože se ho tak moc bojí. Arnold popisuje svůj postupný vzestup, jak krůček po krůčku cílevědomě s vizí kráčel na vrchol a až na konci knihy zpytuje svědomí za nemanželského syna. Mike Tyson sice má sic na začátku boxerské kariéry několikaleté období, kdy pilně a cílevědomě trénuje a soustředí se hlavně na box. Ale doba před tím a po tom je jeden velký chaos, zakončený dlouhým ohlížením a hledáním rovnováhy ve vztahu k závislostem. Tyson ve svojí knize tvrdí, že on byl vlastně jenom ustrašenej, šikanovanej kluk z ghetta a zlodějíček, kterýho jeden starej bílej pán (Cus D'Amato) nejenže naučil boxovat, ale vnutil mu i mentalitu vítěze, budoval mu sebevědomí a navenek image zvířete, kterýho se každý boxer musí do morku kostí bát. A ten vztah těch dvou je pro knihu naprosto zásadní, protože Cus byl pro Mika takovej adoptivní otec a umřel o něco dřív, než se Tyson stal mistrem světa a sklouzl do života luxusu, na který sám nebyl připraven. Čili zatímco Schwarzenegger si od puberty šel sám za svým snem, za Tysona tak trochu rozhodla náhoda. Zatímco Schwarzenegger byl poháněn vlastní vizí, Tysona hnal kupředu vztek a osvojení vize svého mentora. Druhá půlka knihy, zhruba od Tysonova návratu z vězení je pak hlavně o jeho postupně se prohlubující závislosti na utrácení peněz (než je utratí všechny), chlastu, kokainu a sexu. Po nějaký době to začne být docela úmorný čtení a je vidět i z komentářů tady, že to hodně lidí nebavilo. Ale to popisování neustále se opakujícího kolečka chlastání, fetování a souložení má za účel nechat čtenáře pocítit, že to, co ze začátku vypadalo jako chlubení se party životem, se postupně stává strašně otupujícím návykem, který už totálně postrádá element radosti a z kterýho není snadná cesta ven. Měsíce žijete hlavně z peněz různých kámošů, potřebujete kokain i sex, ale po tolika měsících v kuse na kokainu je možné mít sex jenom s viagrou. Pro Tysona je to stěžejní pasáž, protože je vidět, že v čase, kdy knihu dávali dohromady, se vnímal hlavně jako závislák, který doufá, že nepropadne znovu svým neřestem. Suma sumárum, je to dost čtivá kniha, která obsahuje spoustu výživných historek. Trochu jí sráží, že je v ní spousta vedlejších postav, různých kámošů, kteří se objevují a mizí, dělají různé asistenty a bodyguardy a člověk se v tom chvílema ztrácí. V závěru, kdy Tyson rekapituluje a trochu filosofuje, se to už opravdu vleče, protože jen poněkolikáté opakuje, co už říkal. I tak je ten závěrečný popis denní rutiny a myšlenek na osobní selhání zajímavý vhled do duše někoho, kdo léta bojoval se svými démony. Myslím si, že byl v každé pasáži stoprocentně upřímný? Nevím, občas se zdá, že trochu trpí deziluzí, že se proti němu spiknul celý svět. Vadilo mi tohle zjištění při čtení knížky s podnázvem „Čistá pravda“? Ani moc ne. Ono se to dalo vyčíst mezi řádky. Čteno v originále, takže kvalitu českého překladu nedokážu posoudit.... celý text
Čo príde po Európe?
2018,
Ivan Krastev
Ivan Krastev se ve svojí knize o EU snaží souvisle reflektovat důsledky velké uprchlické krizi z roku 2015. Věnuje se zde několika tématům (rozdílná historická zkušenost s multikulturním státem na západě a východě, celostátní referenda, rozdíly v pojmu liberalismus a demokracie, nový populismus) a přináší relativně zajímavé úhly pohledu na některá z nich, aniž by nezbytně vynášel hodnotící soudy. Mě osobně asi nejvíce zaujala jeho snaha charakterizovat současný populismus. Abychom pochopili, co se poslední roky v Evropě děje (a proč je nový populismus na vzestupu), musíme si uvědomit, že nenastal Fukuyamovský konec dějin, ve kterém slavně zvítězila liberální demokracie. Stejně tak už není tolik důležité poválečné dělení politiky na pravici a levici. Krastev namísto toho nabízí základní dělení na dvě skupiny: „liberální globalisté“ a „lokální nativisté (vlastenci)“. Řekl bych, že je to dělení smysluplné, protože pomáhá leccos vysvětlit (podobný popis ostatně nabízí ve Slepých skvrnách i český sociolog Daniel Prokop). Toto dělení politiky platí v rámci jednotlivých států (viz Brexit), ale možná ještě více v rámci západní a východní Evropy. Ostatně, jak Krastev tvrdí, migrační krize opět posílila dělení na západ a východ a nutno dodat, že občané východní Evropy se cítí globalizací ohrožení více, protože velkou část států (Polsko, Bulharsko, Rumunsko, ale i bývalé NDR) ohrožuje masová migrace občanů na západ. Nové populisty podporují a volí především ti, kteří jsou silněji spjati s místem, kde žijí. Neorientují se tolik v rychle se měnícím světě, neumí jazyky (a IT), nemůžou se jednoho dne zvednout a odstěhovat kamkoliv v rámci EU. A ačkoliv třeba dnes mají relativně dobrou práci, bojí se, že o ní brzy kvůli globalizovaném světě přijdou, protože otevřou továrnu někde v Asii. Tito lidé pak hledají útočiště u nového typu populistů, kteří „nefantazírují o změně společnosti. A nepohlíží na lidi z hlediska toho, čím by se mohli stát; mají je rádi přesně tak, jak jsou.“ Na rozdíl od křesťanského nebo komunistické populismu minulosti postrádají tito noví lídři jakékoliv ambice lidi vzdělávat: „Nový populismus se tak dokonale hodí pro společnosti, kde jsou občané především spotřebiteli a dívají se na své vůdce jako na číšníky, u nichž se očekává rychlé nasazení plnění jejich přání.“ S lokálním ukotvením souvisí i odpor voličů populistických stran k vzdělaným meritokratickým lídrům, tedy kastě schopných lidí, kteří v mnoha liberálních státech EU vládnou, ale když se něco pokazí, mohou si (jako ti nejschopnější zástupci elit) najít práci v nějaké nadnárodní korporaci (a to klidně někde v zahraničí). Typ lídra jako manažera u nich nenachází pochopení, ne, že by se některé schopnosti úplně necenily, ale jak často říkali voliči Miloše Zeman k výtkám, že je to vulgární alkoholik: „Je jako my.“ Tento vztah Krastev shrnuje slovy: „To, co tito populisti slibují lidem nejsou kompetence, ale důvěrnost.“ Ač je to relativně útlá knížka, je nabitá informacemi (skvělá pasáž o maďarském uprchlickém referendu!) a rozhodně stojí za přečtení. Konec konců i ve svém vlastním pesimismu nabízí Krastev relativně hodně naděje, EU se určitě změní, ale pokud budou naši zástupci schopni být flexibilní a umět přistupovat na kompromisy, v nějaké podobě tu určitě ještě nějakou dobu bude: „The close study of the history of political disintegration reveals that the art of survival is an art of constant improvisation. Flexibility—not rigidity—is what may yet save Europe.“ (Čteno v originále)... celý text
