decouble
přečtené 225
Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše
2021,
Kyle Harper
Pád Říma je ve své podstatě docela krátká kniha. A přitom se jedná o opravdu komplexní dílo, které ukazuje velké dějiny Říma od počátku císařství (a jeho vrcholné prosperity prvních sto padesáti let) až po zmenšení Byzantské říše na lokální mocnost. A celé tyto velké dějiny jsou zároveň protkané drobnými příběhy s dobovými hledisky a různými fyzickými detaily (strava, běžné nemoci, průměrná výška obyvatel apod.), které více přibližují, jaké to asi bylo v té době žít. Základním východiskem knihy je myšlenka „průsečíku přírodních a humanitních věd“, kdy nám metody jako archeogenetika (analýza DNA z lidských pozůstatků) a různé disciplíny geologie (zkoumání ledovců a krápníkových jeskyní) pomáhají co nejexaktněji dotvářet historii. V tomto případě hlavně zkoumáním dějin lidských nemocní a dějin klimatu. Kyle Harper se totiž na dějiny Říma dívá jako „na příběh v němž člověka nelze oddělit od přírodního prostředí.“ Zásadní roli zde hrají změny klimatu a různé tipy epidemií. Harper v knize dějiny římské říši rámuje jako dějiny odolnosti a opakujících se reorganizací systému, které přicházejí po hraničních situacích. Tento přístup je zásadní, protože vede k přerámování otázky „Jak je možné, že Řím padl?“ na „Jak je možné, že trvalo tak dlouho než Řím padl?“ Neplatí přitom, že by Harper nijak snižoval předchozí hlavní hypotézy pádu říše, kde zmiňuje jako dvě hlavní 1) neudržitelnost systému impéria a 2) tlaky na hranicích říše. On přidává další vrstvu, která dodává dějinám větší plasticitu. Zároveň je skvělé nakolik pracuje vědecky – tedy popisuje metody sběru dat a pramenů a vysvětluje na základě čeho mu daná hypotéza (například o původci morových nákaz) přijde nejpravděpodobnější. Člověk se přitom dozví třeba to, že křesťanské náhrobky slouží jako lepší pramen u zkoumání období, kdy lidé umírali, protože na rozdíl od polyteistických náhrobků uvádí datum úmrtí. A zatímco první dvě zásadní epidemie (Antoninský mor – pravděpodobně pravé neštovice a zapomenutý Cypriánův mor – zřejmě virus příbuzný kmenu eboly) ještě vedly k tomu, že se říše dokázala nějakými způsoby adaptovat a transformovat, byť už nikdy nebyla tak mocná. Tak příběh Justiniánského moru, který byl vlastně těsně příbuzný středověkému moru Černé smrti, už východořímské říši způsobil rány, po kterých se nedokázala zahojit. Století epidemií moru, klimatických změn a později také válek s Persií měly na regeneraci a soudržnost říše devastující účinky. Harper u všech morových epidemií (ale hlavně u Justiniánského) popisuje hluboké kolektivní znepokojení – v podstatě permanentní nejistotu vedoucí k očekávání konce světa – které s epidemiemi přicházelo, a které mělo vliv na náboženskou atmosféru doby. V letech Cypriánova moru (ve 3. století) začaly růst počty stoupenců křesťanství, zřejmě i kvůli jejich etice péče o nemocné, která jim udělala dobré jméno. V atmosféře oslabené demografie a apokalyptických vizí století Justiniánova moru pak přichází zcela nové náboženství, tedy Islám, který je sám o sobě také protkán myšlenkami na soudný den. Sjednocené arabské kmeny posílené tímto monoteistickým náboženstvím pak od východořímské říše odřízli poslední zbytky imperiální slávy až zbyl jen méně významný Byzantský stát. Bývalá Západořímská říše už tou dobou přes 150 let postupně upadala k primitivnějšímu způsobu života, do jejích končin přicházeli misionáři, kteří pod vlivem myšlenek na soudný den měli za úkol přivést ke spáse, co nejvíce duší, a tak šířili křesťanství i tam, kde život už zpomalil. A byť tohle kniha už neříká napřímo, dá se vydedukovat, že konec římské říše je spojen právě s vzestupem monoteistických náboženství, tedy s křesťanstvím a islámem.... celý text
Cobainovi žáci
2017,
Miroslav Pech
Je to taková lehká a nostalgická kniha pro mileniály z malých měst, kteří si můžou zavzpomínat na zevlování v místním parku a pití Červený poezie. Čte se to snadno a rychle, protože to má jednoduchý jazyk, krátké kapitoly a dostatečný nadhled. Bohužel to dost to klouže po povrchu, a to hlavně v první půlce, která působí spíš jako skanzen éry přelomu milénia, citelně v ní chybí nějakej niternější vhled do myšlení ostatních postav. Dokonce i samotnému vypravěči (v ich formě!) se dostaneme pod kůži jen trochu a to spíš v poslední třetině (a samotném závěru). Jako by většinou svýho dospívání proplul věčně nalitej a všechno mu bylo jedno. Skoro se mi nechce věřit, že ho někdo z těch jeho kámošů nikdy pořádně nenas*al. Na mistry žánru o (anti)hrdinech lumpenproletariátu (jako je Welsh) to v žádným případě nemá, ale jako alternativa prázdninových knih pro matky na dovolené na chorvatský pláži je to více než obstojná četba. Akorát ten název je krajně debilní. Proč by někdy měl mít Cobain nějaký žáky? 7/10 zaokrouhluju nahoru, protože jsem stejnej ročník jako autor a pocházím z jen o trochu většího města.... celý text
Zrození státu: Prvotní civilizace Starého světa
2011,
Petr Charvát
Petr Charvát si klade za cíl vyplnit mezeru v českých publikacích o archeologickém bádání v oblasti vzniku, rozvoje a stabilizace prvotních útvarů lidských dějin. A to se mu zcela jistě daří. Kniha obsahuje detailní poznatky z nových archeologických výzkumů (před rokem 2011), je plná podnětných archeologických a antropologických zajímavostí a nebojí se načrtávat různé hypotézy. Slouží tak jako vhled do vědeckého přemýšlení zkušeného historika. V tom je kniha opravdu skvělá. Na druhou stranu, závěrečná shrnutí působí příliš obšírně, rozkročená mnoha směry, v podstatě tu chybí ucelená a systematická odpověď na to, jak se tedy rodí stát. Zkraje předposlední shrnující kapitoly se objevuje důležitá myšlenka, že archeologie v posledních letech ukazuje, že pravěký člověk žil v relativní hojnosti a neplatí tedy, že by společenské změny byly motivovány strachem z nedostatku. V úplném závěru pak čtenář dostane takový výčet toho, co zakladatelé prvotních států lidem oproti minulým uspořádáním nabízeli (hmotné zaopatření, bezpečí, prestiž, duchovní sféru) a myšlenku, že prvotní státnost do světa vnesla koncept zoon politicon = člověka zvyklého žít jako občan v politickém kolektivu. Zbytek si tak trochu musí poskládat sám z velkého množství informací (hlavně z rozsáhlé předposlední kapitoly).... celý text
Sedm mýtů o vzdělávání
2022,
Tereza Vlková
Kniha reflektuje současnou situaci v britském vzdělávání, kde již nastal velký posun od „tradiční“ výuky (takové, kterou vedou učitelé a která se zaměřuje na výuku znalostí) k „progresivní“ (tedy více žákovsky orientované, kde žáci mají více autonomie, dělají větší množství projektů atp.). Autorka tento velký posun posuzuje kriticky formou vyvracení sedmi mýtů spojených s „tradiční“ výukou. Pro diskuzi v našem prostředí je to velmi užitečná kniha, protože v Česku v poslední cca dvaceti letech zatím spíše kritizujeme nedostatky v tradičním modelu postaveném na tzv. „biflování“ faktů. Kniha tak přináší možnost poučit se předem z nedostatků druhého pólu, který progresivní přístup ke vzdělávání představuje. Christodoulou dobře ukazuje, proč je dobré neskočit hned naplno do módu progresivní výuky, ale spíše – tam kde je to potřeba – zlepšit výuku, tak aby dané hodiny stále vedly k výuce znalostí. Na znalostech se totiž dá stavět, pokud chceme rozvíjet i tolik omílané „dovednosti 21. století“. Tyto dovednosti (kritické myšlení, řešení problémů, kreativita a mezilidská komunikace) podle autorky nejsou ničím novým, co by se týkalo výhradně 21. století. Proto je nazývá spíš „korporátními buzzwordy“ (viz mýtus č. 3: Jednadvacáté století všechno zásadně mění). Jejich neustálé omílání opravdu působí trochu jako by školy měly produkovat jen další korporátní zaměstnance (viz kniha Teorie nevzdělanosti, Omyly společnosti vědění od K. P. Liessmanna). Pokud bych měl zmínit některé argumenty, které mě zaujaly, pak to bude hlavně to, když v mýtu č. 1 (Fakta brání porozumění) autorka upozorňuje na důležitost dlouhodobé paměti, která je schopná uchovávat tisíce faktů, které dohromady vytváří tzv. schéma. Tím argumentuje proti klasické otázce otrávených žáků (a rodičů): „Proč se to mám učit.“ Ano, jeden fakt (např. jedno místo a datum bitvy) působí bez kontextu zvláštně a nedůležitě, ale dohromady pomáhají vytvářet chronologické schéma, které je základem veškerého historického porozumění. Zde bych řekl provokativně, že lidé často v souvislosti s kritikou memorování událostí mluví o věští důležitosti kontextu, ale i kontext samotný je také text/informace, který se kontextem stává ve vztahu k jinému textu/informaci. Když ty informace/fakta neznáme, tak proč se ale vůbec bavíme o kontextu? Tohle zjištění souvisí i s mýtem č. 4 (Vše se dá jednoduše vyhledat), autorka zde opět upozorňuje, že bez vstupních znalostí se nám vyhledává daleko hůře. Protože to, co máme uloženo v dlouhodobé paměti (to, co už známe) nám pomáhá dávat smysl novým poznatkům. Zásadní zjištění podle mě Daisy Ch. přináší při vyvracení šestého (Projekty a žákovské aktivity jsou nejlepším způsobem, jak se učit) a sedmého mýtu (Výuka znalostí je indoktrinace). Z nich podle mě vyplývá, že plně moderní přístup k vyučování je nadesignovaný hlavně pro privilegované děti, které nemusí všechny znalosti získat při výuce ve škole, protože je pro ně více pravděpodobné, že je pochytí doma, v rodině nebo na nějakém kroužku apod. Proto jsou taky v různých projektových aktivitách v průměru lepší než ostatní žáci, kteří pracují jen s vlastním arzenálem znalostí (a kulturním kapitálem). Pro naši společnost a demokracii je ale zásadní, „aby každý občan měl znalosti porozumění světu mimo svou bezprostřední zkušenost; rovnost vyžaduje, aby v tomto porozumění mezi lidmi nebo společenskými třídami nebyly velké mezery.“ (s. 90) Progresivní přístup by tak neměl výuku postavenou na učení znalostí obrátit vzhůru nohama, ale měl by jí obohatit, tak aby byla lepší, aby žáky a studenty bavila a mohli si z ní odnést, co nejvíce.... celý text
