decouble
přečtené 225
Marsovský skluz v čase
1998,
Philip K. Dick
První půlka mě moc nebavila, protože zhruba tak dlouho trvá expozice děje, ale potom se jednotlivé linky postupně propojí a začne to být zajímavý. V druhý části knihy jsou pak skvělý hlavně subjektivní a fyzicky nepříjemné hrátky s vnímáním času. Na druhou stranu vykreslení marsovského světa a jeho fungování mi přišlo docela chudé. Skoro mi připadalo, že by se děj mohl odehrávat kdekoliv jinde, než na Marsu a bylo by to stejné. Ostatně ono to trochu připomíná pozdní kolonizaci Ameriky. Zároveň platí, že marsovský svět, který zde PKD popisuje, je depresivní společnost plná smutných a ztracených lidí, i proto není snadné si ho z pozice čtenáře tolik užít. Paradoxní pak je, že nejaktivnější postava knihy je posedlá hledáním předpovědi budoucnosti, ač vlastně žije ve světě bez budoucnosti. Celkově bych to strhnul jako takovej nepříjemej trip do nehostinné krajiny Marsu a narušené mysli schizofrenika. Ale protože PKD umí dobře psát a v druhý půlce jsou některé opravdu výborné pasáže, tak celkových 7/10 bych zaokrouhlil spíš nahoru.... celý text
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
2019,
Daniel Prokop
Utrpení knížete Sternenhocha
2010,
Ladislav Klíma
Neznaje filosofické podhoubí románu, nemůžu jej toliko docenit. Ale zdá se mi, že klíčem k uchopení je silná subjektivita vyprávění. Z té pramení jednak většina (černého) humoru, protože vtipnost kniha čerpá především z toho, že hlavní hrdina je degenerovaný slabošský šlechtic, který sám sebe vidí jen v tom nejlepším světle, ale kdykoliv popisuje sebe a své hrdinné chování, tak to dost silně odporuje tomu, jaká je realita (jakožto skupinově vnímaná objektivní vlastnost). Subjektivita je ale i klíč k uchopení příběhu, dává vypravěči nakonec až nelidské/nadlidské schopnosti a během jeho intenzivního nadšílení (jak to sám kníže nazval) může nakonec doznat lásky a odpuštění. A ono je to v jádru morbidní óda na lásku (nebo spíš touhu po lásce) jako nejvyšší hodnotu skrze kterou je možno dojít vykoupení. Subjektivita se ukáže být důležitá i v konstrukci příběhu, protože Sternenhoch jako se jako vypravěč ukáže být velmi brzy i krajně nespolehlivý (věřte někomu, kdo se s metrem padesát a chybějícím chrupem považuje za krasavce). Část příběhu se tedy ukáže být jeho obelháváním sama sebe a zůstává otázkou, kolik dalších zkreslení reality čtenář nepostřehne. Takže ano, některé ty filosoficko-teologické pasáže jsou docela natahované, ale krom toho máte v ruce dobře napsaný, nesmírně černohumorný, morbidní a místy strašlivě intenzivní a brutální román.... celý text
Cesta na Mars
2002,
Eric Idle
Idle vlastně spíš, než ryze humoristický román vystavěl docela sebevědomou strukturu vrstevnatého románu, kde se postupně prolíná několik dalších žánrů (kromě sci-fi rámování je to např. katastrofický, detektivka, horor, politický), přičemž celý příběh je rámován dávkami úvah a postřehů, které robot Carlton píše o vlastnostech humoru a typologii komiků 20. století. A tyhle úvahy jsou ještě obalené do vnější vrstvy vypravěče příběhu, opuštěného akademika, který kromě svých poznámek ke Carltonově teorii humoru popisuje svůj vlastní život milostného losera a tragického plagiátora. Nejvíc mě bavily asi ty úvahy o komice 20. století. V nich Idle/Carlton prezentuje jako nosnou tezi svoje dělení komiků do dvou kategorií – na "červený nos" a "bílý obličej". Přičemž "červený nos", to jsou ti, co dělají více fyzický humor, více grimas, pádů a prdů, cokoliv, aby si získali lásku. Druhá je "bílý obličej", to jsou ti jízlivější, co se víc mračí anebo mají chladný výraz a sarkasticky/ironicky komentují dění. Vlastně by mě dost možná bavily číst Idleho esej o humoru víc, než celou tuhle knihu. Ne, že by byla vyloženě špatná, ale prostě není až tak vtipná. Samotné sci-fi rámování je pak takové vachrlaté a spíš slouží jako záminka k tomu, aby v knize mohl vystupovat robot, co se snaží pochopit humor. Na druhou stranu je ale robot Carlton asi ta nejzajímavější postava (jeho příběh na konci druhé třetiny knihy je asi ta nejpovedenější pasáž - přitom je to spíš takový skoro metafyzický horor), o ostatních se bohužel zas tolik moc nedozvíme. Z hlavního dua komiků vlastně dostane víc prostoru spíš „červený nos“ Alex, který stále trousí ironické poznámky a svádí hlavní ženskou postavu Katy. „Bílý obličej“ Lewis je v druhé půlce knihy skoro zbytečný (a hlavně úplně nevtipný – přitom od něj bych podle Idleho teorie „bílého nosu“ očekával víc té jízlivé komiky). Ostatní postavy (kromě Katy) jsou spíš takové figurky, které posunují děj dopředu nebo objasňují některá prázdná místa. Přitom paradoxní je, že Idle umí být tak strašně vtipnej, když popisuje ty svoje/Carltonovy teorie o komice. Stačí se mrknout na YouTube a najít tam, jak si o knize povídal u Conana O'Briena.... celý text
Grafický design
2008,
Timothy Samara
Je to takové školometsky repetitivní. V pěti kapitolách se pořád opakují podobné poučky a fráze (koncept, sjednocení, interakce, kontrast atp.) a z čtení se tak stává docela dřina. Což je paradoxní, protože kniha zdůrazňuje, že má design diváka zaujmout, ale sám autor čtenáře svým textem příliš zaujmout neodkáže. Což je docela škoda, protože tahle kniha má hodně široký záběr, pomáhá se zorientovat v základní terminologii a je plná podnětných doprovodných příkladů děl z praxe, takže to určitě není úplná ztráta času.... celý text
Lovec draků
2007,
Khaled Hosseini
Hosseini je další z řady moderních autorů, kteří ve své knize reflektují vlastní sečtělost a lásku k literatuře. Jako podobné romány sdílí typické klady a zápory. Ke kladům patří čtivost, přesný popis atmosféry, kde se odehrává děj (neustále zmiňuje vůně a chutě přítomného jídla - v průběhu knihy dost možná dostanete chuť na afghánské jídlo) a schopnost popsat do hloubky pocity hlavního hrdiny. Zápory jsou občasné sklouzávání k drobným klišé - jako když některé postavy prožívají smutnou událost, náhle se zatáhne obloha a začne pršet (je to až jaksi filmový postup na dokreslení nálady scény). Anebo k větším klišé jako je velký twist na začátku třetí třetiny knihy. Naštěstí se k této velké pointě dobereme postupně skrze celou řadu docela jasných náznaků. Trošku se mi taky zdálo, že zábavnost čtení postupně klesá, jak se postupuje od první třetiny k poslední. Dost možná protože první popisuje nesmírně živě atmosféru předválečného Afghánistánu (a jeho společnosti) a třetí se po relativně napínavém úvodu utápí v pocitových pasážích.... celý text
