Dmorkes
přečtené 73
Sputnik, má láska
2015,
Haruki Murakami
Ačkoliv byl Sputnik právě první kniha od Murakamiho, do které jsem měl možnost nahlédnout, pochopil jsem, že je Murakami jeden z těch autorů, jejichž celé dílo tvoří jakýsi vnitřní vývoj autorových názorů, což se mi následně potvrdilo, když jsem se o románu bavil kamarádem, který už od Murakamiho načetl víc. Jednotlivé motivy jsou z ruzných knih přenášeny a rozpracovávány do nových celků. Stejně, jako se v Norském dřevě ukázal motiv lesbického vztahu, který je ve Sputnikovi hlouběji rozpracován, tak nám Sputnik nastínil i motiv, který byl dále rozpracován v Kafkovi na pobřeží a to komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou. Po formální stránce je text velice čtivý. Murakami je očividně skvělý vypravěč, akorát se občas do psaní nutí, což bylo v jistých pasážích zřejmé. Zajímavá přirovnání, kterými Murakami zvýrazňuje daný okamžik děje, jsou rozhodně vítány, párkrát mi však v textu už připadaly nucené a nevhodné. Kniha se čte rychle i díky jednoduchému stylu, kterým se Murakami řídí a který při vyprávění učitele K. Působí autenticky. Popisy prostředí jsou v Murakamiho podání svižné, což jim však neubírá na jejich lyričnosti. Popravdě jsem od Murakamiho čekal v celku realistickou a jednoduchou četbu, proto mě děj od 2. Poloviny knihy překvapil. Text nám ke konci nabídl mnoho znaků/symbolů, které jsou otevřeny mnoha různým interpretacím. Osobně vidím v díle již na první pohled Nomen omen, který jsem částečně přebral z doslovu překladatele Tomáše Jurkovičova. Fialka nám totiž může připomenout fialinku z Goethovi básně, která je zašlápnuta pastýřku a nemůže s tím nic dělat. Pokud se podíváme na Fialčin příběh, zjistíme, že byla v podstatě také zašlápnuta, a to láskou k Mjů. Zatímco před Mjů byla Fialka spíš snílkem, snila o svobodě z Kerouacových děl a psala den co den nové texty, po prvotním setkání s Mjů se z ní postupně stává člověk oddaný nynějšímu okamžiku. Začíná chodit pravidelně do práce, přestává psát a na své sny už nemá tolik času myslet. Takovými připomínkami minulosti se jí stávají telefonáty a dopisování s K., jejich kontakt však postupem díla slábne a slábne. A pak přijde další zašlápnutí, tentokrát v podobě neschopnosti Mjů opětovat Fialčinu lásku. Toto zašlápnutí jí však nepřivede zpět k jejím snům a k psaní, ale zato jí přiveze na jakousi druhou stranu, kam se nám posléze skoro vytratí i sám K. Na této druhé straně se však nachází část další důležité postavy, Mjů. Mjů v Japonsku cizí kvůli své korejské národnosti. Zároveň je ale i cizí sama pro sebe. Její cesta však začala stejně jako ta Fialčina. Mjů přeci taky začala jako snílek. Snila o kariéře klavíristky. Její nadšení do života můžeme vidět při jejím příjezdu do Švýcarska. Nezná sice nikoho v malém městě u jezera, ale i tak je při příjezdu plná optimismu. I Mjů však zažije zlom. Tentokrát v podobě jejích vlastních představ, které si nechtěla připustit a kterých se stranila. Její vidina a noc strávená na ruském kole pro ní znamenají konec hudební kariéry, zároveň však pohřbí i snílka uvnitř sebe. Uzavře tuto svou část hluboko uvnitř, což může symbolizovat její strach z představ, které má, ale které zároveň zavrhuje (sex s Ferdinandem). Uzavře tedy tuto svou část, což se na ní projeví jak psychicky tak i fyzicky. Od té doby se začne soustředit na práci a na přítomnost (své sny zahodí). Možná, že zde můžeme hledat původ Mjůina jména, neboť mezi japonskými znaky se nachází jeden, který se také čte [mjů] a který znamená faleš a klam. Mjů se vydává za někoho, kým není, protože se bojí toho, čeho je skutečně schopná. K., vypravěč příběhu, se nám naopak jeví jako člověk upřímný, zároveň však stojí kdesi na pomezí obou světů. K. Se snaží odpovídat na otázky vždycky tak, aby bránil opačnou stranu, než kterou hájí tazatel. Fialce vždy ukazuje, že ne všechno je tak jednoduché, jak se jí to na první pohled jeví. Věří v to, že se Fialka stane spisovatelkou, a zároveň se však i soustředí na svou práci. Tento rozpor vidíme i v osobním životě K. Dialogy s Fialkou jsou pro něj symbolem inteligentní rozpravy a polemizování, zatímco jeho "přítelkyně" reprezentuje jeho práci a jeho sexuální touhy. Kniha končí tím, když se K. s "přítelkyní" rozejde a možná právě díky tomu je schopen se znovu setkat s Fialkou. Zajímavé vsak je, ze pro každou postavu knihy znamená ta druhá strana něco jiného. Zatímco Mjů pod druhou stranou skrývá část sebe samé, která ji vadí, Fialka vnímá druhou stranu pravděpodobně jako určitou vlastnost, kterou má mít správný spjsovatel (potřená brána). Pravdou však zůstává, že každá postava odložila na druhou stranu své sny a cíle, ať uz jde o spisovatelskou dráhu či kariéru pianistky.... celý text
