Dyaebl
přečtené 639
Kniha smíchu a zapomnění
2017,
Milan Kundera
Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině. V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula. Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak. Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.... celý text
Netrpělivost srdce
1976,
Stefan Zweig
Román srovnatelný s Dostojevským. Netrpělivost sice nedisponuje takovým utrpením, které zvládá skrze slova předat autor Bratrů Karamazových, ale psychologickými popisy a analýzami soucitu se mu více než dobře vyrovnává. Zweig mě navíc překvapil primárně svým úvodem k samotnému románu, u něhož stále nevím, jak ho mám pojímat. Historka o vojákovi, který spisovateli předává svůj příběh je buďto úžasná událost, která dala zrod skvělému dílu, nebo zcela geniálním metanarativním prvkem s nímž si Zweig humorně pohrává. Tak či tak jsem se u ní královsky bavil podobně, jako u samotného románu. K soucitu jako takovému nemám co dodat. Po přečtení Zweiga mám pocit, že vyřkl vše, co jen lze o soucitu říci. Mistrným způsobem ukázal, jak silnou zbraní soucit může být, není-li reflektován. V mysli pak zůstává jen hořká otázka: pokud i tak nesobecký a lidský cit jako soucit dokáže působit bolest a utrpení, existuje pocit, který by nevedl na dno lidské duše?... celý text
