Ence
přečtené 400
Doktor Živago
2003,
Boris Leonidovič Pasternak
Bohužel musím konstatovat, že se z mé strany jedná o naprosté nepochopení díla. Jednání a osobnost hlavního hrdiny pro mě zůstává naprostou záhadou stejně jako to, proč je cesta vlakem do Permu popsána na asi sto stranách, zatímco svatba, narození dvou dcer a pět let Živagova života na pěti řádcích. V knize vystupuje tak moc postav bez jakéhokoliv popisu, že jsem se v nich neustále ztrácel a na konci už mi to, kdo je vlastně kdo, bylo lhostejné. Pasternakův vypravěčský styl, kdy jsou například jeřabiny popsány nanejvýš podrobně (dokonce i s přeletem místního ptactva), ale zato se vůbec nedozvíme, kam je Živago zasažen střepinou, je mi cizí. Když jsem se dozvěděl, že Lara je Rusko a přečetl si Žákův doslov, pocit nedorozumění, odcizení a pachuti ještě vzrostl. Přiznám se, že knihu jsem dočetl pouhopouhou silou vůle.... celý text
Růže pro Algernon
2000,
Daniel Keyes
Povídka mi přišla příliš stručná a krátká. Doufal jsem, že kniha prohloubí a více popíše kontrast mezi stavy hrdiny "před" a "po", jenomže zvětšený rozsah knihy je z velké části vyplněn vzpomínkami, schizofrenními stavy, sexuálním životem a podivnými citovými výlevy hlavního hrdiny.... celý text
Hlava XXII
2005,
Joseph Heller
Válečná satira se v závěru knihy mění v tragédii s komickými prvky, ve které je poslední zoufalý plamének naděje zažehnut Orrovým úspěšným přistáním u švédských břehů. Tato změna nálady působí zvláštně a cize, protože je psána v jiném duchu, než zbytek knihy. S Hellerovým vypravěčským stylem jsem se nedokázal plně sžít, kvůli stereotypnímu popisu asi 20ti postav, které si s dalšími postavami průměrný čtenář snad ani všechny nezapamatuje - já si je nepamatoval. Všechny jsou popisovány příliš monotónně a ploše s jednou, dvěma charakteristickými psychologicko-patologickými vlastnostmi. Dále je zde přehršel opakujících se vtipů mnohdy založených na stejném a předvídatelném půdorysu, chaotické přeskakování mezi časovými rovinami, kdy člověk vůbec neví, která událost předchází jiné, nebo třeba velmi časté duplicity děje, kdy jsou některé události popisovány pořád dokola, třeba "naháč na stromě" se opakuje snad pětkrát. Nicméně knihu určitě doporučuju. Absurdita, humor a tragikomičnost některých scén jsou jedinečným zážitkem.... celý text
Zdroj
2000,
Ayn Rand (p)
Knihu chápu jako oslavu člověka - ve smyslu jedince - coby tvůrce, vynálezce a umělce a zároveň jako konflikt individuality se společností a konformitou. Obě úlohy kniha plní a to velmi podmanivě a sugestivně. Co mi vadilo je, že postavy jsou poměrně černobílé a jsou od začátku do konce stejné, tj. neprodělávají prakticky žádný vývoj i přes to, že se kniha odehrává v bezmála dvaceti letech. Jedinou výjimkou je Waynand, u kterého mi ale jeho tři přerody ("mocichtivý" - "tvůrčí" - "zlomený") nepřišly uvěřitelné, protože v každém přerodu popřel své předchozí já. Ale i tak se pro mě jednalo o nejzajímavější postavu v knize. Snad ještě víc mi vadí, že tvůrčí génius je stejně jako altruistický parazit líčen vždy pouze jednostranně, tzn. jako génius a jako parazit. Tvůrce svými výtvory produkuje užitek společnosti a altruista ji sráží k zemi. Vždy a za jakýchkoliv okolností. Tak jednoduše vymezené to podle mě není a mnohé pasáže na mě působily jako pamflet zaryté antisocialistky a zapálené obhájkyně kapitalismu. U Roarkovy zmínky o USA coby nejlepší zemi v samotném závěru knihy jsem obracel oči v sloup. Na druhou stranu se vzhledem k době, kdy kniha vznikla není moc čemu podivovat. Divím se tak spíš formě - je jasné, že čtenář bude sympatizovat s tvůrcem, když altruismus zastupuje někdo jako Toohey, který se ke konci knihy stane skoro démonem až satanem v lidské kůži. Mimochodem jeho monolog k Petrovi asi 80 stran před koncem je opravdu brilantní, skoro jsem cítil síru. Myslím, že kniha obsahuje několik účelových výroků a někdy až zbytečně tlačí na pilu, např. Roarkova poznámka: "Pak si ovšem člověk musí přát, aby druzí trpěli - aby mohl dokázat, že je dobrý," je podle mě až příliš očividný nesmysl hraničící s demagogií. A takových pasáží je v dílu nespočítaně. Mnohokrát mi přišlo, že kniha významově posouvá vybrané abstraktní pojmy. Nevadilo mi to samotné posouvání, ale vadil mi výběr, protože se nejčastěji jedná o pojmy jako např. sobectví a egoismus, ..., tj. slova, která velmi často souvisí s kapitalismem, ale rozhodně v něm nejsou používána v autorkou zmiňovaném kontextu. Přiznám se, že jsem často nechápal, proč postavy dělají, co dělají. U Dominiky jsem si po čase zvykl, že velmi často udělá přesný opak toho, co vyplývalo z jejího uvažování a co bych udělal já a už asi od druhého dílu jsem se vzdal toho, že bych některé její motivy kdy pochopil. Občas mě podobně nepříjemně překvapovaly i další postavy a sílil ve mně pocit neporozumění a odcizení. Celkově hodnotím 3,5/5 (hvězdičkově 3/5 kvůli velmi dobrému hodnocení na databázi). Kniha obsahuje velmi mnoho nosných myšlenek, ale přílišná černobílost a snad i prvoplánovost z nich mnoho ubírá a nedovoluje mi hodnotit výše.... celý text
