Eremites
přečtené 1109
Černá voda
2013,
Kerstin Ekman
Tak především, tohle opravdu není detektivka. Myslím si, že tahle zavádějící informace na přebalu a v anotaci může částečně za celkem nízké hodnocení zde na DK. Čtenáři, kterým je román šit na míru po něm možná právě kvůli zařazení mezi "severské detektivky" nesáhnou a naopak, milovníci Nesba či Keplera musí být nutně velmi zklamáni a rozčarováni. Černá voda je poměrně rozsáhlý, pomalu plynoucí román z prostředí nádherné švédské přírody a jedné vesničky ztracené částečně ještě v minulosti. Ekmanová krásně zpracovala naturel původních obyvatel vesnice a nově příchozí komunity hledající utopistický ráj. To vše sice na pozadí dvou zneklidňujících vražd, jejichž vyšetřování se spíše vine příběhem jako vedlejší dějová linka. Pro mne velmi příjemně strávený čas, kdy jsem díky autorce prostředí švédské vesnice a přírody vnímala skoro všemi smysly.... celý text
Psí zima
2008,
Petra Neomillnerová
Tak dlouho jsem si sumírovala komentář, až to Metla (viz. níže) dokonale popsala za mně :-) K jejímu komentáři asi není moc co dodat, shrnula to moc pěkně a výstižně. Takže snad jen, že jsem tento (druhý) díl četla až po třetím dílu, který byl pro mě ovšem prvním - ehmm...uznávám, trochu chaos. Chtěla jsem tím říct, že mi konečně některé situace a okolnosti ze třetího dílu Loty dávají smysl a zapadly do správných chybějících mezer. Proto i hodnocení je o fousek vyšší. Lotu si nejde neoblíbit. Celá série je skvělá, svižná, místy poněkud drsná oddechovka pro dospělé :-)... celý text
Rané případy Hercula Poirota
2007,
Agatha Christie
Další příjemná oddechovka od královny detektivek. Říkám si, kam na ty zápletky Agatha chodila, mě by se zavařily malé šedé buňky už po pracném vymyšlení jednoho případu... Tentokrát jde o soubor kratičkých detektivních povídek, či spíše takových rozverných jednohubek tříbících čtenářovu pozornost. Nicméně přece jen mám radši, když jde o delší ucelené příběhy, kdy nás milý Poirot celou knihu napíná jak prostěradlo, vodí za nos, chodí kolem horké kaše, aby v brilantně vybroušeném závěru bylo vše jinak, než čtenář tušil.... celý text
Vyšlapaná čára
2018,
Sara Baume
Zjevně jsem byla stižena čtenářskou slepotou, jelikož jsem (při vší snaze) nebyla schopna vyšlapanou čáru Sary Baume sledovat... respektive sledovat déle než pár minut, než jsem spolehlivě usnula. Po autorčině prvotině Jasno lepo podstín zhyna, která mne zasáhla přímo na komoru a které patří čestné místo v mé knihovně, jsem se velmi natěšena a namlsána, důvěřivě a bez obav, vydala po naznačené pěšince do temných hvozdů duševního zmatku hlavní hrdinky Frankie... abych se vzápětí na první křižovatce ztratila. Pamětliva pohádek, které nám byly, coby malým robátkům, vtloukány do hlav, jsem se snažila vyšplhat na každý nejbližší strom další kapitoly a zahlédnout světlo (na konci tunelu). Bohužel marně. Vábivé světýlko pochopení vždy záhy zhaslo a ještě navrch bylo udusáno vsuvkami prapodivných (nejen výtvarných) performancí, kterým (coby výtvarný analfabet) prostě nerozumím. Díky krásnému jazyku jsem se zatnutými dásněmi přece jen doklopýtala na konec, žádnou chaloupku poznání (natož perníkovou) nenalezla. Tak třeba zase příště Saro...... celý text
Žár krve
2011,
Petra Neomillnerová
K třetímu dílu Zaklínačky Loty jsem se dostala jako bezzubý vampýr ke kořisti... Zcela náhodou, netuše, že jde o třetí díl série. Tudíž jsem se místy poněkud ztrácela v ději, jménech i bytostech a moje subjektivní hodnocení se vztahuje pouze na tento díl. Je to čtivé, svižné, sarkastické, lehce cynické, drsné, okořeněné častými sexuálními vsuvkami. Členěno na krátké odstavce a části, což zvyšuje tempo čtení a zdánlivě i děje. Nehraje si to na žádný intelektuální literární klenot, je to taková kvalitní "béčková" fantasy - pokud je takový protimluv možný :-) Lota mi byla vcelku sympatická, hlavně v první půli knihy, v té druhé jsem zhusta nechápala její pohnutky či jednání. Drsná Xena bojovnice říznutá náladovým vampýrským děckem... Ostatní postavy fajn, od romanticky změkčilého vampýra Uriáše po mistra cynismu zaklínače Ingolfa. Ač nedotčena předchozími díly, vcelku jsem se dokázala zorientovat ve vzájemných mezidruhových vztazích a jejich hlavních vlastnostech. Bavilo mě to, byla to fajn jízda, jen to (na můj vkus) až příliš klouzalo po povrchu a jistá nelogičnost či nekonzistentnost v jednání hlavních hrdinů mi to trochu kazila. Bude-li příležitost, zkusím začít od prvního dílu a třeba pak své hodnocení upravím.... celý text
Betonová zahrada
2002,
Ian McEwan
Naše první setkání - coby autora a čtenáře - Na Chesilské pláži nebylo zrovna vydařené.I proto jsem k Betonové zahradě Iana McEwana přistupovala lehce naježená a s kriticky nakrčeným čelem. Jenže příslib puntiku do Čtenářské výzvy byl příliš lákavý, obzvlášť když šlo o pouhých sto stran útlého formátu... Ač 40 let starý (ehm, vlastně mladý, vzhledem k mému roku narození) román, líbil se mi mnohem více než akutálnější Chesilská pláž. Více jsem to autorovi věřila, byl tehdy ještě takový "svůj". Vcelku chápu, že v době svého prvního vydání mohl vzbudit pozdvižení, znechucení či šokovat, ovšem nerozumím, proč by tyto emoce měl vzbuzovat i v současných čtenářích. Nemyslím si, že by tohle dílo bylo nějak zvrácené či úchylné či šokující, v době kdy se knižní trh hemží detektivkami a thrillery plnými rozřezaných mrtvol a brutálními sadistickými druhy vražd, je tohle jen slabý čajíček z třetího luhování téhož pytlíku Jemči. Stejně jako u Chesilské pláže píše McEwan studeně, odtažitě a tak podrobně, až vám to jde na nervy, ale vztahy mezi hlavními postavami jsou tentokrát mnohem hlubší, propracovanější, uvěřitelnější. A bez moralizování a kazatelsky zdviženého prstu na konci, což je fajn. Pokud si ovšem chcete čtení alespoň trochu užít, nečtěte předem anotaci. Myslím, že by mohla být nominována na cenu za co nejkratší zhuštění obsahu stostránkového díla se všemi podstatnými zvraty.... celý text
Kořeny zla
2017,
Dominik Dán
Chmmm... Tak nevím, asi jsem si při čtení seděla na vedení či jsem snad dle vysokých hodnocení mých "oblíbených" očekávala něco jiného, prostě první pokus (a pravděpodobně také poslední) stát se fanynkou Dánova fanklubu nevyšel. Ale možná jsem jen nepochopila autorův smysl pro humor a ironii... fakt z těch policajtů dělá takové blbce záměrně? Nebo je to, nedej Manitou, reálný obraz skutečnosti dle autorových mnohaletých zkušeností s vyšetřováním zločinu (jak se píše na přebalu knihy)? Nevím, v každém případě mi celé slavné oddělení vražd k srdci (ani jinému orgánu) nepřirostlo, spíše se mi jevilo jako směska více či méně ujetých osobností. Způsob psaní - zásadné krátké "i" v každé přímé řeči a jako by fonetický přepis hovorové řeči - mi rovněž emoce nevylepšil. A několikrát opakující se slovo "přives" - ve smyslu přivezl, dokonce mimo přímou řeč, mi způsobovalo intenzivní skřípění zubů i v bdělém stavu. Tak za co ty tři bludné hvězdy? Za celkem reálný pohled na divokou porevoluční éru plnou mafiánských praktik, kdy šlo jen steží odlišit zločince od policajta. Taky za to, že čtení odsejpalo bez větších zádrhelů jako písek v přesýpacích hodinách. A do třetice za vcelku povedenou ústřední zápletku.... celý text
