Eremites
přečtené 1109
Generálova šťastná smrt
2010,
Louis De Bernières
Nesmírně milé a příjemné čtení... Louis de Berniéres mi v této knize podal ruku a provedl mne tiše a jemně krajinou svého dětství. Krajinou venkova staré dobré Anglie s jeho lehce výstředními a svéráznými obyvateli, kteří si, ať chcete či ne, najdou cestu až do vašeho srdce. Procházka to byla lehce nostalgická, se špetkou anglického humoru (ale jen takového mírného, který vám občas pozvedne koutky úst), místy poetická, chvílemi až drsně upřímná, ale jako celek velmi příjemná. Nejvíc a nezapomenutelně mne oslovil příběh Lízinky - opuštěného havraního mláděte a jejího zachránce Roberta, hned potom hovory starého zahradníka Johna (a nejen jeho) s pavoukem Georgem :-). Ještě dlouho po dočtení mi na tváři přetrvával takový ten lehce přiblblý šťastný úsměv a hřejivý pocit na hrudi (parafráze na Otce prasátek od T. Pratchetta - ne není to pálení žáhy, Alberte!).... celý text
Pokrevní bratři
2006,
Ingvar Ambjørnsen
Víte, jaké to je být autistou? Aneb Autismus & Chardonnay z druhé strany barikáry... Výlet do mysli a života jednoho vysoko funkčního autisty v době, kdy dostane od města přidělen sociální byt a snaží se dle svých možností (a se svým spolubydlícím) alespoň nějak začlenit do běžné společnosti. Ovšem, oč nudněji vyznívají tyhle moje řádky, o to lidštější, úžasnější a humornější je román samotný... Nevím, nakolik se autor pohybuje mezi autisty, ale tohle se mu opravdu povedlo. Vyprávění hlavního hrdiny Ellinga vás chňapne za srdce a už nepustí. Prožíváte s ním (a velmi sugestivně) jeho obavy a strachy (z lidí, hluku, cestování a vlastně všeho nového), hluboké a pevné přátelství (ke spolubydlícímu Kjellovi), něhu a zodpovědnost (ke koťatům), nejistotu i touhu (být slavným básníkem), smutek i vztek (když se mu jeho přítel poněkud vzdálí). A najednou jste na konci, a vůbec se vám nechce tenhle Ellingův svět opustit a jít svou stezkou.... Jakožto tvor vcelku asociální jsem se v mnoha Ellingových obavách a nejistotách poznávala více než by se mi líbilo, o to větší pochopení pro jeho svět (a svět těchto lidí) mám. A o to více se mi nechtělo tento příběh opouštět, jako bych ztrácela skutečného přítele... A jen Manitou ví, jestli se ve mně neukrývají jakési autistické rysy, protože jsem po celou dobu čtení byla naprosto fascinována obálkou (miluju modro žlutou kombinaci barev a neustále čmárám "kudrlinky"). Pořád jsem se k ní až hypnoticky vracela a jen skutečnost, že šlo o knihu půjčenou, mi zabránila, abych nepřidala pár svých "kurdlinek" k již původním...... celý text
Náš velký útěk
2018,
Andrea Hejlskov
Když jsem promýšlela hodnocení, kladla jsem si otázku, jestli hodnotit spíše samotnou knihu, její zpracování a styl jakým byla napsána, nebo vlastní příběh Andrei a její rodiny. A došla jsem k názoru, že tak jako tak, za oboje bych dala tři průměrné hvězdičky a rozebrat můžu konckonců každé zvlášť. Oceňuji grafické zpracování knížky - líbí se mi obálka i černobílé fotografie uvnitř, oddělující jednotlivé kapitoly. Styl psaní autorky je takový průměrný, spíše dokumentární - zaměřený hlavně na snahu zachytit vše podstatné z nového života celé rodiny. K příběhu samotnému... Kupodivu ve mně celá anabáze Andreiny rodiny a jejich přerod z měšťáků na "zálesáky" nevzbudila tolik rozčilení či negativních emocí, jak jsem se zprvu obávala. Bohužel ani nadšení. Spíše u mne převládal místy úžas spolu se smutkem nad lidmi a jejich bláznivým počínáním. Abychom si rozuměli - odejít ze systému do divočiny je tak trochu i mým snem, nevidím na tom nic špatného ani šíleného, taky se mi současná podoba civilizace úplně nepozdává... ovšem naprostá nepřipravenost rodičů na život v přírodě (za divočinu bych to tak úplně nepovažovala, když to mají hodinu cesty do nejbližšího supermarketu), naprostá laxnost (nějak to všechno dopadne), neznalost základních dovedností k přežití (stavba obydlí, údržba ošacení, zásoby na zimu, pěstování plodin...), předstíraná soběstačnost (žádné vypěstované potraviny, živobytí ze státních(!) dávek na dětí a darů čtenářů blogu), ekologická negramotnost až zhovadilost (pálení plastů a ostatních odpadků, kácení zdravých stromů pomocí harvestoru...) z původně dobrého záměru udělala tragikomickou frašku, předem odsouzenou k nezdaru. Bohužel, nemám v tomto případě co obdivovat. Kniha mi navíc připadá jako velmi dobře promyšlený marketingový tah, aby dárců (a darů od případných čtenářů) bylo více a vyřešilo to částečně jejich problém s penězi. Ale jak píší níže Tyrkysová a pajaroh - kniha nutí k přemýšlení, což je fajn. I proto ty tři hvězdičky.... celý text
Čerň a stříbro
2015,
Paolo Giordano
Tahle krátká novela mě bohužel nenadchla tolik, jako Osamělost prvočísel. I když Giordano píše podobně (a pro mne srozumitelně a čtivě), nedokázala jsem se do příběhu tolik ponořit. Částečně bych asi viděla problém ve vyprávění v ich-formě. Všechny postavy (kromě vypravěče) tudíž vidíme pouze jeho optikou, což ale vůbec nemusí představavovat skutečný obraz těchto lidí. Měla jsem pocit, jakoby byli za nějakou mlhou, kterou nedokážu prohlédnout... Tudíž jsem následkem toho nedokázala pochopit jejich jednání či důvody, které je k tomu či onomu vedly a mohla jsem se jen domýšlet. Opět je to o velké osamělosti všech hrdinů, ale bohužel se obávám, že po pár týdnech si už ani nevzpomenu na přibližný děj.... celý text
Chlapec s kamínky
2018,
Sophie Loubière
Jakože cože??? aneb Co to krucinál bylo??? Pozor - text níže bude zcela jistě obsahovat spoilery (a není mi to ani trochu líto). Vážní zájemci o četbu téhle prapodivnosti, nechť okamžitě zavřou oči! Na téhle knize je povedená jen obálka. Právě za ni jsem dala v původním hodnocení tu jednu jedinou mrňavou hvězdičku.... Po vychladnutí jsem s oběma očima křečovitě zavřenýma přidala ještě druhou za styl psaní - čte se to totiž neskutečně lehce a rychle (tudíž je také tomu trápení brzy konec). Kniha má jednoznačně špatný název. Nikoliv Chlapec s kamínky, ale Psychopatka s kladivem... jasné, přesné, vystihující. Jako, nic proti tomu, i o staré šílené psychopatce s kladivem se dá bezesporu napsat strhující thriller či detektivka, bohužel tohle není ani jedno. Tohle je... prostě příšernost. Při čtení jsem se zmítala mezi vztekem, smutkem a znechucením. Na celých dvou set stranách nás autorka vláčí životem psychicky nemocné staré ženy, ale skutečně řádně vyšinuté - žádná mírná sezónní deprese, ale pořádná paranoia s bludy, slyšinami, vidinami, mánickými fázemi, agresí, obsedantně kompulzivním jednáním apod., která sice zabila (vlastně zavraždila) svého vnuka, ale jelikož za to přece nemůže: "udělala v tomto ohledu trpkou zkušenost. Jenom vinou soudcovy umíněnosti musela paní Préauová usednout v lavici obžalovaných, zatímco od začátku případu tam podle prvních psychiatrických expertíz neměla co dělat." a nesedí v base ani někde v ústavu pro choromyslné, protože jak nám autorka tvrdí: "takových jako je ona, s latentní psychickou choroboru, co žádné léky neuzdraví, žijí ve Francii stovky tisíc! myslíte, že máme tak velkou kapacitu ústavů pro choromyslné? Umíte si představit, co by stálo společnost léčení stovek tisíc pacientů, které je třeba krmit, ošetřovat, uměrňovat?" (WTF???), a tak si klidně běhá po jednom francouzském městě s kladivem v kabelce, píše udavačské lživé dopisy na všechny strany, vzpomíná na svou úspěšnou kariéru ředitelky mateřské školy (!!!) - ano, milý čtenáři, osoba projevující od mládí příznaky vážného psychiatrického onemocnění a vražedkyně dítěte si bez problémů vybuduje kariéru tohoto druhu - vraždí kočky mlácením kladivem do hlavy či je tráví roundapem a následně jejich mrtvoly pere v pračce, klade stovky pastiček na myši, které existují pouze v její hlavě, míchá si zajímavé koktejly z různých psychiatrických medikamentů a mezitím špehuje sousedovic pozemek a snaží se zachránit týrané dítě (které možná ani neexistuje) ... Prostě taková milá stará paní, kterou by chtěl mít kdekdo z nás za sousedku. A tímhle balastem se čtenář prodírá celé dvě třetiny knihy a doufá v nějaký zlom, v něco, cokoliv.... a ano, ono to něco skutečně přijde! Závěr musela psát autorka v pořádném psychedelickém rauši a mě by docela zajímalo, co to bylo za materiál (asi lehce závidím, být takhle dokonale mimo by se mi občas i hodilo). To závěrečné něco je bizaní směska "skoro svatořečení" naší milé staré dámy (s kladivem) poté, co otráví další děti a jiné lidi málem umlátí (účel světí prostředky); obžaloby společnosti, že si málo všímá týraných dětí a drobností na to poukazujících (ano, v tomto jediném bodu by se dalo i souhlasit); srdceryvného fňukání jejího dávno dospělého (a přitom mentálně nedospělého) syna o tom, že to maminka přece myslela dobře (i ve chvíli, kdy vraždila svého vnuka); divokých konstrukcí na téma inženýři zemědělství- herbicidy-zcela jistá rakovina; židovského původu a odchodu matky naší milé staré dámy jako omluva pro její vyšinutost a dalších prapodivných ingrediencí. Díky téhle zběsilosti jsem přišla na jednu zásadní věc: - zřejmě jakýsi Knižní Bůh mi vždy po pár vytříbených knižních lahůdkách a takřka čtecích orgiích (jako byl naposledy Naslouchač a Faja) nenápadně přihraje pod ruku jakousi nechutnost, čímž mě donutí si pro příště těch dobrých knih o to více vážit a nehltat je jako nějaký nevychovanec. A neodpustím si svoje oblíbené - bacha na ty, co to s vámi myslí dobře, to jsou ti nejhorší... PS: vzhledem k nadšeným komentářům níže mi došla ještě jedna věc: kniha se prodávala v původním balení s bonusem výtečné kvality, o který jsem byla vypůjčením z knihovny ochuzena... těžko říct o jaký druh drogy šlo, ale musela to být fakt dobrota :-)... celý text
Na Chesilské pláži
2007,
Ian McEwan
Uffff.... Tak tohle čtení bolelo. Chvílema mi z něj bylo až fyzicky nevolno. Nechci svými subjektivními pocity skopávat z piedestalu chvály zjevně zkušeného a oceňovaného autora, ani hanět jeho dílo, které je bezesporu po řemeslné stránce vysoce nad průměrem. Ovšem v tomto případě je to pro mne asi jako s rybím tukem nebo červenou řepou - chápu, že jde o nesmírně zdravé a prospěšné záležitosti, nicméně jsem je schopna pozřít pouze v krajní nouzi a s největším sebezapřením, přičemž mi to působí neskutečné utrpení. McEwan psát umí, má dar rozpitvat ty nejskrytější a nejvnitřnější lidské pocity - obzvláště ty nejméně hezké a nejvíce traumatické. A rozpitvává je s nesmírnou náruživostí čerstvého studenta patologie do posledního kousku tkáně, sliznice či chrupavky. A po úspěšné pitvě o každém z těch nepěkných kousíčků lidské duše sáhodlouze mudruje s rozvláčností, umanutostí a stejně zábavně jako jaderný fyzik na odpočinku o svých experimentech v laboratoři někdy v minulém tisíciletí... A já nejsem zrovna trpělivý člověk (čtenář), který by si liboval v nekonečných a nikam nevedoucích debatách o nesmrtelnosti chrousta. Příliš dlouhé omílání čehokoliv (obzvláště nepříjemných věcí) mi způsobuje touhu okamžitě utéct, usnout nebo umřít (dle situace). Příběh sám má přitom zajímavé jádro - dva mladí lidé, deformováni dobou a prostředím, ve kterém vyrůstají, se potkají a myslí si, že se milují a proto se rozhodnou pro svatbu. Skutečnost, že se vlastně vůbec neznají a ženou se do manželství naslepo a s rancem nesplnitelných očekávání na obou stranách, je poměrně nosné téma, na kterém se dá stavět. Ovšem nikoliv v případě McEwana. Ten nestaví, ale pitvá. A konec mě skoro rozčílil - takový patos a morálně-poučně zdvižený prst! Jednak si opravdu nejsem jistá hloubkou (či vlastně vůbec existencí) lásky mezi hlavními protagonisty, z celého románu jsem měla spíše pocit, že si to namlouvají, že by to tak mělo být, že to takto asi probíhá nebo by probíhat mělo. Přitom z obou dvou čišel spíše chlad a neporozumění. A opravdu v reálném životě stačí "pouze milovat" a úplně vše se samo vyřeší a budeme do konce života šťastni? Veškeré rozdíly povah, zálib a potřeb, vzájemné neporozumění, životní traumata, zvyky prostě kouzelným proutkem zmizí, protože láska hory přenáší? Tak teď ještě tu o Červené Karkulce...... celý text
Fabrika
2014,
Kateřina Tučková
I bez (virtuálního) mučení přiznávám, že po téhle knize bych bez potřeby (mého soutěživého a hravého já) splnit Čtenářskou výzvu prostě nesáhla. Ač se mi od Tučkové velmi líbily Žítkovské bohyně, a její styl i řemeslná poctivost mi hodně sedly, osudy jakýchsi textilních brněnských velkopodnikatelů by mi za to nestály. Ovšem nelituji. Poslouchala jsem formou audioknihy a nad jejím skvostným zpracováním smekám. Myslím, že i díky tomu mi čtení ušima uběhlo rychle a celkem bezbolestně. Autorka, jak je jejím dobrým zvykem, si dala s historickými prameny záležet a především pro obyvatele Brna, případně jeho příznivce, zpracovala velmi pěkně důležitý kus historie tohoto města. A pro mě se tím o malinko zvětšil (zatím nepříliš objemný) šuplíček mapující historii českých a moravských měst a městeček.... celý text
Gabra a Málinka 1. a 2. díl
1991,
Amálie Kutinová
Velmi krásná kniha, ke které jsem se dostala až díky letošní čtenářské výzvě, což je na jednu stranu trochu ostuda a na druhou stranu velká škoda. Věřím, že v dětském věku bych si ji užila mnohem více. Netuším, jak mne mohla minout ... Z počátku mi valašské nářečí trochu drhlo v uších, ale po pár kapitolách jsem si ho zamilovala a několikrát se už přistihla, že v duchu občas "kleju" po valašsky :-) Četla jsem příběhy hezky pomalu, před spaním a dělalo mi to moc dobře.... celý text
No a já
2011,
Delphine de Vigan
Přiznám se, že díky první větě z anotace (které už raději nečtu, ale první věta prostě praští do očí) jsem kolem téhle knihy kroužila se značnou nedůvěrou a skepsí. Jakoby se s nezletilými a současně nadprůměrně inteligentními hlavními hrdinkami roztrhla peřina - viz. Elsa z Backmanovy Babička pozdravuje a omlouvá se, a Paloma z Barberyina S elegancí ježka. S oběma jsem měla (bohužel) přímou čtenářskou zkušenost a ani v jednom případě pro mě dotyčné postavy nebyly věrohodné ani sympatické, naopak - i při letmé vzpomínce na ně se mi pořád ježí bodliny. O to větší překvapení mi de Vigan přichystala. Lou je sice rozumově vyspělejší než její vrstevníci, nicméně zcela uvěřitelně, bez hysterických a afektovaných projevů (tak častých u Backmana i Barbery), bez zbytečné pompéznosti a namyšlenosti. Její životní peripetie jsou čtenáři předkládány beze snahy o citové vydírání, stylem úsporným, jednoduchým, a přitom precizně vystihujícím veškerý děj, pohnutky mysli, emoce... Uznávám, že je to kniha velmi subjektivní. Spadá do toho ranečku knih, které (alespoň částečně) pracují s autobiografickými prvky a dokáží mimořádně silně oslovit právě ty duše, které to mají (nebo měly) podobně. Nejsou a nikdy nebudou "univerzálními trháky" oslovující většinu. O to je mám radši a tyto poklady si pak schraňuji ve svém imaginárním srdečním šuplíku označeném štítkem "to jsem já". Až tak úplně nesouhlasím s mnohými názory (zde v komentářích či přímo v doslovu knihy), že jde primárně o střet dětské naivity a idealismu s dospěláckou realitou života. Částečně ano, ale tohle je dle mého příliš zjednodušené vidění světa... Ano, také jsem se poznala v bezmezně idealistickém nadšení mladé Lou, v přesvědčení, že lze cokoliv, třeba pohnout světem, jen když se dostatečně snažíme a chceme. Také mám za sebou období, kdy jsem zachraňovala s neuvěřitelnou naivitou všechny a všechno v mé blízkosti (často proti jejich vůli). A také to posléze nabralo nečekaných (leckdy značně dramatických) obrátek. Nicméně v tomhle příběhu vnímám ještě mnohem hlubší přesah, než "dospělácké" suché konstatování "tak to prostě je a nic to nezmění; všichni na to jednou přijdou, že to nemá smysl;, někomu prostě nelze pomoci". Tenhle příběh je i o hloubce lidské duše, o tom, že některá zranění a traumata lidských duší mají takovou sílu a takový přesah, že i když bychom se jich chtěli zbavit a nechat si pomoci (jako No), není to vždy úplně možné. Jsou to dlouhá chapadla minulosti, která znovu a znovu dorůstají, i když člověk vyvine nesmírné úsilí na jejich odřezávání; zaútočí obvykle znovu ve chvíli, kdy se vše zdá vyřešené, zahojené, uzavřené. A někdy už člověk prostě na další boj nemá sílu. "Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné." Je to příběh o tom, že i když už jsme dospělí a leckdy citově otupělí a cyničtí a "už konečně moudří", někdy stojí za to to znovu zkusit - podat pomocnou ruku tam, kde se to zdá už úplně zbytečné a zkušenostmi "ověřené", o tom, že i když si člověk stokrát rozbije pusu, je pořád lepší riskovat, že si ji rozbije po stoprvní, než že už nedělá raději vůbec nic.... celý text
Sedmnáct zastavení jara
1974,
Julian Semjonov (p)
Zcela náhodné čtenářsko-knižní setkání a to díky Čtenářské výzvě. Pořád mi chyběla kniha s názvem ročního období a doma, ani v širém okolí nebyla jiná, jen tahle. Tak jsem se tedy odhodlala, přestože politické romány skutečně nečtu a tématu druhé světové války se celkem úspěšně vyhýbám. A rozhodně nelituju! Kromě rozšíření historicko-politicko-válečných obzorů jsem v tomhle nenápadném svazku našla napínavý špionážní román (v dnešní hantýrce by se asi řeklo špionážní thriller), bravurně napsaný, bez nadbytečné ruské propagandy, který by bez ztráty písmenka slušně obstál i v současné nemalé konkurenci. Mimo napínavý příběh ruského špióna lze v knize najít i hodně zajímavé dialogy, ze kterých je patrno, jak lze objektivní skutečnosti upravovat, ohýbat či přetvořit k obrazu svému. Mezi jinými například jeden mezi knězem a příslušníkem SS: "- Ale když církev vystupovala proti kacířství, které počítalo s násilím, nedopouštěla se také násilí? - Dopouštěla. Avšak neučinila si z něho svůj cíl a nesouhlasila s ním v zásadě. - Násilí proti kacířství bylo přípustné, nemýlím-li se, osm devět století, ne? Tedy osm devět století se znásilňovalo ve jménu toho, aby se vymýtilo násilí. My jsme se dostali k moci v třiatřicátém. Co po nás tedy chcete? Za jedenáct let jsme zlikvidovali nezaměstnanost, nasytili jsme všechny Němce - ano, s použitím násilí proti lidem odlišných názorů!"... celý text
Vykupitel duší
2014,
Iveta Pačutová
Tahle kniha je pro mne tak trochu záhada. Vesnické romány s lehkými prvky červené knihovny nebývají zrovna mým oblíbeným žánrem. Přesto se mi líbila doslova od první strany, příběh mne do sebe vtáhl bez varování jako tornádo. Najednou jsem byla součástí příběhu, částí úvodní bouře, ve které klopýtá neznámá žena s dítětem v náručí. Nevím, zda to bylo způsobeno krásným jazykem autorky či stylem psaní, nebo prvkem magického realismu prostupujícím celým příběhem. Možná vším dohromady. Možná ve mě zarezonovalo něco podvědomého, něco z genů mých předků. V každém případě je to velmi povedený příběh, který se čte velmi dobře a lehce, s prvky napětí i hřejivých a milých stránek života na vesnici v minulém - tedy vlastně už předminulém - století.... celý text
