Eremites
přečtené 1109
Sběratel sněhu
2018,
Jan Štifter
Ač zase popádluju proti většinovému proudu, nemůžu si pomoci - celkový dojem z téhle knihy je poněkud rozpačitý... Je to mé první setkání s Štifterem, nevěděla jsem, co očekávat. Styl psaní mi vcelku sedl, kniha se čte lehce, nekomplikovaně. Velmi často se mi nabízelo srovnání jednak s Mornštajnovou a její Slepou mapou (příběh ve třech časových liniích z podobné doby) a Hájíčkem. Kvalit Mornštajnové v mém hodnocení Štifter bohužel nedosahuje, Hájíčka naopak (naštěstí) dost převyšuje, i když styl a způsob psaní je lehce podobný. Příběh je rozdělen do tří dějových linií v různých dobách, které jsou navzájem propojeny několika hlavními postavami. Dějová linie třicátých i padesátých let se mi líbila, vnímala jsem i výbornou propracovanost reálií, myslím, že si autor dal skutečně záležet. Bohužel o to více jsem byla zklamaná z dějové linie ze současnosti. Přílišná snaha o soudobou mluvu mládeže (či čerstvě dospělých), přílišná křečovitost a nevěrohodnost v upínání se na diskriminační a nerovné podmínky mladého Dominika, který sice dle autora vystudoval soukromou střední obchodní školu, ale o pár stránek dál netuší, co znamená slovo antikvariát a musí dělat na stavbách pouze pomocného dělníka. O co více se autor snažil u prvních dvou dějových linií, o to více to odflákl u té třetí, kde zřejmě čerpal pouze z urban legends či zpráv v novinách.... celý text
Advent
1938,
Gunnar Gunnarsson
Lahůdka. Pěkně mražená předvánoční lahůdka. Moc pěkně to přede mnou okomentovali Chytuš a amorito, není moc co více dodat. Jen bych jí opravdu doporučila číst v adventním čase, získá tím rozměr navíc - člověku se dostane pořádně pod kůži a více si čtení tohohle, na první pohled jednoduchého a krátkého, ve skutečnosti nesmírně hlubokého, příběhu užije. Když venku sněží, mrzne až praští, člověk se s Benediktem tak nějak více propojí a mnohem snáze se nechá vtáhnout do hlubin. A jak píše amorito - tohle čtení chce čas, hodně času.... celý text
Zmizet
2009,
Petra Soukupová
Tak já nevím... z téhle knížky jsem nějaká rozpolcená... docela ve mě evokuje známé být či nebýt... dočíst či nedočíst, zmizet či nezmizet... Není to špatné čtení. Soukupová má dobrý pozorovací talent, vhled do lidí a jejich každodeního pachtění na téhle modré kuličce. Ale zaznamenává vše s takovým chladem, hraničícím až s nezájmem, že leckdy od čtení spíše odrazuje. Úplně nejvíce to ve mě evokovalo všechny ty prapodivné reality show, kdy se diváci se zvrácenou radostí a škodolibostí nechávají pohltit bahnem a špínou jiných (ale skutečných) rodin, osudů a dramat, jen proto, aby na konci mohli dotyčné (rodiny, osudy a dramata) náležitě rozebrat, zkritizovat a následně si ulehčeně oddechnout, jak jsou na tom vlastně sami dobře. Na přebalu knihy je mimo jiné uvedeno: "kniha (...) neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života." - což by si leckterý čtenář opravdu mohl shrnout do úlevného "díkypánubohu, že jsem na tom ještě tak dobře". No nevím, já při čtení skutečně nad svým životem neměla moc chuti ani času přemýšlet, spíše jsem si kladla otázku, zda tohle opravdu chci číst. Protože tyto tři příběhy Soukupové nikam nesměřují, negradují, nepointují - jen popisují bolesti, traumata, smutky, nepochopení, hádky.... Takže jako popis je to fakt dobré, ale přece jen, od literatury já osobně čekám něco více.... celý text
Svíce dohořívají
2003,
Sándor Márai
Mistrovské dílo... Malé komorní drama s nesmírně velkými a hlubokými myšlenkami a mnohými otázkami. Vskutku, nikdy bych neřekla, že mne tak dokonale vtáhne a zaujme kniha, jejíž děj se odehrává v jednom pokoji při dialogu (častěji spíše monologu) dvou starých mužů, kteří se neviděli jedenačtyřicet let a třiačtyřicet dní. Přesto, že byla kniha napsána už v roce 1942, dialogy (tedy spíše monolog) jsou nesmírně živé, aktuální, platné napříč místem a časem. Vyvstávají otázky, které si kladou lidé už věky věků - jaký život má smysl? A má vůbec život nějaký smysl? Kdo jsem? "Na důležité otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu jsi se zpronevěřil?... Vůči čemu nebo komu jsi byl zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem." "Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská...? A snad ani není určena osobě, jenom touze." A jako milý bonus má tahle knížka nádhernou obálku, která dokonale vystihuje atmosféru příběhu.... celý text
Oči nemlčí
2018,
Roy Jacobsen
Nelehké čtení o nelehkém putování Ingrid, obyvatelky ostrova Barroy. Jak už zmínily komentáře níže - je to méně o životě na ostrově, více o putování a mezilidských vztazích v těžké poválečné době. "Jdeš cestou lemovanou špatným svědomím, milé děvče". Ingrid se vydává na dalekou cestu, aby našla - co vlastně? Naději? "Ingrid usoudila, že přetrvávající naděje pramení z toho, že jde, v pohybu je život, ať je člověk Rus nebo Nor." Myslím, že hledala především sama sebe. "Ale je tu také vzdor, Ingridin vzdor vzešlý z oceánu a namířený proti všem těm lidem, kteří jí nepřejí dobro, anebo ho nepřejí sobě, těžko říct, vzdor je tvrdý, jen zaobalený v bavlnce, zbývá však otázka, stačí-li to." Pro toho, kdo četl předchozí dva díly, bude tohle pokračování o něco stravitelnější, ale nevím, zda by mohl příběh tak hluboce zarezonovat i ve čtenáři, který o Ingrid a jejím životě na ostrově dosud nic neví. Přesto hodnotím velmi vysoko, já si odnáším z téhle knihy hodně a bude zaujímat hrdé místo v mé knihovně, vedle dvou předchozích.... celý text
Autismus & Chardonnay
2017,
Martin Selner
Jak už zmiňují komentáře níže, Martin Selner dokázal na pár stránek zdánlivě lehkým stylem vměstnat podstatnou část světa autistických dětí, a to bez přílišné sentimentality, plačtivosti a lístosti, zato s pořádnou dávkou nadhledu a humoru, který ovšem zůstává nesmírně laskavý a nesklouzává k laciným vtipům. Smekám před autorem, před jeho schopností vcítit se do těchto složitých duší a hlavně před jeho odhodlaností a odvahou těmto dětem pomáhat. "Autismus je sexy - tedy pokud ho zrovna nemáte. Kdybyste měli sestavit žebříček atraktivity různých postižení, autismus by byl díky Rain Manovi zcela jistě v čele. Všichni si myslí, že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou zvláštní schopnost - nějaký dar. Ale nemusíte. Můžete být prostě jen postižení." "Pokud pracujete s autisty, je vaším pracovním nástrojem váš charakter. Lidé se mě ptají, zda se tahle práce dá naučit, nebo se pro ni prostě musíte narodit. (...) Nejlepšími pečovateli jsou lidé, kteří sami měli život dost na hovno, a díky tomu dokážou hovna rozpoznat u druhých. Nemusíte třídit odpad a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout v tramvaji, i tak můžete být pro autistu výhra."... celý text
Pršeli ptáci
2018,
Jocelyne Saucier
Pršeli ptáci.... a napršeli mi až do duše a do srdce. Nezapomenutelná, lehce snová, drsně něžná, svobodymyslná, lásky plná, bolesti plná, překvapivá, jiná....taková a mnohá jiná, je tato kniha. Jedno ztracené pírko z tohoto příběhu se už navždy stalo mou součástí... Pett to opravdu vystihla dokonale, jen stěží k tomu více dodat. "Svoboda je, když si můžeš vybrat, jak budeš žít. A jak zemřeš." "Marie Sněžná mu seděla po boku, vždycky mu byla po boku, kamkoli šli (...) chodili spolu. Hodiny, dny, týdny i měsíce prožívala jako samostatné chvíle, jednu po druhé, nebrala zřetelna ubíhající čas. Kolik dní, kolik měsíců zbývá? Bezpředmětná otázka, dokud tu byl ten muž a držl ji svou velkou rukou na zemi. Byl její síla, její váha, její tíže, její zemská přitažlivost."... celý text
