f.enjoy6
přečtené 261
Všichni moji synové
1971,
Arthur Miller
*Uzasne drama, po jehoz precteni zustava mnoho tizivych otazek a dilemat... Mit moznost jit na to do divadla, tak nevaham!
Naše městečko
1985,
Thornton Wilder
Povinná četba ke kurzu amerického divadla. Krásná četba v moc pěkné a srozumitelné angličtině. Na hru bych se klidně šel i někdy podívat, ta myšlenka schována do všednosti mě dostala! :-) V oblíbené inscenaci zde: https://www.youtube.com/watch?v=LEoXuXRoOdY... celý text
Mapa a území
2011,
Michel Houellebecq
Od autora už mám leccos načteno, vždycky to byla poměrně svižná jízda a nával zábavy, bizarností, zamyšlení, kritiky všeho druhu, ale tentokrát se Michel poměrně držel u země a počáteční, řekněme na autorovy poměry pomalé tempo, už se k žádným vyšším otáčkám ani nepokoušelo dostat. Přišlo mi to někdy zdlouhavé, občas ospalé, chyběl tomu šmrnc. Abych ale nebyl jen kritický, autor ve třetí části naprosto dokonale zakomponoval i sám sebe do děje, to jsem nestačil zírat!... celý text
Zápolení
2008,
Ičijó Higuči (p)
Moc povedený návrat do devatenáctého století v Japonsku, které čelilo spoustě výzvám a změnám, zde podaných ženskými hrdinkami, které trpěly buď pod jhem svého manžela, nebo jako kurtizány v zábavních čtvrtích. Pokud pominu dějovou linku (především se mi líbila povídka Za úplňku a motiv obětování se pro dobro rodiny a podání nepřízně osudu při náhodném setkání) tak na mě zapůsobilo vykreslení tehdejšího života, kultury, slavností, odívání - zkrátka něco, co už je ztraceno a člověk si už o tom může jen přečíst...... celý text
Moře a jed
1980,
Šúsaku Endó
Nemocniční prostředí, ještě k tomu za války, není úplně můj šálek kávy, ale chtěl jsem si od Endóa konečně něco přečíst a po ruce byla jen knížka s anotací, že hlavním tématem bude vivisekce na americkém zajatci. Chtě nechtě jsem se tedy pustil do čtení a k mému překvapení musím přiznat, že mě autor "dostal" tím, jak vykreslil postavy, které se kolem operace točí. Ta psychologie postav mi přišla až taková, že jsem si říkal, že i u v realitě, tak jak k vivisekci došlo mohlo dojít přesně tak, jak ji zde popisuje autor s tím, že většina postav konala sice dobrovolně, ale pokud zohledníme jejich rozpoložení a životní osudy, tak jejich odsouzení není tak úplně jednoduché... Příběh jako takový mě až tolik nezasáhl, ale vykreslení postav a jejich vnitřní pochody ve mě ještě nějakou dobu budou vřít.... celý text
Elementární částice
2013,
Michel Houellebecq
Před nějakými pěti lety jsem si přečetl Platformu a říkal jsem si paráda. Letos jsem se Houellebecqovi vrátil s tím, že si chci přečíst jeho všechny knížky v pořadí, jak je napsal. Rozšíření bitevního pole nebylo špatný, ale po té jízdě v Platformě to byl jen slabý odvar, i když jsem tu knihu úplně nezatratil, jen tomu chybělo to, co už pozdější Houellebecq má... V každém případě Elementární částice je něco, co se mě jako čtenáře dotklo, ale v tom smyslu, že mi z toho bylo až špatně, protože ten lišák ví, zdá se, dost dobře, jaké je nitro lidské a troufnu si říct, že na každého z nás tam čeká nějaké to "špinavé prádlo", o kterém jste ani nevěděli, že ho vůbec máte. Nemyslím úplně erotické nebo jiné explicitní scény, spíš to, jak autor útočí na člověka a na to, co všechno za hnůj v sobě máme, to lopotění se za štěstím, kterého možná můžeme krátkodobě dosáhnout, ale kvůli prostředkům, kterými jsme se ho domohli pak padáme ještě níž a níž, až na úplné dno. Z takového čtení je člověku dost blbě, ale třeba i to je k něčemu dobré. Autor zajímavě zpracoval jakési "dějiny" sexuálního života na Západě, z čeho vzešel a kam směřuje, což člověka přinutí k zamyšlení, jak v tomhle ohledu doba dost "pokročila", změnila se... Moc mě nebavily časté odbočky autora, kdy se literární text stal spíš vědeckým článkem pojednávající o biologii, ale to se dalo nějak překousnout. Zajímavá kniha, ale nevím, nevím, jestli se k ní ještě budu kdy vracet...... celý text
Emisar
2019,
Jóko Tawada
Kdysi jsem o spisovatelce slyšel a říkal jsem si, že bych si od ní rád něco přišel. Asi to nebylo jen tím, že se kdysi vydala Transsibiřskou magistrálou na cestu do Evropy, ale i tím, že žije v Německu a sama i píše německy, přestože to není její mateřský jazyk. Konečně nastalo i první "setkání". Příběh, jak by to třeba jednou mohlo v Japonsku vypadat, ale plný satiry a narážek na současné Japonsko (viděno z budoucnosti; stejně jako kroutíme hlavou nad spoustou věcí, které byly běžné v minulosti, tak toho využívá autorka při popisu, jak se na doby minulé třeba jednou bude nahlížet, ale veselejší je to ještě o to, že to čte čtenář teď o vlastní době). Myslím si, že to nebude úplně srozumitelné, pro toho, kdo Japonsko tolik nezná, hodně věcí je ukrytých v reáliích. Podívaná do Japonska, která by třeba mohla jednou takhle vypadat, ale snad ne tak destopicky, byla pozoruhodná, pro mě hlavně v obraze Tokia - dnes i s okolní zástavbou čtyřicetimilionová metropole, oplývající hojností (všeho druhu) a místo neuvěřitelně pulzující životem. Na druhé straně katastrofický scénář města, které tu živost a energii ztratilo... Pro určitou skupinu lidí bude tahle knížka poklad, já se ale bohužel utvrdil v tom, že knížka může být ohromě pěkná, plná něčeho nového, ale nemusí vás tak nadchnout, jak by měla. A to byl právě můj případ u Emisara - sci-fi a prozaické vyhlídky do budoucna nejsou úplně můj šálek kávy, proto ten nápad a "řemeslnou stránku knížky" nedokážu tak vnitřně ocenit. Ještě dva komentáře si neodpustím. Nemám nic proti přechylování, ale v některých případech bych to nelámal přes koleno. Když je autorka Jóko Tawada (či Tawada Jóko), tak bych jí neodpíral to koncové "a" a nepřidával místo něj "ová"... Druhý komentář se týká názvu. Většinou nemám rád, když se překladatel snaží měnit název díla (kniha, film...) na něco úplně jiného, ale myslím, že v tomto případě by to výjimečně přispělo. Hříčka původního názvu se v češtině ztratí a co komu řekne slovo emisar? Ruku na srdce, většině asi nic moc, což je si myslím i velká škoda...... celý text
Probudím se na Šibuji
2018,
Anna Cima
Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou. A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky. Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,... Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!... celý text
Řeka vypráví
2015,
Masudži Ibuse
Nebylo to špatné, moc se mi líbil překlad (především dialogy, úplně jako kdyby se člověk ocitl klidně i na českém venkově někde u vody, živelnost z toho úplně čišela), ale nebylo to úplně ono. Povídky jsou to zdařilé, jen mi v tom něco chybělo, úplně se mi to netrefilo do vkusu. Někdy se to prapodivně vleklo (např. Řeka), jindy to zase pěkně odsejpalo (třeba Bílé vlasy). Ibusemu se každopádně musí nechat, že umí navodit krásnou atmosféru u vody a vyprávět o přírodě s citem a pokorou...... celý text
Seventeen / Sexuální bytosti
2011,
Kenzaburó Óe
Třetí setkání s Óem. Pro mě jednoznačně nejlepší Soukromá záležitost, to je srdcovka, ale ani tohle ve výsledku nebylo špatné. První novela mi tématicky ani dějově moc blízká nebyla, ale jako sonda, kde se berou lidé jako byl hlavní hrdina to bylo zajímavé. Druhá novela, rozdělená do dvou částí mi přišla mnohem čtivější i propracovanější, námětem svým způsobem i pozoruhodná.... celý text
Sto básní: Stará japonská poezie
1997,
* antologie
Klasika nad klasiky, takové "the best of" ze staré japonské poezie. Radostnou zprávou je, že má letos vyjít v novém, moc povedeném vydání. Lituji lidí některé nenávidím Soužím se ve světě pádů a lstí Jsem postižený svědomím (CÍSAŘ GOTOBA-IN) Co tě znám a s jinými srovnávám tak už vím že mé velké lásky dřív byly jen tvůj stín (FUDŽIWARA NO ACUDA)... celý text