f.enjoy6
přečtené 263
Sláma i hedvábí: Život na japonském maloměstě před sto lety
2019,
Džuniči Saga
Krásná kniha zpracováním (křídový papír, ilustrace, vazba), ale i obsahem. Jak si tak člověk čte o starém Japonsku, tak mu je líto, že spousta tradic a řemesel už je v nenávratnu pryč (i když ani ten starý svět nebyl zdaleka ideální)... Kniha plná inspirace a ponaučení, že se dá žít prostý, naplněný život i s "málem".... celý text
Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy
2016,
Leonard Koren
Krásná kniha obsahem i provedením (ilustrace, fotografie...).
Všichni moji synové
1971,
Arthur Miller
*Uzasne drama, po jehoz precteni zustava mnoho tizivych otazek a dilemat... Mit moznost jit na to do divadla, tak nevaham!
Naše městečko
1985,
Thornton Wilder
Povinná četba ke kurzu amerického divadla. Krásná četba v moc pěkné a srozumitelné angličtině. Na hru bych se klidně šel i někdy podívat, ta myšlenka schována do všednosti mě dostala! :-) V oblíbené inscenaci zde: https://www.youtube.com/watch?v=LEoXuXRoOdY... celý text
Mapa a území
2011,
Michel Houellebecq
Od autora už mám leccos načteno, vždycky to byla poměrně svižná jízda a nával zábavy, bizarností, zamyšlení, kritiky všeho druhu, ale tentokrát se Michel poměrně držel u země a počáteční, řekněme na autorovy poměry pomalé tempo, už se k žádným vyšším otáčkám ani nepokoušelo dostat. Přišlo mi to někdy zdlouhavé, občas ospalé, chyběl tomu šmrnc. Abych ale nebyl jen kritický, autor ve třetí části naprosto dokonale zakomponoval i sám sebe do děje, to jsem nestačil zírat!... celý text
Zápolení
2008,
Ičijó Higuči (p)
Moc povedený návrat do devatenáctého století v Japonsku, které čelilo spoustě výzvám a změnám, zde podaných ženskými hrdinkami, které trpěly buď pod jhem svého manžela, nebo jako kurtizány v zábavních čtvrtích. Pokud pominu dějovou linku (především se mi líbila povídka Za úplňku a motiv obětování se pro dobro rodiny a podání nepřízně osudu při náhodném setkání) tak na mě zapůsobilo vykreslení tehdejšího života, kultury, slavností, odívání - zkrátka něco, co už je ztraceno a člověk si už o tom může jen přečíst...... celý text
Moře a jed
1980,
Šúsaku Endó
Nemocniční prostředí, ještě k tomu za války, není úplně můj šálek kávy, ale chtěl jsem si od Endóa konečně něco přečíst a po ruce byla jen knížka s anotací, že hlavním tématem bude vivisekce na americkém zajatci. Chtě nechtě jsem se tedy pustil do čtení a k mému překvapení musím přiznat, že mě autor "dostal" tím, jak vykreslil postavy, které se kolem operace točí. Ta psychologie postav mi přišla až taková, že jsem si říkal, že i u v realitě, tak jak k vivisekci došlo mohlo dojít přesně tak, jak ji zde popisuje autor s tím, že většina postav konala sice dobrovolně, ale pokud zohledníme jejich rozpoložení a životní osudy, tak jejich odsouzení není tak úplně jednoduché... Příběh jako takový mě až tolik nezasáhl, ale vykreslení postav a jejich vnitřní pochody ve mě ještě nějakou dobu budou vřít.... celý text
Elementární částice
2013,
Michel Houellebecq
Před nějakými pěti lety jsem si přečetl Platformu a říkal jsem si paráda. Letos jsem se Houellebecqovi vrátil s tím, že si chci přečíst jeho všechny knížky v pořadí, jak je napsal. Rozšíření bitevního pole nebylo špatný, ale po té jízdě v Platformě to byl jen slabý odvar, i když jsem tu knihu úplně nezatratil, jen tomu chybělo to, co už pozdější Houellebecq má... V každém případě Elementární částice je něco, co se mě jako čtenáře dotklo, ale v tom smyslu, že mi z toho bylo až špatně, protože ten lišák ví, zdá se, dost dobře, jaké je nitro lidské a troufnu si říct, že na každého z nás tam čeká nějaké to "špinavé prádlo", o kterém jste ani nevěděli, že ho vůbec máte. Nemyslím úplně erotické nebo jiné explicitní scény, spíš to, jak autor útočí na člověka a na to, co všechno za hnůj v sobě máme, to lopotění se za štěstím, kterého možná můžeme krátkodobě dosáhnout, ale kvůli prostředkům, kterými jsme se ho domohli pak padáme ještě níž a níž, až na úplné dno. Z takového čtení je člověku dost blbě, ale třeba i to je k něčemu dobré. Autor zajímavě zpracoval jakési "dějiny" sexuálního života na Západě, z čeho vzešel a kam směřuje, což člověka přinutí k zamyšlení, jak v tomhle ohledu doba dost "pokročila", změnila se... Moc mě nebavily časté odbočky autora, kdy se literární text stal spíš vědeckým článkem pojednávající o biologii, ale to se dalo nějak překousnout. Zajímavá kniha, ale nevím, nevím, jestli se k ní ještě budu kdy vracet...... celý text
Emisar
2019,
Jóko Tawada
Kdysi jsem o spisovatelce slyšel a říkal jsem si, že bych si od ní rád něco přišel. Asi to nebylo jen tím, že se kdysi vydala Transsibiřskou magistrálou na cestu do Evropy, ale i tím, že žije v Německu a sama i píše německy, přestože to není její mateřský jazyk. Konečně nastalo i první "setkání". Příběh, jak by to třeba jednou mohlo v Japonsku vypadat, ale plný satiry a narážek na současné Japonsko (viděno z budoucnosti; stejně jako kroutíme hlavou nad spoustou věcí, které byly běžné v minulosti, tak toho využívá autorka při popisu, jak se na doby minulé třeba jednou bude nahlížet, ale veselejší je to ještě o to, že to čte čtenář teď o vlastní době). Myslím si, že to nebude úplně srozumitelné, pro toho, kdo Japonsko tolik nezná, hodně věcí je ukrytých v reáliích. Podívaná do Japonska, která by třeba mohla jednou takhle vypadat, ale snad ne tak destopicky, byla pozoruhodná, pro mě hlavně v obraze Tokia - dnes i s okolní zástavbou čtyřicetimilionová metropole, oplývající hojností (všeho druhu) a místo neuvěřitelně pulzující životem. Na druhé straně katastrofický scénář města, které tu živost a energii ztratilo... Pro určitou skupinu lidí bude tahle knížka poklad, já se ale bohužel utvrdil v tom, že knížka může být ohromě pěkná, plná něčeho nového, ale nemusí vás tak nadchnout, jak by měla. A to byl právě můj případ u Emisara - sci-fi a prozaické vyhlídky do budoucna nejsou úplně můj šálek kávy, proto ten nápad a "řemeslnou stránku knížky" nedokážu tak vnitřně ocenit. Ještě dva komentáře si neodpustím. Nemám nic proti přechylování, ale v některých případech bych to nelámal přes koleno. Když je autorka Jóko Tawada (či Tawada Jóko), tak bych jí neodpíral to koncové "a" a nepřidával místo něj "ová"... Druhý komentář se týká názvu. Většinou nemám rád, když se překladatel snaží měnit název díla (kniha, film...) na něco úplně jiného, ale myslím, že v tomto případě by to výjimečně přispělo. Hříčka původního názvu se v češtině ztratí a co komu řekne slovo emisar? Ruku na srdce, většině asi nic moc, což je si myslím i velká škoda...... celý text
Probudím se na Šibuji
2018,
Anna Cima
Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou. A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky. Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,... Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!... celý text