Gothard
přečtené 496
Kočka v nás
2002,
William Seward Burroughs
Člověk zaživa mumifikovaný nadměrným celoživotním užíváním drog, který ve svých knihách popsal všechny možné perverze, napsal jako starý muž novelu o lásce ke kočkám. Proč ne. Pokud pomineme základní účel knihy, totiž to, že Burrougs chtěl čtenářům sdělit, že má rád kočky (a nemá rád psy a nemá rád lidi, co nemají rádi kočky), pak už téměř nic dalšího nezůstane. Není to málo?... celý text
Přízrak Alexandra Wolfa
2013,
Gaito Gazdanov
Pro mě Jedno z nejúžasnějších literárních překvapení posledního období; autora jsem vůbec neznal. Je zde vše, co je možné si představit pod pojmem ruský emigrantský román: stesk po domově, touha po návratu starých časů, společenská neukotvenost, bezútěšná existence bez vyhlídky na výraznější změnu k lepšímu, fatalismus místy spojený s pošetilou bezstarostností, zádumčivé nebo naopak rozevláté úvahy nad smyslem života, a i ta vodka tam je. Hlavní hrdina se probíjí životem jako novinář v Paříži, aniž by se více zajímal, co mu přinese další den. Jeho osud ovlivní nejdříve povídka popisující malé válečné střetnutí, jehož byl vypravěč přímým aktérem, a pak vztah k podivuhodné ženě. Dokonale vystižené charaktery, mistrná atmosféra, úžasné postřehy, tajemství a vlastně i strhující děj. "V nastalé tmě ke mně doléhala hudba, jak v bytě nad námi kdosi hrál na klavír; velice zřetelně a pomalu, až vznikal dojem, jako by do roztaveného skla jedna za druhou dopadaly obrovské krůpěje zvuku." Takovou knihu nemůžete nemít rádi.... celý text
Viditelná temnota: Memoáry šílenství
1993,
William Styron
Kniha o těžkých depresích, které autora dlouhodobě trápily, a ze kterých se nakonec dokázal vyléčit. Upřímnost, se kterou autor líčí své stavy, je velmi důležitá: Styron chtěl ukázat, že deprese není slabost, neschopnost nebo náladovost, ale vážná nemoc, která se musí odborně léčit, a že ani člověk, který je intelektuálně na výši a který si dokáže svůj stav uvědomit a rozebrat, si sám prostě nedokáže poradit. Takže je to kniha i o naději, protože pokud se takto nemocný člověk začne léčit, čeká ho sice těžký zápas, ale má šanci se vyléčit. Jen těch příkladů (byť dobře míněných), kdo všechno to nezvládl a skočil do výtahové šachty nebo se jinak sprovodil ze světa, je na můj vkus poněkud příliš, je vidět, že autor se svou nemocí zabýval velmi důkladně. A jen tak na okraj a mimo rámec knihy: není pravda, že deprese je čistě civilizační choroba, která dříve neexistovala. Už v úmrtních matrikách z 18. či 19. století lze čas od času nalézt jako důvod smrti (většinou sebevrahů) třeba "smrtelný smutek", "hloubavost duše", "těžký smutek" či "zádumčivost". Statistická čísla nemáme a ani je nelze zjistit, protože u řady sebevražd není bližší důvod specifikován, samozřejmě však můžeme oprávněně předpokládat, že se jednalo o nepočetné případy a že tlak naší moderní dobrotivé civilizace skutečně má na rozšíření této nemoci zásadní vliv.... celý text
Krysař
2013,
Viktor Dyk
Nejde jen o obsah (byť ani zde někteří nemají jasno - krysař v příběhu děti od rodičů skutečně neodvedl), ale spíše o způsob vyprávění, o atmosféru, výrazové prostředky, které autor používal: krátké úsečné věty, místy ironický podtón, melancholická nálada, která se postupně mění v očekávanou tragédii (podtrženou milostným motivem). Jazyk - místy jistě básnický, místy až poněkud přepjatý - měl umocnit jednoduchý, ovšem působivý příběh. Je na čtenáři, zda Dykův přístup k textu přijme, nebo se omezí na prostinký děj a tragiku osudů. Nakonec zůstávají dva: prosťáček, který touží po štěstí a který díky svému handicapu nikomu nedokázal a neuměl ublížit, a malé dítě jako symbol naděje (opravdu? - nebo to byl Dykův promyšlený tah, jak znejistět čtenáře, protože Sepp se pořádně nedokáže postarat ani sám o sebe). Základem pověsti snad byla událost, která se stala ve středověku, kdy v rámci kolonizace málo obydlených podhorských a horských území odešla část obyvatel Hamelnu pryč do nových domovů. Dost možná jim organizátor celé akce (kolonizátor, tedy "krysař") nasliboval modré z nebe, každopádně je však čekala velmi krutá realita: zalesněné horské nebo podhorské území, divoká zvířata, špatná kamenitá půda, žádné domy, cesty ani pole, vše bylo nutno vybudovat od základu. Cílem obyvatel Hamelnu (tedy těch, co podlehli vábení a odešli) byla zřejmě Drahanská vrchovina a dnes již neexistující ves Hamlíkov (u Ruprechtova na Vyškovsku) nebo možná i samotný Ruprechtov.... celý text
Stín katedrály
2003,
Miloš Urban
Katedrálu sv. Víta je možné chápat, posuzovat a interpretovat mnoha způsoby, většinu z nich je pak možné shrnout do tří základních okruhů: 1) Způsob, jakým katedrálu chtěli pojímat její středověcí stavitelé (tedy jak chtěli, aby katedrála jako stavba působila a jaké symboly do její architektury začlenili); 2) Způsob, jakým stavbu chápali její dokončovatelé na konci 19. a na počátku 20. století (včetně toho, jak oni sami chápali odkaz středověkých stavitelů - a také jak ho rozvíjeli, tedy uvažujeme o historismu); 3) Způsob, jakým katedrálu a její architektonickou složku chápeme my. Všechny tři roviny se v románu objevují a autor s nimi tu více, tu méně, ale velice dobře a promyšleně pracuje. Nezbývá než obdivně smeknout před jeho znalostmi a schopností vnímat i nepatrné indicie. Hlavní hrdina je přiměřeně sympatický a přiměřeně ujetý (nikdo asi ani na okamžik nebude věřit, že jeho manželka skutečně zemřela), byť jeho totální stylizace mu spíše škodí (černá koupelna - dokáže si někdo představit, kolik by něco podobného dnes vůbec stálo - to byl samozřejmě žert; nebo scéna z vykřičeného domu s kapesníkem na tváři nemravné slečny). Na druhou stranu, v tomto ohledu je to autorova invence, kterou je třeba respektovat. Odkazy na literární vlivy a prerafaelity jsou úžasné. Ale ta policistka - to je prostě děs a běs. Chápu, že měla tvořil protiklad k bytostně intelektuálně založenému, zženštilému a navýsost nepraktickému hlavnímu hrdinovi, ale proč musí působit jako vulgární (ne výběrem jazykových prostředků), tupá a přízemní uklizečka z nádraží? Proč to nemůže být jen normální policistka, které nemá kulturní zájmy a působí proto jako totální husa? Pasáže, kde měla hlavní slovo, jsem četl s velkým přemáháním, ta špína a přízemnost a pitomost byly skoro hmatatelné, několikrát jsem dokonce knihu odložil. Vše ostatní strašně moc zajímavé.... celý text
Devět povídek
2011,
J. D. Salinger (p)
Knihy jsem četl před lety ještě jako student a tehdy jsem z ní byl (ostatně jako téměř všichni kolem mě) zcela bezvýhradně nadšený. Teď, s určitým odstupem času, to již samozřejmě není tak nekritický obdiv, nicméně stále platí, že většina povídek je vynikající. Salinger měl zvláštní způsob vnímání světa a vidí zajímavé události a okolnosti i tam, kde by jiný jen nevšímavě prošel. A protože měl výjimečný dar napsat i zdánlivě zcela obyčejný dialog lehce a přitom velice zajímavě a nápaditě, kniha se skvěle čte. Samozřejmě se zde projevuje reflexe války, spíše jen tušené zpochybnění některých obecně přijímaných hodnot i autorova přirozená skepse, kterou mírní ironickým či úsměvným zabarvením některých textů, ale asi nemá smysl snažit se jednotlivé povídky přesně interpretovat (to už dost možná přesahuje i autorovy záměry). Prostě bezvadný čtenářský zážitek a výborná kniha.... celý text
Platnéř
2012,
František Niedl
Nenáročné oddychové čtení, hodně dobrodružného děje a sem tam nějaká zajímavost týkající se řemesel a (téměř) původních technických postupů. S realitou středověku to samozřejmě nemá nic společného, tehdejší společnost byla stavovsky a majetkově jasně ohraničená, takže představa, že cizí velvyslanec připustí, aby se jeho ctnostná dcera bavila s nemajetným chudákem tovaryšem, je prostě nemožná. Pokud by měl román odpovídat době, ve které se odehrává, pak by hlavní hrdina nejspíše skončil mezi pražskou chudinou, která ze den na den bojuje o živobytí, dost možná by se stal členem nějaké zločinecké party, a skončil by na mučidlech a na popravišti. To by asi nebylo tak zajímavé jako napínavá verze, kterou nám autor předkládá; ostatně v rámci autorské licence si může prostředí i příběh upravit a domyslet. Niedl umí psát čtivě, jen ta toporná doslovnost několika erotických a "humorných" scén mě otrávila. Nestačil by dramatický příběh?... celý text
Snící drahokamy
2010,
Theodore Sturgeon
Někdy mám pocit, že Theodore Sturgeon měl hodně výborných nápadů, které zajímavě rozpracoval, ale tak někdy v polovině knihy ho práce přestala bavit, téma se mu zošklivilo a tak potom text klopotně dopsal, aby rychle mohl spěchat zase k jinému tématu. Námět Snících drahokamů je - nejen vzhledem k době vzniku knihy - opravdu originální. Mimozemskou civilizaci nepředstavují zelení mužíčkové s paprskometem v ruce, ani chobotnice s jedním okem nebo hubené šestimetrové kobylky s obřími kusadly. Naopak - je to entita, která zde existuje, aniž by to člověk tušil, která nemá o lidstvo vůbec žádný zájem a jejíž myšlení je dokonale jiné než naše. V případě, že dojde k nějakému (i nechtěnému) kontaktu s lidmi, vznikne jakýsi lidský hybrid, který má netušené vlastnosti a schopnosti. To je skvělé východisko, a také umístění děje do prostředí cirkusu, který je sám o sobě velmi podivný, byl dobrý nápad. Ale v druhé polovině knihy se děj podivně komplikuje, autor vytahuje jednu pointu za druhou, čtenář čeká nějaké jednoduché, logické a přitom omračující řešení, a místo toho dostává těžkopádné zakončení, které příliš neoslní. Ale celkově to není špatná kniha, některé úvahy a pasáže docela stojí za to, aby se k nim čtenář ještě vrátil. V žánru sci-fi rozhodně netradiční, těžko zařaditelné a místy i lehce provokující. Prostě Sturgeon.... celý text
Lovci ondater
1996,
Ladislav Pavlica
Inspiraci pro tuto novelu autor čerpal ze svého nepříliš radostného a každopádně velmi chudého dětství (děj se také odehrává v okolí Žarošic). Na první pohled je to příběh dvou sourozenců, kteří v zákoutí místního potoka objeví ondatry. Lov těchto zvířat se pak pro ně stane nejen dobrodružstvím, ale i způsobem, jak si prodejem kůží vydělat peníze a pomoci rodičům ve finanční nouzi. Úhelným kamenem vyprávění je však právě chudoba: roztrhané oblečení chlapce vyřazuje ze společnosti jejich (bohatších) vrstevníků, nuzný vzhled dává vzniknout předsudkům, takže i jinak schopný a rozumný učitel Tomovi opakovaně křivdí, zámožný, avšak zkažený chlapec dokáže dlouho klamat své okolí i díky tomu, že pochází z dobře postavené rodiny. Zajímavé ovšem je, že hráz sociální nerovnosti zde překonají především dvě mladé dívky, ať už se jedná o spolužačku nebo o dospívající studentku, které se dvoří místní učitel (řídící školy, u kterého bychom logicky předpokládali větší nebo dokonce rozhodující podíl na vyřešení všech neshod a nedorozumění, zde hraje spíše podružnější roli). Zejména v první třetině knihy je děj poněkud klopotný, teprve později se vyprávění příjemně rozběhne a spěje k očekávanému cíli způsobem, který nepostrádá zajímavost i vnitřní napětí. Ve srovnání s pozdějším Husím králem je zde mnohem výraznější sociální osten; přirozenost, se kterou chlapci zabíjejí mláďata ondatry, nám v dnešní době může připadat až poněkud divná.... celý text
Salamandr, duch ohně
2013,
Vladimir Fjodorovič Odojevskij
Text, který vznikl v polovině 19. století, není možné posuzovat měřítky používanými k hodnocení současné beletrie. Kniha má vše, co očekáváme od romantické četby: poněkud tajuplný rámec (finské lidové zvyky, nadpřirozené schopnosti), osudový vztah (byť se nejedná o přímo vztah milostný), velkou ruskou duši, dotek mystiky a alchymie. Velmi příjemné čtení, které je třeba vychutnat si v klidu nejlépe s šálkem silného černého čaje či pohárkem vodky (samozřejmě finské či ruské). Ve stínu velikánů ruské prózy Odojevskij samozřejmě zapadl, jedná se však o dílko zajímavé, kvalitní a hodné přečtení.... celý text
O prospěšnosti alkoholismu
2010,
Michail Bulgakov
Michail Bulgakov byl výtečný spisovatel a skvělý pozorovatel, který i zdánlivě banální příhody dokázal podat s vtipem a nadhledem. Satirický nádech, se kterým někdy upozorňoval na drobné prohřešky nebo nešvary sovětské společnosti, ho však současně řadil mezi nepřátele socialismu, protože jakákoliv kritika sovětského bolševického státu byla v té době považována za naprosto nepřijatelný projev oportunismu nebo nepřátelství (nebo v nejlepším případě naprostého nepochopení doby hraničící s ignorantstvím). Je smutné vidět, jak někteří soudobí "umělci" či "kritikové", kteří do roztrhání těla sloužili stalinismu a které dnes už skoro nikdo nezná, protože jejich patolízalství a tupá oddanost režimu zcela nahrazovala nedostatek talentu či schopností, napadají a zesměšňují Bulgakova, který je po všech stránkách nedozírně převyšoval. Sbírka krátkých próz (některé česky vyšly již dříve) je poněkud nevyrovnaná a vedle mistrovských povídek obsahuje i spíše jen příležitostné texty, ale celkově je kniha velmi zajímavá a určitě poslouží k lepšímu pochopení autorova celého díla. Dopis vládě je pak smutným dokladem jednak autorovy oddanosti umění, protože literatura a divadlo znamenaly pro Bulgakova smysl života, ale především izolace a naprosté bezvýchodnosti, do které se ponížený a zdeptaný autor dostal.... celý text
