hardcoreakafe
přečtené 34
Býval jsem mizerný s*áč
2020,
John Kim
Kdysi dávno jsem na jeden nádech zhltnul Mansonovu senzaci moderních self help knih Subtle Art of Not Giving a Fuck. Až nedávno, co jsem se vrátil k aktivnímu čtení jsem tuto pomylsnou cestu dokončil jeho Everything is Fucked a ani u této knihy to nebylo jinak. Po osobním pádu na dno a návrat mezi jehličí jsem si z recese koupil tuto knihu čistě kvůli názvu. Býval jsem mizerný sráč. To jsem já, řekl jsem si. Nečekal jsem, že mě kniha takto sebere. Přečetl jsem ji skoro na jeden zátah. Jsem toho názoru, že tuto knihu by si měl přečíst každý moderní muž. Mluvím tady z pozice muže, který se vyhýbá genderovým stereotypům a rolím. Ty jsou tu představeny a bořeny hned od začátku knihy. Jistě. Jedná se o další z knihovny seberozvojových knih. Známe to všichni. Hýbej se, nelži, příjmi zodpovědnost, čiň dobro pro dobro samo. Ne pro svůj vlastní užitek. Ale toto všechno známe už ze staré filosofie. Tato kniha nádherně shrnuje a navazuje Kantovský imperativ na moderní uspěchanou dobu pro každého ztraceného člověka (protože tato kniha není rozhodně jen pro muže). Dovolím si tvrdit, že sráč budu v jistém slova smyslu pořád. Ale fakt, že si svoje sráčství díky této knize uvědomuji a posouvám ho dál je podle mě to, o co Johnovi šlo.... celý text
A uzřela oslice anděla
2018,
Nick Cave
Jakožto k dlouholetému obdivovateli temné a zároveň ladné a romantické poetiky Nicka Cava byla jen otázka času, než se ke mě tato kniha dostane. Tomu se tak stalo asi před rokem, kdy jsem knihu otevřel a boj s těžkým, repetitivním jazykem imaginarního jihu jsem vzdal (a to jsem se stylem autora více než dobře seznámen). Pár dní zpátky jsem dočetl Dostojevského Zápisky z podzemí a stejný večer jsem navázal tam, kde jsem s knihou skončil. Tato kombinace byla asi ta nejvíce naturalistická zkušenost, kterou moje duše z četby zažila. Mám dojem, že se tyto dvě knihy náramně doplňují a jsem vděčný, že mi je osud naservíroval takto za sebou. Moc často se mi nestane, že by ve mě kniha zanechala prázdno. Většinou jsem schopen i bez většího odstupu času vyjádřit pocity z řádků, které mi dělaly společnost ať už se jedná o kritiku či úplné očarování. Tentokrát jsem však bezbranný. Cítím. Co? To netuším.... Hlavním darem nesmrtelného australského barda tu bude vyobrazení odporných scenérií, které jsme schopni nadále sledovat jen díky Nickovu ladnému tanci se slovy, která by měla pouze sedět v koutě, díky čemuž stránku po stránce hltáme repetitivnost utrpení Euchrida Eucrowa. Z mojí duše se na krátký čas stává izolované království obklopené bažinou a já si tak dokážu představit, jaké to asi je být občanem městečka Ukulore. Zastavuji se uprostřed kaluže bahna, přes silný déšť zvedám hlavu k černým oblakům a doufám, že se blíží den, kdy z nich přestane padat těžká voda. To jsem ovšem netušil, že vymodlené teplo slunečního světla odhalí pravdu o tom, jaké je to žít bez něhy a přes celé nádvoří tak bude cítit puch smrti.... celý text
Piranesi
2021,
Susanna Clarke
Krása domu je nezměrná; jeho laskavost nekonečná. Takto shrnuje svůj pobyt v Labyrintu v podobě fantastického sídla Piranesi. Netuší, jak se sem dostal. Společnost mu dělají pouze sochy, které si při prohledávání rozsáhlých síní rozpínajících se mezi nekonečným oceánem díky svým deníkovým zápiskům dokázal memorovat. Stejně jako dny, kdy se vrací ničivé povodně. Piranesimu a jeho jediné lidské společnosti, Tomu druhému, nic nechybí. Pracují spolu na vědeckém výzkumu a žijí z darů, které jim dům, který je jak později zjistíme labyrintem postupně v chodbách východních sálů nechává. Do té doby, než se objeví hrozba. Stejně jako pes, který štěká, když cítí nebezpečí, objeví Piranesi něco, co rozvíří vlny celého jeho světa. Zápisky, které jednoho dne nachází nejsou jeho. Do jejich světa přichází hrozba v podobě nového obyvatele zaplaveného domu. Piranesi je tak postupně nucen rozplétat pavučinu lží, které mu dům společně s jeho jediným přítelem představují jako realitu. Je Piranesi vůbec jeho jméno? Jak se sem dostal? Nic jiného, než zaplavené sály nezná. Při čtení knihy je čtenář stejně dezorientovaný jako hlavní postava, která trpí amnézií. V tomto případě to však není naškodu. Společně s Piranesim rozplétá a poznává záhadu chodeb a zaplavených sálů, než se jim společně nepodaří najít cestu zpět do našeho světa. Kniha jakoby před finálním rozuzlením vybízela čtenáře až k Platónskému rovzpomenutí se a pohledu sami do sebe. Při čtení knihy nejen poznáváme labyrint skrze Pirenesiho zápisky, které nám představují jeho svět. Vedlejším produktem jako by byla tvorba našeho vlastního oceánu, který nás dokáže zaplavit, když si nebudeme dávat pozor. Tady do hry přichází sama autorka, která nás již od prvních řádků nechává bez vysvětlení plavat. Proto Vám, milý čtenáři nemůžu blíže představit děj a rozuzlení tohoto fantastického románu. Je na čase aby jste se do zaplavených sálů vlastní imaginace vypravili sami.... celý text
Čtyři dohody
2012,
Don Miguel Ruiz (p)
Je velký rozdíl mezi spiritualitou vycházející ze starých učení a levnou ezoterickou vykopávkou. V tomto případě se nám autor snaží prodat metaforického Trojského koně, kterému zapomněli v poslední části jeho výstavby přidělat kolečka, díky kterým by se dostal za hradby čtenáře, který o řádcích, které jsou mu prezentovány přemýšlí. Můžeme tisíckrát odbočit, popsat každou díru v chodníku, každé auto, které nás objelo mezitím, co jsme na chodníku čekali na zelenou. Ale z cesty pro cigarety neuděláme výpravu do Středozemě, ani kdybychom se postavili na hlavu.... celý text