havranice přečtené 137

Praktický sprievodca 2008, Tony DiTerlizzi

Hledala jsem něco, co bych mohla synovi (skoro 7 let) číst ještě před tím, než začneme číst Harryho Pottera a co by mohlo být sérii HP tím typem čtenářského prožitku alespoň trochu podobné. Kronika rodu Spiderwicků je vlastně jedna kniha úplně zbytečně rozdělená do pěti mini knih, které ovšem sami o sobě netvoří žádný ucelený příběh. Prostě je v každé knize 7 kapitol z těch celkových 35. Celkově je těch 5 dílů dohromady asi jako jedna zhruba 200 stránková kniha. Nemá absolutně žádný smysl kupovat jen nějaký díl - jednak je to kraťoulinké a jednak to takto vytržené z kontextu nedává samostatně smysl. Ke knihám se mi podařilo levně sehnat i jinak nesehnatelný "Klíč". Zpočátku byly děti (dcera 11, syn 6) i já dost nadšené, dcera hned po pár kapitolách hlásila sama od sebe, že jí to tím, co u toho prožívá, připomíná Harryho Pottera. Opravdu to mělo určité kouzlo, navíc jsem po dočtení 1. dílu dala dětem onen "Klíč", syn i dcera byly fascinovaní, syn řešil, jestli ti kouzelní tvorové tedy fakt existují, nebo ne. Dalšími díly se ale u mě nadšení postupně vytrácelo. Příběh mi totiž nakonec přišel vlastně docela plytký, neměl přesah, nebyl prokreslený, nebyly prokreslené charaktery, stylisticky také nic moc. Vadil mi nesoulad určitých aspektů knihy z hlediska vhodnosti pro určitý věk. Přímočarostí a jednoduchostí příběhu to zcela odpovídalo nejlépe věku 6-8 let (pro starší bych to viděla jako ztrátu času - mohou číst už mnohem propracovanější knihy), nicméně pak tam byly aspekty tomuto věku zcela neodpovídající, jako mluva sourozenců Graceových. Ti spolu stále mluvili jakoby puberťácky, slengově, hulvátsky a tak jako polovulgárně. Byli vůči sobě pořád takoví podráždění, necitliví, hrubí. Vůbec se mi jejich vzájemné chování nelíbilo. Možná by někdo řekl, že se chovali právě tak, jak se většina sourozenců chová, a že se s nimi děti mohou právě proto identifikovat, ale v této knize to prostě bylo v poloze, se kterou se já takto v dětské literatuře nějak nemohu ztotožnit, shazovalo to pro mě to původní kouzlo. V knize jsou také nastolena závažná témata jako rozvod, odchod tatínka a tak, a tím je občas vysvětlováno hrubé a nevhodné chování třeba Jareda ve škole apod. (že jako emocionálně nezvládá ten rozvod), ale není to tu vůbec nijak dobře zpracováváno, prostě je to povrchně nadhozeno a v tom jinak jednoduchoučkém příběhu pro šestileté to tu působí jako pěst na oko. Knihy se mi také nepředčítaly nijak zvlášť dobře, například u přímé řeči často nebylo jasné, kdo zrovna mluví, bylo to protivné. Plynutí samotného příběhu mi také občas přišlo kostrbatější. Od třetího dílu už pro mě četba byla spíše nepříjemná, těšila jsem se, až to konečně dokončíme. Děti příběh zajímal celou dobu, i když ne tak intenzivně jako na začátku. Od třetího dílu si už ale ani jednou nevzpomněly na Klíč (předtím vždy po dočtení kapitoly chtěly přečíst o nějakém kouzelném tvorovi). V knize jsem nenašla žádné hlubší myšlenky nebo poučení o životě, o lidech, nic takového. Prostě moderně stále podráždění a hruběji spolu mluvící sourozenci prožívají určité dobrodružství, které je zajímavé tím, že se tam objevují kouzelní tvorové, což knihu ozvláštňuje. Ještě je pak docela pěkný konec, ten trochu zvedl dojem. Za mě tedy celkově spíše zklamání, i dcera (11) nakonec při mých dotazech všechny ostatní knihy, které jsme přečetli za minulé dva roky, hodnotila jako lepší, hlubší, mající pro ni větší osobní význam. Po dočtení jsem začala synovi číst toho Harryho Pottera a je to obrovský, ale opravdu obrovský rozdíl, který pociťuji od první strany.....(a je to pro mě po tom Spiderwickovi úplný balzám). Na rozdíl od série HP Kroniku rodu Spiderwicků nevnímám jako knihu, která by mohla mít co nabídnout i dospělým čtenářům.... celý text

Obr Dobr 2005, Roald Dahl

Kniha se výborně předčítala - text pěkně plynul, bez zadrhávání, věty samy naváděly na správnou intonaci atd. Zmiňuji to proto, že je spousta krásných knih, ale u některých je předčítání dost náročné a kostrbaté. Kniha se líbila synovi (6 a půl let) i dceři (10), zamýšlela jsem ji ale hlavně pro syna - příběh plně chápal a řekla bych, že ten věk byl přesný (myslím, že 6-8 let je ten správný věk na tuto knihu). Příběh je dobrodružný, místy vtipný, milý, napínavý a jako vždy u tohoto autora také trochu ulítlý a praštěný, ale nemá moc nějaký přesah (u mě hlavně z tohoto důvodu 1 hvězda dolu). Většinou mě v knihách komolení nějakých slov rozčiluje (obr Dobr totiž není vzdělaný a nenaučil se mluvit správně), tady mě to rozčilovalo jen místy, jinak to bylo přeloženo asi docela mile a vtipně. Nicméně spousta zkomolených slov byla taková, že šestileté dítě třeba ještě úplně nevědělo, že to není správný tvar toho slova, takže jsem chvílema měla obavy, že si pak syn ta slova právě zafixuje špatně. Ale u většiny slov a slovních spojení už sám vnímal, jak a v čem jsou zkomolená a u ostatních jsem to místy vysvětlovala. Celá kniha působí jako taková nadsázka (podobný pocit mám i z jiných knih tohoto autora), takže třeba ty naše dvě starší děti (6,10) to pojídání dětí obry a křupání kostiček fakt neděsilo, i když jinak nějaké zlé a děsivé věci v knihách fakt nemají rády. Ono to zde celé vyznívá "vážně - nevážně" a u této knihy podle mě i menší děti (nad 6 let) chápou, že je to prostě spíše k pobavení. (Ale občas se k četbě nachomýtla i 4 letá dcera a té to téma zlých obrů dobře nedělalo). Celkově povedená kniha, která se má tendenci dětem líbit. Některé jazykové hrátky a kreativní výrazy jsou v knize opravdu vydařené - třeba obr Dobr chytá sny a pak je pouští trubkou v noci do dětských myslí a krásným snům říká čarokrásníci, ošklivým třeba krutihrby - tak to se nám ujalo do domácího slovníku. Ale jak už jsem psala - přesah tam moc není.... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2000, J. K. Rowling (p)

Harry Potter a relikvie smrti 2008, J. K. Rowling (p)

Černobílý svět 2011, Kathryn Stockett

Na začátku jsem z knihy byla velmi zklamaná - asi tak do strany 70, ke které jsem se propracovávala celých 5 dní, protože mě to vlastně moc nebavilo. Příběh mě moc nevtáhl, stylisticky mi to přišlo velmi průměrné a postavy velmi černo-bílé. Rozčilovalo mě to a nechápala jsem tak vysoké hodnocení zde na DK. Téma otrokyň, služebných atd. mě vždy fascinovalo a zajímalo, hltala jsem třeba seriál Panství Downton právě kvůli tomuto tématu. Na prvních pár desítkách stran mi ale tato kniha přišla spíše hlavně o týrání dětí, a to bílými paničkami. Vypadalo to, že bílá žena nikdy, ale opravdu nikdy nepohladí své dítě, to dítě jí nezajímá, nezaujme, ona ho vždy zcela přehlíží, jen jí překáží, obtěžuje, rozčiluje, nemá pro něj žádnou něhu, obejmutí, nic a nikdy. Skoro jsem na začátku měla dojem, že je kniha rasistická - vůči bílým - prostě bílé ženy své děti nemilují, ty černé ano, a to i ty cizí. Vše mi v knize přišlo ploché, předvídatelné, charaktery šablonovité - černí dobří, bílí nikoliv. Také mi to přišlo tak nějak strašně moc "ženské", a to v rovině, která mě iritovala. No ale pak se to postupně měnilo, a tak od strany 130 se moje vjemy změnily a kniha se mi začala dost líbit. Přestala jsem mít pocit černobílosti, ba naopak, charaktery se prohloubily a získaly na uvěřitelnosti, příběh dostal spád a napětí. Začalo mi připadat neuvěřitelné, kolik se toho odvyprávělo třeba už po těch pouhých 130 stranách. Příběh ve čtečce měl cca 390 stran a ve srovnání s jinými knihami podobného rozsahu jsem měla dojem, že se toho zde stihlo odvyprávět opravdu hodně, a to o velkém množství postav, přitom vše dost podrobně a do hloubky. Styl vyprávění jsem nakonec velmi ocenila - jak strukturu příběhu, vyprávění střídavě třemi postavami, tak po jazykové stránce. K mnoha postavám jsem získala vztah a měla jsem po dočtení knihy dojem, že jsem toho s nimi hodně prožila. Jestli to vše vskutku odpovídá dobovým reáliím (což nedokážu úplně posoudit), tak pak to člověku dá opravdu skvělou, hutnou a prokreslenou ochutnávku atmosféry začátku 60.let ve státě Misissipy - fungování společnosti, vztahů, manželství, politická situace, rasové otázky, fungování domácností... Jediné, co mě pak na knize mrzelo, byl v určitých momentech pocit poplatnosti naší době - skutečně měly černošky, na rozdíl od bílých, v letech 1941-1947(!), onen pokrokový pohled na homosexualitu (a ještě k tomu u dětí) , jak je nám v knize při vzpomínání jedné černošky předkládáno? A opravdu černošky v 60.letech tak moc vevnitř trpěly pokaždé, když bílá panička plácla (jedenkrát) své dítě přes zadeček? No nevím - tady bych spíše řekla, že autorka možná chtěla potěšit dnešní ideology. Za toto a za ten začátek hvězdička dolu. Jinak super kniha.... celý text

Solaris 2009, Stanisław Lem

Dle některých komentářů jsem se bála, že přes zajímavé téma a atmosféru tam tyto zajímavé pasáže budou jen v menšině, že kniha bude složitá na čtení a v mnohých pasážích málo srozumitelná, že druhá polovina knihy bude celá nudně popisná o solaristice, a že konec příběhu vyzní do ztracena a neurčitě. Tudíž že to bude jedna z těch knih, kde je pár super stran, které se člověku vryjí, ale pak jen samé čtenářské utrpení a pocit nevyužitého potenciálu. No a byla jsem nesmírně mile překvapena, protože žádný takový pocit jsem neměla. První polovina knihy u mě byla na cca 4 hvězdičky, zajímalo mě to, ale nebyla jsem pohlcena úplně, ale v polovině se to přehlouplo do jasných pěti. Onen nudnější popis solaristiky je tam pouze ve 2 kapitolách (kniha má kapitol 13), takže o tom, že by celá druhá polovina knihy byla jen o tomto nemůže být vůbec řeč. I druhá půlka knihy řeší stále onen vztah nastolen v první půlce. Ano, ta solaristika v těch dvou kapitolách byla hodně popisná a místy nezáživná, ale i tam jsem našla pasáže, co mě zaujaly a u ostatních stran jsem přeletěla 3-4 věty a šla dál. Pro příběhovou linii není vůbec potřeba vstřebat všechny informace z těchto dvou kapitol, takže to lze lehce vyřešit pouhým pročtením sem tam. Jinak kniha má takovou určitou psycho-hororovou atmosféru, a to celou dobu. Když jsem si ji četla později do noci a byla v místnosti sama, trochu jsem se bála. Postavy v knize se setkávají se situacemi, pro které v sobě nemají žádnou vnitřní reprezentaci, nemají nic z předchozích zkušeností, co by jim umožnilo vědět, jak se k tomu, co zakouší, mají postavit, dokonce ani nevědí, co kolem toho mají cítit a co si myslet, což vede ke krajnímu vyčerpání, apatii, duševně jsou stále nad pomyslnou propastí. To vše vyjádřeno opravdu skvělým stylem - po jazykové stránce to byl prostě koncert. Bohatý jazyk, stylistická obratnost, trefně vyjádřené pocity, vnitřní děje, atmosféra. Kniha navozuje existenciální úzkost a otázky kolem identity člověka. Příběh má podle mě jasný konec, nekončí otevřeně, ale prostě jasně – jedním z možných konců. Kniha je svou atmosférou a tématem dost nezapomenutelná. Nutí také člověka přemýšlet, jak by k dané situaci přistupoval asi on sám. Sem tam je v knize nějaký odstavec, kde spolu postavy vedou kratší filozofičtější rozhovor, ale to je řídce a filozofické otázky spíše probíhají ve čtenáři na základě samotného příběhu, než že by se až tak moc přetřásaly přímo v knize, alespoň já takový dojem neměla. Jazyk knihy byl čtivý, v tomhle jsem žádnou náročnost nevnímala, ale kniha opravdu není úplně oddechová prostě tím tématem, otázkami a pocity, které to v člověku budí. A také určitou ponurostí, pocitem neřešitelnosti situace, a vnímáním těch ambivalentních pocitů postav, které jsou vyčerpávající - k situaci totiž není možno vztáhnout se nějak jednoznačně, protože prostě překračuje všechny lidské zkušenosti, a čtenář je do této agónie pocitově vtažen. Čtenářsky pro mě velmi kvalitní zážitek.... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

První díl, ač jsem si příběh postupně zamilovala, měl podle mě četnější nedostatky. Vnímala jsem tam hlavně zpočátku jazykovou neobratnost, a měla jsem dojem, že se vyprávění drželo celou dobu v podstatě těsně pod povrchem. Přesto se to pro mě nakonec stalo srdcovkou. O to více jsem potěšena, že druhý díl vnímám jako lepší než první. Žádnou stylistickou neobratnost jsem už nevnímala, naopak, věty mi přišly ladné, seděly, příjemně plynuly. Styl vyprávění je velmi podmanivý, je to, jakoby člověku před očima běžel výpravný film, všechno vidíte, slyšíte, vnímáte gesta lidí, způsob jejich pohledů, držení těla, atmosféru, poušť, žár slunce, ruch na tržišti, smích žen.....Knihu jsem měla na dovolené u moře a prožila jsem s ní neskutečně příjemné čtenářské chvíle, vychutnávala si stránky, často jsem odstavce pročítala znovu, nechávala všechny obrazy a atmosféru vyvstat před očima. Bylo mi s knihou opravdu moc pěkně. Líbila se mi část v nížinách i ta v Duvalském pohoří. Tempo knihy mi přišlo výborně zvolené. Většinou mi pro čtení knihy nestačí pouze dobrý příběh, ale tady mi to prostě stačilo. Druhý díl rozvíjí ten první velmi smysluplně, postavy dostávají větší hloubku, prokreslenost, historii, některé věci více pochopíme, jiné otázky zase vyvstávají. Psychologie vztahu kapitán – Ilan, vše, co se mezi nimi děje, a že se toho v tomto díle děje hodně, je pro mě nejsilnější linií příběhu. V knize jsem sem tam vnímala i drobné nedostatky, třeba mi přišlo, že některé události neměly ideální časovou posloupnost tak, aby to psychologicky sedělo. Například když se v knize začalo mluvit o tom, jakou má kapitán v mnoha ohledech nesnesitelnou povahu, tak já to moc nechápala, z čeho to jako mělo vyplynout, přišel mi do té chvíle jako velký klaďas. Ale pak tam jsou opravdu situace, ze kterých je jeho komplikovanější povaha cítít. Mně by tedy přišlo logické, že ten komentář k jeho povaze přijde až po nějakých situacích, ze kterého tyto jeho stránky půjdou vnímat, a ne předtím – a takovýchto momentů jsem v knize zavnímala více. Jakoby autorka, která samozřejmě dopředu ví o postavách více než my, neměla vždy přesný odhad, co v daný moment vlastně ví už čtenář, a co ještě vlastně ne. Také bylo trochu úsměvné, jak se Ilan začala stávat hrdinkou a vyřešitelem téměř každé situace, ale toto není kniha, od které bych očekávala ve všech situacích realističnost, ale kniha podněcující fantazii a potěšující duši čtenáře, takže v pohodě. Jediné, co mě fakt trochu zklamalo, bylo posledních cca 10 stran v knize, protože mně to vyvození záhady vzkazu nějak vůbec nepřislo moc logické. Nechápu, jak by ta skupina lidí, pro kterou měl být vzkaz určen, mohla dokázat takto si to vyvodit – to mi vůbec nesedlo. Ale u nikoho jiného v komentářích jsem to nenalezla, tak jsem možná něco nějak minula, nepochopila, nebo nevím. Nedávno jsem přečetla sérii Harry Potter, abych věděla, v jakém věku jaký díl dát dětem,a i když první díly byly pro mě jako dospělou dost dětské, tak ty další už ne a moc jsem si to celé užila. Říkala jsem si, jestli ještě někdy narazím na sérii, kde bych se tak ráda vracela do toho fantasy prostředí a k těm postavám, kde by to ve mně stejně intenzivně budilo představivost, kde bych stejně dobře zrelaxovala od běžných starostí. No a mám dojem, že sérii Naslouchač bych mohla mít ráda srovnatelně, ale to samozřejmě záleží na tom, jak se podaří i další díly. Nedokážu si představit, že by k ukončení a uspokojivému završení všech linií příběhu mohl stačit už jen jeden díl. Doufám, že autorka napíše těch původně zamýšlených pět. Jinak by to byla podle mě strašná škoda.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2001, Ray Bradbury (p)

Knihu jsem přečetla ve volných chvílích za dva dny, celkem jedním dechem, měla spád a stále mě zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Čekala jsem poněkud rozsáhlejší dílo, ale je to vlastně jen malé dílko o 160 stranách. Po jazykové stránce mě místy rušila jakási občasná kostrbatost textu, někdy jsem měla dojem trochu zmatečných míst, kdy mi vždy chvíli přišlo, že věty navazují nějak divně a po pár větách se to zase srovná a zas to začne dávat smysl. Moje dojmy z knihy mi hodně osvětlil fakt, že autor knihu nejdřív napsal jako kratší povídku a pak až na přání vydavatele jí prodloužil. Také sám autor říká, že toto dílko psal tryskem, velmi rychle, prostě tak, jak mu to proudilo myslí, a tedy to moc detailně nepromýšlel a nepropracovával. Mně tyto informace o knize sedí s mými vjemy. Pokud člověk očekává propracovanou sci-fi s promyšleným světem a dotaženými a uvěřitelnými principy totalitního režimu, tak pak může být podle mě knihou celkem zklamán. Pokud bude ale očekávat pouze něco jako rozsáhlejší povedenou sci-fi povídku, může být příjemně překvapen. Postřehy ohledně budoucnosti které zde autor načrtnul už v roce 1953 jsou z pohledu dneška opravdu trefné - nejen ohledně televize, reklam, konzumu, neustálé plytké zábavy a z toho plynoucí povrchnosti vztahů a citů, ale třeba i ohledně práv menšin a jak je potřeba se ani nejmenších citů těch nejnepatrnějších menšin nikdy nedotknout apod. Spousta takovýchto myšlenek ale není vyjádřená příběhem, ale je tam prostě nějakou postavou o tom světě řečená. Co naopak je vyjádřeno příběhem a atmosférou (aniž by se to nějak analyzovalo a pojmenovávalo) je citová plytkost vztahů, povrchnost komunikace a myšlení, neempatie, cizost mezi lidmi, útěk od všech znepokojujících myšlenek a potenciálních starostí k zábavě, povrchní štěstí a pohoda, ale pod tím spodní proud děsu, prázdnoty, marnosti a z toho plynoucí sebevražedné myšlenky u velké části populace. Tato vnitřní beznaděj a nedostatek opravdovějšího štěstí a smysluplnosti je ale přebíjena vším možným a tak často není jedincem rozpoznávána ani nijak reflektována. Fandím knihám, ale tady je to vše kolem nich trochu přitažené za vlasy - samy o sobě by spásou nebyly a rozhodně ne všechny. I to vše kolem požárníků je spíše absurdní - ale když se na to člověk právě podívá jen jako na delší povídku, pak je to ok a není problém to plně ocenit. Po dočtení jsem nicméně neměla dojem, že jsem plná nových myšlenek - bohužel, to vše už o naší době prostě víme, tady je to jen vyjádřené zhuštěněji, extrémněji.... celý text

Kouzelné slůvko 2006, Walt Disney

Mimořádně podařená série šesti knih, máme všechny. Všechny naše děti to milují, čteme to od 2 až 3 let až do cca 7mi let - příběhy jsou velmi poutavé a vyplývá z nich vždy velmi dobré poučení. Děti příběh brzy chápou díky tomu, že je vše doprovázeno obrázky, které příběh velmi dobře dokumentují. Naše nejstarší dcera uměla ve 2,5letech všech 6 knih úplně nazpaměť - fakt. Řekla jsem občas jen první slovo nějaké věty a ona jela...Teď to zrovna čteme naší nejmladší (4)a je to hit, chce to stále dokola. Příběhy se nám líbí mnohem více než originální Medvídek Pú.... celý text

Vždy mluv pravdu 2008, Walt Disney

Mimořádně podařená série šesti knih, máme všechny. Všechny naše děti to milují, čteme to od 2 až 3 let až do cca 7mi let - příběhy jsou velmi poutavé a vyplývá z nich vždy velmi dobré poučení. Děti příběh brzy chápou díky tomu, že je vše doprovázeno obrázky, které příběh velmi dobře dokumentují. Naše nejstarší dcera uměla ve 2,5letech všech 6 knih úplně nazpaměť - fakt. Řekla jsem občas jen první slovo nějaké věty a ona jela...Teď to zrovna čteme naší nejmladší (4)a je to hit, chce to stále dokola. Příběhy se nám líbí mnohem více než originální Medvídek Pú.... celý text

Věř ve své síly 2007, Walt Disney

Mimořádně podařená série šesti knih, máme všechny. Všechny naše děti to milují, čteme to od 2 až 3 let až do cca 7mi let - příběhy jsou velmi poutavé a vyplývá z nich vždy velmi dobré poučení. Děti příběh brzy chápou díky tomu, že je vše doprovázeno obrázky, které příběh velmi dobře dokumentují. Naše nejstarší dcera uměla ve 2,5letech všech 6 knih úplně nazpaměť - fakt. Řekla jsem občas jen první slovo nějaké věty a ona jela...Teď to zrovna čteme naší nejmladší (4)a je to hit, chce to stále dokola. Příběhy se nám líbí mnohem více než originální Medvídek Pú.... celý text

Nevzdávej se předem 2008, Walt Disney

Mimořádně podařená série šesti knih, máme všechny. Všechny naše děti to milují, čteme to od 2 až 3 let až do cca 7mi let - příběhy jsou velmi poutavé a vyplývá z nich vždy velmi dobré poučení. Děti příběh brzy chápou díky tomu, že je vše doprovázeno obrázky, které příběh velmi dobře dokumentují. Naše nejstarší dcera uměla ve 2,5letech všech 6 knih úplně nazpaměť - fakt. Řekla jsem občas jen první slovo nějaké věty a ona jela...Teď to zrovna čteme naší nejmladší (4)a je to hit, chce to stále dokola. Příběhy se nám líbí mnohem více než originální Medvídek Pú.... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Díky komentářům zde jsem knihu naslepo objednala. Těsně před touto knihou jsem četla knihy Hana, Zlodějka knih a poslední díl Harryho Pottera. Zmiňuji to proto, že zpočátku jsem u četby Naslouchače prožila náraz, a to v tom smyslu, že oproti výše zmiňovaným knihám jsem měla dojem výrazného poklesu stylistické kvality, fakt mi mnohé věty přišly jazykově neobratné a skoro jsem zpočátku měla dojem, že je to po této stránce snad někde těsně nad hranicí braku (v druhé půlce knihy jsem to ale přestala vnímat – buď jsem na to přestala být citlivá, nebo to tam bylo lepší, nevím). Už od začátku knihy byl ale příběh příjemný, nebyla jsem sice hned nějak pohlcena, ale brala jsem si knihu ráda. V druhé půli knihy už mě příběh docela pohltil, hlavně díky linii vztahu kapitán – Ilan, to mě prostě bralo, postava kapitána byla nesmírně charismatická, měla jsem o něm ráda každou zmínku, pro mě to bylo z knihy to nejsilnější. Celou dobu jsem ale měla dojem, jakoby se způsob vyprávění držel stále těsně pod povrchem, přemýšlela jsem jak to popsat a napadlo mě toto: Když je zfilmovaná nějaká kniha, tak člověk většinou u filmu trpí, protože vnímá, kolik toho z knihy prostě ani nejde filmem ztvárnit, ty vnitřní pochody postav apod, a díky tomu člověk film prožívá většinou jako mnohem plošší a povrchnější. No a tady mě právě napadalo, že kdyby se dobře natočil film, tak by v něm mohlo být vše, prostě vše, co je v knize, by se tam dalo obrazově a v dialozích ztvárnit, nemuselo by to být o nic plošší, než kniha. A tento vjem mě celou dobu trochu mrzel. Kniha ve mně sice budila živé obrazy toho, co se tam dělo, to ano, i živé obrazy atmosféry mezi aktéry, ale prostě v jiných knihách je vše vykresleno mnohem hlouběji, podrobněji, vícevrstevnatěji, uvítala bych prostě více o vnitřních pochodech a prožitcích postav. V tomto ohledu jsem tedy často vnímala nevyužitý potenciál a kniha na mě pocitově někdy působila jako něčí prvotina – hlavně v první polovině. Nicméně přes všechno tohle si mě příběh získal a stal se srdeční záležitostí. I mi vlezl do nočních snů. Přes všechnu mou kritiku, první věc, kterou jsem udělala po dočtení, bylo to, že jsem si hned objednala druhý díl. Příběh si mě získal takovou nějakou nenuceností, jedinečností, připadal mi neotřelý, citlivý, v něčem čistý, pohladil. Všechny nápady ohledně sklenitu mi přišly skvělé, i skvěle popsané – jako bych slyšela zvuk retey, zvuky různých kazů sklenitu, zvuk mečů – líbilo se mi moc, jak to vše fungovalo v mé představivosti, tohle bylo úžasné. Moc se mi líbil obraz mužnosti u pětadvacítky – kombinace důstojnosti, autority, síly, zároveň zodpovědnosti, obětavosti, citlivosti a svědomí. Kniha funguje i bez romantického vztahu podle mě proto, že mnohé čtenářky si ho tam stejně možná najdou - a sice ten svůj vůči kapitánovi :-)). Kniha podle mě není nějakým vysokým intelektuálním čtením, není nadupaná myšlenkami, ale to, co mi poskytla, mi nakonec ke štěstí prostě stačilo. Domnívám se, že kniha se bude spíše více líbit ženám. Intenzivně mě napadalo, že je kniha jak dělaná na zfilmování a že kdyby se to udělalo dobře, dokážu si představit, že by z toho mohl být kultovní film a celý svět by věděl, co je to sklenit, tak jako skoro celý svět ví, co je to třeba škola kouzel v Bradavicích. Skoro mě až bolí myšlenka, že se to asi nestane, bude to škoda. Info pro rodiče náctiletých : Strukturou příběhu by to bylo jistě zcela pochopitelné už pro 10ti leté, příběh je jednoduchý, přímočarý, pochopitelný, nepřekombinovaný. Nicméně v knize jsou věci, které pro mě vhodnou věkovou hranici posouvají trochu výš - národ sklenařů jsou lidé se spoustou vrozených vad a deformací, když se nějaká žena narodí bez vad, jde v 15 ti letech do nor, kde spí s muži za peníze (v knize nikde není přímo sex, ale je tam tahle informace o norách a je vícekrát připomínána), a jsou tam dvě velmi hororové scény, kdy jakési stvůry trhají lidem hlavy, pálí jim těla nějak zevnitř i zvenku a ty scény opravdu nejsou pěkné. Takže já bych to viděla nejdříve od 13 ti let.... celý text

Odd a mraziví obři 2018, Neil Gaiman

Dala jsem na místní komentáře a knihu naslepo objednala se záměrem darovat ji svým dětem. Nejdřív jsem ji přečetla sama. Z hlediska vizuálna je kniha skutečně krásná, krásnější než to vypadá na internetu, protože tam není vidět, jak jsou různé části kreseb stříbrné - v tomto je kniha opravdu mimořádně povedená. Knihy ale kupuji kvůli obsahu, a ten mě tady až tak nepřesvědčil. O severské mytologii moc nevím a od Gaimana jsem nic jiného nečetla, neměla jsem tedy ke knize apriori pozitivní vztah z titulu toho, že bych jedno či druhé už dříve měla ráda. Při četbě jsem se to snažila číst očima mých dětí a představovat si, zda by se jim dobře chápal text, zda by jim to něco dalo, zda by je to bavilo atd. Příběh je bohužel spíše plytký, k hlavnímu hrdinovi nelze moc získat vztah, protože nemá v knize žádnou osobnost, zápletka není silná, vyvrcholení příběhu nic moc, přesah a poučení z příběhu podle mě žádné, v textu jsem se místy ztrácela (při druhém čtení už ne), neplynul až tak dobře, a to hlavně v dialozích, celé přečteno asi za hodinu. Říkala jsem si, že jsem asi musela něco minout, nebo být nějak nesoustředěná či unavená a knihu jsem proto přečetla druhý den znova .......a bylo to lepší, přece jen pro mě pak příběh získal trochu tvář a některé momenty jsem při druhém čtení ocenila - ale opravdu je potřeba nečekat moc. K tomu všemu je tam často pořád zmiňováno, že dospělí ve vesnici nebo bohové byli tam a tam pořád opilí, že v opilosti chlípně pokukují po bohyních, Oddův otec svou ženu získal tak, že ji jako viking někde násilně ukradl - místy mi to přišlo napsáno prostě v takovém nedětském duchu - vím, že tyhle momenty k těm severským bohům a také k vikingům patří, ale já se to snažila vnímat očima osmiletého dítěte, a byla jsem z těchto momentů trochu zaražená. Tak pozitivní hodnocení knihy zde na databazi si vysvětluju tím, že to četli asi většinou jen dospělí, kteří milují Gaimana a severskou mytologii a prostě jim to přišlo jako milý přídavek z tohoto prostředí a od jejich oblíbeného autora. Pokud už někdo dané postavy ze severské mytologie zná, asi pro něho díky asociacím na jiné příběhy s Ódinem, Tórem a Lokim tito tři mají už více tvář, také pro ně více znamenají nějaké rekvizity ze severské mytologie (kladivo, boty co chodí po vzduchu, duhový most), a prostě si o nich rádi přečtou a rádi se s nimi v tomto mini příběhu setkají a asi pak klidně příběhu ledacos odpustí. Příběh je zde zasazen do souvislostí s jinými příběhy ze severské mytologie - o stavbě Ásgardské zdi apod., což těm, kdo to zná, dodá asi pocit známé půdy, na kterou rádi zavítají, ale neznalec nemá důvod tyto momenty nějak ocenit. Takhle samostatně podle mě příběh až tak dobře nefunguje a pro děti by mohl být zklamáním. Pro mě, bez té předchozí znalosti, to bohužel bylo spíš jen nehlubokým zkratkovitějším příběhem, ze kterého přes některé milé momenty nic moc neplyne a který byl moc krátký. Ilustrace jsou ale krásné a knihu zvedají.... celý text

Šarlotina pavučinka 2007, Elwyn Brooks White

Četla jsem si o nejvíce prodávaných knihách po celém světě a tak narazila na tuto knihu, o které jsem dřív neslyšela. Příběh je velmi miloučký, krásný, přímočarý a hluboký. Věkově knihu vnímám jako nejvíce vhodnou pro děti 6 - 8 let. Pavoučice Šarlota se snaží svého kamaráda prasátko důvtipně ochránit od zabíjačky. Dělá to z čirého altruismu, z přátelství, nic z toho sama pro sebe nemá, vepřík se díky ní stane slavným, o ní samé nikdo moc neví a ona to vůbec neřeší - jde ji zcela nezištně o to, aby svému příteli zajistila dobrý život a budoucnost. Její vlastní pavoučí život přirozeně končí smrtí dříve než ten vepříkův a ona ho prožije zcela šťastně a naplněně, protože nežije pro sebe. Poučení, jak prožít krátký život dobře, zde velmi přímočaře a přirozeně vyplývá z příběhu, a je silným momentem knihy, který mi vehnal slzy do očí. Krásně vyjádřeno, krásně jednoduché, nepřekombinované, hluboké. Jsem moc ráda, že jsem tuto knihu pro své děti objevila.... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Těsně před touto knihou jsem četla knihu Hana (o židovské rodině za období německé okupace u nás) a tu jsem přečetla jedním dechem. Otevřela jsem Zlodějku knih, čekala, že to bude podobně dobré a přišel náraz. První kapitolka mi přišla opravdu strašná - vůbec mě to nezaujalo, ten styl mě dráždil, bylo to jakoby nesmyslně pololyrické či co, Smrt tam plácala pořád něco o barvách...a já se zhrozila, že na dovolené nebudu mít co číst, protože to byla jediná kniha, kterou jsem si s sebou vzala ("proč jsem si já hloupá nepřibalila toho Harryho Pottera..."). Další kapitoly se nezdály o moc lepší, komentáře Smrti mi přišly rušivé, vůbec mi to nesedělo, přišlo mi to takové vyumělkované. Ta nerealistická personifikace smrti mně vadila, drželo mě to od příběhu odtaženou. Ale kombinace faktu, že jsem s sebou neměla jinou knihu a pocit závazku vůči kamarádce, která mi knihu darovala (a ona knihy ode mě čte poctivě) mě donutila číst dál a jsem za to ráda. Kolem strany 100 už jsem se na četbu mírně těšila, od poloviny knihy už jsem si četbu vysloveně užívala, dostala jsem se dovnitř. Nejen příběh ale i vyprávěcí styl si mě postupně získal, začal mít jakési něžné kouzlo, komentáře Smrti v odstavečkách se mi také začaly líbit ( zvláště ty, co na mě působily jako takový citlivý černý humor, ale její řeči o barvách nebe si mě nezískaly nikdy). Nejdřív mi všechny postavy a vztahy přišly jen jakoby načrtávané, ale jak byly načrtávané dál a dál, najednou to dostalo hloubku a plastičnost a četba začala být velmi uspokojující. Příběh se nikam nehnal, měl čas pracovat v nitru, a přesto se v něm tolik stalo a bylo vykresleno tolik vztahů a událostí. Bylo také zajímavé po četbě Hany vnímat teď zase příběh z druhého konce - příběh obyčejných Němců za války - vnímat jak propadli propagandě, ale zaroveň to samozřejmě stále byli lidé, se svými vztahy, osudy, smutky... Vztah Rudyho a Liesel jsem prožívala nejvíc a přišel mi vykreslený teda fakt nádherně. Z vedlejších postav bych vyzvedla linii s Ilsou Hermannovou, to se myslím moc povedlo. Konec knihy mě emocionálně dostal, brečela jsem fakt dlouho (několik kapesníků), zasáhlo to hluboko, líbilo se mi, jak to bylo pojaté a zpracované. To, že byly klíčové události a úmrtí prozrazované dopředu, mně vůbec nevadilo, naopak to zintenzívnilo prožitek těch jejich vztahů a interakcí, když jsem třeba věděla, že už jim spolu nezbývá moc času. Mírně kriticky vnímám někdy podle mě křečovitou snahu autora o za každou cenu originální vyjádření a přirovnání, která podle mě velmi často nebyla vůbec výstižná - prostě jen zajímavě zvolená slova, která nic trefného o situaci nevyjádřila, ba naopak, vůbec mi třeba ta slova či věta nedávaly smysl, nic nedokreslily, metafory byly často fakt kostrbaté, neseděly. Někdy také probleskla drobná pochybnost ohledně věrohodnosti postav. V knize se také často skloňuje zlodějství, Zlodějka knih atd., přitom o tom zlodějství to zas tak moc vlastně není a tyto pojmy mi tam někdy přišly spíš jakoby trochu na efekt. Taky mi přišlo, že se nějak zapomnělo na rodiče Liesel, člověk se nic nedozvěděl o jejich osudu a bylo zvláštní, že to Liesel ani nějak moc neřešila. Jinak se mi příběh dostal pod kůži a dotýkal se mě na takových těch místech v nitru, kde když se mě kniha dotýká, tak jsem prostě spokojená a kniha se zařadí do mé knihovny jako vzpomínka na kousíček života, kterou jsem s ní prožila. Emocionálně bych knize dala klidně 5 hvězd, ráciem zůstanu u čtyřech.... celý text

Farma zvířat 1991, George Orwell (p)

Ke knize jsem se propracovala až ve středním věku, byť jsem o ní samozřejmě věděla. Byla jsem překvapená, že je to jen takové útlé 100 stránkové dílko. Začátek četby byl pro mě určitým zklamáním, přišlo mi to vše prvoplánově naservírované, neobjevné, veškerý vývoj předvídatelný. Docela jsem se nudila. Měla jsem dojem, že to vlastně není myšleno v první řadě jako literatura, ale že účelem bylo podat v kostce srozumitelně začátek, vývoj a upevnění diktatury, a že se to udělalo pro výukové účely formou dobré bajky, ale tím hlavním motivem že jsou prostě ty výukové účely - což samozřejmě by ani tak nebylo špatně, jen popisuji, jak to na mě celé působilo. Jednotlivé kroky vývoje šly jeden za druhým, prostě šup, šup, šup, dál a dál se v rychlém sledu za sebou modelově ilustrovaly různé základní momenty v diktatuře - to byla ta kostra knihy, to byl ten základ, příběh byl jen jakoby napasován, zvířata zeschematizována do rolí různých typických skupin, které lze ve struktuře diktatur většinou pozorovat. Příběh mě tedy nevedl k tomu se zvířaty nějak moc cítit, vnímala jsem spíše tu jejich úlohu modelu, na kterém se má schematicky ukázat ten a ten prvek. Knihu jsem tedy nehltala jako nějakou dobrou beletrii, ale bavila mě asi tak, jako člověka baví zábavnou formou napsaný výukový materiál. Poslední čtvrtina knihy tohle trochu změnila a četla jsem ji více dychtivě, více se i vžila, a celkový dojem i v rovině knihy jako takové (nejen jejího výukového potenciálu), to vytáhlo výš. Prostě kniha je tím, čím je, a není tím, čím není - když si to člověk v hlavě srovná, nakonec knihu velmi ocení. Díky své krátkosti, schematičnosti a jednoduchosti je kniha velmi dobře zapamatovatelná i s podrobnostmi. Po dočtení se dojem z knihy zvedl, ta ucelenost podání diktatury na pouhých 100 stranách mi přeci jen přišla v něčem geniální a různé jednotlivé momenty v knize také .Myslím, že kniha je vhodná už pro děti tak od 10ti let, určitě už z toho mohou hodně pochopit a dá se podle mě dobře použít pro začátek vysvětlování toho, co je to totalitní režim a jak u nás fungoval komunismus. Samozřejmě to sedí na víc typů diktatur. Nedávno jsem četla příběh ze Severní Koreje a na tamní režim to sedí teda úplně.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Knihy jsem si poprvé všimla tak, že pro ni zde na databazi knih hlasovalo strašně moc lidí v anketě o knihu roku 2017, tak jsem si říkala, co to asi je a jestli je to fakt tak dobré. A pak jsem ji nečekaně dostala darem, z čehož usuzuji, že kniha teď mezi lidmi asi fakt "frčí". V první třetině jsem si říkala - fakt čtivé, dobře napsané, ale takových je přeci více knih, proč je takový boom zrovna kolem této? Měla jsem pocit, že to nějak nepřináší nic moc nového. V další třetině mi kniha přišla ještě lepší, ale pořád mi přišlo, že přeci jen k nějaké výjimečnosti to nesměřuje. V poslední třetině do sebe ale vše velmi dobře zapadalo, člověk ocenil tu hloubku a vůbec celou výstavbu příběhu a pak přicházely další a další niterné vjemy a myšlenky, začalo to pracovat už dost hluboko, a když ve mně kniha pracuje v oněch místech, tak chrochtám blahem. Obdivuji, jak skvěle autorka popsala atmosféru let kolem 2. světové války. Třeba mentalita vzniku partnerských dvojic a způsob jejich chození a chování k sobě navzájem mi velmi připomnělo vyprávění mojí babičky právě z oněch let. Vzhledem k tématu Židů a holokaustu jsem také ocenila, že kniha i v tomto ohledu byla silná, ale neždímala ze mě emoce na každé stránce, vedla k prožitku sice dost, ale ne takovým tím sentimentálním způsobem - člověk měl prostor u toho i přemýšlet. Po dočtení mi přišlo neuvěřitelné, že kniha má jen něco málo přes 300 stran, protože zvládla velmi prokresleně vyprávět příběh poměrně mnoha postav a také proměny dobové atmosféry v průběhu cca 30ti let. Obraz psychické traumatizace je zde podán velmi věrohodně, citlivě, řekla bych i, že dost nápaditě. Postavy jsou velmi uvěřitelné. Část příběhu, která se odehrává v koncentračním táboře je vlastně dost malá, přesto mi atmosféra jak v Terezíně, tak v Osvětimi, přišla vykreslená mistrně - člověk cítil, jaké v tom byly rozdíly, dalo to velmi plastickou představu, přitom k tomu autorce stačilo vlastně jen pár stran. Souhlasím, že v knize není jediné zbytečné slovo, zároveň ale nic nechybí. Často mám v různých knihách pocit, že o něčem bych chtěla vědět víc, že se to useklo nějak v polovině, že je to nedokončené apod, tady to tak ale nebylo - všechny linie příběhu jsem vnímala jako velmi ucelené, vše podstatné bylo řečeno, dojmy, myšlenky a emoce se v člověku mohly završit, naplnit, dokončit...... Kniha mi připadá jako stvořená pro filmové zpracování.... celý text

Fantastická zvířata a kde je najít 2002, Mlok Scamander (p)

Není to špatné, ale je to postradatelné. Člověk se dozví trochu něco víc o kouzelnickém světě, o historii přístupu k tomu, kdo je či není osoba a kdo je či není zvíře a jak to rozdělovat, nebo o tom, jak to, že mudlové o kouzelných tvorech neví (to mi běhalo hlavou při čtení knih HP, takže tady se člověk dozví nějaké odpovědi), ale povětšinou je to opravdu výčet kouzelných tvorů a v krátkém odstavci jejich vlastnosti. Tyto informace o daných kouzelných tvorech buď už člověk ze série knih HP zná a nebo ne, pak ale zase ti daní kouzelní tvorové nikdy v těch příbězích nehráli moc roli, a tak člověka vlastně až tak nezajímají. Je to fakt na jedno přečtení, spíše z knihovny, osobně bych neměla potřebu zrovna tuto knihu vlastnit.... celý text

Velká cesta Malého pána 2008, Lenka Uhlířová

Knihu jsem jako dospělá dostala darem jako drobnou pozornost k Vánocům. Bohužel pro mě byla spíše rozčarováním. Z 50 ti stran příběhu (stránky jsou ale také plné fotografií a kreseb) mě bavily první tři strany a pak posledních asi pět stran, číst těch více než 40 stran mezi tím pro mě bylo útrpné, neskutečně repetitivní, nudné - prostě celý tento úsek byl v podstatě pohádka o kohoutkovi a slepičce jen s jinými postavami a předměty. Začátek byl slibný - Malý pán, žijící velmi stereotypní a klidný život beze změn, má sen, na základě kterého začne mít dojem, že mu něco chybí a rozvine se jeho cesta, na které chce zjistit, co to je - to mě zaujalo, přišlo mi, že to má potenciál pro mnoho myšlenek a těšila jsem se, co z toho bude plynout dál - pak přišel náraz v podobě těch nevydržitelných prázných 40ti a více stran, které se tvářily umělecky, postavy a předměty měly jakoby nápaditá umělecká jména, byly tam pro mě těžko stravitelné prvky jakési umělecky se tvářící absurdity doplňované jazykovými hříčkami, a toto nakonec vyústilo v rychlý, milý, ale ničím neobjevný konec, který pro mě tu předchozí nudu ani zdaleka neospravedlnil, ale díky němuž dávám hvězdičky alespoň dvě. V knize jsou fotografie dokumentující příběh, které mají nádech bizarnosti a opravdu asi mají určitou uměleckou hodnotu svou nápaditostí, ale nějak ve mně nebudí dojem, že by se mohly líbit dětem - hodně z nich působí temně a tak jako trochu hororově a obludně. Napadalo mě, že určitě nejdřív existovaly ty fotografie a pak na to někdo napasoval příběh, který by k těm bizarním výjevům mohl nějak slovně pasovat a koukala jsem na internet a je to přesně tak, což mi mnohé vysvětluje. Jazykové hříčky typu "Nechceš od nás ještě něco přeložit?... tak jsem si nechal ještě přeložit alespoň kapesník, nebo - položil povznášející otázku a tak se na ní vznáší...mě spíše mírně iritovaly a pro čtení menším dětem by mi to přišlo, že by je to asi jen dál mátlo. Celé z toho na mě dýchalo takové to pro dnešní dobu typické umělecké prázdno. Nedivím se, že přes nominaci na nějaké ocenění kniha vlastně neměla na trhu valný úspěch.... celý text