havranice přečtené 137

Malevil 1974, Robert Merle

Howlův putující zámek 2011, Diana Wynne Jones

Vysokému hodnocení knihy nerozumím. Asi většina lidí získala k příběhu a postavám vztah díky filmu (neviděla jsem), a pak tedy vnímali knihu jinak a ledacos jí odpustili. Zpočátku se mi kniha četla docela dobře, i když mi postavy nepřišly moc prokreslené a i stylisticky me kniha až tak neoslovovala. Myslela jsem ale, že se to nějak rozjede, zápletka že uzraje.... za mě se to nestalo. Celou dobu na pozadí ve mně byla myšlenka, že nevím, proč to vlastne čtu a proč je to vlastně napsáno. Tento pocit se s postupující četbou nelepšil, ale horšil. Druhá půle knihy už pro mě byla utrpením. Na začátku aspoň trochu zajímavá psychologie interakci mezi postavami mi přišla už pak nezajímavě repetitivní, nikam se nevyvijející. Konec knihy byl zkratkovitý, nijak pro mě z příběhu přirozeně nevyvěrající, nechalo mě to zcela chladnou, s nepříjemným pocitem ztraceného času nad knihou. Charismatickou postavou má být v knize jakože Howl, dle autorky po tomto typu muže ženy na celém světě šílí. No nevím - v knize je to takový slabošský, mírně vypočítavý, sebestředný, pohodlný, načančaný "šamponek", honící se za sukněmi, který ale není v jádru nějak zlý. Proč by to měl být ideal žen, nechápu. Za mě velké rozčarování.... celý text

Čaroděj ze země Oz 2020, Frank Lyman Baum

Kniha je fantastická. Četla jsem ji až jako dospělá. Je napsaná moc pěkným stylem, příběh je zajímavý, neotřelý, stále mě zajímalo, co bude dál a moc se mi líbily všechny hlavní postavy. V knize je určitá humorná absurdní logika, která je ale krásně dětská a třeba šestileté dítě by v tom vůbec absurdity nemuselo vidět, protože to svým způsobem odpovídá dětskému chápání a logice. Příběh je přehledný, napsaný velmi konzistentně. Myslím to tak, že v jiných knihách jsou často úseky, které stylem humoru, stylistikou, nebo myšlenkově vůbec neodpovídají věku, pro který jsou psané. Zde je text v tomto ohledu krásně konzistentní, vše je jakoby psáno s pochopením pro dětskou duši, aby to chápala, orientovala se v tom. Napjaté a nebezpečné situace se tu vždy krásně vyřeší, příběh tedy spíše hladí a čtenáře zajímá, než že by napětím drásal duši. Nějak mě postavy a celý příběh úplně okouzlily, občerstvily. Věkově to vnímám nejlépe cca 6-10 let, u nás to četla dcera (8) a velmi to sedlo. Kniha podle mě opravdu patří do klasiky dětské literatury. Je v ní mnoho milého, lidského, zároveň krásně dětsky nevinného, naivního, pohádkového. Příběh je kompaktní, zajímavý, pěkně ucelený, celkově uspokojující.... celý text

Ledová obluda 2020, David Walliams

Knihu jsem přečetla dříve, než ji dám dceři (8). Je to moje čtvrtá kniha od autora, po Malém miliardáři, Dědečkově velkém útěku a Babičce drsňačce. Všechny tyto tři jiné knihy mě jako dospělou bavily, zrelaxovala jsem u nich a všechny měly silný přesah a výrazná hodnotová témata, která byla do knihy skvěle zapracovaná. Na konci těchto třech knih jsem plakala, konce byly silné, sladkobolné, emocionálně opravdu zasáhly. Jejich přečtení jsem ani pro sebe nepovažovala za ztrátu času. Všechny psané jednoduchým stylem, ale díky řešeným tématům mi přišly věkově ideálně tak Babička drsňačka 9+, Dědečkův velký útěk a Malý miliardář 10+. Ve všech knihách byl hlavní hrdina kluk a knihy byly i skutečně více " klukovské". Tuto knihu vnímám jinak - ideální věk vidím na 6 - 8 let, kniha je dětštější než ty ostatní, je více "holčičí", nemá za mě tolik přesahu jako ty ostatní knihy, mě jako dospělou na rozdíl od těch dalších třech knih nudila, nemělo by smysl číst si tuto knihu z jiného důvodu, než že to prostě dělám předtím, než to dám dětem "abych věděla". Ale to je z dospělého pohledu. Myslím ale, že pro danou věkovou kategorii není důvod knihu nedoporučit - příběh je to milý, laskavý, lehce humorný. Mně chybělo větší napětí, ale četla jsem knihu hodně unavená, tak možná to bylo mnou. Snaha o dobrodružnost tu je, jen asi na mě byla moc dětská. Dle recenzí jsem čekala fekálního humoru mnohem více, mamut tam měl průjem či prděl jen myslím asi 4 krát - kniha tím podle mě nebyla nijak zahlcena (na rozdíl třeba od Babičky drsňačky). Pouze cca 20 prvních (hrůzy v sirotčinci) a 20 posledních stran se snaží o nějaký zjevnější přesah - v jiných knihách autora se přesah (nebo nějaký hlubší sociální, rodinný či hodnotový problém) line celým příběhem. Zde je prostě zbylých 440 stran milé, lehce dobrodružné vyprávění o holčičce (sirotkovi z viktoriánské doby), která s přáteli oživila mamuta, skamarádila se s ním a pak ho odvezli za mnohých protivenství zpět na severní pól, kam více patří. Na konci opět zakomponována anglická královna, v podobném duchu jako v Babičce drsňačce - tedy moc pěkně, mile, dojemně. Konec zde šťastný, trochu smutek při loučení s mamutem, ale jinak ve všem happyend s trochou toho přesahu. Vynikající je text vizuálně - krásná velká písmena, prostor mezi řádky, změny stylu písma, které usnadňují pozornost a porozumění...kniha jako stvořená na takovéto druhé čtení pro holčičky 6+. 500 stran této knihy odpovídá cca max. 70-80 stranám normální knihy, dospělý má tedy knihu přečtenou za cca 3 -4 hodiny. Já jsem za takovéto formáty u knih od DW ráda, děti mají pocit, že přečetly pořádnou knihu...... celý text

Babička drsňačka 2012, David Walliams

Četla jsem já jako dospělá a také můj syn(10). Syn knihu zhltnul za 2 dny, moc se mu líbila. Také už jsme četli Malého miliardáře a Dědečkův velký útěk. U všech knih je velmi dojemný konec a všechny 3 knihy měly přesah k nějakým hodnotám, které jsou příběhem dětem skvěle předány. Zde je to hodnota člověka i ve stáří, láska prarodičů k vnoučatům, podprahově je tam kritika nevnímavého rodičovství, kdy se hlavně kouká na TV, jedí se polotovary, netráví se nějak hezky společný čas, dítě má splnit ambice rodičů.... Vše podáno velmi pěkně. Z knihy člověk krásně vnímá ty emoce vnoučka i babičky, ten jejich vztah... Jazyk je zde opět velmi jednoduchý, čtení není výzvou, plyne to samo, děj velmi přímočarý. Nemuselo tam být tolik, jak babička pořád prdí, její zadek kváká, pak to strašně smrdí, přišlo mi to už nadbytečné a nějak to ten text snižovalo. Ale jinak super příběh, milý, laskavý, čtivý, napínavý a s přesahem. V knihách DW je často sladkobolný konec, vyvolávající silné pozitivní, šťastné, ale i smutné emoce. Často někdo blízký zemře, ale je to "dobrá smrt" plná naplněného završení života a díky tomu to děti v zásadě snadno přijmou a dál mají knihu rádi. Takováto konfrontace dětí se smrtelností mi připadá přesně ono, velmi správná, nezraňující, budující, dávající možnost i tuto stránku života přijmout (je to tak v této knize i v Dědečkově velkém útěku). Tohle na autorovi opravdu velmi oceňuji a díky tomu to neustálé prdění ráda odpouštím. Dospělému přečtení trvá 2 hodiny (velká písmena, dost obrázků - to je tak u všech knih DW). Doporučila bych od 8 let.... celý text

Dědečkův velký útěk 2016, David Walliams

Přečteno, abych věděla, co dám ke čtení synovi (10). Je to druhá kniha autora, kterou jsem četla - ještě Malý miliardář (také super). Moc pěkný příběh silného vztahu vnoučka (12) s dědečkem, který má Alzheimera a žije svými vzpomínkami z minulosti, kdy byl vojenským letcem. Vnoučka do svého imaginárního světa minulosti vtáhne a ten tím také žije a dědečka vroucně miluje. S dědečkem jsou ale už potíže, různě se toulá a pořád ho hledají a tak ho chtějí dát do domova pro staré. Dědeček a vnouček se ale tomuto osudu nechtějí poddat a tak se dědeček ještě jednou a naposled v životě stane hrdinou. Kniha je pěkně vypointovaná a stejně jako u Malého miliardáře jsem na konci brečela dojetím. Konec je pěkný, plný katarze, trochu smutný, ale ne moc, děti to mohou pochopit různě, jak jim jejich zralost dovolí. Příběh je to dobrodružný a napínavý - všechna čest, že takové téma autor umí zpracovat takto čtivě, klukovsky hravě, napínavě a zároveň dojemně. Budí to lásku ke starým lidem, sděluje to, že jejich život má stále hodnotu, i když se některé mentální funkce ztrácí. Stylisticky je kniha opět jako Malý miliardář velmi jednoduchá, děj nerozvětvený, ale velmi jasně a bez zákrutů plynoucí přímočaře vpřed. Je to lehce humorné, ale ne tak ztřeštěně a dětsky primitivně jako v Malém miliardáři, prostě jde knihou tak jako vkusně a citlivě zlehka trochu i humor. Také na rozdíl od Malého miliardáře zde nejsou žádné vulgarismy a sexuální narážky. Jazyk je sice stylisticky jednoduchý, ale ne nízký (což mírně vyčítám Malému miliardáři, kde tohle trochu, nicméně snesitelně, bylo). Kniha má cca 450 stran, ale písmena jsou velká a spousta obrázků - četla jsem to cca 3 a půl hodiny. Na konci knihy je slovník, který je dobrý s dětmi projet, protože daná věková kategorie ještě určité věci neví - ale není jich moc (luftwafe, příděly, gestapo......). Syn už četl Malého miliardáře, Babičku drsňačku a Půlnoční gang- vše hltal, četl sám od sebe ve volných chvílích, při psaní těchto řádek si vedle mě právě čte Pana smraďocha, je v polovině, začal ho číst před pár hodinami....Líbilo se mu vše, nejvíce Půlnoční gang, který se mu ale nelíbil hned od začátku a několikrát ho nejdříve odložil. Syn odskakuje k těmto knihám od Harryho Pottera, kde čte pátý díl. Knihy od Walliamse přečetl vždy za 2-3 dny. Jsou podle mě velmi vhodné na to, aby se děti rozečetly........ celý text

O psaní: Memoáry o řemesle 2020, Stephen King

Moje první setkání s Kingem. Kniha je to velmi čtivá - jak autobiografická část, tak část o tom, jak psát. I když mou ambicí není sama něco napsat, bavilo mě nahlédnout tomuto řemeslu pod pokličku, bavily mě autorovy rady, co a jak v textu funguje, co nefunguje, a proč. Píše velmi otevřeně, autenticky, upřímně, a tedy ani ne nabubřele, ani s falešnou skromností. Je z toho cítít, kým je a z čeho jeho psaní vyvěrá. Trochu mě mrzelo, že se jeho život neobešel bez závislosti na drogách, a že různé knihy pocházejí z tohoto období. Ani mi nepřišlo, že by dlouhé období závislosti bylo nějak vysvětleno či více zreflektováno, to mě mírně zklamalo.... celý text

Malý miliardář 2013, David Walliams

Knihu jsem koupila pro 10ti letého syna. Nejdřív jsem ji přečetla sama - trvalo mi to přesně 3 hodiny. Kniha má 200 stran, ale velká písmena a čte se nesmírně rychle. Je psána jednoduchým stylem, kratší věty, děj plyne velmi přímočaře kupředu, bez nějakých složitějších rozvětveností. U knihy jsem skvěle zrelaxovala, i jako dospělé se mi kniha líbila, byť je jednoznačně pro mladší. Kniha je vtipná i vážná zároveň, jedna rovina se ale netře s tou druhou. Co je vážné, není sníženo či nevhodně narušeno humorem. Humor je zde velmi dětský, možná až moc primitivní. Jinak je to celé skutečně o tom, že za peníze se vše koupit nedá, a že bohatství má v sobě i stinné stránky, prázdnotu, duši to nenaplní, je v tom mnoho marnosti a potenciálního snobismu. Děti potřebují čas a pozornost svých rodičů, ne přepych. Tyto hodnoty naprosto srozumitelně vyplývají z příběhu, dětskému čtenáři nemohou uniknout a nemůže je nepochopit. Celé je to psáno velmi svižným stylem, prostě knihou zaujatě proletíte od začátku do konce. Vážné a smutnější věci jsou podané akorát, dítě to pochopí, zavnímá, ale není to nikde příliš drásající duši. Konec je velmi uspokojující a přináší radost a katarzi. Jako relaxaci jsem to nabídla i 14ti leté dceři, už je spíše na horní věkové hranici dětí, kterým se dá kniha doporučit, ale přečetla si ji ráda (byť čte už knihy složitější). Syn(10) knihu prostě zhltnul, jeden den začal, druhý den skončil, četl pořád, je to zatím jediná kniha, od které se fakt neodtrhl a bral si ji i do autobusu, aby využil každou chvíli ke čtení. To jsme nezažili ani když četl Harryho Pottera. Po dočtení knihy se syn hned pustil s chutí do další knihy od tohoto autora (Půlnoční gang) a hlásí, abych mu pořídila ještě něco dalšího. Takové čtenářské zanícení jsem u něj fakt ještě nezažila. Říkal, že se mu to prostě strašně dobře čte. Potvrzuji tedy, že asi opravdu platí, že knihy tohoto autora vrací děti ke čtení. Možná to není nějak úplně vysoká literatura, ale dobré myšlenky a hodnoty to má a děti to prostě baví. I charaktery mi v knize přišly v zásadě vykreslené docela plasticky, situační psychologie různých mezilidských interakcí taky ok. To, co chtěl autor knihou říci a vyjádřit, se skrze příběh skutečně pro dětského čtenáře srozumitelně vyjádřilo. Knihu vnímám jako nejvhodnější pro děti 9-12 let. Malinko mi v knize vadil trochu více sexuální podtext v některých interakcích či komentářích dospělých než mi přijde vhodné pro věkovou kategorii dětí, pro kterou je kniha určena, ale nebylo to nějak dramatické.... celý text

Anna ze Zeleného domu 1982, Lucy Maud Montgomery

Sůl moře 2016, Ruta Sepetys

Stejně dobré jako jiná kniha autorky - "V šedých tónech". Má to stejného ducha, stejný styl, podobnou atmosféru, je to ze stejné doby a ty dva příběhy jsou přes postavu Joany propojené. Obrazy z knihy hladce a jakoby filmově běží při čtení před očima a živě uvedou čtenáře do atmosféry války, strachu, hladu, nouze, snahy přežít....Nadějí je nalodit se na loď Wilhelm Gustloff, někteří ale nemají správné papíry, takže s hlavními postavami každou chvíli prožíváme, jak projdou či neprojdou konkrétní kontrolou, kdy to či ono praskne. Celou knihu jde o život, napětí je na každé stránce. Je to psáno střídavě z pohledu čtyř postav, různé věci ohledně jejich historie, postojů a motivů se odkrývají postupně, což je moc fajn. Postavy jsou sympatické, dobře vykreslené, snadno se k nim člověk vztahuje. Kniha je výborná. Jedna postava má za sebou hromadné znásilnění, není to sice popisováno do podrobností, ale hrůza z toho je tam jasná, díky tomu bych knihu viděla až tak 16+.... celý text

V šedých tónech 2013, Ruta Sepetys

Velmi krásná kniha, napsaná velmi citlivě, jemně. Kniha zároveň poučí, moc jsem o tom, co se dělo za Stalina v pobaltských státech, nevěděla. Kniha je vlastně dost krátká, přitom jí nic nechybí, je nesmírně lidská, hluboká a čtivá. Ocitnete se opravdu tam - v pracovním táboře na Sibiři a přestože budete postavám (matka a dvě děti) fandit a hluboce s nimi soucítit, kniha z vás nebude ždímat sentimentální slzy na každé straně, spíše bude budit hlubší a niternější emoce uvnitř. Mám syna ve stejném věku jako je jedna z hlavních postav Jonas, o to více na mě příběh působil. Knihu jsem četla na dovolené u moře a bylo hluboce uspokojující vidět svého syna zdravého běhat nadšeně po pláži a vědět, že až přiběhne, že má hlad, budu ho moct dosyta nakrmit. Matka Jelena tu funguje jako krásný lidský vzor s poselstvím skutečné lidskosti a pevného morálního kompasu. Je to postava, která rozumí dobru a tomu, co k dobru povede. Když čtu nějakou dobrou knihu, která se mi dostane pod kůži, tak se v tom prostředí pak ocitám ve snech. Takže teď už jsem čtvrtou noc strávila v pracovním táboře na Sibiři........ celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Stran chápání komunismu mám osobní zkušenosti jen do svých 10ti let, a pak různá vyprávění druhých, vlastní četba. Knihu jsem brala do ruky i se záměrem oživit si znalosti o tom, jak to fungovalo a také to pak dát třeba přečíst náctileté dceři, aby mohla lépe pochopit, co to tady vlastně bylo za režim. První pár desítek stran mě až tak nebavilo a přišlo mi, že to celý režim kreslí po povrchu, a člověk z knihy vnímal jen to, co jsem byla schopna vnímat a cítit už v těch 10ti letech, kdy komunismus padl. Přemýšlela jsem, že knihu odložím. Někde za první třetinou mě to ale začalo bavit, asi hlavně s linkou příběhu dítěte - Magdičky, vychovávané v ústavu na vzornou soudružku. Duch polistopadové doby je v knize líčen velmi podobně jako tvrdá 50.léta. Pro mě věrohodná fikce. Příběh pokrývá cca 25 let života hlavních aktérů, takže každé období je jakoby jen tak načrtnuto, v něčem se to nezanoří hlouběji, v něčem zase vzniká pocit, že ano, nicméně kniha se postupně dostává pod kůži. I postavy v něčem jsou a nejsou hlouběji vykresleny, těžko se mi to popisuje. Spíše jsou prototypem úplně obyčejných lidí semletých duchem doby, kolem osudu, který v té době sdíleli mnozí. Příběh je lidský, pochmurný, přesto v něčem takový neokázalý. Právě ten duch doby je to, co je v knize vykresleno nejvíce do hloubky, nejvice to utkví, nejvíce to čtenář niterně pocítí. Ta atmosféra mezilidských interakcí, to udavačství, ta všudypřítomná nedůvěra jednoho k druhému, ten strach a sevřenost. A pak samozřejmě ta ztráta mnoha let jednoho lidského života, nemožnost vychovávat své děti, stesk po nich..... To jak Magda dlouho nedokázala či nechtěla prohlédnout systém nebylo vůbec nerealistické. Jeden člověk, kterému v době převratu bylo 18 let, mi vyprávěl, že chvíli před listopadem si s ním jeho kamarád povídal a nadával na komunismus a že on na něj civěl a vůbec nechápal, o čem to mluví a úplně vážně mu říkal, jaktože neví, jaký byl Lenin hrdina a co to mele, že přece každý ví, že Západ, to jsou imperialistický svině. Říkal, že vše pochopil fakt až po listopadu, že mu to před tím nikdo nevysvětlil a nic jiného prostě neznal. Je to chytrý člověk, dnes úspěšný podnikatel....... celý text

Vyvolení 2002, Chaim Potok

Zajímavé a čtivé nahlédnutí do života chasidské komunity skze přátelství dvou chlapců, z nichž jeden je chasid a druhý je z rodiny, kde pojetí židovství není tak ultraortodoxní. Na knize mi přijde hodnotné to, že opravdu nic nepopisuje jednostranně. Různé zvláštní fenomény a zvyklosti ze života chasidů si můžeme díky autorovu líčení prohlédnout z více stran a uvidět jak jejich potenciální problematičnost, tak i jejich pozitivní a z určitého pohledu i obdivuhodné stránky. Kniha tuto komunitu nedémonizuje, ani nutně neobhajuje, prostě dává možnost nahlédnout a trochu něčemu porozumět. Přesto, že chvílemi mi v knize přišly určitá místa zbytečně natahovaná a sem tam to působilo dojmem vaty, tak přečtení určitě nelituji. Moc se mi líbila psychologie vztahu synů k otcům a to, jak mezi chlapci vznikalo postupně moc pěkné přátelství. Zajímavé je také zpracovávání vzniku státu Izrael chasidskou komunitou... celý text

Zpěv drozda 2008, Walter Tevis

Kniha je čtivá a pokud člověk stojí o další knihu z tohoto dystopického žánru, stojí za přečtení. Patří do rodiny knih jako je Konec civilizace, Dárce, 451 stupňů Fahrenheita. Zpracovává podobná témata - postupnou degeneraci lidstva v prázdná nepřemýšlející individua, s povrchními vztahy, bez výraznější schopnosti citu a emocí, naprogramovaná podivnými socioinženýrskými ideologiemi, které měly lidstvo vylepšit, ale způsobily, že život ztratil svou smysluplnost a hloubku. Zde je to v linii drog (které pravidelně užívá každý - je to norma celospolečensky podporovaná), prázdného sexu, robotizace společnosti a v důsledku toho naprosté nepotřebnosti vzdělanosti. Lidé jsou vedeni v duchu nové morálky a ideologie, kdy mají být zcela nezávislí, nevnímaví a neteční k čemukoliv co je vně jich samých, smyslem je pouze příjemný zdrogovaný vnitřní prožitek a iluze "vnitřního růstu", který jim nesmí nikdo narušovat. Je zde diktát toho, jak mají vypadat správné vztahy v duchu individualismu - tedy žádnými vztahy nebýt. To by totiž mohlo být nebezpečné, riskantní, bolavé, mohlo by to narušit chemicky navozenou blaženost. S tou blažeností to ale nějak až tak nefunguje, protože stále více lidí o tento život nestojí a dobrovolně ho ukončují. Nikdo neumí číst a psát, nikdo už neumí kriticky myslet, nikdo nevidí absurditu celého systému. Rodina neexistuje, lidstvo vymírá. Dva jedinci, muž s žena, dokáží možná postupně prohlédnout a provedou nás tímto světem a příběhem. V jejich schopnosti uvidět daný společenský systém pravdivěji jim postupně pomáhají knihy. Příběh není dlouhý, cca 250 stran, není to tedy nějaký velkolepější román, což je pro tyto dystopie typické a za mě je to škoda. Příběh je čtivý a v něčem mi jeho vyprávění přijde jakoby niterně komorní, poklidné, kniha nekřičí, nedramatizuje, nemá mravokárný tón. Hlavní hrdina je milý, sympatický, mírný člověk, který projde uvěřitelným vývojem. Celkové vyznění knihy v sobě má nakonec naději. Mrzí mě, jak už jsem psala, že kniha není rozsáhlejší a nemá větší ambice, ráda bych se více emočně propojila s tím, v čem hlavní aktéři žili a jak to naprogramování v sobě postupně překračovali. Ale jinak dobrý, stojí za přečtení, z těch výše jmenovaných knih mi to literárně a příběhově přijde nejpropracovanější a "nejrománovější". V knize předložená vize se podle mě již naplňuje(samozřejmě ne tak extrémně, ale ten směr), ale je to pro nás už tak samozřejmé, že to nejsme schopni vidět opravdu zaostřeně. Například v některých velkých skandinávských městech už kolem 50 % lidí žije samo, single.....a pokračuje to dál tímto směrem. V knize jsou explicitní sexuální scény (asi dvě nebo tři), čímž je kniha vhodná až od určitého věku.... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Bohužel jedna z mála knih, kterou jsem nedočetla- skončila jsem někde před poslední pětinou, ale už jsem prostě nechtěla ani řádek. Zpočátku mě to zajímalo a celkem bavilo, ale druhá polovina mi přišla strašně stereotypní, popisující pro děj a hlavní linii knihy zcela nepodstatné detaily o cestě po USA, o různých hotelech atd. Vývoj jejich vztahu mě také přestal zajímat, protože mě prostě přestal zajímat Humbert. Ve filmu mi byl nějak i sympatický, dokázala jsem se k němu nějak vztahovat a soucítit s ním, v knize ale vůbec. V knize to byl pro mě nesympaticky, narcistní, nezralý, sebestředný psychouš, o němž mě prostě přestalo bavit číst....Jazyk a stylistika knihy je kvalitní, ale mně to nic nedalo.... celý text

Na co slova nestačí 2020, Brigid Kemmerer

Dávám také pět hvězdiček, i když mi Dopisy ztraceným přišly lepší. Více mě nabíjely jakousi živoucí energií, více jsem se nemohla odtrhnout a postavy měly větší charisma. Také na mě více působila chemie mezi hlavními aktéry. Nicméně i tento díl je výborný. V něčem mám dojem, že autorka měla výchovný záměr, alespoň já to tam cítím ( např bezpečnost na internetu), což vůbec není špatně, ale jakoby jsem ucítila závan jisté šablonovitosti příběhu. Rev byl skvělá postava, ale moc pro mě nefungovala Emma, což snížilo hloubku prožívání jejich interakcí. Příběh je vyprávěn stejně jako Dopisy ztraceným, tedy střídá se to z pohledu Reva a Emmy, což je opět super. Dopisy ztraceným měly perfektní gradaci a v závěru zanechaly člověka s opravdu fantastickým pocitem na duši, tady byl konec prostě tak nějak normálně fajn. Čtu tyto knihy také proto, abych věděla, co k četbě nabídnout 13leté dceři. Dopisy ztraceným teď nadšeně a s mým souhlasem hltá, tento díl jí ale číst ještě nedám - ten vnímám jako vhodný tak cca nejdříve od 16ti- jsou tu výrazy jako "narvu ti ho tam", homosexuální sexuální zneužití dítěte, mučení dítěte, a v podstatě pokus o znásilnění. Některým věcem by dcera ani ještě nerozuměla a navíc bych nechtěla, aby se jí takové obrazy sexuality vryly do duše.... celý text

Dárce 2013, Lois Lowry

Kniha je výborná, leč krátká. Myšlenky a přesah super, ale zároveň ve mně zůstal pocit přeci jen nevyužitého potenciálu. Ale možná se to dožene v dalších dílech. Autorka v jednom interview řekla, že záměr byl, aby se dané fungování společnosti v první třetině knihy čtenáři zamlouvalo a měl dojem, že je to dobré místo k životu. Na mě teda ta společnost působila chladně, ploše a sterilně hned ze začátku a běhal mi z toho mráz po zádech. Výchova a komunikace v "rodině" se nesla v duchu jakési moderní pěstounské výchovy - korektnost, pravidla, domluva, sterilita, ploché emoce, předvídatelnost, účelnost.... Nevadil by mi nejednoznačný konec, ale tohle jsem vnímala jako takový ustřižený konec. Takové nepatřičné zkrácení něčeho, co ještě mělo pokračovat, protože to mělo dál hodně co říct a hodně co vyprávět. Ale cvak a konec. Přišla jsem si ošizená. Celkový dojem z knihy tím pro mě hodně spadl. Zůstal ve mně pocit, že kniha skončila v polovině, právě ve chvíli, kdy člověk čekal pořádný rozjezd a skrze něj hlubší prožití už nastolených myšlenek. A ono nic.....Knihu vnímám jako vhodnou od 13 let. Update: Knihu četla moje 13ti letá dcera,líbila se jí a měly jsme pak zajímavé rozhovory stran myšlenek v knize. Zhlédly jsme pak také film a líbil se nám také moc - určité věci jsou tam přidané, ale řekla bych, že je to zlepšení, ty změny dělají příběh ucelenější, smysluplnější a srozumitelnější. Je posílená romantická linka, která člověka příběhem emocionálně provede a více ho tedy vtáhne. Konec je povedenější a nevzniká pocit ustřihnutí v polovině.... celý text

Dopisy ztraceným 2019, Brigid Kemmerer

Kniha je úžasná. Nemohla jsem se od ní odtrhnout, vrátila mě do mladých let. Perfektně zachycuje vnitřní pochody postav, jejich psychologii, dynamiku vztahů, to jak je jejich vnímání a chování ovlivněno traumaty, která prožily. Je to velmi realistické, podle mě psychologicky trefné a díky tomu naprosto uvěřitelné. Zpracovávají se tu hluboká témata a to velmi poctivě, přesto kniha člověka nabíjí nadějí, pozitivním prožitkem a láskou k životu. Není to depresivní. Ústředním tématem je mimo jiné bolestná touha být viděn opravdu uvnitř a být jako takový přijat a milován. Moct se s někým sdílet fakt od srdce k srdci a cítit, že to druhou stranou bylo správně dekódováno, pochopeno, přijato. Postavy měly silné charisma, hlavně Declan. Mohlo by se říct, že je to už stokrát profláknuté a ohrané téma - neomalený tvrďák, drsňák, u něhož je ale takové jen to jeho vnější já, zatímco když poznáme, co je uvnitř, zjistíme, jaký je to klaďas. Ale ono tohle prostě stále funguje - ve filmech, v knihách, zvlášť, když je to zpracováno dobře a to tady je. Chemie mezi postavami je tu silná a celá romantická linka je velmi zdařilá a opravdu nesmírně sexy (a přitom bez sexu). Situační psychologie různých interakcí byla zachycena fakt mistrovsky. Něco bylo na knize velmi občerstvující. V knize jak už jsem psala není žádný sex, nic nevhodného, při dostatečné zralosti lze doporučit od 13 let.... celý text

Nasterea 2021, Petra Stehlíková

Knihu na straně 320 odkládám, opravdu mě to nebaví a dál už čtením nechci ztrácet čas. První dva díly se mi moc líbily, sice jsem tam nevnímala žádný větší přesah nebo myšlenkové či životní obohacení, ale bylo mi při četbě těch dvou dílů fakt dobře na duši, hluboce jsem u četby zrelaxovala a prožívala jsem čtenářské uspokojení. Třetí díl mi nic takového nepřináší. Je to nudné, záhady jsou iritující, v něčem působí jakoby hloupě, nedotaženě, nezajímavě, přitaženě za vlasy. Ilan bez psychologie vztahu ke kapitánovi vlastně také není nijak zajímavá. Pětadvacítka ztratila kouzlo, vše ztratilo kouzlo........ Update: Tak nakonec jsem po komentářích zde, že to začne být zajímavé na posledních 100 stranách, tomu ještě chtěla dát šanci a knihu dočetla. Opravdu posledních 100 stran začalo slibně, ale pak se to zvrtlo v cosi, co pro mě bylo stravitelné ještě méně. Proměna Ilan na konci působila už jak z hloupého akčního scifi filmu. Linka kolem tlukoucích bran mě iritovala- Ilan je jakýmsi zásadním středem všeho dění na zeměkouli, vše dostává nereálný mysticko-velikášský nádech, působí to odosobněně, nevěrohodně, šroubovaně. Celou knihou se linou záhady zakódované v jakési numerologii, "logika" té symboliky na mě ale působila velmi nepřesvědčivě a vágně. Často jsem tedy nechápala, jak Ilan k různým vyvozením došla - tím jsem ztrácela zapojení a zájem. Ke konci opět náznak zajímavé psychologie vztahu Ilan - kapitán, promarněno, nerozvinuto. Vlastně knihu odkládám s pocitem, že jsem ztratila spoustu času čtením kraviny....Taková škoda!!! Knihu bych řadila do young adult - chtěla jsem to doporučit 13leté dceři. Ale v tomto díle je pětadvacítka mimo jiné prezentovaná jako parta chlapů, co má pořád v posteli v každém městě spoustu ženskejch. Což je jako jakési archetypální vzory mužství poněkud snižuje a podle mě to vlastně snižuje i ducha celého příběhu. Také to knihu vyřazuje z vhodnosti četby ve 13 letech. Vlastně nevím, jaké kategorii bych teď řekla, že je kniha určena.... celý text

Síla vzdoru 2011, Suzanne Collins

Tento díl hodnotím nejvýš. Měl prvky politického thrilleru - to mě bavilo a mělo to přesah. Psychologie postav se prohloubila, jejich postoje k válce a ke strategii "účel světí prostředky" stimulovaly k zamyšlení. S politickým i vztahovým vyústěním příběhu jsem byla spokojena - dávalo to vše smysl. Epilog byl skvělou tečkou za příběhem.... celý text