herrGabinka
přečtené 514
Balzac
1976,
Stefan Zweig
Spíš než biografie je to případová studie – aristokratomanického galejníka literatury, snad největšího grafomana v dějinách lidstva, jenž v podstatě neměl literárního génia a ke spisovatelství se dostal shodou okolností, avšak mocně toužil stát se bohatým a slavným, a tak se propsal k umělecké nesmrtelnosti. Kniha je čtenářsky přitažlivá tím, že hodně prostoru věnuje vypjatým, extravagantním a skandálním složkám Balzacova života; pokud jde o dílo, soustředí se na proces tvorby, jeho výsledky jsou zde toliko letmo ideově a thematicky načrtnuty, a sama se čte jako strhující a napínavý příběh o jednom krajně neobyčejném spisovateli. Napsána je způsobem odpovídajícím Balzacovu životu i tvorbě; text je výrazově vypjatý, zhuštěný, pádí od události k události, často v horečnatém tempu nemaje prostoru k spočinutí, a pod povrchem je neustále cítit napětí obrovské Balzacovy tvůrčí a životní síly - a Zweigův obdiv k ní. Balzacův génius zde není vystaven ve výši, k níž má čtenář zbožně vzhlížet, nýbrž hojně se mísí s nešťastnými, komickými a trapnými příhodami, jež Balzac přitahoval. Snad to působí trochu nepatřičně, ale byl zkrátka takový: nebývale pronikavý vhled do zákonitostí společnosti i lidské duše byl doplněn nepotlačitelným plebejstvím, nepraktičností (v určitých ohledech) a nemístným velikášstvím, jež obzvlášť v jeho podnikání způsobovaly jednu katastrofu za druhou. Nemít o Balzacovi jiných zdrojů, vlastně bych si myslel, že si to Zweig celé vymyslel.... celý text
Život: návod k použití
1998,
Georges Perec
To na knize možná nejzajímavější se čtenář nedozví z ní samotné, nýbrž z textů o ní: základní rozvrh románu, jakož i scén a děje stovky kapitol (každá se váže k jedné místnosti domu), byl určen částečně nahodile předem v rámci mnoha autorských sebeomezení. Takový přístup odpovídá zásadám hnutí OuLiPo, k němuž se hlásil i Perec, jenž podobně postupoval i v dalších svých knihách. Děj je touto metodou tedy předurčen, avšak v ryze technickém smyslu; jedná se o zajímavý experiment z hlediska tvůrčího, avšak jeho znalost k výpovědi knihy ničeho nepřidává. Zastánce uměleckého jazyka vlastního románům před příchodem modernistických hnutí tohle plně neocení, stejně jako množství obrázkových nápisů a schémat, jež by vesměs bylo snáze vyjádřit slovy. Jednotlivé místnosti domu, které postupně poznáváme, však již skýtají tradičněji pojaté příběhy. Ty jsou často nápadité, hravé, žánrově pestré, zábavné a občas vyloženě brilantní, a právě kvůli nim si knihy cením (zejména toho ústředního Bartleboothova); naproti tomu se zde nacházejí četné esteticky strohé popisy interiérů a dlouhé nicneříkající výčty předmětů. Řada příběhů vykazuje společné základní rysy, avšak do pevného vypravěčského rámce či myšlenkového rozvrhu vsazeny nejsou; struktura díla je v tomto ohledu dost volná a připomíná spíš soubor samostatných děl, jež pojí především ona metoda stojící do značné míry vně knihu (není z textu poznatelná, byť existenci neurčitého záměru čtenář nutně pociťuje). Kniha je žel bohatá rovněž na samoúčelné intertextové odkazy na jiná díla. Jeden příklad za všechny: ve sklepě paní Marciové se mezi jiným haraburdím povaluje sedmnáct zlatých rybek s nápisy v sanskrtu. Proč...? Tento předmět se žádným způsobem nevztahuje k ději, nepředstavuje autorův výklad či komentář ke Stu roků samoty a není ani humorný jako „Ztráty a nálezy“ v Proustově ulici č. p. 8; je zde pouze proto, aby si jej znalý čtenář všiml. V popkultuře se tomu říká „zasvěcené pomrkávání“; zdráhám se věřit, že by tohle bylo Perecovým záměrem. Slabé ****.... celý text
Vzkříšení
2014,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Tolstoj má tutéž vzácnou schopnost jako Balzac (a k tomu větší estetický cit a literární um, prostý oné neupravené horečnatosti Balzacovy): v hlučném a nepřehledném mumraji života postihnout nejen lidské typy, ale i společenská témata, jejichž naléhavost přetrvala staletí, nadčasové scény lidské komedie, a čtenář si říká, jak by mohlo být lépe, kdyby se lidé chtěli poučit z minulosti. Shodou okolností (?) se často dotýkají soudnictví, až se mi do vědomí vkrádá Mefistofelův verš: „Dědí se zákony a práva, tak jako věčná nemoc dál, rod rodu odkazem ten neduh dává, aby se všude rozlézal“. Zatímco v Lesku a bídě kurtizán jsem ohromeně pozoroval, jak soudní náklady, bobtnající postupně v důsledku různých procesních kliček a chyt(r)áků, uvrhají chudáka do ještě větší bídy, ve Vzkříšení je ústředním tématem pozemské trestání a chod stroje spravedlnosti. Karikované postoje a postupy právníků, s nimiž se lze setkat dnes stejně jako tehdy, jsou ještě spíš pro zasmání, závažnější je pojednání o neúčelnosti a škodlivosti věznění, jež není schopno vězněné napravit, ba naopak je učí dalším neřestem a nepravostem. Něchljudovovi se na opodstatněné námitky proti němu dostává pochopitelných argumentů, k nimž čtenář snadno přikyvuje, že se jedná o odstranitelné nedostatky jinak správného systému. Tytéž nedostatky jej však stíhají i 130 let poté. Trestněprávní rovinu věci však kniha dalece přesahuje, jedná se o velmi barvitou a plastickou úvahu o pozemském zřízení a jeho spravedlnosti, jakož i o lidské povaze vůbec. Na autorově naprostém odmítnutí trestání jedněch lidí druhými mně však neladí, že na jedné straně upírá jakémukoli trestu způsobilost usměrňovat jednání člověka, na druhé straně však klade výchovu a vliv prostředí jako hlavní prostředek zlepšován lidí a vytyčuje pro ně konkrétní zásady. Pokud však není příznivý účinek výchovy absolutně vyloučen, nespatřuji principiální překážku, proč by nemohl být vtělen i v systém trestně-nápravný, proč tato zřízení přísně oddělovat. Nejmrazivější, a o hloubce Tolstého vhledu nejlépe vypovídající, je ovšem tato pasáž: „Kdyby byla dána psychologická úloha, jak to zařídit, aby dnešní lidé, křesťané, humánní, zkrátka dobří lidé, páchali nejhroznější zločiny, pak je možné jediné řešení: muselo by se dít, co už se děje. Ti lidé musí být gubernátory, inspektory, důstojníky, policisty, tedy za prvé musí být přesvědčeni, že máme jistou oblast, zvanou státní služba, kde lze zacházet s lidmi jako s věcmi, bez lidského a bratrského vztahu, a za druhé musí ti lidé být ke státní službě v takovém poměru, aby odpovědnost za následky jejich činů proti lidskosti nepadala na žádného jednotlivce.“ Zygmunt Bauman nemusel 50 let poté ani měnit slova.... celý text
