IŠ
přečtené 316
Panická porucha a jak ji zvládat
2006,
Ján Praško
Kniha svým obsahem je spíše střídmá, ale i tak nabízí poměrně ucelený základní přehled k tématu panické ataky. Zcela záměrně se vyhýbám označení "poruchy", protože i přes celkovou osvětu v oblastní duševního zdraví může být toto označení vnímáno jako stigmatizující. A kdo by chtěl být porouchaný? U Praška velmi oceňuji, že ve svých knihách cituje prožitky klientů. Čtenář může, pokud se tak rozhodne, vstoupit do bolesti druhých lidí a navnímat, čím si tito lidé prochází. Toto považuji za velmi důležité. Nemusíte mít psychické potíže, abyste četli psychologickou literaturu. Tu hodnotu vidím v učení a v ochotě se přiblížit člověku, který si něčím prochází. A nemusí to být pouze úzkosti nebo panická ataka. Pokud nás to učí větší laskavosti, trpělivosti, pochopení a soucitu s druhými, je to jenom dobře. V druhé části autor zmiňuje některé techniky, které umožňují zvládání panických atak. Převážně se jedná o dechová cvičení nebo pracuje s bludným kruhem, jak jej známe z KBT. Knihu vnímám jako takovou první pomoc pro získání rychlých a základních informací. Pro prohloubení informací k tématu lze najít určitě další literaturu.... celý text
Rozhodnutí
2016,
Zdeňka Jordánová
Kniha se ke mně dostala od kolegyně z práce s doporučením, že si ji musím přečíst. Hned v úvodu jsem si musela přiznat, že toto není pro mě. I když jsem ji přečetla celou, bylo to spíše ze slušnosti než ze zájmu. Nejsem asi vhodná cilovka. Nebavil mě sloh a ani obsah. Nevím, co pro mě bylo horší. Zda černé tučné pasáže s vykřičníky a věty ukončené třemi tečkami nebo doporučení někde mezi pseudopsychologickoupostmoderníezoterikou. Rozumím tomu, že tento text pro někoho může být velmi přínosný a v určitý okamžik mu přinést uvědomění si čehokoli. Já to ale nejsem.... celý text
Kniha pro lektory
2013,
Jiří Svoboda
Je to taková hubeňoučká kniha, která obsahuje spoustu zajímavých informací. Bohužel jako celek mi kniha nepřijde konzistentní. Je to takový pelmel. Od všeho trochu a do hloubky nic. Co mě přivedlo k rozhodnutí nebrat ji vážně bylo konstatování v kapitole 10, kde autor uvádí, že "lektor je původce napětí - poučený s vlastním názorem. Posluchač získává poznatky a má podřízenou roli". To jako vážně? Člověk by si myslel, že v pedagogice a andragogice jsme o kus dál a vztah(y) během učení vnímáme jako partnerský(é). Nakonec, kdo může říci, že i když do dialogu vstupuje jako "poučený", sám se během něj ničemu novému nenaučí? Že něco nového nezjistí? Leda by nebyl schopen sebereflexe.... celý text
