jardadr přečtené 192

Dokážeme vás stvořit 2016, Philip K. Dick

Po pravdě, jakoby se Dick nemohl rozhodnout co vlastně psát, jestli sci-fi, nebo psychologický román. První polovina knihy mi přišla rozhodně lepší, to je ta sci-fi půlka. Poté je však tato linie vlastně naprosto opuštěna a už se řeší jen psychický stav vlastně skoro všech postav. Simulakra tam jsou stále, ale už ani nevíte proč vlastně do příběhu byla zařazena, protože do něj nijak výrazně nezasáhnou. Argument, který většinou recenzenti této knihy vznáší, a to že se jejich prostřednictvím má obnažit vyprahlost lidí a náhražky se mají ukázat lidštějšími lidí, je spíše jejich zbožným přáním, jak by kniha měla vyznít. Byl bych pro to ukončit ji koncem, který navrhoval Dickův přítel a možný spoluator, jak bylo psáno v doslovu. Pak by kniha získala punc Dickovky. Jenže zde nejspíš zapracovala Dickova pýcha a neuznal správnou námitku a dodanou poslední kapitolu vyškrtl. Takže knihu dočtete, odložíte a zjistíte že se vlastně toho tolik nestalo. Neuznávám ani tvrzení, že šlo o experimentální román, spojení sci-fi a psychologického dramatu. Přečtěte si třeba Muže z Vysokého zámku, nebo Marsovský skluz v čase. To považuji za mnohem hodnotnější Dickova díla, spojující prvky sci-fi a běžné beletrie. Nicméně stále se jedná o inteligentní a čtivé dílo, jehož četby nebudete litovat, i když nejste zrovna fanoušci P. K. Dicka.... celý text

Obojí pramen 1993, Petr Odillo Stradický ze Strdic (p)

Nemůžu si pomoct, ale tohle je největší příběh Petra Stančíka. Žádný takový druhý už nevytvořil. Navíc v představivosti, kterou může vystihnout jedině jazyk, kterým je vyprávěn. Je to vrcholně umělecké dílo, o tom není pochyb. A zřejmě právě proto (jak zákonitosti tohto světa káží) je zapomenuto v mizerném nákladu (ostatně jako většina Stančíkových knih), zatímco beletrie jiných guruů naší "literatury" jde neustále na dračku a točí se podle nich "úžasné" filmy. Těžko k čemu přirovnat podivně fantaskní atmosféru tohoto hrdinského příběhu, Obsahuje vlivy evropských legend a mýtů, ale je to obohaceno i autorovou osobitou fantazií, která se vyžívá ve vykreslování na první pohled absurdního světa, který se ale postupně zhmotňuje, jak už se přestáváte divit všemu co se tam děje a popisuje. Raději bych obětoval Péráka i Mlýn na mumie, pokud by Stančík psal jako kdysi. Jenže tentkrát to vlastně byl Odillo Stradický ze Strdic a ten už je vlastně po smrti. Tak aspoň že nám po něm zůstal tento klenot.... celý text

Admirál čaje 1996, Petr Stančík

Kaleidoskop jazyka, představivosti, nápadů, zápletek, humoru, bláznivostí. To vše servírované v tak zahuštěné formě, že to nejstarší víno konzistence marmelády těžko může konkurovat. Tohle se vám buď bude líbit, nebo to s opovržením odhodíte. Teprve druhý a občas i třetí doušek četby té, či oné povídky, črty (nebo jak tomu říkat) mne odhalil všechny její krásy a kouzla, chuti - přesně jako opravdu dobré suché víno. Pekelně suché víno, které jen tak někomu přes jazyk neprojde. A jeden lok nestačí k pojmutí všech chutí. Jen houšť!... celý text

Filosofie tváří v tvář zániku 2006, Milan Machovec

Konečně dočteno... Trvalo mi to půl roku, ale nebylo to tím, že by se kniha nedala číst. Naopak, pan Machovec psal velice čtivě a přístupně. Nebylo moc času a dostatek soustředěnosti ke četbě, a tak kdykoliv to šlo a utrhl jsem si čas na deset, dvacet stránek, vždy to byla skvělá chvíle, kdy jsem se mohl ponořit do myšlenkového světa pana profesora. Knihu prý psal v nelehkém období života, v "exilu" v jižních Čechách, kde nalezl dočasné útočiště před mašinérií normalizace. Možná to vyčerpání z šedi doby, nenalézání světlého bodu na konci tunelu trochu poznamenalo ražení knihy. Možná ale, psal-li by ji dnes, vyzněla by ještě více pesimističtěji. Jsem o tom vlastně přesvědčen. Každopádně by mě moc zajímaly názory tohoto moudrého pána. Hledače původů a smyslů věcí a dějů.... celý text

Avilion 2010, Robert Holdstock

Bohužel, alespoň pro mne veliké zklamání. Chápu, že ji autor psal víceméně sobě pro radost a v době kdy už byl nemocen, ale osobně bych byl raději, kdyby se události a děje z první knihy Lesa Mytág (která byla pro mne úžasným zážitkem, cestou do fantazie, snem o světech, které jsem také kdysi chtěl v lesích objevit) už dále nerozváděli. Každý pochopil čí byla Guiwenneth mytágo, nebyla potřeba to znovu nějak řešit. Holdstock má vůbec bohužel občas tendence dotvářet už uzavřené poenty. Stejně tak jsem byl zklamán zbořením nádherně tajemné a dvojznačné poenty z Lavondyss v následujícím románu Houbení. Vlastně se mi zdá, že v každé další knize po Lesu Kostí už se kouzlo Holdstockova světa trochu vypařovalo a mizelo. Zpátky ke knize, začíná velice zajímavě, ale děj se pak roztříští. Objeví se tam spousta postav pro děj knihy nedůležitých a rozuzlení se děje většinou pomocí soubojů, z kterých nevyjde nikdo jako vítěz. Po pravdě, je to kniha jen pro skalní Holdstockovi fanoušky, a tak je potřeba na ní pohlížet.... celý text

Výstrahy zvědavcům (25 povídek) 2014, Montague Rhodes James

Nezlobte se, ale tvrzení, že něco čeká jen a jen na nás je jako z televizní reklamy s Horstem. :-) Já o druhém svazku Jamesových spisů tak vysoké mínění nemám. Tedy, respektive, mám mínění, že to opravdu byl jen komerční tah, protože pokud by šlo jen o jeho strašidelné povídky, vešly by se totiž do jednoho svazku. Ale kdovíkoho napadlo, že je potřeba, abychom zde měli Jamesovi sebrané spisy, a tak je v knize spousta textů navíc - několik pohádek (které jsem po pár stránkách prostě přeskočil), několik náčrtů budoucích, nikdy nedokončených povídek, ale což je úplná nepochopitelnost také fragmenty povídek, mající třeba jen čtyři strany! Co s tím probůh? Nicméně na další svazek to dalo a něco to vydělá, že? Jenže jsou tam ty čtyři klasické povídky, takže kdo chce mít sbírku kompletní si to koupí. Ostatním stačí si to vypujčit v knihovně.... celý text

Vzpoura deprivantů - Nestvůry, nástroje, obrana 2011, František Koukolík

Kniha se ne filozoficky, ale z pohledu psychologie zkouší pochopit, poeticky řečeno; jak může být zároveň lidským dílem Dvořákova Novosvětská a nášlapná mina. V úvodu autoři nadhazují hypotézu občas diskutovanou ve vědeckém světě, zda-li nejsou lidé zvaní psychopati, sociopati a deprivanti lidé vedlejší genetické větve, čili není-li jejich jednání ač nelidské z jejich pohledu normální, protože je jim vrozené. Takže něco jako neandertálci svědomí? Autoři odlišuji psychopaty, sociopaty atd. od deprivantů, přičemž ty první považují za mnohem méně nebezpečné, protože jsou sice šílení, ale jejich šílenství je zřejmé, což u deprivantů vůbec nemusí být zjevné. Je to publikace, kterou nemohu mít rádi vysocí politikové a manažeři, představení ortodoxních církví, protože bez příkras a okolků odkrývá jejich taktiky ovlivňování lidí. Je to doslova příručka proti masové "hlouposti" - stačí si jen přečíst kapitoly o propagandě, absurditě, iracionalitě, které v knize patří k nejlepší a budou se vám v hlavě vynořovat jména politků současných i minulých a jejich slova a jednání bude záhy dostávat nový, jiný "smysl", než jaký se zdálo mít tehdy. To co načrtl Ernst Junger v Lesním chodci, zde je rozpracováno mnohem obšírněji. Hádám ale, že takovéto knihy nikdy nebudou číst ti šaškové, kteří na mávátkách a tričkách nosí ksichty svých oblíbených a milovaných zločinců. Také je nutné si uvědomit, že toto je příručka o obraně, kterou dostanete běžně v knihkupectvích, ale ta druhá strana - deprivantská, má také své příručky, a ty nikde neseženete, pokud se nestanete jednimi z nich. A z toho jde hrůza... Každopádně autoři se pokoušejí najít způsoby, jak odolávat, čelit těmto lidem a jejich chování. Možností není zas až tolik, nejdůležitější je hlavně kritická mysl. Takže nejen; lidé bděte!, jak provolal kdysi kdosi, ale hlavně; lidé myslete!... celý text

Hrozny hněvu 2007, John Steinbeck

Tato Steinbeckova určitě nejlepší kniha, nepočítám-li novelku O myších a lidech, je tak známá, že rozepisovat se tady o ní ani nemá smysl. Ale je to jedná z mála knih, která mi vstoupila do života už dlouho předtím, než jsem ji vůbec přečetl. A to tak: někdy v osmdesátých letech, když jsem byl školáček sotva umící číst, si ji rodiče koupili, bylo to vydání z Melantrichu s obličejm vrásčitého starce na obálce. Snad ovlivněn tímto portrétem, který ale vůbec nevypadá hrozivě, spíš naopak laskavě, jsem název knihy přečetl jako Hrozný Hněvu. A tak přišel na svět Hněvu. Pamatuji se, že jsem často jakožto dítě zvyklé si vymýšlet příběhy, přemýšlel kdo to asi ten Hněvu je a jakou roli v knize má a proč je tak hrozný. Nejčastěji jsem si ho vybavoval jako neúprosného a krutého vládce nějakého rodinného klanu. Na svůj omyl jsem přišel až po dlouhých letech. A tak úplně rozumím Ireně Douskové a jejmu Hrdému Budžesovi.... celý text

Plochozemě 2013, Edwin A. Abbott

Jsem okouzlený, pořád je co objevovat. Před lety jsem narazil na letmé zmínky o této literární kuriozitě kdesi u pana Cílka myslím. Ale nikdy mne nenapadlo, že ji budu číst. A teď vím, že se k téhle knížce zase jednou vrátím, protože je to opravdu mnohovrstevnaté dílko. Ti, kdo si rádi namáhaji mozky a svoji představivost, si užijí dosyta. A přitom kniha vůbec není náročná na čtení, je psaná dost poutavě ve stylu Guliverových cest J. Swifta. Objevíte Plochozemi, Přímkozemi, Bodozemi a pootevřete dveře i jiným zatím neznámým prostorům. A zároveň je to satirická kritika Viktoriánské Anglie a konzervatismu vůbec, lidské zaslepenosti a samolibosti. A v neposlední řadě je to také skvělá zábava.... celý text

Obchodníci s vesmírem 2005, Frederik George Pohl Jr.

Tato knížka je vlastně stará takřka jeden lidský věk - 64 let, počítám-li správně. Avšak až na nějaké technické detaily, které nemohli autoři ve své době odhadovat, si stále zachovává svěžest. Snad více než to, jak stojí v anotaci na vazbě - se znovuobnovením kapitalismu můžeme vychutnat některé nuance děje. Pokud slovo vychutnávat není v tomto případě spíše nadsázka. Ono se to sice tváří jako akční space opera, ale je kvůli tomu to napsáno nebylo a i když jsou "některé nuance" jakoby nadnesené, právě tím se zdůrazňuje jejich podobnost s praktikami v našem světě. Nu co říkáte takové krásné větě jako: "Byla vychována v hluboce morálním rodinném prostředí, kde úcta k prodeji byla nade vše." (Místo slova prodej lze dosadit třeba zisk, růst.) Anebo heslo: "Kdo nic nepotřebuje, nic nespotřebuje." Dodávám, že obyčejným "občanům" se ve vyšších společenských kruzích té doby říká prostě - konzumenti. Je to zábavná sci-fi kniha, to nelze popřít, ale její myšlenka míří výš. Je to i svého druhu varování před plundrováním planety a jisté cestě ke katastrofě, která, ale momentálně určitým lidem přináší nejen zisk, ale i body u veřejného mínění, příklady známe i od nás. Politikové, kteří tvrdí, že lidská činnost nemá na planetu vliv a nijak ji nepoškozuje, a že ekologie je jen druh terorismu omezující přirozené lidské právo podnikat a vydělávat, existují nejen ve světě Obchodníků s vesmírem.... celý text

My 1989, Jevgenij Ivanovič Zamjatin

Fantom 1996, Robert Holdstock

Opravdu zajímavá kniha s chytrou zápletkou a rozuzlením. Zaujme psychologie postav, které vystupují plasticky a jejich chování je uvěřitelné, nejsou jen bezduchými šablonami. Děj jde kupředu bez zbytečných komplikací, napětí stoupá a tak se čte jedním dechem, i když jde vysoveně o komorní příběh. Ale to je myslím součást jeho kouzla. Nečekejte ale klasickou fantasy s hrdiny a bitkami, jde opravdu spíš o psychologický román. Když se řekne Holdstockovi knihy, vybaví se mi vůně zetlelého listí, měkká bahnitá půda starého lesa. Je to takové zemité, často se zaobírá umírajíci tvory a věcmi, spíš než hrady v nich jsou chatrče. Je to dost specifická fantasy. Tentokrát Holdstock do románu zakomponoval, což mě zaujalo, jelikož to příliš nedělal i křesťanskou mytologii o Limbu, v představách chlapce kraji pravěkých mořských monster. Rád bych to viděl zfilmované.... celý text

Beskydy 2014, Ivo Netopil

Tak tato fotopublikace se mi opravdu líbila a dokázala přiblížit kouzlo Beskyd. Občas si v ní za zimních večerů listuji a jak ji prohlížím, znovu se v duchu jako kdysi toulám s krosnou na zádech těmi krásnými, místy ještě liduprázdnými horami.... celý text

Orlické hory a Podorlicko 2010, Lubomír Imlauf

Deus Irae 2010, Roger Zelazny

Deus Irae je v prvé řadě kniha, která rozšiřuje obzory vnímání Dickova světa. Díky ní pochopíte duševní cestu tohoto autora mnohem více, než třeba z oceňovaného, ale přeintelektualizovaného románu VALIS. Není to kniha, která by vás k Dickovi dovedla, taková pecka jak jsme u něj zvyklí to není, ale vypovídá třeba o Dickově humanismu, který třeba v jeho komerčnějších knihách - a to tato rozhodně není, je spíš napsaná z vnitřní potřeby (o tom svědčí dosti fakt, že vznikala okolo deseti let) - není tolik viditelný, nebo je potlačen v zájmu děje knihy. Ale nakonec, odhlédneme-li od všech nedostatků literárních, je to chytrá kniha a donutí vás se zamyslet. Například o tom, že mnoho lidí si dnes už ani neuvědomuje, že Ježíš byl jeden z posledních na tomto světě, stejně jako předloha obrazu Dea Irae. Kdyby to ti dnešní papaláši, kteří se tolik křesťanstvím ohánějí, brali v potaz, museli by vidět, jak jsou směšní.... celý text

Chůze lesem 1994, Ernst Jünger

Spisek, který zasáhne. Chůze lesem jako metafora života mimo běžná kritéria - lesní chodci prý byli lidé vyhoštění svým společenstvím, psanci, lesní lidé, nemohoucí čekat žádnou milost od lidského společenství, protože s ním nesdílejí jednotu. Odmítli její nikdy nedodržovaná pravidla a za to musí snášet trest. Ale být takto potrestán je pro Jungera i vyjádřením svobody. Svobody rozhodovat podle sebe a ne podle diktátu jiných. I když tato svoboda může znamenat tělesnou smrt. Jenže přežít za každou cenu je asi jen devíza otroků a sluhů. Těžko se o této knize mluví. Tato knížka spíše sama promlouvá. K těm kdo chtějí naslouchat, ne řvavým kampaním a mikrofonům, ale tichému hlasu, jakoby šeptaly stromy v lese.... celý text

Příběhy sběratele starožitností 2013, Montague Rhodes James

Napprostá klasika žánru. Trvalo mi to několik let, než jsem se do Jamese začetl, ale snad díky tomuto povedenému vydání jeho spisů se mi to podařilo a já v jeho povídkách objevil kouzlo, které jsem tam dříve neviděl. Nejvíce oceňuji jeho nápady, starobylé svitky, knihy jsou ještě klasika, ale takový nápad s napůl existujícím, neexistujícím 13tým pokojem, nebo rytinou postupně zjevující dávnou událost mě nadchnul. A ten rozmanitý zástup postaviček, profesorů, venkovských šlechticů, lakomců, zločinců, předpojatých soudců, dobráckých gentlemanů, uťápnutých manželů, ale hlavně rozmanitých duchů, strašidel, příšerek všeho druhu. Taky máte občas pocit, že ty pravé strašidelné příběhy zmizely s Viktoriánskou Anglií?... celý text

Zvláštní mise 2005, Clifford D. Simak

Tak já bohužel tak pozitivní hodnotitel nebudu. Moc jsem se na Simaka po dlouhé době těšil, ale druhou tak skvělou knihu jako Město už asi nikdy nenapsal. Jak psal už kolega, hodně se tu vaří, snídá, večeří, pak už mi to lezlo na nervy. Ani dialogy nebyly vždy bez vady, často tam byly úplně zbytečné věty nemající pro děj žádný význam. "Posaďme se" narhl Lansing, "na chvíli si sedněme!" "Není tu kam si sednout!" "Na podlahu," rozhodl Lansing, "sedněme si na podlahu!" Posadili se naproti sobě na tvrdou podlahu. No řekněte, z takovýchto dialogů by člověk vyrost. A že jich tam podobných bylo dost. Jenže - a to je druhá věc - to může být i vinou překladatele. Všimněte si například těch vykřičníků na koncích vět v přímé řeči. Tak to v té knize je pořád, jakoby překladateli nefungovalo tlačítko tečky, takže věty končí buď otazníkem, nebo vykřičníkem. Skoro jsem nedokázal číst, jak jsem na to fascinovaně hleděl a trápil se tou hrůzou. A to nemluvím o častém opakování různých slov ve větách jdoucích za sebou, což je ostatně z ukázky také patrné. A jak kniha postupuje jen se to horší, asi díky spěchu. Jinak až na nějaké mírné nelogičnosti a nevysvětlené události v příběhu musím ocenit zajímavou atmosféru. Podivně depresivní svět, kde sice skoro nikdo nežije, ale hospody tam fungují, tak aspoň že tak.... celý text

Pokolení starců 2010, Brian Wilson Aldiss

Docela příjemné překvapení pro mne jako čtenáře B. Aldisse. Asi jeho nejhumanističtější kniha. Žádná převratná myšlenka v ní není obsažena, ale jen ta takřka nejprostší, která nikdy nebude dosti opakována, aby se nemusela opakovat znovu - že i třeba po pádu civilizace je možné žít důstojný život pokud na světě máte koho milovat a koho mít za přítele.... celý text

Knihy krve I-III 2001, Clive Barker

Jako milovník žánru jsem nakonec musel zabrousit i k Barkerovi, ačkoliv moderní horor zas až tolik neobdivuji, hlavně pro jeho odlidštění a účinku stavícími mnohdy pouze na brutalitě. Jenže Knihy krve jsou už svým způsobem klasikou žánru, takže jsem je chtěl poznat. Přečetl jsen první dva svazky a celou dobu přemýšlel, odkud se vzala ta místy až zvrácená fantazie. A pak se mi propojila jedna asociace a čím více o ní přemýšlímm, tím jsem si jistější, že odtamtud bral Barker svoji inspiraci. Vzpoměl jsem si na obrazy svého oblíbeného Hyeronyma Bosche. A myslím, že tam to všechno je: zástupy mrtvých putujících pouští, zničenou krajinou pekla, jezdec na svini, těla složená z množství jiných těl, podivné bytosti a tvorové požírající v podzemí lidské maso, neřest lidského chtíče, prapodivné potvůrky, démoni, jejich celé zástupy. Barker nemusel nic moc vymýšlet, stačilo vybrat si výjev a napsat k němu příběh. Musím přiznat, že občas byly v knize brutální a krvavé scény až zbytečně natahované, a to přestávalo bavit a znechucovalo. Ale občas v povídkách zablesklo něco jako hlubší myšlenka - třeba sympatie a víra v ženu, jako té lpeší části lidstva, což bych u autora jeho formátu ani nečekal :-). Nebo třeba myšlenky narážející na fašismus v povídce Města v horách. Ostatně tento příběh je krutá fantazie puštěná z řetězu. Kdo by si ji mohl přečíst a pak na ni zapomenout?... celý text