juanito39
přečtené 215
Tahle země není pro starý
2020,
Cormac McCarthy
Miluju tvorbu bratrů Coenů, takže není divu, že jsem poprvé viděl jejich úžasný film. McCarthyho kniha však v ničem nezaostává a obě díla vedle sebe skvěle fungují. Je fascinující, že i ve filmu je zachovaná struktura vyprávění, a tedy i meditativní části s šerifem (ve filmu velmi pomalé sekvence). Zbytek je psán velmi úsporným stylem, kdy takto psané dialogy působí až nepřirozeně (přesto jsou často vtipné, cynické). Někteří knize vyčítají, že je nihilistická nebo, v postavě šerifa, sociálně konzervativní (údajně má jít o osobní postoj McCarthyho). Ani s jedním tvrzením nesouhlasím. Nihilistická už není z té podstaty, že postavy neodmítají jednat, ba právě naopak. Celkové vyústění lze považovat za pesimistické, nikoliv za nihilistické. První chyba, kterou můžeme udělat, je spojovat postavu šerifa s autorem. McCarthy nedává skoro žádné rozhovory, těžko tedy můžeme usuzovat, jaké jsou jeho politické názory. Ačkoliv se může zdát, že se šerif ohlíží za líbivou minulostí, nakonec zjišťujeme, že jeho touha vrátit se do mládí vychází z něčeho jiného. Mimo to není určitá idealizace minulosti u starších lidí ničím neobvyklým. Těžko knihu přesně zařadit do nějakého žánru, jelikož McCarthy záměrně pravidla porušuje. Vzniká tak vynikající dílo na pomezí thrilleru, neo-westernu. Ani vzájemné pronásledování, ani úvahy šerifa se nijak nenarušují a já už se moc těším, až si přečtu Krvavý poledník.... celý text
Prašina
2018,
Vojtěch Matocha
Zopakuji to, co zde již napsali jiní - má to skvělý námět, samotný název Prašina je výborný, má to velmi dobrou atmosféru. V čem však Prašina paradoxně nefunguje, je její zamýšlená nejsilnější stránka - akce. Matochovi se nedaří variovat akční situace, repetitivnost honiček je ke konci až nudná (postavy někdo užuž chytá za kotník, ale vždy se jim podaří uprchnout atd.). Kdosi napsal (nepamatuji si ani jméno autora, ani knihu, ve které jsem to četl), že je možné, aby autor dostal své postavy do problémů náhodou, ale není možné, aby se z problémů náhodou dostávaly. Nemusím tuto větu stoprocentně akceptovat, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to bohužel problém Prašiny. Mnoho situací se zde vyřeší tak, že jim jde jen těžko uvěřit a působí, že ani autor příliš nevěděl, jak se z nich aspoň trochu logicky vymotat (což neznamená, že postavy nemohou mít i určitou dávku štěstí). Příkladem velmi dobrého obměňování dramatických situací a jejich rozřešení může být Tolkienův Hobit. Naopak bych pochválil "romantickou" linku, která působí spíše roztomile dětinsky a má v sobě cosi z prvních lásek, než že by působila vyloženě romanticky. I když ji někteří považují za zbytečnou, mně se líbila a vzájemné napětí mezi postavami mělo další náboj. I přesto všechno věřím, že mnoho problému plyne z toho, že jde o autorovu prvotinu a v dalších dílech to může být lepší (ani tento díl není špatný, dočetl jsem ho velice rychle, zápletka je napínavá). Přál bych si méně akce (umět zpomalit, zvolnit není ostuda, ba právě naopak - nutnost!), větší budování atmosféry a mýtu Přasiny. Vždyť nabízí tak bohaté možnosti pro napínavé a strašidelné příběhy!... celý text
Mor
2017,
Albert Camus
Cizinec je, jakožto filozofická manifestace, nejznámějším Camusovým dílem. Mor je však pro mě (zatím) jeho nejlepším dílem. Jestli Camus uvažuje o románu jako o nejvyšším filozofickém žánru, právě zde dovádí svou teorii k dokonalosti. Mor, který je metaforou pro celé absurdno, zavádí postavy do situací, kterým každý vzdoruje po svém. Odcizenost jednotlivců v jednom odcizeném městě. Až mystický příběh s okouzlujícím koncem, který přesně dotváří celou myšlenku tohoto díla. To celé doprovází velmi ponurá St. James Infirmary. Srovnání se současnou situací bude sice značně neoriginální (už to zde zmínilo mnoho lidí), ale nejde se mu vyhnout. Covid naštěstí není mor, ale o to úplně nejde. I celá kniha je mnohem obecnější. Mor je jen prostředkem, jak nám něco sdělit. A zjištění, že se chováme pořád stejně (ať jde o nemoc nebo válku), je uklidňující i znepokojující zároveň.... celý text
