juanito39 komentáře u knih

Je neuvěřitelné, jak čtivá může téměř šest set stran dlouhá a dost rozměrná kniha být, aniž by ztratila něco ze své vážnosti. Tarttové bývá někdy vyčítaná vypočítává kýčovitost a využívání klišé a u jejího debutu tomu nebylo jinak. Autorka skutečně využívá klišé, naplňuje žánr a i ke kýči někdy nemá daleko (určitě se nakonec nabízí otázka, jestli text není povrchně “navoněný" stejně jako jeho hrdinové), jenže nikdy nepřekročí hranici, kdy by to bylo hloupé nebo neúnosné.

Velmi mě bavila první část knihy (mnohými označovaná jako zbytečně nudná a zdlouhavá), která je založena na objevování univerzitního světa - jeho fungování, pravidel - do kterého Richard vstupuje, i když do něj v podstatě nepatří. V druhé polovině by knize neuškodila proměnlivější dynamika, neboť se to někdy začíná nebezpečně blížit k zacyklení, přesto můžu říct, že jsem se ke knize vracel s velkou chutí a můj zájem o popisované události nikdy neochladl. Dobře napsaná působivá mlžná atmosféra plná výstředních postav, událostí, literárních citátů, alkoholu nebo drog vás vtáhne a myslím, že nepustí.

6 02.10.2023

Budu asi taky trochu v menšině, když budu nadšení spíše brzdit, byť má román v sobě mou oblíbenou kombinaci témat - historii, kulturu, politiku. Nemůžu románu vytknout čtivost vyplněnou mnohými zajímavými postřehy a úvahami, které nepůsobí kýčovitě nebo nuceně. Problematický je však můj vztah k postavám. A když jde o román, který právě na tomto vztahu stojí (podobně jako Ferrante a její Geniální přítelkyně), je to trochu problém. Vypravěč (Michel) totiž hlavní postavou vůbec není. Je jen pojítkem mezi prostředími a mezi jinými postavami, tudíž jeho vývoj je takřka nulový (ve svých 12 se chová mimořádně dospěle), což taky vede k prazvláštním vypravěčským švům, ke kterým dochází přibližně ve třetině knihy, abych od nich bylo opět v klidu upuštěno.

Rozhodně to není špatný román, přečetl jsem ho s chutí, ale vlastně nevím, co mi z něj nakonec zbylo

5 17.09.2023

Jak sám Musil tvrdil, jde o román ideje. Už tady můžeme vypozorovat styl, díky kterému se stane tak slavný. Děj ustupuje rozšafnému esejismu, který míří do světa idejí i do nitra člověka. Postupem času se kniha začala číst také jako psychologická analýza a předpověď hrůz dvacátého století, zejména nacismu (kniha poprvé vyšla v roce 1906).

Zmatky chovance Törlesse mě skutečně motivovaly, abych se někdy v budoucnu pustil do Muže bez vlastností. Některé pasáže jsou tak strhujícím a přesným introspektivním popisem, že něco takového čtete málokdy. Jasně, někdy se v tom množství vzletných souvětí ztratíte, ale stojí to za to

4 17.09.2023

V Pohřbeném obrovi se nobelista Ishiguro opět zabývá svým odvěkým tématem - pamětí. Je zapomnění prokletím nebo jediným způsobem, jak spolu dokážeme žít? Ishiguro si tuto otázku pokládá nejen ve vztahu k postarším manželům, ale také k civilizaci jako celku. Odpověď však zůstává na nás.

Právě mlha zapomnění z velké části utváří dynamiku fikčního světa, neboť neustále objevujeme jeho pravidla i historii, přičemž jedno i druhé může být brzy zase zpochybněno. Právě vypravěčská nejednoznačnost a žánrová neuchopitelnost vytváří z Pohřbeného obra skutečně zvláštní dílo. Neměl jsem úplně čas číst, a tak jsem se do románu opětovně vpravoval docela těžko. Na mnoha místech na mě však vystoupil Ishigurův největší um - schopnost vyprávět o velkých tématech jen pomocí malých posunů, bez velké dramatičnosti, přesto s mimořádnou silou.

13 17.09.2023

Saturnovy prstence jsou zvláštní kombinací cestopisu, asociativních vzpomínek, faktografie a také rozsáhlé eseje. Sebald lehce přechází mezi tématy, z přítomnosti do minulosti, navíc vše je prodchnuto zvláštní melancholií. Sebald se vrací k různým historickým událostem a epochám - od úpadku výroby hedvábí (má nejoblíbenější část), přes krvavou kolonizaci Konga až po bombardování Německa spojeneckými vojsky.

Jestliže jsem četl Kouzelný vrch, který lze označit za román konce, tak Saturnovy prstence na něj plynule navázaly. Téma pomíjivosti, zániku nebo ničení je totiž Sebaldovi velmi blízké. Pokud se na postupy knihy naladíte, věřím, že vás může zaujmout.

3 17.09.2023

Předminulý rok mě nadchl obrovský román Rozhovor u Katedrály. A nadšení z Tetičky Julie a zneuznaného génia není menší, ačkoliv je to román v lecčem jiný. Jestliže takřka modernistický Rozhovor experimentoval s prolínáním vypravěčských, časových a prostorových rovin, Tetička Julie je román hravý, svěží. Už jen začátek úvodního citátu Píši. Píši, že píši. je láskyplným vyznáním k vyprávění příběhů.

Vargas Llosa se při psaní inspiroval právě rozhlasovými pořady a seriály, jejichž postupy na jedné straně paroduje a podvrací, na druhé straně k nim chová obdiv pro jejich vypravěčskou schopnost zaujmout a udržet velké množství posluchačů. Pracuje s klišé, nadsazenými situacemi a emocemi po vzoru telenovel a soup oper. Někdy je mírně ironicky komentuje, někdy se pomocí nich noří do víru těžko uvěřitelných mezilidských dramat - v Camachových pořadech, ale i v životě Maria.

Pokud si na Rozhovor zatím netroufáte, věřím, že Tetička pro vás může být dobrým začátkem do díla tohoto peruánského držitele Nobelovy ceny

5 17.09.2023

Třetí kniha od Fukse, kterou jsem četl a potřetí jsem nadšený. Psychologický příběh je ozvláštněn detektivním rámcem, ale je potřeba zmínit, že detektivka to není (byť je pachatel odhalen). Mnohem více je totiž pozornost zaměřena na pokřivené vztahy, nejednoznačnost dobra a zla, zločinu a trestu. Vyšetřování je dost často nejasné a nevysvětlené a velmi podobně můžeme hodnotit i samotné postavy a svět, který obývají (např. se nikdy nedozvíme kde a kdy se příběh odehrává). Vše se totiž odehrává v jakési mlze, máte pocit jako by se svět rozpíjel nebo byl zasypáván vrstvou sněhu. Hranice reality, snu, výstřednosti, šílenství, ale také přísné racionality (v postavě kriminálního rady) není příliš výrazná.

Fuks psal skutečně knihy světového formátu. Přestože Příběh kriminálního rady nepatří mezi jeho nejznámější knihy, je to mistrovské dílo. Nabízí nám napětí, výstřednost, obludnost, ale také touhu po pochopení a humanismu. Kniha zaujme samozřejmě i Fuksovým stylem, který je plný opakování a variací a je podobně výstřední jako to, co se v knize odehrává

9 17.09.2023

Denemarková sype kila soli do historických ran a pro někoho možná až provokativně otevírá nepříjemné poválečné příběhy. Denemarková je známá svými jasnými názory a stanovisky a je pravda, že jsem se po několika stranách trochu bál, že dostanu knihu - tezi. A to nemám rád. Naštěstí se to ale v průběhu změní.

Denemarková psát umí. Její styl, když si zvyknete, je vtahující. Určitě se nabízí otázka, jestli někdy není až příliš ornamentální, přičemž to vyprávěné tak ustoupí do pozadí, ale jelikož předkládá silný příběh, nemám pocit, že bych s postavami někdy výrazněji ztratil kontakt.

Jedna z nejoceňovanějších českých porevolučních knih určitě stojí za přečtení. Příjemné čtení to není, ale dobré ano - byť pochopení mám, v tomto případě, pro různorodé hodnocení a pocity.

7 17.09.2023

Jak pravil Friedrich Schiller, od dob osvícenství dochází k takzvanému odkouzlení světa. Věda přebírá hlavní roli ve vykládání jevů, náboženství a pověry ustupují do pozadí. Za pár století se lidstvu podařilo udělat obrovský pokrok - vyléčit mnohé nemoci, překonat dlouhé vzdálenosti pomocí dopravních prostředků, letět do vesmíru. Ale nepřibližujeme se také díky vědě vlastnímu zániku?

Benjamín Labatut kombinuje fakta s fikcí, aby vyprávěl příběhy několika vědců a jejich objevů. Poukazuje na paradoxy, které věda nabízí, když jedním objevem můžete milióny lidí zachránit, abyste jím jiné milióny po letech zavraždili. Vědecký svět tak neustále musí žít s vědomím, že to, co je dnes záchranou, může být zítra zkázou. A tuto tíhu, tuto strašlivou závrať, ne každý vydrží.

Kniha nabízí mnoho zajímavých souvislostí, vytváří pozoruhodné paralely, které nejsou na první pohled zřejmé. Bohužel však po určité době přestane překvapovat, uplatňuje stále stejné vzorce a vy už často vlastně víte, k čemu autor směřuje, což je při ne příliš rozsáhlé knize škoda. Příběhy vědců jsou sice v něčem zajímavé, ale nejsou zajímavé natolik, aby utáhly neměnnou, dopředu známou významovou premisu - věda nás může zachránit i zničit. Postupem času vás tak sbírka zajímavostí (někdy až trochu bulvárních) přestane bavit.

2 17.09.2023

Takřka měsíc jsem strávil s 800 stran dlouhou knihou německého klasika Thomase Manna. Vzal jsem ji spíš impulzivně, protože jsem ji chtěl hlavně porovnat s novým románem Olgy Tokarczukové, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl.

Mann v jednom dopise napsal, že píše romány konce. Staré končí, nové přichází. Ale co je tím novým? Kouzelný vrch je románem idejí (různé myšlenkové směry zastupují hlavně dva pacienti - radikální jezuita a liberál), které mají vtrhnout na jeviště dějin. Přes hustou filozofickou vrstvu však prostupují také nádherné a citlivé emoční pasáže nebo jemná ironie.

Román je také pozoruhodný tím, jak se na jednu stranu drží některých postupů románu devatenáctého století, na stranu druhou do něj vstupují i postupy modernistické (obsáhlé reflexe vnímání času, reflexe vyprávění apod.).

Kouzelný vrch mě dostal ve všech směrech. Byl jsem ním doslova omráčen - intelektuálně i emočně. Nebude to pro každého, ale věřím, že kdo si ho přečte, nebude litovat.

10 17.09.2023

Překračovaní hranic - skutečných i těch metaforických - toť téma druhého dílu tzv. Hraniční trilogie.

Nebudeme si nic nalhávat, není to lehká četba. Věčné, únavné putování z místa na místo bez většího úspěchu prolínající se s dlouhými filozofickými úvahami nad lidským údělem vyžaduje značnou dávku čtenářské trpělivosti a i mě to leckdy - přiznávám - až iritovalo. Jenže když si na to vyhradíte čas, ponoříte se do McCarthyho poetiky, dostane se vám velkého příběhu o samotě, ztrátě a (bez)naději s mnohými pohlcujícími pasážemi.

Jedná se o coming-of-age příběh (kdybych měl použít moderních termínů), jenže napsaný McCarthym. Obsahuje tak všechna témata, která můžeme znát z mnohých jeho románů - zánik starého světa (a čím tenhle svět vlastně byl?) a nástup modernity, cesta za poznáním, úvahy o Bohu, smrtelnosti nebo násilí. Dojde na archetypální souboj instinktů s vlčicí i na druhou světovou válku. Na bylinářky i na moderní lékaře jezdící v autech. A dojde také na mnohé ztracené iluze.

Byl to boj, ale stálo to za to. Těším se na zakončení!

4 16.09.2023

Ano, Havířovina je čtivá, má drajv, cynismus vypravěčky umí pobavit a je často skutečně povedený, byť někdy jeho čtenářská vděčnost odvádí autorku od toho, co chce vlastně vyprávět a zbytečné věty tak zahlcují text, ale... Zhruba v polovině už tak relativně krátké knihy čtenář vlastně prokoukne, že se tam nic moc nestane, a ani styl se nijak neposune. Hlavní postava pořád jenom někam chodí, získává informace, které ji daní lidé z různých (ne)důvodů předtím zatajili a tím je nám celá "záhada" vlastně ozřejmena. Je pravda, že závěrečná odhalení jsou docela překvapivá, ale ve chvíli, kdy nemáte k postávám žádný vztah a jejich jména si skoro ani nepamatujete, protože text v ich-formě neustále strhává pozornost k vypravěčce (stejně jako zmíněný cynismus a věčné stěžování si), je jasné, že to nefunguje. A to se ani nechci rozepisovat o romantických scénách s truhlářem, který podle popisů vypadá jako z reklamy na Mrože nebo z filmu pro dospělé, což mě víc rozesmávalo než cokoli jiného. A i jeho funkce pro stavbu příběhu a formování hlavní postavy je dost pochybná.

Je to všechno škoda, protože Havířovina má dobré momenty, jen prostě nenabízí nic, co už bychom nečetli nebo neviděli jinde. V takovém případě by musela překvapit něčím jiným - a to bohužel nedělá.

6 22.03.2023

Babička je mimořádné dílo, které se v poslední době bohužel stalo zástupným symbolem maturitní četby. Skoro v každém rozhovoru, který se maturitní četby týká, se Babička vyskytuje. Často o ní mluví lidé, kteří ji nikdy nečetli, ale už se pro ně stala již zmiňovaným symbolem. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že se stalo mezi čtenáři módou Babičku zavrhovat.
Přitom si vlastně nevybavuju, že by mi za celá studia Babičku ve škole někdo nutil. Byla jednou z možností, stejně jako množství jiných knih. Jistě, může jít o mou generalizaci, přesto je škoda, že ve veřejném prostoru (ale i v té škole) málokdo najde odvahu, aby se na text Babičky podíval s chutí a se snahou lidem představit tento text jako kompozičně promyšlený a moderní. Když totiž člověk pozná literární, filozofický i historický kontext, vyvstane mu před očima text silný, autorsky přímo jedinečný.

Obzvláště doporučuju k přečtení zevrubný doslov v edici Česká knižnice, který osvětlí mnohé nejasnosti a vyvrátí ledasjaké legendy, které se s Babičkou pojí (například ta, že jde o bezprostřední reakci na smrt syna apod.).

25 19.02.2023

Šelma je pozoruhodná hned z několika důvodů – jednak se v ní mísí různé tradice detektivního žánrů, přičemž není možné jasně říct (aspoň ne po prvním přečtení), která z nich převládá, jednak se autorovi podařilo vypořádat s nešvary předchozího románu Slyšet jeleny zpívat.

Šmehlík se přiznaně inspiruje severskými a politickými thrillery, aby někdy přecházel až do procedurálního dramatu, kdy je sbírání, porovnávání a ověřování informací důležitější než "superhrdinské" schopnosti vyšetřovatelů (což by opět více odpovídalo těm thrillerům). Za ocenění stojí především to, že se mu i při tak velkém rozsahu, velkém množství postav a prostředí román nerozpadl do několika hrubě pospojovaných krimi epizod. Jedině na konci román možná trochu trpí nutností a touhou všechny linie protnout a uzavřít.

Na rozdíl od Jelenů zde nemáme stejně důležitý kolektiv vyšetřovatelů, ale jednu vyšetřovatelku, která je (ne)podporována rozmanitým množstvím vyšetřovatelů. I tato volba se jeví jako šťastná a funkční, jelikož nás dopředu žene nejen touha odhalovat svět detektivního případu, ale také touha objevovat vnitřní i vnější svět záhadné a odtažité vyšetřovatelky. Jak se dnes říká, dává nám to možnost se na ni "napojit" a zároveň se tak otevírá možnost pracovat s jejím životním příběhem v dalších dílech série.

Jsem zvědav, kam se bude příběh vyvíjet a rád si další díly přečtu. Pro příznivce české literatury a detektivek zřejmě povinnost.

5 30.10.2022

Mimořádně podnětná publikace, která ohromuje jednak svou systematičností, jednak zázemím, na kterém je budován výklad. I přes teoretický úvod (jemuž se však nejde vyhnout, neboť je podkladem pro další výklad), kterého by se někdo mohl zaleknout, jde o knihu, která je schopna na příkladech známých seriálů nejen ozřejmit fungování seriálového vyprávění, ale také navrhnout jeho obecnou systematizaci, přičemž máloco - aspoň v oblasti zájmu, který si Douglas zvolil - zůstavá jen tak viset ve vzduchu. Potěšení číst!

26.09.2022

Agatha Christie je v mnoha ohledech fascinující. Ve Smrti na Nilu v první polovině knihy (vražda se stane až tak na straně 150) vybuduje síť vztahů ve specifickém prostředím mezi velkým množstvím postav, pečlivě je postaví na svá místa, aby mohla v druhé polovině knihy nasadit takové tempo, že se zastaví až na konci. Je proto důležité zdůraznit, že "pomalejší" první část je funkční! Bez ní by nebylo možné dosáhnout efektu, který přichází v druhé části knihy...

Je až neuvěřitelné, jak umí Christie na každé straně vytvářet další a další podezřelé, nutí čtenáře k různým teoriím, aby je na další straně okamžitě znehodnotila (a pak se k nim zase vrátila). A i když tomu přijdete brzy na kloub (stejně jako já), stejně budete s napětím čekat na to “jak”. Navíc je velmi efektní (a z hlediska působení na čtenáře i efektivní) její oddalování důležitých sdělení a informací, které čtenář tuší, ale stále je nedostává…

11 07.03.2022

Styl Virginie Woolfové by jistě šel přirovnat k impresionismu - text se vás dotýká, cítíte ho, slyšíte ho, vidíte ho, aby vám za okamžik zmizel jako mlha nad mořem, a aby se vyjevilo zase něco dalšího. Na druhou stranu by byla škoda Woolfovou svazovat jasně definovanými a známými pojmy. Je totiž jako většina velkých umělců především “svá”. A přestože musím říct, že její styl spíše obdivuju, než že bych ho měl úplně rád, dílem K majáku mě dostala! Kontrapunktické prolínání vnitřních pocitů a dojmů s vnějšími jevy, zkoumání hranice mezilidské komunikace a vztahů, ale také silné pouto k různorodým postavám, které prožívají své životy, sny, nenaplněné cíle i touhy… A když u vám nezbývá žádná jistota, chcete pevný bod, stačí vyhlédnout z okna, stačí se podívat na maják, který stojí stále na svém místě a rytmickými pohyby světla nezúčastněně sleduje vše kolem sebe.

8 07.03.2022

Působivý román, který se díky vypravěčské dravosti, syrovosti (ne však samoúčelné) a ironii vyhýbá lacinému sentimentu, idealizaci nebo moralizování. To však neznamená, že by o ničem nevypovídal... Havel v doslovu pronikavě interpretuje závěr románu jako nenápadný přesun od tragikomického příběhu jednoho českého emigranta a jeho rodiny k obecné výpovědi o člověku, který se potlouká společností (společnostmi), které nerozumí a která nerozumí jemu. Po dočtení zůstává pachuť; pachuť ztracených iluzí...

7 06.03.2022

Relativně neobjevný, neoriginální příběh rodinných sporů je ozvláštněn způsobem vyprávění, kdy dvě časové linie ("současnost" vyprávěná retrospektivně a "minulost" vyprávěná chronologicky) pomocí krátkých a svižných kapitol míří ke vzájemnému střetnutí.
V souvislosti s touto knihou se však nejvíce zřejmě bude mluvit o závěrečné pointě. Věřím, že ve většině případů pochvalně... Já ale musím nesouhlasit. Ano, je to šok, ale nemůžu si pomoct, podle mě také kalkul, který má jen a pouze šokovat. Proč si myslím, že je závěr záměrně šokující? Subjektivizaci vyprávění do té doby totiž nic nenahrává. To znamená, že nebyl jiný důvod, že nám byla taková situace utajena než snaha napsat efektní (pro mě však o to méně efektivní) konec ...

4 18.01.2022

Chtěl bych mít tolik sebevědomí jako Dan Simmons.

Hyperion je vypravěčsky nesmírně ambiciózní román, který jde do šířky a hloubky tak, že jediná chyba by znamenala zhroucení celého systému. Je vlastně hrozně zábavné sledovat šest příběhů, kdy je každý jiný (a s ním i způsob vyprávění), ale jsou spojeny rámcovým příběhem. I když to překypuje literárními odkazy (včetně samotné struktury knihy), paradoxně to v podstatě nikdy nesklouzne k samoúčelnosti. Největší potěšení však pociťuju z toho, jakým způsobem se Simmonsovi daří vyprávět "velké dějiny" a niterné příběhy jednotlivých poutníků.

Simmonsi, ten cliffhanger na konci? Pěkně umíš nalákat na další knihu... :-)

Nejvyšší hodnocení si zatím odkládám, protože věřím, že tahle kniha bude fungovat v celku ještě lépe. V případě, že není Simmons grafoman. Čímž si, kvůli rozsahu jeho knih, úplně jistý nejsem... :-)

5 08.11.2021