Klajnik
přečtené 208
Spolčení hlupců
1995,
John Kennedy Toole
Představuji si, jak se mě kamarád táže: "Jaká je dle tebe nejlepší literární postava?" a poté, co odvětím, že jím je Ignácius J. Reilly, se oba zasmějem. Tlustej intelektuál s doktorátem, jenž není schopnej žít důstojnej život a přesto je schopnej se neustále zaštiťovat svrchovaností své intelektuální úrovně. Ignácius se nechává vyživovat svou matkou, protože on sám je determinován svým neblahým fyzickým stavem a předurčen větším cílům než je průměrné chození do práce. Píše knihu (spíše nesouvislé pojednání) o tom, jak svět jenom morálně hnije a to zhruba od doby středověku. V příběhu vystupuje několik různě ztřeštěných postav, z nichž každá je chytrá jako rádio, ačkoliv jsou to jen variace hlupců. Jejich životy se protkáváj ve více či méně humoricko-satirických situacích. Já mám slabost, pro atypické chyraktery a solidní prozaickej sloh, takže jsem se bavil, ale nevěděl jsem, jak si tento román, vyložit/interpretovat. To tenkrát jistě nevěděli ani vydavatelé a Toole byl odmítán. Já bych takovou chybu neudělal, protože román je to čtivej, zábavnej a dostatečně jinej, aby si mezi lidmi našel zalíbení. Přesto se objeví tací, kteří Spolčení hlupců odhodí kvůli nesympatičnosti postav. Je pravdou, že Toole netlačil na grotesknost tak moc, jak by jistě mohl. Román si totiž stále zachovál míru opravdovosti, v níž lze najít východisko. Když ignácius v převleku piráta prodává párky na ulici šedesátých let přístavního města New Oreals, tak je člověku evokována jistá karikaturní verze moderního piráta, kterým J. Reilly vskutku je a mě vyloženě bavilo, jak ten tlustý imbecil svým pokrouceným povýšeneckým smyšlením vše převrací ku svému pohodlí. Román byl vydán až po 11 letech a dnes jsme schopni zpětně reflektovat šedesátky. Román vypovídá o roztříštěnosti doby, období flámu tehdejší Ameriky. Byl to vyostřelý konflikt způsobů života, společenských norem, morálním kódů i obecných světonázorů. V každé oblasti kulturního života byly staré idee zpochybňovány a doba sama o sobě byla schopnější ve zpochybňování starých zásad než ve vytváření nových. Ukazuje to svět poznamenáných bláznivých individuí a já byl jenom rád, že mi próza zábavnou cestou přiblížila jednu z tragikomických skutečností šedesátých let.... celý text
Jméno růže
2005,
Umberto Eco
Čtivé a velmi informativně pestré. Bohužel je to obsahově plné středověké teologie, takže dílo nepadlo na úrodnou půdu. Věřím však, že jiné Ecovi knihy mi sednou a já se na ně těším, protože jsem přesvědčen, že tenhle chlapík psát umí.... celý text
Nesmrtelnost
2000,
Milan Kundera
Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky. Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.... celý text
Básně sebrané
2010,
J. H. Krchovský (p)
Obtěžuje mě číst stovky stran nudy, ale tohle jsem přelouskal, protože mi to pučila přítelkyně s tim, že by se mi to mohlo líbit. Pár básníček pobavilo, ale 99% z nich jsem přečetl bez špetky emočního pozdvižení. Báseň, o které po dočtení nezpozoruji vzrůst zájmu, pobavení nebo nedetekuji žádnou výpovědní hodnotu, považuji za zbytečnou sra*ku. Krchovský se baví nad svou vlastní mrzkostí. Někdy se mu to podaří a pobaví i mě, ale většinou jsem byl tou jeho pózou a variováním už jím řečeného (mnohdy i líp) znuděn. Aby sbírka uspěla jako dílo, musí mít větší výpovědní rozsah a kadence kvality musí být vyšší.... celý text
Hlava 22
2016,
Joseph Heller
Častokrát jsem na pomezí válečné tématiky narazil na problém univerzality jednotlivých vojáků, což přirozeně jde proti zábavnosti. proto jsem byl velmi potěšen Hellerovou schopností vtisknout každé své postavě vlastní osobnost. (ba co víc - živoucnost) navzdory prostředí armády. Ono však není vhodné říci "navzdory", protože Hellerovi nebylo prostředí jeho knihy překážkou. On ho naopak dokonale odrazil na všech charakterech všech postav, z nichž se k tomu každá staví svým vlastním způsobem. překvapilo mě fázování narativu. Ten nemá jednotnou postoupnost, ale je vyprávěn a doplňován dílčímy příběhy postav, které rámují jednotlivé kapitoly. bylo nanejvýš dobré rozhodnout se pro tento přístup. Hlava 22 je o absurditě války. Heller zde však šije do vlastních řad, do vlastní armády (jejích vnitřího systému), jejich vojáků, důstojníků a generálů a dělá to bravůrně. Kniha evokuje představu železné válečné mašinérie, která se nezastavitelně sune kupředu a se kterou se individuum jen těžko může vypořádat. Ačkoliv je McMurphyho boj jedince proti systému sevřenější, tak mě více bavila Hlava XXII, který tento aspekt skrz Yossariana zahrnuje též. Tato kniha je však plnější, víc se toho v ní děje, je zábavná, absurdní a plná. Několikrát jsem se během ní musel nahlas řechtat. Úryvek z kapitoly 21: Když skončil, opřel se pohodlně o opěradlo křesla, neobyčejně spokojen sám se sebou, jak pohotově podnikl příslušné kroky, aby vyřešil tuto váţnou kritickou situaci. Yossarian — stačilo mu podívat se na to jméno a už se celý otřásl hnusem. Těch „es“ je v tom jméně nějak moc. Syčí to z něho přímo satansky. Zní tak nesspolehlivě, buřičssky, susspektně, připomíná slova jako fašismus nebo dokonce socialismus či komunismus. Je to podezřelé, cizácké, nevkusné jméno, které nemůže budit důvěru. Nemá nic společného s takovými čistými, svěžími, poctivými americkými jmény jako Cathcart, Peckem či Dreedle. Postupem času mi však přišlo, že jistá beznaděj a tragika vřevází komiku na miskách vah na svou stranu. Od poloviny knihy jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že dění v knize není jenom vtipné, nýbřž i pěkně vykurvené.... celý text
Vyhoďme ho z kola ven
2010,
Ken Kesey
Potřeboval jsem nějakej pořádnej román, kterej mě posadí na prdel a tuhle knihu jsem si koupil asi 3 roku nazpátek. Stále na mě čumělo to oranžový vydání, vyšší než zbytek knih v mojí knihovně a konečně jsem se do toho pustil. Film jsem viděl a nijak zvlášť se mi nelíbil. Přišlo mi, že je toho v něm málo a doufal jsem, že kniha mi nabídne víc. Víc mi rozhodně nabídla. Kdyby se Forman držel víc předlohy, tak bych jeho film rád měl (ono by to ale chtělo i jinýho režiséra). Na druhou stranu mi ta kniha strhující nepřišla a nemyslím si, že to bylo tím, že jsem cca věděl, jak McMurphy skončí. Mám představu proč mi to nesedlo, ale je to opravdu těžké rozklíčovat, protože kniha má skvělý sloh, má myšlenky i živelného hrdinu. To snad není dost? Uvědomuji si, že jde o boj jednotlivce proti systému, ale přitom mě to handrkování Macka a Velký Sestry o přízeň pár slabochů moc nebavilo. Indián Bromden zvyšoval můj zájem, když mluvil o tom, jak kombajn zničil jeho otce nebo o té mlze. Přemýšlel jsem, jestli jde jenom o vypravěčovu metaforu a nebo PTSD z války, kde používal stroj na mlžnou clonu. Náčelník pronese, že stoj je ukryt ve ventilaci a Velká Sestra ho zapíná, aby nebylo co vidět a McMurphy dělá, že si toho nevšímá a doktor si tře sklíčka brejlí, jakoby neviděl kvůli tomu, že je má zamlžený. Mohlo by jít o nespolehlivého vypravěče, ale více se s tím nepracuje. McMurphyho jednání lze vnímat jako snahu o zachování vlastní svobody a uchování sám sebe navzdory nepohodlí. To je taky zajímavé. On sám je takovej správnej dobrák, kterého sežehla jeho živelná povaha. Možná bych si ho oblíbil víc, kdybych viděl více ho hloubky jeho smýšlení. Tu měl Kesey ale svázaný ruce, protože vše psal z pohledu náčelníka, který sice dokázal vystihnout spoustu věcí (a skrz něj i Kesey, který se však jistými cestami se vydat nemohl. Přesto s rozehranými karty hrál asi nejlépe jak mohl). Myslím, že jsem si McMurphyho neoblíbil, protože mi nesedělo to jeho rádio naladěné jen na jednu frekvenci a nebral varování, zbytečně zahodil svůj život, ačkoliv to, co udělal sestře bylo zajímavé. Velká Sestra Radcliffová byla pěkně manipulativní svině. Připomínala mi pár ředitelek ze škol, na která jsem chodil. Lze jí vnímat jako snahu systému přistřihnout křídla individuím. Harding mi byl nejsympatičtější. Oproti Murphymu velmi vzdělaný, ale taky slabý. Ten bohužel nedostal moc prostoru. Jen občas náčelník zaslechl, jak s někým promlouvá. Opravdu nevím, proč se mi nelíbila tahle hra. Možná proto, že jednotlivé karty se mi moc nezamlouvaly. Možná proto, že jisté vztahy měli slabý build up a v závěru se vše jenom tak přeletělo a nic se mě citově nedotklo. Přečetl jsem to, ale nijak jsem si to neužil. Vzpomínám na Neviditelnýho od Havlíčka, kde protagonista taky vede boje, ale jednotlivé karty jsou zajímavější a lépe do sebe zapadají. Švajcar je vykalkulovaný zmrd, jeho souboje s jinými postavami v domě Hajnů jsou vedeny na intelektuální rovině a u Švajcara jsem si narozdíl od McMurphyho myslel, že opravdu chce vyhrát. Celé to šlo víc do hloubky, bylo to procítěnější a tím to vydolalo i více citu ve čtenáři. Navíc to mělo i lepší narativ na úrovni zvratů a gradace. jazykově je to srovnatelné, ačkoliv mě osobně Havlíčkova stylistika bavila víc. Myslím, že ty knihy jsou si v jistém základu boje někoho proti někomu na relativně komorní ploše podobné, ale Neviditelný ode mě dostal 5/5, rpotože Havlíčkova hra byla mnohem působivější a více strhující. Tohle jsem mohl přestat číst kdykoliv. (Je to docela náročné rozklíčovat proč se mě to nedotklo, páč kniha to není přeci špatná. Myslím si, že neměla potenciál mě uspokojit kvůli tomu, jaká na mnoha úrovních je. Zkrátka si myslím, že jsou napsané lepší postavy, lépe zpracované myšlenky zakomponované do působivějšího děje...)... celý text
Strach a svrab v Las Vegas
2006,
Hunter Stockton Thompson
Rychle vytřískat co se dá z něčeho, co se už chýlí ke konci. Promluvy ke ztroskotání kultury květin a zlomení se vlny, která se zprvu zdála být nezlomná, mi přišli nejzajímavější. Kámoš mě docela zaujmul tím, jak protagonista v knize vezme nějakej časák z regálu a přečte si článek, ve kterém si nějakej sjetej týpek vydloubal oči. Říkal jsem si, že Thompson chtěl mluvit o drogách a navlíká takhle nejrůznější promluvy na bizarní příběh. Ve finále je to spíše rychlá storka o žurnalistovi, jenž má psát reportáže v Las Vegas, které ale nenapíše, páč se radši sjíždí se svým právníkem (který snad ani neměl osobnost). Bohužel málo groteskní, ačkoliv se autor snaží o dramatizování pro zábavností účely. Napsat ale, že na LSD vidíš místo lidí ještěry, mi přijde jako fantazie někoho, kdo nemá vůbec představu o tom, jak fungujou fantastika. To H.S.T. určitě má, tak nevím, proč... Přišlo mi to málo zábavné i málo podmětné, ale docela dobrý, jestliže se takhle Thompson utrhl. Má pravdu, že je to k neuvěření. Filmová adaptace je dost věrná - ačkoliv ke konci ztrácí dech, tak ale baví grimasy Deppa. Taky 3/5.... celý text
Samota
2015,
Hubert Klimko-Dobrzaniecki
Sto třiceti stránkový monolog muže, který nemá rád jiné lidi a nejradši by byl od nich distancován. Ačkoliv se Stressmeyer může starat jenom o vlastní pohodlí a má čas celé dopoledne přemýšlet o tom, co si dá dobrého k obědu, tak jeho odpor vůči vegetariánům, Židům, hrubým taxikářům, Jugolidem, co grilují za každého ročního období, pejskařům, co utírají prdelku svýmu pejsku heřmánkovým kapesníkem jsem chápal a dokonce jsem s tím odporem sympatizoval. Bruno Stressmeyer má pravdu, ačkoliv sám není žádným ideálem. Kniha je to však poměrně samoúčelná a jednoduchá. Baví, ale to je tak všechno. Více asi ani nelze, když vypravěčem je někdo, kdo nechce být úplně zdraví, ale docela nemocný, protože kdyby mu zbývalo jen 10 let, tak by to bylo dobré. S deseti lety by věděl, co si počít.... celý text