Klajnik přečtené 214

Mlčení jehňátek 2011, Thomas Harris

Obrana Sokrata 1942, Platón

Platónovy dialogy mám rád a osobnost Sokrata dokáže být vzorovou. Mě osobně i velmi baví. Zde například poučuje své soudce (ba co víc, nepřímo z nich všech udělal kokoty) s takovou grácií, že mu nelze nefandit. Je ostudou starověkého řecka, že toho muže odsoudili. Taky je to příklad toho, jak spolčení hlupců vzalo život hodnotnější nad ony všechny. A lidé od té doby nijak nezmoudřeli. Pan Sokrates by to s námi měl těžké i dnes.... celý text

Něžní barbaři 1981, Bohumil Hrabal

Trefilo se mi to do vkusu svým pivním frajerstvím, postavami i hospodskými kulisami. Je to taková hříčka české literatury. Pasáže s Bondym mě rozesmívali, ačkoliv on sám tvrdil, že to, co o něm Hrabal psal, je smyšlené a jen minimum má co dočinění s pravdou. Přitom je to něco, na co má jistě každý umělec právo. Upravit skutečnost tak, aby lépe zapadla do uměleckého záměru. /+... celý text

Obratník Raka 1991, Henry Miller

Teď jsem dočetl Obratník Raka. Zanechalo mě to docela chladným, což mi velmi kontrastuje s tím povykem, který kniha vyvolala a jaké přízviska si drží. Ve filmu Martina Scorsese, After Hours (1/5) z roku 1985 je o románu proneseno: "To není kniha. Je to věčná urážka. plivanec do tváře umění. Rána zasazená pravdě, kráse i Bohu..." Takže jsem trochu brouzdal v kontextu. Miller prostě psal o živote bez příkras. Psal o něm tak, jak ho zná, tak jak ho žije. Američan, co neměl ani vyndru. Využívající přízně všemožných podivínů, kteří ho jsou ochotni pozvat na večeři. Inteligentní, ale unášející se pudy. Sex je v literatuře vítán, ale tohle není žádná pornografie. Vlastně bych řekl, že je ho tu málo a autor se v těch scénách ani moc nerýpe. Většinou je odstřelí dvěma větama. Mě baví to pomyšlení, že Obratník Raka vypovídá o morální šedi. Nejsou mantinely slušnosti, žádné "to se nedělá". Dělat se to může, když se naskytne příležitost. Proč by Miller neměl třeba okrást ženskou, které zrovna zaplatil za sex, když se naskytne příležitost učinit tak nezpozorován? Tato vykroucenost je mnoha lidem blízká. Je to ve světě přítomné. Upjatá společnost žijící v nějaké načančané iluzi byla strašně popuzena. Asi i tím, že člověk, který v nic moc nevěří, je vlastně docela štastnej. Jistě došlo ke střesu idejí a světonázorů. Ať už ale mám o kontextu sebevětší ponětí, tak to nic nezměí na tom, jaké potěšení z díla mám dnes. Obratník Raka je takové roztříštěné pásmo. Jen výjímečně v tom plynoucím textu byl odstavec nebo pár stránek, které mne vytrhly z nudy. Většinou šlo o nějakou situaci, v níž účinkují Millerovi potřeštění přátelé. Častokrát jsem však přestával vnímat a musel jsem opakovaně uvádět mozek do provozu a nutit se pokračovat, jak mě text nudil.... celý text

Totální rauš – Drogy ve třetí říši 2016, Norman Ohler

Ohler skvěle doplnil historickou skutečnost, o které se tak podrobně zatím nemluvilo. Je to neuvěřitelné a přitom tomu lze tak snadno uvěřit, prootže to do už známých skutečností pěkně zapadá. Pro mě jako velkého fanouška drog to navíc byla slušná jízda. Hrozně rád bych to i viděl zfilmované jako takovou faktickou drogovou grotesku. Párnem sjetej Wermacht dobývající křížem krážem Francii. Ano, blesková válka stála na amfetaminu. Já myslel, že jim elán dodal nacionalismus, ale nikoli. Byl to pervitin - ten zázračný všelék, který udrží člověka svěžího. Obecně je známo, že člověk na perníku dělá věci rychleji, ale méně přesně. Hitler pak jako těžkej narkoman ujíždějící na eukodalu (krom jiného). Adolfův osobní lékař Theodor Morell svého pacienta číslo jedna dopoval zvířečími steroidy, vitamíny i tvrdými drogami, aby vůdce s jeho chatrným zdravím (zažívací potíže) udržel v běhu. Tedy spíš na megalomanském tripu. V iluzi, že průběh války lze zvrátit a tím stále nechávat umírat Němce, kteří musí mít druhý nejsilnější důvod, proč tu přefetovanou uprděnou trosku zavrhovat.... celý text

Groteska 1981, Kurt Vonnegut Jr.

Vonnegutovi je zde přikládána k dobru experimentálnost a nápaditost. Mně to však přišlo slohově i obsahově jednoduché natolik, že mě to nemělo šanci nijak okouzlit ani zainteresovat. Jedná s epřesně o případ Malého Prince. Exupéry taky napsal podivnou knihu plnou nápadů, ale já bych to dal číct jenom svému malému bráchovi. Hádám však, že ani ten by z toho nic moc neměl. Ony ty autorovi nápady vyjdou na prázdno, když jsou vykonstruované a přitom jednoduché až co celé vrhá jenom hloupost. Je to blbina. Spíše fraška nežli groteska. Vložím sem jeden konktrétní příklad: Hlavní postava se stane prezidentem a rozhodne vytvořit umělé rodiny po celé zemi, že přisvojí lidem prostřední jména, která je májí...já ani nevim. To je tak blbej nápad, že cokoliv dalšího v návaznosti na to je prostě blbý. Takových "nápadů" je tam celá řada.... celý text

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Jistě zajímavá vize budoucnosti o tom, jak se z Francie stane muslimský stát, ale mě to přišlo nepřesvědčivé. Politické dění je čtenáři zprostředkováno levicovým intelktuálem, mužem citově vyprahlým, kterému už ani sex nijak zvlášť nenaplňuje. Musel jsem však vyprsknout, když tahle mírná postavička začně zprostředkovávat svůj milostný život: Miriam mi řekla: "Vykouřím tě. Moc pěkně tě vykouřim," tak jsem si sedl an gauč a ona mi začala lízat anál. Nemůžu se zbavit toho, že téma je prostě dobré, vzbudí zájem a diskuzí, ale jako dílo mi to přišlo jenom jako pokus, který na mě osobně nikterak nezapůsobil. Možná kdybych měl větší přehled o politice Francie, možná kdybych četl Huysmanse... Možná kdyby byly politické změny v knize zprostředkovávány pohledy více různých lidí a postupně by to do popředí vynášelo nějaké větší dění v narativu (To však na autora klade vyšší nároky a já nevím, jestli by tohohle byl zrovna Houellebecq schopný, takže možná dobře, že to mělo jen 250 stran a je to takovou načrtnutou kritikou západního Evropada, vyhoření a úpadku hodnot s ním spojenými.... celý text

Otroci sexu 2010, Jan Janula

Narazil jsem na Otroky Sexu v podobě audioknihy. Zprvu to vypadalo, že se v ní budou řešit nejrůznější oblasti sexu z hlediska historického a možná i filosofického. Kniha se však skládá hlavně z výpovědí lidí, kteří jsou otroky své chlípnosti. Mě ty životní příběhy úchylů, deviantů či obětí zneužití fascinovali. Někdy jsem se divil, jaké příběhy píše sám život. Někdy jsem byl znechucen (živá spíž), někdy udiven (dětské homosexuální orgie, zrod zoofila) a někdy pobaven (povýšený sběratel moči). Hlavně však bylo zajímavé podrobně nahlédnout pod pokličku takových jedinců. Poskytlo mi to jistou perspektivu. Viděl jsem zde názor, který knihu odsoudil, protože se mu zdála vylhaná. Výpovědi jsou častokrát natolik podivuhodné až šokující, že člověk z omezeným ponětím o lidských perverzích může setrvat v nedůvěryhodnosti. Já však viděl na webech jako "Návrat do reality", čeho se lidé dopouští a mám poměrně nastudovanou odvrácenou stránku lidství. Některé podivuhodné případy jsem znal i osobně (Roman Zaytsev), tudíž pro mě nebyl problém uvěřit. PS: Knihy jsem poslouchal jako audioknihu a následně si ji i objednal, což mě vede k - Co je to za hnusnou obálku?... celý text

Závan klíčovou dírkou 2013, Stephen King

Jedna historka jako sidequest z mládí a druhá historka (zakomponována do té první) je takovou pohádkou ze světa Středosvěta. Kniha ve mě nevzbudila žádnou emoci, ani mě o nic neobohatila. Jistě je to čtivé a v pohodě, ale pokud bych to neposlouchal jako audioknihu během pracovní doby, tak bych to musel považovat za ztrátu času a čtení bych zanechal.... celý text

Čaroděj a sklo 2001, Stephen King

Začatek knihy navazuje přesně tam, lde skončily Pustiny. Úsek s šíleným Blainem byl super, ale Čaroděj a Sklo je hlavně o Rolandově mládí. Ten příběh mi nepřišel natolik zábavný a mladistvá láska nikterak zvlášť půvabná. Celé to mladistvé dobrodružství v mých očích prosvětlovala jen ohavná čarodějnice Rhea a vztah Susan s její sviní tetou. Vůbec mě ale nezajímalo, jak to skončí a kdybych to měl číst a neposlouchal bych to v práci jako audioknihu, tak bych s tím asi přestal ztrácet čas a Temná Věž by tím pro mne skončila.... celý text

Stepní vlk 1989, Hermann Hesse

Žádná postava v literatuře mne dosud neobtěžovala tak, jak se to dařilo Stepnímu Vlku. Přemýšlel jsem a našel tři hlavní důvody, kvůli kterým si tuto knihu tak protivím: 1) Měl jsem chuť na prózu o životní krizi, ve které jsem predikoval precizní psychologický ponor do duševně rozdvojeného muže. Přitom ponor do Hallerovi duše není tak zajímavý, jak by se mohlo zdát. Jeho světem je prý svět fantazie, ale té očividně moc nemá. Tolik ke krátkozrakosti kterou opovrhuje, ale sám se jí dopouští. Protiví se mu měšťácká pohodlnost, ačkoliv on sám ji využívá. Mluví o nespoutanosti a divokosti vlka v něm, který ho nutí žít mimo komfort a jaksi na hraně utrpení. Radši trýzeň než teplo domova. Přitom extrémem je pro něj naprostá banalita, po níž je schopný hned uvažovat nad sebevraždou. S větší nulou jsem se v knize dlouho nesetkal. Je to slaboch neschopný žít, protože se tak rád utápí v sebelítosti. Přitom je ve svém věku až hanebně nevyspělý. To by však nebyl takový problém, kdyby byl zvolen jiný přístup k tématu a jiná narativní postoupnost. 2) Hesse se rozhodl na prvních 30 stranách popsat Stepního vlka z pohledu měšťáckého synovce jeho bytné. Ten však oplývá jistou prozíravostí a je schopen alespoň hrubě vypozorovat Harryho dvojakost. Následně se popisuje Harry a později se Harrymu dostane do rukou traktát, který esejisticky shrnuje jeho rozpolcenost mezi dvěma světy. První třetinu knihy jsem byl nucen číst dokola něco, co jsem už předvídal po několika prvních stranách. Fázování mi tedy přišlo zcela mimo. Snad kdyby HH/SV více interakoval se svým okolím a čtenář si sám mohl domýšlet, kým protagonista je a proč se chová tak, jak se chová. Kéž by jemné nuance Vlkových projevů budovaly plnost, k níž bych sám docházel. Bylo by to vkusnější, než se prokousávat táhlými popisy toho, jaký protagonista je. Pravidlo je "Lepší ukázat než popsat a nejhorší je, když se dělá oboje." 3) Kromě obsahu knihy (toho, co se v ní děje a přístupu k tomu) mě obtěžovala i forma slohu. Tyhle ukňourané hloupé melodramatické výlevy ubohých nul se nedají číst. Nesnáším tuhle stylistiku "Bílých Nocí" či "Něžné" od Dostojevského či romantismu obecně. Hraje si to na hluboký cit, ale přitom je to tak strojené. Nikdo se takto nevyjadřuje. Chápu, je to umělecké dílo. Lidé se zde nemusí vyjadřovat tak jako ve skutečnosti. Já však tento sloh chápu jako nevkusný. Je to umělé, nepřirozené a nezřím v tom žádnou vzletnost ani hravost. Nemluvě o tom, že většina toho, o čem protagonista promlouvá se mi zdá být pouhým afektem labilního ubožáka, který nezaslouží příliš pozornosti ani ponoru do jehož mrzké situace. Všechna ta pociťovaná negativa tvoří celek, jenž se mi zdá být vystavěn na míru přesně tak, aby se co možná nejpřesněji strefil spínač mého trápení. Mnohdy jsem se po skončení odstavce přistihl, že jsem při čtení přestával vnímat. Můj mozek to nechtěl snášet, ale já ho znovu a znovu uváděl do provazu, vracel se, četl pasáž znova a takto prodlužoval svou trýzeň. Snažil jsem se to dočíst na doporučení kámoše a v domnění, že se dopracuji k fantasmagorickému konci zrcadlového divadla, na který jsem byl nalákán. Během čtení jsem vak trpěl a namísto toho, abych knihu zahodil, trávil jsem nad ní večery jen proto, abych se dopracoval ke konci, který mi nic z toho ani částečně nevynahradil. Oceňuji jistou snahu o experimentálnost a import psychoanalytiky, jenže tato kombinace určitého obsahu a určité formy dohromady tvoří příliš nesnesitelný zážitek.... celý text

Proměna 2005, Franz Kafka

Příliš jednoduché. Tohle jsem měl číst, když mi bylo 13 letech. Fuuuuck. Samozřejmě, že je to furt dobré dílo, které dokáže oslovovat mnoho lidí po celém světě i o dekády později, ale vzhledem k tomu, že je to úzká knížečka, tak to podle mě nejde zas tak do hloubky. Navíc jsem o Proměně slyšel 100x ještě před tím, než jsem se k ní dostal, tudíž mi ta bizarní situace neudivovala a jenom jsem si odškrtával; kafkovská sebelítost, příkrý otec... Některé scény jsem si ale živě představil a v mé fantazii byli poněkud groteskní a směšné, nad čímž jsem se dobře zasmál. Přitom si ale nemyslím, že takový byl autorův záměr. Kniha je to naopak docela smutná a sebelítostivá, jenže já jsem asi příliš cynický na to, aby mě autor takhle citově "zpracoval" v takto úzkém rozsahu. Navíc: Samsovo nedostatečné reflektování vlastní situace mi zabraňovalo pocítit k němu jakékoliv sympatie.... celý text

Proces 1995, Franz Kafka

Proces má svojí atmosféru. Je to divné svým vlastním kouzelným způsobem. V mysli se mi to dění v textu krásně vizualizovalo. Občas lituji, že nemohu projektovat své představy druhým jako film. Josef K. častokrát reaguje zvláštně a pokládá nesprávné otázky, ale to jen tvoří dojem jisté komplexnosti spiknutí okolí, jenž je šito přesně na míru toho ubohého človíčka. Věděl jsem, že protagonista v závěru přijme vinu, ale těn dějový oblouk, v němž k tomu dojde není dle mého tak propracovaný a kniha tedy neřízla tak hluboko. Zdálo se mi to jenom ajko takový náčrt. Kéž by to mělo silnejší psychologickou rovinu. Během těch let, co jsem o Procesu věděl, se mi v představách vytvořila jistá představa. Říkal jsem si, že pujde o projekce Kafkovi sebelítosti. Ví se, že byl velmi senzitivní. Okolí Josefu K. bude dávat najevo, že udělal něco špatně a je vinen. Vzdor se pozvolna mění do úvah a relevantnosti své viny právě skrz lítost nad sebou samým, kterou v něm vyvolají ostatní tím, jak dobře na něj hrají (viz. spiknutí). Teď po skončení knihy spíš tvrdím, že jde hlavně o projekci té byrokratické tahanice, kterou si prožil, když byl proces věděl proti němu jeho bývalou snoubenkou.... celý text

Pustiny 2000, Stephen King

Dobrodružnější díl série, ve kterém se vztahy i svět Středosvěta poměrně vyjasňují. Já však od Temné Věže čekal atypičtější počtení. Chvílema je to takovej mišmaš. Co se Kingovi hodí, to tam zrovna dá. Kybernetickej medvěd, šílenej počítač/vlak Blain, ztroskotané nacistické letadlo, roztomilé zvířátko brumlák... Lituji, že Temná Věž je takové průměrné počteníčko pro puberťáky, které by si rádi přečetli nějaké fantasy. Očekával jsem temnější atmosféru, jasnější a komplexnější vizi autora v prostoru dění a atypičtější povahy postav. Ono to však zklouzává do kingovského průměru, ze kterého na mě občas zasvítí světlejší moment.... celý text

Tři vyvolení 1999, Stephen King

Roland je po celou dobu knihy fyzicky neschopný. Bojuje o čas a snaží se přivést do svého světa své budoucí parťáky ve zbrani. Skrz portál dostane své vědomí do hlavy vězně heroinu a snaží se s ním domluvit, pomoci mu a dostat ho k sobě. Podobné případy se opakují. Dějově se to docela atraktivní, protože to většinou vytyčí nějakou vízvu. Postavy se ocitají v prékerních situací a musí se s ní nějak vypořádat - domluvit se, ačkoliv to né vždy jde hladce. Vznikají tak docela úsměvné situace. Pistolník: "Zapomněl si tvář svého otce. " Eddie: "Nech si ty kecy. Já na svýho otce seru." Roland tedy sežene parťáky a v dalším díle se až bude pořádně pokračovat dál v cestě. Přesto mi byli Tři Vyvolení v jistých mezích atraktivnější než třeba dobrodružné Pustiny nebo prequelový Čaroděj a Sklo.... celý text

Pistolník 1999, Stephen King

Přijde mi, že zde se King snažil o něco jiného. Pistolník je trochu atypickej, stále neurčitej, ale přesto atraktivní tím, v jakym světě se odehrává. Mix vznešeného rytíře a kovboje divokého západu, jenž se kloubí na postavě Rolanda, mi je též sympatický. Kámoš mi nadhodil, že je to asi dobrá sága, protože hned v prvním díle se ten pistolník sjede halucinogenem. "Staří Bohové nachcali na poušť a tak vznikl meskalin" Momentálně se chystál na pátý díl, ale série mě baví čím dál tím míň. Jednak knihy propadli poměrně průměrné kingovštině (jistému schématu skrz které autor píše) a svět i postava Rolanda mi už nepřijdou natolik atraktivní s tím, jak se věci vyjasňují.... celý text

Manaraga 2017, Vladimir Georgijevič Sorokin

Nemohl jsem se dočkat, až vyčerpán po práce otevřu Manaragu a rychle přečtu dalších 30 až 60 stran. Nikoli však proto, že by mne kniha bavila. Po prvních 30 stranách jsem si byl jist, že to bude bída, ale fakticky jsem jí už chtěl mít z krku. Mám problém přestat s tím, co jsem už začal a navéc si vždy říkám: "No třeba tam ještě bude odstavec, který mne pobaví či obohatí o zajímavou informaci..." V létě jsem si přečetl Den Opričníka a byl jsem Sorokinovým spisovatelským umem tak okouzlen, že jsem si záhy koupil i jeho ostatní knihy. Vánice byla zklamáním a Manaraga je vyloženě otřesná. Roztahanej hloupej nápad o grilování jídla na knihách pro smetánku by možná mohl být rozvrstven do grotesknějšího rozměru, ale autor se jen plácá v břidkosti. Občas na mne z textu zableskl světlejší moment - například, když se Gézo sešel s klientem, který se stylizoval do Tolstoje a napsal novelu, kde se vylíčí jako zvěstovatele jara: Šestimetrový Tolstoj přichází do vesnice a dětičky mu radostně pobíhají kolem nohou a on se lidí ptá: "Sejete dobro?" a vesničané odpovídají: "Sejeme, tatínko Tolstoj!" načež on pak poznamená: "A to je dobře..." Pravděpodobně to zní komičtěji, než to doopravdy je. Mně zrovna tato "scéna" nalákala, ale ve výsledku to vtipné nebylo. Veliký podíl na nezábavnosti má sloh, který zkrátka není vybroušený do čtivé a líbivé podoby. Opravdu mi přišlo, že Manaragu napsal někdo neschopný. Jaký jen je to propad oproti stylisticky vyšperkovanému Dni Opričníka, kterého číst byla jedna radost. Manaraga je však obecně nudná, obsahově břidká, nedotažená a roztahaná. Nevadí mi knihy, které nemají solidně vypracovaný narativ. Stačí, aby se v textu psalo o zajímavých věcech, aby autor vypracoavl nějakou svouf antazii, atmosféru, aby důvtipně vykreslil své postavy. Jednak by spisovatel měl mít o čem mluvit a druhak by měl vládnout vzletností jazyka. Sorokin mi obojí dokázal při mém prvním setkání s ním, ale od té doby mě jenom sere. Zde jsem si užil zhruba 4 stránky ze 160. Uvidím jak na tom bude ještě Telurie a Třináctá Marinina Láska. Snad líp nebo mi mrdne... celý text

Devatenáct set osmdesát čtyři 2014, George Orwell (p)

Dystopická vize budoucnosti, která je noční můžou pro všechny, kdo v ní žijí. Je to vize absolutní totality systému nad každým aspektem života jedince. Útlak vzbuzující zmar, z něhož není úniku. Jakási vyhrocená forma toho, co jsme tu v minulosti měli. Určitě je to mnohem lépe napsané (a čtivější) než Huxleyho "Konec Civilizace", který je však zas poněkud zajímavější, páč se mi zdá být dystopickou vizí toho, k čemu by se za staletí mohl dobrat západ. Obě tyto dystopie jsou zajímavými póly téhož marastu aneb stabilita, ale za jakou cenu? ...... celý text

Intelektuálové 2001, Paul Johnson

Myslím, že kvalitní člověk by měl být inteligentní, schopný, morální a s vytříbeným vkusem. Jednotlivé kvalitativní aspekty lidské osobnosti by měli být aspoň částečně propojeny, protože pokud rozumný člověk uváží, že je pro něj něco dobrého, tak by měl být i schopný to dělat. Vkus pak člověka nutí se obklopovat hodnotnými věcmi, jenž mají pozitivní vliv na jeho "duši". Johnsonova kniha povětšinou zkoumá lidi, jenž měli bezpochybi vysoký intelekt, schopnosti a vkus. Jen na s tou morálkou na tom však tak dobře nebyli. (Marx je vyjímka. Ten dle mého neměl ani jedno. Jeho myšlenky se neuchytily kvůli jeho schopnostem je prosadit, ani kvůli prozíravosti, jenž v sobě nesou - protože nenesou, však on ani nebyl schopen psát souvislý dlouhý text. Marxismus se uchytil kvůli tehdejší situaci a taky proto, že jistí chamtivý a mocichtivý lidé rozhodli, že by byl pro ně dobře využitelný) Zmiňovaní intelektuálové měli problém s vlastním egem. V tom lepším případě používali svůj intelekt k verbálnímu vykrucování se z řetelného pokrytectví či nevděku. Žejo Rousseau? Kázali vodu, pili víno. Častokrát jim idea byla milejší než člověk. Případ Tolstoje, který si myslel, že je starším bratrem Boha a pokoušel se o morální revoluci velký Rusi, kvůli které zanedbával a ničil svou vlastní rodinu. Tento ruský klasik byl i velký chlípník. Nedařilo se mu krotit svou smyslnost a vinil za to převážně ženy. Shelley se pak vyloženě snažil vytvořit spolek lidí, jenž by vzájemně pořádali orgie. Žabák Sarte vyloženě prosazoval monogamii, čímž týral Simone de Beauvoir. Horší však bylo, že podporoval komunismus, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem mluví ("Rusové necestují, protože milují svou matičku Rus"). Jeho život je poznamenán intelektuálním úpadkem. Nemysím si, že by autor chtěl, abychom intelektuáli odsoudili jako kecali. Jistě, někteří z nich jimi jsou. Někteří svými vadnými myšlenkami mohou škodit (Marx). Někteří byli svině (Jean-Jacques Rousseau), ale jejich myšlenky v sobě nesly kus pravdy, ačkoliv oni sami se jimi neřídili. Každej člověk by měl být souzen a podle toho, by mu měla být přikládána váha. A hlavně - filosof by měl mít nejvyšší úctu k pravdě.... celý text

Neviditelný 2016, Jaroslav Havlíček

Uf...tohle teda bylo něco. Bytostně mě uspokojuje, když čtu dílo, které naplňuje svůj úplný potenciál a je přesně tím, čím být chce. zde si mě Havlíček vedl krásným slohem, šíleným i šíleně vygradovaným příběhem a já neměl klidu, dokud jsem nedočetl poslední řádky této 80 let staré deprese. Bravůrně rozehraná hra uvnitř rodinného kruhu, do něhož se přižení protagonista a vypravěč, Petr Švajcar, jenž je sám o sobě zajímavou postavou. Člověk, který je schopný tvrdé dřiny, ale všech svých cílů dosahuje kalkulem. Jedná jako sociopat. Já mu ale přál, ať mu život vyjde, protože... no nepřemýšlí snad do jisté míry takhle každý? Nesnažíme se všichni hrát takovou psychologickou hru s ostatními jednotkami této společnosti? Snad mi ten Švajcar byl i sympatický, páč díky svému vhledu do jiných a vydedukování jejich záměrů dokázal předvídat kroky, vyčkat si a pak sám vhodně táhnout. Dokázal ostatní psychologicky obehrát a já ho vnímal jako intelektuálně nadřazeného. Nebyla snad větší svině ta babizna, jenž sebe samou pasovala na hlavu rodiny a umožněno jí to bylo, protože Sonin otec nebyl rázné povahy. Celá kniha je pak podána jako Švajcarova výpověď o tom, co se mu v životě stalo, takže je i dobrým spisovatelem. Nelze si však myslet, že nemá chyby. Postrádá smysl pro humor a neumí se povznést nad sebe samého, takže v momentě, kdy se nad něj povyšuje dlouholetý schopný zaměstnanec švagrovo firmy, tak místo toho, aby hledal společnou řeč a oba si dopomohli k lepším pracovním výsledkům, tak ho bere jako nepřítele a typicky švajcarovsky ho vyšachuje ze hry. Kdyby však zaměstnanec neměl prořízlou hubu, tak by o práci nepřišel. "Co by kdyby" - takhle Švajcar v závěru reflektuje vlastní jednání, které ho nakonec dostalo tam, kde skončil. Nenutí to člověka k přemýšlení nad vlastním jednáním a nad tím, jaké to může mít v budoucnu následky? Nenutí to jen člověka uvažovat nad tím, aby s rozvahou volil mezi citem a přísnou logikou, páč přílišná přemíra jednoho nad druhým ho může do zmaru vrhnout. PS: Nerad bych, aby mi takhle s karty zamíchal nějaký Neviditelný.... celý text