Klajnik
přečtené 208
Americké psycho
1995,
Bret Easton Ellis
Je to velmi grafické a zábavné. Jistě nejsem jediný, kdo Americké Psycho shledává jako skvělé satirické dílo. Filmovou adaptaci zbožňuju - je to film jisté dávky preciznosti - ale knihy jsem se trochu obával, protože jsem slyšel stížnosti na dlouhé nezábavné popisy oblečení jednotlivých postav. Nemám rád, když musím číst něco, co není nijak důležité a je to o to horší, čím víc toho je. Čím jsem však knihou prostupoval, tím více mě bavila. První kapitola neni nikterak úderná, ale s dalšími kapitolami kniha jen nabírá na kadenci výlevech Batemanovi vyjebanosti, u který jsem se zkrátka výborně bavil. Netrvalo dlouho a uznal jsem, že snad pokaždé, kdy knihu otevřu, tak se u ní rozesměju (převážně u konverzací). Baví mě však samotný fakt, že Patrick Bateman je fyzicky dokonalej - perfektní kondice, neodolatelný odstín pleti, čistá pleť, ale psychicky je naprosto rozesranej.... celý text
Pijan
1997,
Hans Fallada (p)
Příběh o člověku, jehož alkohol přivedl na zcestí. Přitom Ervín nebyl nijak dobrým člověkem než začal pít - byl málo schopný, slabý, neživelný ňouma, kterého nad vodou držela jeho žena a střízlivost. Bez ní se mu nedařilo v obchodě i jejich vztah začal kolísat. Myslím, že alkoholu propadl, protože ho jaksi vykurveným způsobem dodával pocit síli. Najednou se živelným stával - sváděl boje s ženou, těšil se na konflikty, otvíral si pusu na jiné ženy a užíval si brikule, které vyváděl. Ne nadarmo se říká, že alkohol je ďábel. Uzavřel s Ervínem smlouvu, poskytl mu (ač pokřiveně) co chtěl, ale současně s ním vyjebal a všechno mu vzal. Respektive alkohol mu to nevzal. Tato kniha neni totiž čiistě o alkoholismu, protože od poloviny knihy se Ervín k pití nedostane. Jeho rozhodnutí, mezi nimiž bylo i nadměrné pití, ho zavedla přímo do prdele. Zavislý však asi nebyl, páč neprodělal delírium. Pil hodně a tvrdej, avšak pouze krátce. Nemyslím si tedy, že ta závislost přišla v příběhu přiliš rychle, jak mnozí vytýkají. Jakmile se Ervín dostane do krimu a později do ústavu pro psychicky narušené, tak mi to silně začalo připomínat Vyhoďme ho z kola Ven. Jen s tím rozdílem, že Kesey se přihlasil dobrovolně jako pokusný králíček testů s LSD, zatímco Fallada nebyl schopný prozarit byrokracii těchto zařízení a byl zde vyloženě zavřený mezi labilními jedinci, kteří nejsou žádnými poťouchlými postavičkami, s nimiž se lze skamarádit, ale těžce otravní imbecilové zanedbávající vlastní hygienu a škodící si navzájem různými malichernostmi, které postihují jejich mysl. Vykreslení jednotlivých postaviček, se kterými Ervín přijde od styku, se autorovi povedl a přesto nesklouzl ke grotesce. Pijan si stále zachovává potemnělý odstín zkaženého osudu. Děj sice nemá takový rozměr "napínavé hry" jaký jsem cítil u Neviditelnýho, ale přec baví a zajímá po celou dobu. Říkám si, že Pijan funguje jako varování, protože jsem po celou dobu měl pocít, že něco takového se člověku klidně může stát. Toto mi následně potvrdil kontext tvorby tohoto díla (z podstatné části je totiž zpovědí). Každopádně - nevím sice, jestli jsou na tom dnes ústavy lépe, ale faktem je, že člověk by měl přemýšlet, jak na něj působí to, čemu se oddává, proč tak činní a mít trochu představivosti, aby věděl, kam to může zajít. Pokud ji nemá, doporučil bych mu přečíst Pijana. Pokud ji má, stejně si ho užije.... celý text
Terror
2007,
Dan Simmons
Fantasy prvek je nadbytečný a závěr neuspokojivý (trochu mi to připomíná Kingovu neschopnost). Pokud by se to drželo reálií, ale přesto bylo fiktivním příběhem a dedukcí toho, jak výprava mohla probíhati (protože záznamů je málo), jistě by mě to bavilo více. Postavy by potřebovaly více hloubky, aby proti sobě jejich individuální vůle byly silněji opřené, příběh by tím byl zajímavější ve svém průběhu, páč by ho šlo lépe vymyslet, zašmodrchat, učinit šťavnatějším so se osudů postav týká, prohloubit, vygradovat, zatraktivnit a ukončit tak, jak by bylo hodno názvu. Alespoň teď však vím něco o Franklinově ztracené expedici.... celý text
Zámecký pán aneb Antikuro
1992,
Jan Křesadlo (p)
Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící. Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu). Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout) Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna. /Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem. -Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné. To už se zakecávám. Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.... celý text
Irčan aneb Tak vy malujete kvartýry
2018,
Charles Brandt
Kniha, narozdíl od filmu, dokázala poměrně dobře nastínit jak byla mafie napojena na odbory a já konečně zhruba chápu to, co se tam dělo. Taky Frank "Irčan" Sheeran u mne nabyl na lidskosti, protože přestárlý De Niro se svou provařenou mimikou ho na poli toho nedokonalého scénáře ztvárnil osobnostně ploše. Kniha je ve všech ohledech lepší. Jenom jí chybí ta krása filmu, kterou Irčan v některých technických aspektech oplývá (nikoli v omlazování dědků, ale ve vyobrazení doby, skrz kulisy, kostými a kameru). Jinak je to soliní faktická literatura, která dává nahlédnout do zákoutí americké historie. Charles Brandt odvedl kus práce.... celý text
Solaris
1994,
Stanisław Lem
Solidní staré scifi se zajímavým tématem o komplikaci střetu naší civilizace s jinou inteligencí. Přišlo mi to ale dost utahané a matoucí. Po dvou letech už ani nevím, jaký děj se tak odehrál. Pamatuji si však, že mě bavily části o novém vědním oboru - solaristice. Jelikož jsem knihu poslouchal jakožto audioknihu při výkonu manuální práce, tak je mé hodnocení zkresleno. Kniha si jistě žádá pečlivější čtení.... celý text
Ostré předměty
2013,
Gillian Flynn
odpad!
Zmizelá je zajímavá, propracovaná a skvěle vygradovaná kniha. Tohle je lacinej brak, kterej v žádnym zmíněným aspektu nefunguje.
Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
2013,
Timothy Snyder
Krvavé Země jsou popisným zmapováním let/desetiletí zmaru lidských životů v důsledku bezohlednosti, zákeřnosti a hlouposti škůdců na vrcholu moci. Určitě je to velmi kvalitní po informativní stánce, ale po většinu doby jsem moc zaujat nebyl. Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině byla skvělá kapitola, která mě bavila a navíc mi utkvěla v paměti, protože lidské utrpení tam bylo líčeno nejbarvitěji, dopodrobna a vesměs po celou dobu. Po většinu těch cca 25 hodin mnou ale spíše procházela řada informací, z nichž jsem si vzal to obecné, ale řada podrobností mi v záplavě unikala, protože autor popisuje, co se dělo a jak se to dělo, ale nesnaží se široce pojmout i proč a v důsledku čeho (alespoň ne dostatečně). Chvílema jsem se ztrácel. Chvílema mnou informace jenom proplouvaly, ale uvnitř nic neutkvělo. Chvílema jsem se nudil protože mi to přišlo už moc monotóní. Totální Rauš pojednávající o drogách ve Třetí Říši, byl mnohem zábavnější, více strhující i překvapující a uchopitelnější. To však proto, že Ohler nemusel pojímat tak obrovský prostor, téma je atraktivnější a postoupnost mnohem přehlednější. Krvavé Země dle mého u čtenáře předpokládají větší obeznámení s tématem, jinak hrozí, že ve čtenářově mysli vše dokonale nezapadne na příslušné místo. Pokud bych potřeboval informaci, jistě bych po této knize šáhl a dohledal si ji mezi stránky. Je to opravdu mistrně zpracovaná práce a určitě by se jí mělo prolouskat, protože poskytne obraz o tom, co válka/moc v rukou zmrdů znamenala (a v budoucnu opět může znamenat) pro milióny lidí. Poslouchat to (natož číst) však byla častokrát nuda, ze které mne vytrhávaly převážně podrobné popisy násilí, jenž zde v mých očích figurovalo jako prvek atraktivity, které zvyšovalo můj zájem.... celý text
Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky
1982,
Ira Levin
Dvě relativně jednoduché novely o spiknutí okolí proti ženě a o roli ženy v manželství během šedesátých let USA. Rosemary byla za 2/5. Kdysi jsem už viděl film a věděl jsem, k čemu to přesně směřuje. I jako nezasvěcený si to však lze podle indícií a očividného pocitu, že Rosemary je klamána lidmi, mezi kterými se pohybuje, domyslet, kam příběh směřuje. Autor tedy nebyl krok před čtenářem. Četl jsem, že si to lze vykládat i jako rozvoj psychózy, ačkoliv na tuto dualitu interpretace není autorem kladen důraz a čtenář si jí tam spíš dosazuje sám od sebe, ačkoliv v příběhu nemá prostor a proto o tom nelze vést konverzaci, ve které by se hledala pravda mezi dvěmi možnými výklady. Problém je i ten, že není komu fandit a proto to mnouvcelé prošlo bez jakéhokoliv pozdvižení. Paničky za 1 z 5, protože z tématu toho nebylo moc vytěženo a celé to zůstalo jen na dost jednoduché rovině, ze které si lze vzít to, že ženy patřili mezi pračku a kuchyni a jinde jejich přítomnost potřeba žádána nebyla. Kvůli tomu, ale netřeba číst desítky stran "příběhu" jenž za moc nestojí.... celý text
Temná věž
2010,
Stephen King
odpad!
King opakovaně tvrdil, že své příběhy nevymýšlí, ale že v něm jsou, proplouvají jím a on je jenom háže na stránky. Někdy se mu to povedlo an jedničku. Takové TO je dokonalým příkladem perfektně vedeného narativu a já ho považuji za jeho magnum opus. Nečetl jsem všechno, ale nemyslím, že by ho něco překonalo. Laťka je moc vysoká. Přesto King považuje právě Temnou Věž za své mistrovské dílo a mě to prostě zajímalo. Nikdy byl to nečetl. Nehodlam tolik pozornosti a času investovat do takového vyumělkovaného fantasy. Pokud bych vůbec dočetl třetí díl, tak čtvrtý bych už zahodil. Já však audioknihy poslouchal během práce a držel mne u toho fakt, že byly bravůrně namluveny, nestálo mne to žádné úsilí a byl jsem zvědav, jak to skončí, ačkoliv série pro mne byla od čtvrtého dílu vyloženě slabá. Přesto jsem si říkal, že v závěru se linky sejdou, dobře vyvrcholí a celé to putování bude mít nějaký smysl. Poslední díl. King svůj příběh nedokázal udržet. Postavy umíraj docela trapně (ale já už vlastně ke všem stejně přestal chovat zájem). Mordreda, v němž jsem spatřoval potenciál dosti zajímavé linky, byl ve výsledku zbytečnej. Hlavní záporák Karmínový Král je tu naprosto směšně vyobrazen a nudně vyřešen. Než pak pistolník Roland vstoupí do Temné Věže, tak si King neodpustí ten stupidní proslov o důležitosti cesty, nikoliv cíle, což z hlediska děje nedává smysl, z hlediska zábavnosti taky ne, protože ta cesta za moc nestála a jedinou smysluplnnost vidím jen v tom, že King sám nevěděl, jak příběh uzavřít, tak ho prostě bezpředmětně vrátil na začátek první knihy, což nevyznělo chytře (jako tak, že se všechno zacyklí), ale pouze samoúčelně. Ještě předtím urazí čtenáře - že prý já, který si nedám říct a nutně chci znát to, co se ukrývá v Temné Věži, jsem právě ten, kterému záleží jen na konci, prý na orgasmu a nehledím na prožitek během milování samotného. Naprosto zcestné - mě jde hlavně o to milování. Původně jsem si říkal, že autora, který napsal perfektní TO, musím prostě mít za kvalitního spisovatele (či snad vypravěče?). Teď ale vidím, že bez drog to tvorba stojí víceméně za prd. King napsal pár dobrých knih a minimálně jednu perfektní sepsal. Věřím však tomu, že většínou nejsou hodny pozornosti ani času.... celý text
Dům o tisíci patrech
2000,
Jan Weiss
odpad!
Koupil jsem si několik dystopických románů a tenhle jsem z nich otevřel jako první, protože prostředí, které si Weiss vyfantazíroval mi přišlo atraktivní. Umístit příběh do tisícipatrové budovy, které vládne jakýsi Velký Bratr, Muller. Někde jsem četl, že je to alegorie kapitalismu, ale nejsem si tím jist, protože kniha je po všech stránkách plytká. Weiss musel být fakt špatnej spisovatel, protože ten sloh nedovolí čtenáři vůbec proniknout do prostředí a dění. Je tak břidký, povrchní tak jednoduchý a levný, že mě to vůbec nebavilo číst. Někdo psal, že kniha zní, jakoby byla napsána mimo čas. Autor chtěl, aby kniha byla snová, ale plytkost jazyka tomu dle mého nedala pořádně vyniknout. Do světa Mullerdómu nešlo proniknout, natož aby mě děj strhnul. Samotné vedení narativu je otřesné. Detektivní příběh je slabý, zoufale naivní. Neni tu ani žádná postava, ke které lze přilnout, protože žádná postava nemá charakter, o kterém by šlo smýšlet v celé šíři a rozmachu lidkého ducha. Žádná psychologie, nic...jenom prázdno naplněné samoúčelnými scifi blbůstkami. Petr Brok uvidí, že Muller prodává hvězdy. Na jedné žijí třeba trpaslíci. Název hvězdy, kouzelného prášku nebo hračky a pár popisných slov. Weiss se toho zajímavého sotva dotkl, ale zato dal čtenáři vědět, že v nějakém obchodě nabízí prodejce hodinky, které ukáží přesný čas na všech hvězdách. Podobných věcí tam jsou desítky. Zbytečné čtení. Nevím, jestli finále mělo být "wow" a obrátit vše naruby. Asi ano, ale pochybuji, že to někoho zasáhne. Takovou sílu tahle kniha nemá. Nemá žádnou sílu. Nechala mě chladným kvůli své odosobněnosti. Vypadá to spíše jako nějaký hrubý nástin, ale není. Je to jenom špatné. Moudřejší bude ji střelit, ať zkazí náladu někomu jinému.... celý text
