Klajnik
přečtené 214
Ženský
2013,
Charles Bukowski
Je to dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá. Protagonista Chinaski (literární obdoba Bukiho samého) chlastá, chodí na dostihy, mluví s různými lidmi, čte živému publiku své básně a šuká nejrůznější ženský. Konec je stejný jako začátek. Nedojde tam k žádnému příběhovému oblouku. Protagonista zůstává po celou dobu stejným. Jednotlivé ženy splývají do jedné. Protože autor nikterak neprokreslil jejich charakter a vždy jim věnoval pár stránek, tak mi neutkvěly v paměti a později se mi pletla jména a ztratil trochu přehled. Ono to však nevadí, protože stejně o nic nejde, jelikož děj k ničemu nespěje. I proto bych "Ženy" nedoporučil pro vstup do autorova díla. Podle mě je důležité pochopit jeho dětství (Jelito), ale mojí oblíbenou Bukiho knihou je Škvár, za nejho nejšťavnatější věc, páč se jedná o perfektní extrakt jeho stylu a každá stránka bavila. U Ženy jsou poměrně repetetivní, takže nejsou tak poutavé a úderné a Jelito ke konci vyzní do prázdna. Ač byl Charles Bukowski rozesranej chlap, kterej si nedokázal udržet zdravej vztah a získat tak pro sebe něco lepšího, tak mně osobně je ten balvan s citem sympatickej a rád si počtu o jeho životě. Baví mě jeho buranství, dokáže mě rozesmát. Líbí se mi, jak ve své knize hodnotí jiné autory. Vždyť tenhle vochlasta napsal povídku, kde s doutníkem v hubě skočí do ringu k boxerovi Hemingwayovi a sundá ho. Mimo to však Charles knihu dokázal protkat pasážemi k zamyšlení, pasážemi, které jsou jeho tvrdými pravdami. Je vidno, že částečně upřímně a částečně idealizovaně zaznamenával své životní zkušenosti (sám to přizná v jednom dialogu) a já stále nacházím důvody, proč se k tomuto autorovi vracet.... celý text
Severská mytologie
2017,
Neil Gaiman
Chtěl jsem nahlédnout do severské mytologie a to jsou nahlédl. Nevím, do jaké míry je Gaimanovo přeříkání zjednodušené, ale příběhy to jsou opravdu banální, nepříliš zajímavé a nezábavné (pobaven jsem byl 2x). Poslouchal jsem to jako audioknihu během vaření a procházek, takže to pro mě bylo snadno stravitelné, ale žádný požitek jsem z toho neměl.... celý text
Psí srdce
1989,
Michail Bulgakov
Než se z Baryka stal Barykov, bavilo mě to poměrně dost, protože jsem sympatizoval a byly mi nanejvýš sympatické doktorovy prohlášení. Pak se však postava doktora stává trápenou a slabou a já byl divákem toho, jak jeho Homunkulus obtěžuje všechny kolem. Úderných momentů tam však bylo pomálu. Přesto mě těšilo, jakým satirickým způsobem Bulgakov kritizoval komunistický režim své doby.... celý text
12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu
2019,
Jordan B. Peterson
Někdo '12 Pravidel pro život' odsoudí, jakožto další seberozvojovou příručku plnou zbytečných "rad", z nichž některé jsou zcestné a druhé obecně známé. Já sám nenávidím motivační řečníky a ezoterismus 'Čtyři dohody' je mi odporný. Peterson na mě ale dělá jiný dojem: Kdysi mi kamarád řekl, že nemá smysl opakovat to, co bylo řečeno. Možná jsme oba mysleli na něco jiného, avšak já věřím, že určité věci je nutné opakovat a variovat, protože jakmile se s tím přestane, lidé začnou zapomínat. Vidím dnes a denně jak lidé propadají sebeklamu a nosí lež jako deštník. K tomu se však uchýlit nechci. Věřím v jisté univerzálie. Věřím, že jistá jednání budou směřovat k dobru a jiná ke zlu. Zkrátka na tom záleží a nutné je najít tu správnou perspektivu, ten správný způsob smýšlení, z něhož to dobré jednání bude vycházet. Jordan Peterson je jeden z těch, co s tím může pomoci a mělo pro mě smysl věnovat mu pozornost. Současně to bylo intelektuálně stimulující, protože Peterson krouží kolem 12 témat skrze psychologii, náboženství, literaturu, filosofii, historii i osobní život. Bez toho by to pro mě nebylo ani zdaleka tak působivé. Sedla mi tedy i forma, kterou mi autor zprostředkoval svá sdělení, které se snoubí pod tezí: "Život je utrpení, tak se dej dohromady." Něco podobného psal si Descrates princezně Falcké, kterou tížily rány osudu. Tvrdil, že náležitý člověk ponese své trápení statečně a pak mu útěchou může být odbiv k sobě samému. Zdá se mi, že lidé se mnohdy příliš snadno vzdávají i nechávají se zmáhat negacemi, páč nemají zformované správné způsoby smýšlení, načež se upínají k vadným perspektivám. Kritický rozum mě však neupozornil na to, že by se v této knize Peterson snažil vnutit čtenáři nějaký klam, nebo se mu vlichotit. Působil na mě spíš jako otcovská figura, která to myslí dobře, která ti řekne, co potřebuješ slyšet a ještě to podloží, aby ti to dávalo smysl.... celý text
Rady zkušeného ďábla
2008,
C. S. Lewis (p)
Pozoruhodný koncept. Zkušený ďábel radí pokušiteli a svádí se tu tak s nebem boj o lidskou duši. Autor prokázal velký vhled do lidského nitra. Ač jde o útlou knížku, tak je řádně nacpaná myšlenkami. Prakticky jedna za druhou. Hodí se dodat, že ačkoli jsem antitheista, tak mi vůbec nevadilo, jakou pozici zde zastává křesťanství. Přínosem této knihy jest, že čtenáře se něco naučí o sobě i lidech obecně.... celý text
Etika Níkomachova
1996,
Aristotelés
Toto je jedno z děl, z něhož budu čerpat do konce svých dní. Etika Nikomachova je něčím, co by si svědomitý člověk měl vzít za povinnost prozkoumat. Osobně bych chtěl a jsem o tom hluboce přesvědčen, že by mělo být institucionalizované. Mělo by se o něm učit na školách. Etika, na rozdíl od jiných oborů, nezkoumá co je, nýbrž to, co by být mělo. Proč etika není v osnovách už na základce? Jak autor říká: "Na výchově záleží mnoho. Záleží na ní téměř vše." Většina lidí má děti, ačkoliv jim není schopno poskytnou náležitou výchovu. Dochází ke špatným návykům, příjmů nejrůznějších sebeklamů, upínání se k ideologiím, neporozumění zcela základním věcem, neschopnosti dostatečně rozlišovat v jednotlivých situacích, myšlenkovým zkratům - k nízkosti obecně. Na tom záleží velmi, protože každý z nás se podílí na podobě celku, jež ovlivňuje každého z nás. Svět je skutečný se všemi svými okem neviditelnými strukturami. Vím o třech typech: 1) Deontologická etika, v níž je rozhodující úmysl. V praxi to znamená, že nezáleží na tom, že mé jednání mělo špatný dopad, pokud jsem to vlastně myslel dobře. Kritika: Fakt, že hlupák myslel něco dobře, není příliš polehčující, když zapříčinil zlo. Hitler to jistě taky myslel dobře. 2) Koncekvencialistická etika zase hodnotí jen výsledky činů. Nezáleží na tom, že jsem nějaké dobro vykonal z pochybných úmyslů (kalkul), protože výsledek je sám o sobě dobrý. Kritika: Jakmile dobro nevychází k osobnostních pilířů člověka, ale jen ze situačního kalkulu, tak nelze zaručit, že se jedinec zachová dobře i příště. Navíc nelze zaručit, jaké výsledky budou mít naše jednání. Svět je složitý, je v něm mnoho proměnných a my nejsme schopni hledět daleko do budoucnosti. 3) Etika ctností je etikou zaměřenou na jednání v každé jednotlivé situaci. Je tedy sama o sobě praktickou. Nenabízí žádný snadno uchopitelný návod a ač jí to je vytýkáno, tak já věřím, že je to ve skutečnosti její výhodou. Artistoteles tvrdí, že každý člověk jde vstříc blaženosti, jež se někdy překládá jako štěstí, ale to není zcela přesné. Mnoho lidé má o blaženosti zcestné mínění, a proto k ní mnozí volí zlé cesty. Blaženosti nelze nabít skrze slasti. Na ty, kteří si myslí, že ano, by měl být uplatněn politický dohled. Jedná se spíš o výsostnou spokojenost se sebou samým, o soběstačnost, činnost spíše nežli stav. Této blaženosti lze dostát jen tehdy, pokud v sobě jedinec vše náležitě srovná (Rozum - Jednání - Emoce). Tento etický spis k tomu jedince nasměruje. Aristoteles odpovídá na to, proč člověk někdy jedná nedobře, ačkoliv mu rozum říká, že to není správné. Rozumný člověk z podstaty ví, jak by jednat měl. Rozumný člověk nevolí špatné, ač ho občas vykoná, páč mu chybí správný habitus/návyk. Ten se utváří v dětství správnou výchovou. Proto na ni tolik záleží. Jakmile člověk není veden ke ctnosti od mala, bude pro něj těžší se tam dostat později. Přec to však lze, ale je to spojeno s jistým sebezapřením. Když uznám, že nejsem dost disciplinovaný, střídmý, statečný mohu to změnit tím, že se tak budu chovat. Zprvu mi to bude proti srsti (Rozum a jednání bude v souladu, ale nebudu z toho mít radost), avšak po čase si utvořím zvyk a nabydu nové přirozenosti (Rozum, Jednání i Emoce budou v souladu). Jednak to vyžaduje vůli a druhak rozum, který mne poučí, jaké kroky ctnosti zvoliti, aby se došel blaženosti. Blažený člověk dokáže v každou jednotlivou jednotlivou situaci vyhodnotit a zvolit správně, protože je v něm vše náležitě nastaveno. Aristoteles prokázal velký vhled do lidského nitra. Je to věru pečlivě vystavěný etický spis. Filosofie bývá pečlivě vyargumentovaná, pomalá a náročná, protože musí být obtížně napadnutelná. Kritika, která se na etiku ctností snesla, nefunguje. Jeho text je i po 23 staletích stále relevantní. „O otázkách ctnosti, blaženosti, přátelství a slasti jsme v obryse pojednali dostatečně. Kdyby takovéto řeči stačily k tomu, aby z nás učinily slušné lidi, každý by si je měl projít. Místo toho se však ukazuje, že sice mají sílu pobídnout a povzbudit svobodně smýšlející mladíky a na urozenou mravní povahu, která miluje krásu opravdovou láskou, zapůsobit tak, že ji ctnost dočista uchvátí, většinu lidí nicméně k dokonalé mravní kráse pobídnout nedokáži. Většinu totiž neovládá stud, nýbrž strach, a nezdržují se nízkých věcí proto, že jsou hanebné, nýbrž kvůli trestu. Žijí totiž vášněmi, takže se honí za sobě vlastními slastmi a za tím, co jim je má přinést, a vyhýbají se protikladným bolestem, a nemají ani ponětí o tom, co je krásné a opravdu slastné, neboť to nikdy nezakusili. Jaká řeč by mohla takovéto lidi přetvořit? Změnit řečí to, co je odedávna stvrzeno jejich mravními povahami, je nemožné či nesnadné.“ „Člověk, který žije na základě svých nízkých hnutí, nebude poslouchat řeč, která ho od nich odvrací, ba nebude ji ani rozumět. Jak někoho takového přesvědčit ke změně? Vůbec se zdá, že takováto hnutí se nepodřizují řeči, ale jen násilí. Je tedy třeba, aby charakter člověka byl už předem takový, aby mu ctnost byla vlastní, tedy aby měl zalíbení v tom, co je krásné, a odpor k tomu, co je hanebné.“ „Člověku se však stěží od mládí dostane správného vedení ke ctnosti, pokud nevyrostl pod správnými zákony. Žít uměřeně a odolávat bolesti není pro většinu lidí, zvláště pak pro mládež, nic slastného. Proto musí být výchova a činnosti, jimiž se člověk zaměstnává, řízeny právem. Potřebujeme zákony, které se týkají také těchto věcí a vůbec celého života. Zákonodárci musí sice člověka pobízet ke ctnosti, ale též stanovit tresty pro ty nezpůsobilé. Většinu lidí totiž přesvědčí spíše donucení než řeč, neboť slušný člověk, žijící pro to, co je krásné, se nechá vést rozumem, zatímco člověk nízký, toužící po slasti, musí být trestán bolestí jak tažné zvíře."... celý text
Konec civilizace
1970,
Aldous Huxley
Lidé často pronáší: “I Orwell by se divil” přičemž Huxleyho vize je nám na západě bližší. Orwell měl větší literární talent, a tak je průchod jeho literární vizí i přes tíhu obsahu příjemnější. Ač Huxleyho předestřenou vizi považuji v současné době za zajímavější, protože nastiňuje humanitní regres, kterého by západ mohl dosáhnout, kdyby zapomněl na své ideály a ještě více se oddal výkonu a slastem, tak jsem si ji toliko neužíval číst, jelikož Huxley nebyl dost dobrým spisovatelem: Hned zpočátku se střídají časoprostorové linky děje po odstavcích - Snad by pomohl vypravěč, který by napomáhal k plynulejším přechodům mezi linkami se společnými tematickými plochy, dokud by jedna linka nevypointovala druhou a naopak. - To se ale neděje, a tak je to poněkud matoucí a nepříjemné. Krom toho věty po celou dobu trochu drhnou, páč sloh není tak ladný. Literární neduhy však vynahrazuje podmětnost obsahu. Lidé se nerodí, nýbrž jsou eugeneticky šlechtění do náležitých společenských kast, v nichž budou dle svého předefinovaného charakteru a inteligence nejšťastnější (viz. Dělníci jsou predestinovány s nižším IQ a s odporem k přírodě, protože láska k přírodě neni žádoucí) . Takto bude každé jedinec v mechanismu společnosti odvádět svůj díl práce dobře a celá společnost je tak udržovaná v naprosté stabilitě. Nasnadě je však ptát se - ale za jakou cenu? Věřím, že každý jedinec má potenciál přispívat celku a při správné systémové podpoře a apelu na humanitní vzdělání bychom snad mohli napravit systémové chyby z nichž vyrůstají devianti, kteří celku škodí. Takový systém je stabilní jen relativně, avšak stále je to lepší, než vize, kterou nám předestřel Huxley, kde umění není žádoucí, protože vnáší do duše člověka duševní rozsah, jenž by byl rozvracel stabilitu civilizace postavenou na nesvobodě. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinci nemají právo býti nespokojení. Jedinec není “někdo”. Jedinec je infantilní jednorozměrný hňup, plytké osobnosti, kterou mu zformovalo okolí a on žije na volnoběh ve své nízkosti, udržujíc se šťastný dávkami somy a ušetřujíc se čehokoliv, co by ho vyvádělo z “rovnováhy”. Rovnováhy, která je slabostí, ale za cenu všeho toho, co lze považovat za dobré a lidské. Vždyť člověka definuje to, nakolik je schopen překračovat vlastní stín.... celý text
Muži, kteří nemají ženy
2015,
Haruki Murakami
První povídka byla zajímavá: Obsahově byla daná hra mezi postavami zajímavě rozehraná. Sice to nespělo k ničemu, ale zanechalo to pocit. Další dvě vždy každá o stupeň horší a zbytek jsem četl v sebezapření. Povídky mají být úderné. Zde mi přišlo, že některé povídky nemají dostatečně nosnou dějovou kostru, někdy bylo vyprávění příběhu příliš otravným, někdy mě to prostě vůbec nezačalo zajímat, někdy byly celé odstavce uplně zbytečné a já je jenom přeletěl očima, abych už s touhle knihou mohl skončit. Celkový dojem je tedy velmi slabý. Sbírku jsem si neužil, ač jsem na ni byl emocionálně naladěný.... celý text
Platónovi dialogy jsou prý jako chrámy. Mají mnoho zákoutí a chodeb. Znalý čtenář v nich uvidí víc než začátečník. Vyznačují se mnohovrstevnatostí. - Sokrates rozmlouvá s Faidrem o lásce a žádosti k tělu, přičemž mezi jimi samotnými je erotické napětí, jenž čtenář může vycítit mezi jejich dialogy. Faidros nejdříve započne číst Lysiovu řeč, jež tvrdí, že člověk by měl být raději po vůli příteli než milovníkovi, páč ten je spíše city pomatenou pijavicí a způsobuje mu strádání na duši, jelikož ho chce mít jen pro sebe. Sokrates usoudí, že Lysiova řeč neni technicky příliš zdařilá, čímž Faidra pobouří a nasledně je jím vyzván, aby přednesl řeč lepší na stejné téma. Sokrates věru složí strukturovanější, obecně lepší řeč, ale zarazí se, protože mu je z toho, co říká na nic. Tyto první dvě řeči mi byly dobré. Nelze je chápat plošně, páč existují milostné vztahy, které jsou lepší než jakákoliv přátelství. Přesto poukázali na jité dění v rámci tzv. toxických vztahů a jisté věci jsou platné do dnes. - Sokrates dále nehodlá hanobit boha lásky Eróta a pokusí si ho opět naklonit díky palinódii (básni, která odvolává původní báseň) a právě palinódie mi byla odpornou. Není v ní příliš relevance a zní mi jako emocionální výblitek, kde se složitou stylistikou mluví o duši, v kterou přirozeně nevěřím. Ano, prý v ní není příliš rozumového. Celá řeč má být spíše krásnou formálně, ale to nejsem schopen posoudit, protože překlad je trochu kostrbatý a jednotlivá souvětí mnohdy bývají příliš roztříštěné a myšlenkový proud neplyne s takovou hladkostí. Avšak já se tím prokousal a nyní soudím, že to byla sračka. Tato Sokratova snaha udobřit si Boha je směšná a niterně se mi příčí. Prý že by neměli hanobit lásku, páč ta je ztělesňována Bohem a co je božské, nemůže být špatné. Nejsou právě řečtí bohové zajímavý tím, že chybují a jsou více lidští? Krom toho tento úzkostlivý strach z bohů je k zechcání. Jistě se stával i stále stává patologickým u některých jedinců. Nečetl jsem Platónových dialogů zas tolik a Sokrates mi byl doposud sympatický. Jeho pozici v obraně Sokrata beru jako ideál a on se mi v ní jeví jako idol. Nutno mít však odstup, protože Platónský Sokrates pravděpodobně není zcela věrný skutečným Sokratem a někteří ho považovali za sofistu, který rozmělňoval základy tím, že řečnicky dělal ze slabších důvodů silnější (a naopak) pomocí dvojznačnosti, sylogismů i jiných triků, dále klamal a manipuloval i tomu učil druhé. Sokratova druhá řeč nemá být rozumově založená, ale přesto ji formálně i obsahově ji považuji za odpudivou hromadu smrdutého hnoje. Snad je dobré ji znáti pro kontext. Představa duše se vyvíjela a křesťanské chápání vychází právě z toho řeckého. Já však vidím v konceptu posmrtné duše mnoho špatného a zavrženíhodného, což historie mnohokrát potvrdila (ok, možná to vidím hlavně proto, že to historie mnohokrát potvrdila) a tak se mi to přirozeně příčí. Připočtěme si k tomu důvod, ze kterého Sokrates řeč pronáší i její obsahovou relevanci. Není divu, že mi je z toho do blití. Takové kecy. Já se u těch 20 stránek trápil dva dny, protože mě šíleně vytáčelo, že se nutím do čtení takových nesmyslů, které bytostně zavrhuji. Tato část dialogu Faidros byla jednou z nejnudnějších a nejotravnějších srač*k, co jsem za dlouhou dobu četl, avšak pro kompletnost jsem to přelouskal. - Druhá část textu pojednává o rétorice (předchozí dvě témata rozložila základy pro uchopení a poznání tohoto tématu). Rétorika je vedení duší, která je založena na umění činit všechno všemu podobný. Nutnost znát skutečnou pravdu o věci je příliš náročné. Stačí znát podobnosti. Je to umění přesvědčovat druhé. K tomu je potřeba znalost jejich povah/duší i schopnost vidět podobnosti. Díky těm je řečník schopný malými krůčky dospět u posluchače k přesvědčení. To však může být na škodu, jelikož by posluchač mohl být uveden v nepravdu a pod svým nabytím domněním natropit zlé sobě i druhým. Podmínkou krásné řeči je tedy vědění pronášejícího. Aby řeč byla krásná, musí být založena na skutečnosti. Musí být založena na dialektice, na poznání pravdy. Část věnující se řeči mi přišla mnohem zajímavější a užitečnější. Dobře se mi v ní orientovalo a přelouskal jsem ji rychle. Škoda jen, že toto téma nebylo rozvětveno více. Zde se mi zdá být snad pouhým základem. Nedivil by se ale, pokud by se tomu Platón věnoval i v jiných spisech.... celý text
Slavnost bezvýznamnosti
2020,
Milan Kundera
2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.
Sebevražda
2015,
Édouard Levé
Říkal jsem si, že by to vzhledem k sebevraždě autora krátce po předání rukopisu mohla být podmětná kniha, jelikož autor musel psát o tom, co se ho jistě hluboko dotýkalo. Autor píše ve druhé osobě příteli, jenž se zabil. Pravděpodobně pujde o dialog sám se sebou. Dialog, plný otázek typu: "Bude ti tvá žena dávat za vinu, žes jí tu nechal?" nebo "Definovala tvá smrt tvůj život?" a žádných odpovědí. Kniha je monologem fragmentů přítelova života, které mi řekli jen to, že přítel život nevychytal co se biochemie týká. Nemá důvod být nešťastný, ale prostě je. I to se stává. Člověk nemohl být šťastný, tak se vypsal ze své melancholie a ukončil. Napadá mě, že dílko to je relevantní hlavně pro ty, jenž jsou na tom stejně jako Levé, či pro ty, jenž tíhnou k melancholii. Mně však daná melancholie a absence příběhu těžce nudila. Teď jsem se asi nevyjádřil dost správně. Nepotřebuji příběh k tomu, abych si knihu užil. Bavit mě můžou jednotlivé odstavce. A bavit mě může i melancholie textem prostoupená. Nevyžaduji jen humor. Zde mě však melancholiické vyznění, spolu s obsahem odstavců jen nudilo a věty níže citované mě jen odpuzují. "Spolu s tím, jak se přibližovala přáž, opouštěl jsi bdělý sen, do nějž tě ponořily vlny." "Tvá mysl plula touto scenérií kamenů zjemnělých tmou, jako bys byl na pomezí života a smrti." Nedokážu hned říci, proč jsou mi takové výroky proti srsti. Proč mi to zní tak blbě? Zdá se mi to jen o trošku míň nevkusné než tweety nějaké depressed hoe. Nedokážu do takových stavů proniknout? Vlastně pochybuji, že do toho lze proniknout. Zní mi to uměle, směšně a hloupě. Nezpochybňuji, že autor cítil melancholii a přemítal nad smrtí. Pochybuji však, že byl dost dobrý spisovatel na to, aby to byl schopný vkusně zaznamenat v textové podobě. Osobně s knihou nemám žádný intelektuální ani morální problém. Jsem však jiný člověk, pro kterého je takýto obsah zcela nepodstatný. Nic mi těch 90 stran nedalo (trojverší posledních 10 stran jsem ani nečetl).... celý text
Už je tady zas
2013,
Timur Vermes
Vermes dokázal zkombinovat Hitlerovu osobitost s velkou dávkou satiry. Velmi humorná kniha, která ve své podstatě vypovídá i o současné společnosti a její otevřený konec má děsivé zabarvení.... celý text
Společenstvo Prstenu
2006,
J. R. R. Tolkien
Cenit Petera Jacksona, že z tý otravné předlohy dokázal vyextrahovat působivé a epické dílo. Pán Prstenů je první opravdové fantasy, které jsem četl. Filmovou adaptaci mám rád a říkal jsem si, že je to notoricky známé a přověřené časem. Proto mě překvapilo, jak špatně to na mě působilo. - Naivní příběh dějem. Hobiti jsou neustále zachraňování. Tolkien je měl napsat schopnější a ne z nich udělat neschopná děcka. Alespoň tak se zprvu jeví. - Kniha má vyloženě otravné části. Co měl být do hajzlu ten Tom Bombadil? - Otřesně znějící písníčky a básníčky (až na tu o jednom jediném prstenu, ta je dobrá). - Obecně se mi obsah stránek nelíbil. Od příběhu po popisy krajiny to mě mne působilo rozvlekle, blbě a nudně. Soudím, že další díly knižní trilogie budou snesitelnější, ale abych se o tom přesvědčil - to vůbec. Dál s tou unylou hovadinou marnit čas nebudu.... celý text
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Kniha se mi líbila více nežli filmy, protože dala více vyniknout svým postavám, čímž se pro mě stala atraktivnější. Film (alepsoň tedy ten první mám v živé paměti) má sice vizuální kumšt, ale obsahově mi přišel slabý, páč postavy nebyly dostatečně prokresleny, aby se mě jejich osudy dotkly. V knize je též lépe přiblíženo fungování této New Yorkské rodiny a porovnáno například s Caponovic famílií ze Chicaga. Narozdíl od mnohých kritiků se mi části odbočující od hlavní linie rodiny Corleonů bavily. Knihu to v mých očích učinilo rozměrnější a plnější, když jsem mohl nahlédnout třeba pod naleštěnou pokličku starého Hollywoodu díky prostoru, jenž dostal Johny Fontano. Jeho osud mě zajímal možná nejvíc, páč jeho životní trable jsou nejvíc rozvětveny a jeho mysl se projevuje častěji, než mysl kohokoliv z famílie. Kmotr bavil, ale neohromil. Četl jsem lepší příběhy.... celý text
Dívka, která si hrála s ohněm
2009,
Stieg Larsson
Není to tak zajímavá literatura, abych ji četl tolik hodin. Poslouchal jsem ji během práce. Vzpomínám si, že mě v souvislosti s okolnostmi relativně bavila, ale nic mi nedala a dnes si druhý díl Milénia už téměř nepamatuju.... celý text
Nadace a Země
2012,
Isaac Asimov
V závěru se tato sága dosti odchýlila od původního tématu samotné Nadace a zašla tam, kde mě její obsah nijak nebavil. Ani jeden díl neni dokonalý, ale původně mě facinovalo téma a jeho nosný rámec, který je schopný utáhnout zajímavé příběhy. Ten poslední je však těžce neuspokojivý. Asimov asi dokázal propojit svá Robotí díla a vytvořit univerzum, ale přesto ponechal osud galaktické říše nedořešený. Dle mého moc spěchal v prvních třech knihách a pojmul jen malou část historie Nadace, přičemž prvek, který ji narušil (Mezek) přišel příliš brzy a koncept nemohl dále stát. Zbytek knih přišel až o desetiletí později a se značnou odchylkou od svého původu. Poslední díl je pak ze všech nejhorší. Hledání zapomenuté planety Země nebylo zábavné. Postavy byly spíše otravné. Dění nepříliš vábné a rozpor mezi lidskou individualitou a jednotou lidstva jakožto superorganismu nijak zvlášť zajímavě rozpracované. Nudilo.... celý text