Klajnik
přečtené 208
Pes baskervillský
1978,
Arthur Conan Doyle
odpad!
Knihu jsem četl kvůli kurzu k základům logiky, kde se mají z předpokladů vyvozovat důsledky. Detektivka je k tomu jako dělaná, ale obávám se, že jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, jak si kurz žádal. Detektivky mě často totiž šíleně nudí, protože se vše motá kolem záhady (vraždy, loupeže...), která je mi však ukradená. Nejsem zainteresován do postav a žádnou jinou výpovědní hodnotu, nad níž bych mohl rozjímat, to nemá. Je to holt žánr, v němž musím počítat s nižším poměrem zajímavých příběhů. Věřím však, že jednoduchý děj může být jen kostrou, na níž lze navléci zajímavá témata. Zde tomu tak ale není. Většina čtenářů opěvuje atmosféru blat a napínavost případu, ale já nepocítil ani jedno. Takové knihy jsou mi pouhou ztrátou času a to i přes to, že autor píše švihácky a případ je asi dobře vymyšlený. Za to ale nedávám ruku do ohně, páč jsem mu v samé nudě věnoval jen pramalou pozornost. Hledal jsem však v knize něco, k čemu bych mohl upnout svůj zájem, ale nic nenašel. - Škvár je více zaměřen na postavu detektiva Veleina než na jeho roztodivné případy, nemluvě pak o Bukiho nesmrtelném drsném stylu a vytříbeném buranském smyslu pro humor. - Film Seven má zase zajímavý koncept série vražd podle smrtelných hříchů. - Pes baskervilský je příliš spotřební záležitost pro fanoušky Sherlocka Holmese, do jehož bezpředmětných případů snad už nikdy nebudu musiti zabrouzdati.... celý text
Jak získávat přátele a působit na lidi
2002,
Dale Carnegie
Dale Carnegie je velmi sečtělej, pozornej a uvědomělej. Tuto knihu jsem nevzal do ruky proto, že bych potřeboval přátele nebo zapůsobit na lidi. Samotný název na mě neudělal dobrý dojem, ale po bližším přezkoumání musím uznat, že zavádějící není. Celé je to o mezilidských vztazích - o tom, jak lidi fungují, nikoli o tom, jak by fungovat měli. Dále zde budu na svém osobním příkladu a zkušenostech demonstrovat, jak kniha změnila mé smýšlení a přístup v jednání s lidmi: Často jsem se oddávám ostrým diskuzím a slovním šarvátkám. Umím dobře mluvit a z podstaty svého osobnostního typu se orientuji převážně racionálně. Když můj oponent vyblil nějaký nesmysl, odporoval si, či dokázal, že o věci ani dost málo neví, tak jsem se po něm se vší radostí svezl. Jenže mně v té hádce vždycky šlo o to, jak se daná věc má. Zkrátka mi záleží jen na tom, kdo má o věci pravdu, či kdo se jí přibližuje a neodpustil jsem si druhého srazit, když jsem si všiml, že má nesprávné způsoby smýšlení, či že je neuvědomělý, případně že propadl jakémusi klamu. Všiml jsem si však, že oponentovi nejde o pravdu věci, ale o to, aby nemusel za žádnou cenu uznat, že se mýlí. Já si přirozeně ulevím, protože blba znemožním, ale sám jsem svým způsobem naštvaný na onu skutečnost, že všechny ty stovky lidí, s nimiž jsem diskutoval, byly tak hanebně zabedněný. Měl jsem takovou teorii, ale už vidím, že funguje jen na malý vzorek lidí, kteří jsou senzitivní, co se studu týká. Soudil jsem totiž, že ostatní to mají stejně jako já. Platón ostatně píše ve svém dialogu Protagoras, že ten, kdo nemá podíl na studu, musí být vyobcován jako nákaza obce, páč postrádá vnitřní brzdu, která by mu zabraňovala v činění hanebností i v případě, že by se nikdo nedíval. Pro mě osobně je trapnost natolik nepříjemná, že se jí snažím předcházet. Kupříkladu v minulosti jsem neměl dostatečně vytříbený vkus, kvůli čemuž jsem občas módně přestřelil. Vypadal jsem směšně a moji drazí přátelé/spolužáci mi to samou radostí dávali najevo. Zrcadlo, které mi poskytli a uvědomění, které jsem z následného studu vytěžil, mi byly přínosem, páč dnes už se vkusně oblékám. To jest jen jeden malý příklad. Plyne z toho však, že vzbudit v druhém člověku stud, může vést k nápravě jeho přešlapů uvažování. Dnes už ale díly Dalu Carnegieovi vím, že takto si to většina obyčejných lidí nepřebere. Naopak by se utvrdili ve svých bludech a vystavěli kolem sebe zeď, od které by se argumenty mohli jenom odrážet. Vždycky jsem si v diskuzi/hádce říkal, že by stačilo, kdyby někdo z nich v konverzaci jen jednou uznal, že se alespoň v nějakých bodech plete a ukázal se mi tak v lepším světle. Bylo by mu to ke cti a já bych s ním hned jednal s respektem, protože by to svědčilo o něčem dobrém. To se však stalo možná jednou. Většinou se však ve své zpupnosti a domýšlivosti zapřeli natolik, že každý jeden bod mé argumentace nesměl být za žádnou cenu uznán jako relevantní bez ohledu na to, jestli to byli vůbec schopni racionálně vyvrátit či nikoli. Rozumnost i nadhled zběhli ze smýšlení mých oponentů a celá diskuze se smrskla na něco nízkého, protože šlo jen o můj požitek z blbcova srážení, který jsem si hojně dopřával. Carnegie však píše, že každá hádka je předem prohraná a já to po stovkách konfliktů mohu potvrdit. Sice si trochu ulevím, ale nikam to nevede. Můj rozum mi tedy říká, že bych měl učinit podstatné změny a jednat s lidmi jinak. To se mi však dlouho nechtělo, protože mi to přišlo nespravedlivé. Nechtěl jsem s druhými jednat lépe, než si zaslouží. Chtěl jsem s nimi jednat přesně tak, jak si zaslouží a to stejné nastavování zrcadla jsem očekával od druhých. Většina lidí však není schopna určit, jaké chování si kdo zaslouží a také jim chybí jakékoliv intelektuální svědomí (je jím jedno, co je pravda). Mluvit s nimi s úctou a naplňovat jejich pocit vlastní důležitosti (který podle Freuda hraje v lidské psychice tak zásadní roli) mi bylo proti srsti, či možná proti vlastní ješitnosti. Jenže aby vůbec diskuze dala ovoce, tak je s nimi vlastně nutno mluvit ještě s vyšším poměrem vřelosti a dobroty, než jsem si kdy myslel. Je to na mě opravdu hodně, protože sám bych tak rád profackoval ty prázdný vepřový hlavy po pár větách, v niž odprezentovaly svou nevědomost, myšlenkové zkraty, pokroucený charakter, následně je zbavil práva podílet se na správě státu, uvalil na ně kurzy nápravy myšlení a charakteru v lepším případě anebo je zapřáhl tvrdou prací jako tažná lidská zvířata v případě horším. Změna je to tedy pořádná, ale Benjamin Franklin to dokázal též a ani já bych neměl jít hlavou proti zdi. Tento přístup má podstatně vyšší šance, že z něj něco vykvete. Třeba tím bude vzájemné porozumění a kdyby se tak k sobě měli všichni, snad by se ty počty hlupců o něco snížily.... celý text
Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost
2021,
David Attenborough
Dobrosrdečně kritizuje, pro ilustraci přikládá apokalyptickou vizi budoucnosti, ale dává nám i alternativní směr. Příroda si cestu najde, když jí dáme šanci a ač je to nepochybně komplikované, tak nemáme na výběr a je lepší hledat jak změny docílit, než hledat, proč by to jít nemělo.... celý text
Gold za všechny peníze
1997,
Joseph Heller
Ti, které nestrhne humor a dialogy budou osočovat dílo z obsahové repetetivnosti a bezobsažnosti. Poutavost díla by neměla být redukována pouze na příběh, ač ten se na ní přirozeně podílí velmi. Třeba takový film "Once Upon a Time in Hollywood" od Tarantina takřka žádný příběh nemá a lze ho interpretovat jen jako milostný dopis oné době a kinematografii jako takové. Přesto to poutavý film bezpochyby je. Dílo tedy nemusí být charakterizováno příběhem (beztak už byly všechny příběhy řečeny), ale klidně pocitem, atmosférou či kritikou nějakým dobových poměrů. Hellerův Gold právě tak nastavuje zrcadlo americké politické scéně a židovské zkušenosti. Pro mě to byl dostatečný podmětný stimul na to, abych se bavil. Nemluvě pak o ztřeštěných postavičkách, absurdních dialozích a morálně pokrouceném protagonistovi. Heller je skvělej humorista. Opravdu vkusné a vytříbené. Diametrální rozdíl oproti "humoru", jenž je užit ve filmech od Disney. Potřeštěnost Hellerových postav je takřka dokonalá a dialogy mě vyloženě rozesmívaly. Tohle se mi často nestává. Současně ale musím říci, že Hlava 22 je poněkud stravitelnější a otevřenější. Gold totiž vyžaduje alespoň nějaké ponětí o tom, o čem pojednává a současně tam jsou pasáže i zmatené, případně nepříliš poutavé. Dle mého hodnocen je však zřejmé, co převažuje a současně musím dodati, že mé povědomí o americké politice osmdesátých let, židovství, Kissingerovi a Nixonovi nebylo kdoví jak velké.... celý text
Misantrop
2007,
Molière (p)
Skvělá hra, jejíž postavy jsou živoucí, dialogy mezi nimi jsou přestřelkami a Moliérovu práce s jazykem mě příjemně stimulovala.
Lakomec
2008,
Molière (p)
Lakomec Harpagon je zaručeně nejzábavnější postavou Molièrových her. Velmi zábavná ve své nízké hamižnosti a vyhroceném skrbličství. Ve většině Molièrových her mě postavy nechávaly chladným, čož samozřejmě snižuje požitek z díla. Nemluvě o tom, že autorovy hry bývají schématické. Ozvláštní je tedy jen práce s řečí a roztodivnost postav. Misantrop však stále vede.... celý text
Tartuffe
2006,
Molière (p)
Moliérovi hry bývají dramaticky poměrně schématické, ale vůbec to nevadí, když děj obsahuje zábavné postavy. Takovým příkladem je třeba Lakomec, což je hamižnej dědek, kterej si myslí, že ho každej chce jenom ošidit, a tak na každého útočí. To shledávám dost humorným. Misantrop je zas cynik, což je jaksi širší rys, intelektuálně bohatší rys než úzké a přízemní lakomství. Dialogy tam jsou nejkvalitnější a tematicky nejbohatší. Tartuffe je však spíše otravný než zábavný. Vystupují tam postavy, které jsou svým způsobem vyj*bané, ale z té jejich vyj*banosti pramení spíše frustrace než humor. Situace je totiž taková, že pán od rodiny k sobě vezme muže, Tartuffa, kterého shledává ušlechtilým, protože má plnou hubu Boha a vznešených řečí, kterým otec fanaticky propadl, což Tartuffovi umožňuje parazitovat. Rodina se otci snaží vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec, ale je to boj, k jehož rozhřešení spěje děj. Máme zde tedy pokrytce a zaslepeného panovačného otce od rodiny, která je jeho stupiditou utiskována. Moc jsem se tedy nebavil. Naopak mě celá ta situace jen otravovala.... celý text
Jak sbalit ženu 2.0
2010,
Tomáš Baránek
Jako audioknihu poslouchal ji během práce. Nikdy jsem si žádný takový obsah neprocházel a obecně jsem byl zvědavý, s čím autor přijde. Obával jsem se zcestných pouček k úspěchu ne nepodobným motivačním řečníků, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Jistým mužům to asi pomůže zvýšit šance. Některé poučky jsou univerzálně platné. Mnohdy je to však zcestné a praxe by rychle poskytla reality check. Onu "hravou drzost" si nemůže dovolit každý a ne všem ženám bude sympatická. Kdybych byl inteligentní slečnou čtoucí si Kouzelný Vrch a nějaký normie, co v životě přečetl jen tweety a Beránka, na mě začal oprskle dotírat, tak bych mu měl sto chutí říct: "Poslouchej, pako. Ocenila bych, kdybys byl alespoň tak uvědomělý, abys uznal, že vše, co mi řekneš, bude víceméně bezpředmětné a tak není důvodu, abys mě rušil od Thomase Manna. Nemáme si co říct. ?Možná si jdi sednou do jiného kupéčka." Bylo by fajn zachovat nějakou etiketu, být trochu uvědomělý, nedotírat za každou cenu na každou a nepachtit se tak za sexem. Občas je milé jen prohodit pár slov. Kdyby se mě onen ňouma pouze zeptal: "Promiň, že tě ruším, ale vidím, že čteš Kouzelný Vrch. Já čtenář nejsem, ale chci to napravit a na tuhle knihu jsem kdysi slyšel chválu. Bohužel už nevím jak zněla. Byla bys ochotná sdělit mi své stávající dojmy? Třeba ve mě zažehnou jiskru, která zapříčiní, že zítra už budu do knihy taky ponořen." tak bych mu to ochotně, snad i rád sdělil. Kdyby mi pak jenom poděkoval a nechal mě dále číst, byla by celá kratičká malá událost poměrně příjemná. Kalkul, který nabízí tato kniha, je poměrně odpudivý. Na druhou stranu je fakt, že většina žen není sečtělá, inteligentní a toliko rázná v odmítání a autor věru pracuje spíš s tupkami (soudě dle předpokládaných reakcí), kterym onen přístup třeba nebude tak proti srsti. Těchto tupek je přirozeně většina a já sám nevím, co bych od nich měl jiného chtít, než ten sex. Sám bych rád řekl: "Chci tě jen poznat. Něčím mě prostě zajímáš." jenže u většiny příslušnic něžného pohlaví bych si musel vymýšlet, kdyby po mě chtěly, abych to konkretizoval. Nejsem misogyn - muži na tom přirozeně nejsou o moc lépe. Jedná se o problém obecně lidský. Každý chce být doceněn, každý se chce vyšvihnout nad druhé, ale takřka nikdo nepečuje o svůj vnitřní svět, nízkost je jejich železnou koulí u nohy a průměrnost je tak magnetická. Raději bych, kdyby množství orientovalo svůj zájem k rozsahu vlastního vnitřního světa, spíše než k nabalování. Žijeme v nejvíce propojené době, ale lidé jsou statisticky osamělejší. Mnohdy říkají, že neví kde se seznámit nebo jak. Soudím, že ta bariéra, pokud není iluzorní, leží v něčem jiném. Hádám, že iluzorní není, když vidím jaký kvanta incelů jsou ochotný platit takovým špínám přes OnlyFans jen za trochu vstřícné konverzace a uspokojení. Otázkou pak také je, jakou mezigenerační platnost bude tato kniha mít: mileniálka může být vůči Beránkově přístupu vstřícnější než zoomerka. Závěrem bych se ještě vyjádřil k té Beránkově předkládané technice kmitočetu (zvyšovat zájem samičky tím, že muže bude střídat projevy zájmu s projevy nezájmu, aby se jí udržel na mysli a vzbudil o sebe zájem). Mně kniha nic moc hodnotného nedala (snad krom námětů k zamyšlení). Beránkův humor je mi pak taky protivný. Kolikrát jsem si řekl, že je autor debílek.... celý text
Psychologie ovlivňování
2017,
Vít Prokůpek
Jednoduché poučky. Řadu z nich jsem věděl či minimálně tušil. Přesto dobré, praktické - hlavně teda pro různé marketéry, realiťáky, obchodníky či vedoucí.
Sdílejte, než to zakážou!
2021,
Andrej Babiš
odpad!
Na jednu stranu zlá a opovrženíhodná kniha, která má za cíl upevnit zkrat vědomí té anti-intelektuálně naladěné části společnosti, jež Babiše volí. Na druhou stranu jistě zajímavý materiál ke studiu propagandy. Tak například ta "Babišova" lidovost v projevu je vhodná pro komunikaci a zisk sympatií jeho cílovky - tedy té nevzdělané a nesoudné masy, která se ohání selským rozumem, jež se opírá o osobní zkušenosti, která je na poli politiky a vedení státu zcela nedostatečná. Právě takoví lidé slyší na prostá pořekadla, fráze lidové moudrosti a banální prupovídky o upečených koláčích. PS: Babiš tu knihu samozřejmě nenapsal. Napsala mu ji mějaká m*dka z PR oddělení.... celý text
Ženský
2013,
Charles Bukowski
Je to dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá. Protagonista Chinaski (literární obdoba Bukiho samého) chlastá, chodí na dostihy, mluví s různými lidmi, čte živému publiku své básně a šuká nejrůznější ženský. Konec je stejný jako začátek. Nedojde tam k žádnému příběhovému oblouku. Protagonista zůstává po celou dobu stejným. Jednotlivé ženy splývají do jedné. Protože autor nikterak neprokreslil jejich charakter a vždy jim věnoval pár stránek, tak mi neutkvěly v paměti a později se mi pletla jména a ztratil trochu přehled. Ono to však nevadí, protože stejně o nic nejde, jelikož děj k ničemu nespěje. I proto bych "Ženy" nedoporučil pro vstup do autorova díla. Podle mě je důležité pochopit jeho dětství (Jelito), ale mojí oblíbenou Bukiho knihou je Škvár, za nejho nejšťavnatější věc, páč se jedná o perfektní extrakt jeho stylu a každá stránka bavila. U Ženy jsou poměrně repetetivní, takže nejsou tak poutavé a úderné a Jelito ke konci vyzní do prázdna. Ač byl Charles Bukowski rozesranej chlap, kterej si nedokázal udržet zdravej vztah a získat tak pro sebe něco lepšího, tak mně osobně je ten balvan s citem sympatickej a rád si počtu o jeho životě. Baví mě jeho buranství, dokáže mě rozesmát. Líbí se mi, jak ve své knize hodnotí jiné autory. Vždyť tenhle vochlasta napsal povídku, kde s doutníkem v hubě skočí do ringu k boxerovi Hemingwayovi a sundá ho. Mimo to však Charles knihu dokázal protkat pasážemi k zamyšlení, pasážemi, které jsou jeho tvrdými pravdami. Je vidno, že částečně upřímně a částečně idealizovaně zaznamenával své životní zkušenosti (sám to přizná v jednom dialogu) a já stále nacházím důvody, proč se k tomuto autorovi vracet.... celý text
Severská mytologie
2017,
Neil Gaiman
Chtěl jsem nahlédnout do severské mytologie a to jsou nahlédl. Nevím, do jaké míry je Gaimanovo přeříkání zjednodušené, ale příběhy to jsou opravdu banální, nepříliš zajímavé a nezábavné (pobaven jsem byl 2x). Poslouchal jsem to jako audioknihu během vaření a procházek, takže to pro mě bylo snadno stravitelné, ale žádný požitek jsem z toho neměl.... celý text
Psí srdce
1989,
Michail Bulgakov
Než se z Baryka stal Barykov, bavilo mě to poměrně dost, protože jsem sympatizoval a byly mi nanejvýš sympatické doktorovy prohlášení. Pak se však postava doktora stává trápenou a slabou a já byl divákem toho, jak jeho Homunkulus obtěžuje všechny kolem. Úderných momentů tam však bylo pomálu. Přesto mě těšilo, jakým satirickým způsobem Bulgakov kritizoval komunistický režim své doby.... celý text
12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu
2019,
Jordan B. Peterson
Někdo '12 Pravidel pro život' odsoudí, jakožto další seberozvojovou příručku plnou zbytečných "rad", z nichž některé jsou zcestné a druhé obecně známé. Já sám nenávidím motivační řečníky a ezoterismus 'Čtyři dohody' je mi odporný. Peterson na mě ale dělá jiný dojem: Kdysi mi kamarád řekl, že nemá smysl opakovat to, co bylo řečeno. Možná jsme oba mysleli na něco jiného, avšak já věřím, že určité věci je nutné opakovat a variovat, protože jakmile se s tím přestane, lidé začnou zapomínat. Vidím dnes a denně jak lidé propadají sebeklamu a nosí lež jako deštník. K tomu se však uchýlit nechci. Věřím v jisté univerzálie. Věřím, že jistá jednání budou směřovat k dobru a jiná ke zlu. Zkrátka na tom záleží a nutné je najít tu správnou perspektivu, ten správný způsob smýšlení, z něhož to dobré jednání bude vycházet. Jordan Peterson je jeden z těch, co s tím může pomoci a mělo pro mě smysl věnovat mu pozornost. Současně to bylo intelektuálně stimulující, protože Peterson krouží kolem 12 témat skrze psychologii, náboženství, literaturu, filosofii, historii i osobní život. Bez toho by to pro mě nebylo ani zdaleka tak působivé. Sedla mi tedy i forma, kterou mi autor zprostředkoval svá sdělení, které se snoubí pod tezí: "Život je utrpení, tak se dej dohromady." Něco podobného psal si Descrates princezně Falcké, kterou tížily rány osudu. Tvrdil, že náležitý člověk ponese své trápení statečně a pak mu útěchou může být odbiv k sobě samému. Zdá se mi, že lidé se mnohdy příliš snadno vzdávají i nechávají se zmáhat negacemi, páč nemají zformované správné způsoby smýšlení, načež se upínají k vadným perspektivám. Kritický rozum mě však neupozornil na to, že by se v této knize Peterson snažil vnutit čtenáři nějaký klam, nebo se mu vlichotit. Působil na mě spíš jako otcovská figura, která to myslí dobře, která ti řekne, co potřebuješ slyšet a ještě to podloží, aby ti to dávalo smysl.... celý text
Rady zkušeného ďábla
2008,
C. S. Lewis (p)
Pozoruhodný koncept. Zkušený ďábel radí pokušiteli a svádí se tu tak s nebem boj o lidskou duši. Autor prokázal velký vhled do lidského nitra. Ač jde o útlou knížku, tak je řádně nacpaná myšlenkami. Prakticky jedna za druhou. Hodí se dodat, že ačkoli jsem antitheista, tak mi vůbec nevadilo, jakou pozici zde zastává křesťanství. Přínosem této knihy jest, že čtenáře se něco naučí o sobě i lidech obecně.... celý text