Klajnik
přečtené 214
Temná věž
2010,
Stephen King
King opakovaně tvrdil, že své příběhy nevymýšlí, ale že v něm jsou, proplouvají jím a on je jenom háže na stránky. Někdy se mu to povedlo an jedničku. Takové TO je dokonalým příkladem perfektně vedeného narativu a já ho považuji za jeho magnum opus. Nečetl jsem všechno, ale nemyslím, že by ho něco překonalo. Laťka je moc vysoká. Přesto King považuje právě Temnou Věž za své mistrovské dílo a mě to prostě zajímalo. Nikdy byl to nečetl. Nehodlam tolik pozornosti a času investovat do takového vyumělkovaného fantasy. Pokud bych vůbec dočetl třetí díl, tak čtvrtý bych už zahodil. Já však audioknihy poslouchal během práce a držel mne u toho fakt, že byly bravůrně namluveny, nestálo mne to žádné úsilí a byl jsem zvědav, jak to skončí, ačkoliv série pro mne byla od čtvrtého dílu vyloženě slabá. Přesto jsem si říkal, že v závěru se linky sejdou, dobře vyvrcholí a celé to putování bude mít nějaký smysl. Poslední díl. King svůj příběh nedokázal udržet. Postavy umíraj docela trapně (ale já už vlastně ke všem stejně přestal chovat zájem). Mordreda, v němž jsem spatřoval potenciál dosti zajímavé linky, byl ve výsledku zbytečnej. Hlavní záporák Karmínový Král je tu naprosto směšně vyobrazen a nudně vyřešen. Než pak pistolník Roland vstoupí do Temné Věže, tak si King neodpustí ten stupidní proslov o důležitosti cesty, nikoliv cíle, což z hlediska děje nedává smysl, z hlediska zábavnosti taky ne, protože ta cesta za moc nestála a jedinou smysluplnnost vidím jen v tom, že King sám nevěděl, jak příběh uzavřít, tak ho prostě bezpředmětně vrátil na začátek první knihy, což nevyznělo chytře (jako tak, že se všechno zacyklí), ale pouze samoúčelně. Ještě předtím urazí čtenáře - že prý já, který si nedám říct a nutně chci znát to, co se ukrývá v Temné Věži, jsem právě ten, kterému záleží jen na konci, prý na orgasmu a nehledím na prožitek během milování samotného. Naprosto zcestné - mě jde hlavně o to milování. Původně jsem si říkal, že autora, který napsal perfektní TO, musím prostě mít za kvalitního spisovatele (či snad vypravěče?). Teď ale vidím, že bez drog to tvorba stojí víceméně za prd. King napsal pár dobrých knih a minimálně jednu perfektní sepsal. Věřím však tomu, že většínou nejsou hodny pozornosti ani času.... celý text
Dům o tisíci patrech
2000,
Jan Weiss
Koupil jsem si několik dystopických románů a tenhle jsem z nich otevřel jako první, protože prostředí, které si Weiss vyfantazíroval mi přišlo atraktivní. Umístit příběh do tisícipatrové budovy, které vládne jakýsi Velký Bratr, Muller. Někde jsem četl, že je to alegorie kapitalismu, ale nejsem si tím jist, protože kniha je po všech stránkách plytká. Weiss musel být fakt špatnej spisovatel, protože ten sloh nedovolí čtenáři vůbec proniknout do prostředí a dění. Je tak břidký, povrchní tak jednoduchý a levný, že mě to vůbec nebavilo číst. Někdo psal, že kniha zní, jakoby byla napsána mimo čas. Autor chtěl, aby kniha byla snová, ale plytkost jazyka tomu dle mého nedala pořádně vyniknout. Do světa Mullerdómu nešlo proniknout, natož aby mě děj strhnul. Samotné vedení narativu je otřesné. Detektivní příběh je slabý, zoufale naivní. Neni tu ani žádná postava, ke které lze přilnout, protože žádná postava nemá charakter, o kterém by šlo smýšlet v celé šíři a rozmachu lidkého ducha. Žádná psychologie, nic...jenom prázdno naplněné samoúčelnými scifi blbůstkami. Petr Brok uvidí, že Muller prodává hvězdy. Na jedné žijí třeba trpaslíci. Název hvězdy, kouzelného prášku nebo hračky a pár popisných slov. Weiss se toho zajímavého sotva dotkl, ale zato dal čtenáři vědět, že v nějakém obchodě nabízí prodejce hodinky, které ukáží přesný čas na všech hvězdách. Podobných věcí tam jsou desítky. Zbytečné čtení. Nevím, jestli finále mělo být "wow" a obrátit vše naruby. Asi ano, ale pochybuji, že to někoho zasáhne. Takovou sílu tahle kniha nemá. Nemá žádnou sílu. Nechala mě chladným kvůli své odosobněnosti. Vypadá to spíše jako nějaký hrubý nástin, ale není. Je to jenom špatné. Moudřejší bude ji střelit, ať zkazí náladu někomu jinému.... celý text
Malevil
1992,
Robert Merle
Jeden z mých nejoblíbenějších románových příběhů. Často na něj myslím. Důvod, proč se mi Malevil tak líbí tkví v autorově schopnosti přesného vedení čtenáře svým brilantně vybroušeným a rozvětveným příběhem. V případě, že autor nenudí, v ději nemá díry a zdařile navozuje pocit, že vše v knize je přesně takové, jaké má být, pak je čtenář opravdu vtáhnut. Příběh má zajímavou zápletku, je skvěle vyprávěn, postavy táhnout, emocionálně si to čtenáře zaháčkuje... Podobné potěšení z kvalit a postupujícího děje mi přineslo jen To (jako jediná z Kingových knih) a Havlíčkův Neviditelný. Kéž by Malevil někdo schopný zfilmoval. Ženám může vadit, že je kniha poplatná své době a ženské postavy tu jsou docela ploché, ale mě to nikterak nevadilo, protože příběh má až skoro sociologický charakter, ač jde o fiktivní postapokalyptickou prózu v rámci představy - co kdyby současný řád vlivem katastrofy padl a o zdroje najednou začaly bojovat různé přeživší tlupy. Jako malý jsem četl komiksy The Walking Dead i hrál adventury na motivy komiksu. Přeživší byli obklopeni zombíky, ale nejhoršími nepřáteli vždy byli jiní lidé, jiní skupiny lidí. Merle práve brilantně rozpracovává nepřátelství a rivalitu mezi dvěmi skupinami, z nichž kazdá své společenství mocensky/hierarchicky/politicky uchopila jinak. Nedivil bych se, kdyby autor byl přesvědčený komunista, protože protagonistická skupina je komunitou sobě rovných lidí, jejichž kompetence přežít je založena na vzájemných dobrých vztazích. Často jsem si totiž říkal, že by se skupině nezadařilo, kdyby nebylo pečováno o tento aspekt - kdyby vztahy byly zlé, kdyby se na sebe postavy nemohly spolehnout. Už chápete, proč to tak stavím vedle Kingova TO? Dalším sdíleným prvkem je kvalita vyprávění. King někte říkal, že nemá pocit, jako by příběh stavěl/vymýšlel/konstruoval - spíše mu připadá, jako by příběh už byl napsán a on ho jenom musel "vycítit" a sepsat... I příběh Malevilu jako by měl měl svou vlastní dokonalou soudržnost, jež činí dílo býti něčím velkým. Přitom je to ale odvyprávěno s takovou přirozeností a lehkostí - takto je to odvyprávěno až do samotného velkého vyvrcholení mezi oněmi dvěmi skupinami.... celý text
Cesta
2008,
Cormac McCarthy
Zemi sežehl oheň a ti, kdo přežili, za sebou nechávají stopy v popelu a Slunce jen mírně prosvítá přes kouřovou clonu. V noci pak není vidět vůbec. V takovém světě se lidskost vytrácí a většina přeživších se vraždí a jí navzájem. Do této postapokalyptické vize McCarthyho je zasazen vychrtlý otec a syn, kteří před zimou utíkají na jih a snaží se vyjít s nedostatkem zásob. Pochodují světem, dívají se na hrůzné výjevy, strádají, před sebou pravděpodobně smrt (a to mohou být rádi za tu rychlou), ale stále to nehodlají vzdát, stále žijí, ačkoliv tenhle život za to ani nestojí. Respektive by za to nestál, kdyby neměli jeden druhého. Oni se zdají být tím jediným normálním, co se zachovalo ze světa minulého. Baví mě různé vize budoucnosti. Tato ukazuje, jak na katastofální nedostatek, bdělou noční můru a beznaděj zareaguje lidská přirozenost. Snad se tomu lidstvo vyvaruje, ačkoliv podle historie lze soudit, že jsme docela tupouni. Tak snad to nepoděláme až takhle. Větší rozměr však Cesta nenabízí. Čte se to docela lehce. Je to strohé, ale nikoli tak moc, jako třeba faktický Krvavý Poledník, do kterého jsem se nutit musel, ačkoliv obsahově je mi atraktivnější. Snad bych jen dodal, že pro otce by to čtení mohlo být zajímavé ještě o něco víc. A film se mi líbil o úroveň méně.... celý text
Spalovač mrtvol
2017,
Ladislav Fuks
Fuks pečlivě poskládal slova jedno vedle druhého. Čte se to fakt pěkně. Z formální stránky je mi milejší než z té obsahové a to mám rád, když vypravěčem a protagonistou je záporná postava. Mám totiž problém se záporným přerodem pana Kopfrkingla. Ten je sice v knize lepší, než ve filmu, ale stejně se mi zdá nedostačující. Rozumím tomu, že Karel K. je pomatený už ze začátku. Vzhledek k tomu, jak se kniha vyvine, je nutno přisoudit jeho výstřednostem větší váhu, jinak by to an tomto poli fungovalo ještě méně. Když hrdý Němec Wilhelm Reinke začne Karla ovlivňovat, tak apeluje an jeho jednu kapku germánské krve. Fuks naťukne skrz rozhovor mezi těmito postavami, že pravý Němec totiž cítí i tu jednu kapku a pokud né, tak je odroděnec. Pokud nechce pomoc Němcům, tak je slaboch. Kdyby však na postavě Karla vytvořil komplex méněcenosti a přehnaný zájem o tom, co si o něm druzí myslí, tak by do sebe jednotlivé části krásně zapadly. Spolu s jeho názorem na utrpení, obdivem ke smrti samotné a podivností by to fungovalo dobře. Z hlediska narace mi takto změna z pozorného manžela a otce na udavače a vraha nesedí. Ono na tom ale tolik nezáleží. Autor umí psát, takže kniha je to atmosférická. Dle mého ale nemá velký tah na branku, aby mě svým závěrem posadila na prdel. Přecijen je to krátká knížka a já do postav nebyl nikterak zainteresován. Film je poměrně věrný, ale mně se líbil ještě o něco málo méně.... celý text
Místo slepých cest
2001,
William Seward Burroughs
Říkal jsem si, že si zprvu dám od Burroughse něco lehčího a jeho western se mohl zdát tím správným. Nemám sice nijak zvlášť rád šablony, ale pokud schopný tvůrce dokáže na žánrovou kostru navléci vlastní přirozenost, tak z toho může vypadnou skvělé dílko. Místo Slepých Cest začalo velmi slibně. Prvních pár stran bylo dost zábavných. Autor představí protagonistu Kima Carsonse, jenž "...je vším tím, co by si měl podle výchovy normální americký chlapec hnusit. Je zlý, sprostý, rafinovaný. Jeho neřesti by se mu možná daly ještě odpustit, mimoto ale propadl rozvratnému uplatňování myšlení. byl totiž nevyléčitelně inteligentní." Prvních 20 stránek se mi zcela trefilo do vkusu a kniha mi přislíbila sympatického antihrdinu a já si užival ty cynické historky z Kimova života. Například tuto: Kim s poloretardovanym kámošem Jerrym zalezly do sklepa před tornádem, které odneslo celej dům i s Jerryho bábou, která byla uvázána na lůžku. To však přišlo vhod, že "ten starej smradu pytel," jak jí Jerry říkal zmizel, protože posledních 5 let jí hrabalo, kozy jí vožrala rakovina a neustále museli kupovat morfium, kterym jí nešlo ani oddělat, protože na něj byla tak navyklá, že to bylo jak krmit nějakýho nedožeru. Takovýto text mi bylo radostí číst, ale v zápětí to asi na 100 stran začne být pětně monotóní a prázdné. Kim občas koupí bouchačky, nebo oprcá nějakýho kluka. O rafinovanosti nemohla být náhle řeč. Já tomu říkám "číst nudu". Asi na stránce 130 se objeví několik stran, ve které Burroughs vylíčí motiv, pro který jsem se dokázal nadchnout. Kim začal po Americe budovat organizovanou síť tzv. Johnsonů. "Jedná se o výraz, který měl označovat čestné tuláky a zloděje. Časem se jeho použití rozšířilo i na označení určitého kódu chování. Johnson dodřuje své závazky. Jeho slovo platí, při jednání nepodvádí. Johnson se stará pouze o sebe. Není to čmuchající, pokrytecké individuum, se kterým jsou jenom problémy. Když je třeba, Johnson pomůže.” Johnsoni žijou v malých městech, která mají působit zcela nudně a typicky, aby každý přicházející byl odrazen pomyšlením si, že jinde bude život zajímavější. Johnsonům šlo o cílenou likvidaci nepohodlných jedinců napríč státy, kteří svou podstatou zabraňují dosažení jednotného kosmického programu - tedy utopie, ve které štěstí bude vedlejším produktem činnosti. Člověk přikládající vyšší váhu lidskému životu, než je záhodno by řekl, že je to utopie zaplacená noční můrou. Já to chápu, protože vím, že jsou lidé kvalitní a nekvalitní, které dělím na akceptovatelné a na škodnou, kterou je dle mého třeba hubit. Burroughs škodnou názývá sráči, které v několika odstavcích dělí podle svého uvážení na obyčejné zmrdy, kteří přepadávají dostavníky (Jesse James) a na zaryté kriply, jenž jsou nakaženi buněčným parazitem, jenž okupuje centrum pravosti a oni se tedy stávají obligátními xindli prosazující vadné pravdy, jenž kladou klacky pod nohy kosmickému programu. Toto celé jistě je nadsázkou, ale taky se pod toto autorovo "a dost, vy šmejdi!" podepisuji, protože veškerou příčinou špatností na světě jsou tupí lidé, jejichž omezenost a arogance určuje i životy druhých. Říkal jsem si, že konečně se autor něčeho chytí a začne vyprávět příběh či formovat vizi nebo větvit myšlenky. On to možná dělá, ale nejsem si tím vůbec jist, protože román se čím dál tím víc tříští a rozpadá. Přišlo mi, že odstavce na sebe nenavazují a jednotlivé kapitoly se neodehrávají ve stejném prostoru ani čase. Třeba jsem ale nevynakládal dostatečnou pozornost. Matně si vzpomínám na zmíňky o nějakém časoprostorovém cestování... Když však čtu takovýto román, myslím na to, jak neschopným spisovatelem autor je. Jsem názoru, že film, videohra i kniha musí čtenáže odměňovat a to jak zábavností (entertaiment), tak intelektuálním bohatstvím (vědomosti, estetická krása). Místo Slepých Cest bylo trápením číst, jelikož se vytratil zábavnostní aspekt a já opět pod vlivem desítek stran roztříštěného a nudného textu ztrácel pozornost. Román se čím dál tím víc zmatenější a já byl čím dál tím víc otrávenější, znuděnější a tedy i přirozeně nepozornější. Zapomínal jsem stránky, kterém jsem přečetl, ale nutil jsem se do pokračování. Nepřekvapilo by mě, kdyby si člověk, který toto čte, řekl: "Měl ses na to vysrat, očividně nemělo cenu pokračovat," ale já chtěl mít relativně čísté svědomí, až se o té knize budu vyjadřovat. Když jsem pochytil, že Kim je na Venuši a jsou tam nějaké metrové stonožky, průhledný hmyz s lidskou hlavou a sosákem, kterým když se přisaje na člověka, tak ho zabijí současně s vlnou rozkoše tisíce orgasmů. Přeživší obět tvrdila, že věděla, že umírala, ale přitom se mu to líbilo. Takovýhle výplody mě po hodinách nudy už nedokázaly ani pobavit. Odškrtl jsem si jenom další vyhoněný a prázdný výjev samoúčelné perverze, jenž je svou přehnaností a nahodilostí spíše banální. Pokračoval jsem však hlavně proto, abych se přesvědčil, jestli to spisovatel opravdu sunul do nějakého sjednocujícího či sjednoceného závěru. Nesunul. Vyznělo to do prázdna. Možná byl ale konec na začátku. Tam je Kim v přestřelce zastřelen. Jak to zapadá do zbytku opravdu netuším, takže... ...Zpátky k neschopnosti, o které nerad mluvím, jelikož si nemyslím, že Burroughs je špatnej spisovatel. Pravděpodobně jsem si mylně vybral jednu z těch čtenářstky nepřístupných knih. Pokud jsem tedy nepochopil v důsledku vlastní nepozornosti, tak právě proto, že mě spisovatel nemotivoval pozorným zůstat. Pokud to však Burroughs psal pro sebe a druhé měl v piči, tak mu nic nevyčítám. Mnohokrát to bylo k dobru věci, ale Místo Slepých Cest není tím případem. Toto bylo mé mírné zhodnocení, do kterého promítám pokoru. Tvrdší hodnocení by bylo takové: Horší práci s textem a vedením románu jsem ještě neviděl. Čtenář se nemá čeho chytit. Není linka, kterou lze následovat, Proč se tedy hodiny nudit a trápit u něčeho, co za to absolutně nestojí? Tohle neni kniha určená ke čtení.... celý text
Strach v hrsti prachu
1983,
John Ives
Ryzí americkej román dvacátého století, pro který je typická "chlapskost". Kdybych se zničehonič octnul v arizonské poušti, nebyl bych teď tak bezrazdný.
Vladař
2009,
Niccolò Machiavelli
Rady pro vladaře, jak si za každou cenu udržet vládu (tzv. machiavellismus). V tom zajisté cítíme něco amorálního, ale přesto být dobrým vladařem neznamená být krutým tyranem. Cením však, že se nejedná o univerzální návod. Různé okolnosti si totiž vyžádají různé přístupy, ale kdo oplývá takovou prozřetelností, aby věděl, jak konkrétně se přizpůsobit? Machiavelli si z historie bere vládce a jejich jednání, na nichž prezentuje své myšlenky a staví je do kontextu, který vysvětluje jejich úspěch či neúspěch, z kterého následně buduje stanovisko, kterým je radno se řídit nebo kterému je radno se vyvarovat. Ačkoliv to je psáno pro svou dobu, tak zde stále najít relevantní postoje. Hlavně je to však zajímavé čtení po stránce kategorizace vládnutí dob minulých.... celý text
