Klajnik
přečtené 214
Kdo chytá v žitě
2015,
J. D. Salinger (p)
Kniha o klukovi, kterého spousta věcí štve, nemá žádné vyhlídky do budoucna, prostě se chce jenom tak svobodně bavit, zamilovávat se do holek, smát se a dělat voloviny, které jsou mu zrovna po chuti. Kontinuita povahy protagonisty je mlhavá. Osobně to vnímám jakožto střep, který se snad dotkne jen tohož, kdo je stejného tvaru. Osobně v tom zla shledávám méně než hloubky. Nevím, proč to Chapmana inspirovalo k zabití Lennona. Na druhou stranu možná právě v té bezprostřednosti chování a postoji k světu se určití lidé viděli a řekli si, že Holden je sympaťák, že je jako oni. Já v tom uzřel , jistou duševní rozmazlenost a nedisciplinovanost, což jsou taky osobností rysy hlavní postavy. Těžko říct. Možná jsou tací, kteří to nevzali jako své nedostatky, ale jako prostou nesynchronizaci se systémem, do kterého byli vrženi a ve kterém nedostahují výsledků, které si podle vlastních soudů zaslouží. Těžko říct. Jenom tak plácám.... celý text
Farma zvířat
2000,
George Orwell (p)
Kéž by mi tuto pohádku předčítali rodiče v dětství před spaním. Je to skvělá a čtivá alegorie na komunismus, ale řekl příběh šlape, i kdyby člověk neznal dějinný kontext. Současně to ale funguje i opačně. Stává se, že převod jedné situovanosti do jiné dře, ale nezdálo se mi, že toto byl ten případ a to i přes to, že Orwell celou událost velmi zredukoval.... celý text
Celou dobu to na mne však působilo poměrně zvláštně vychcaně. Možná za to může celý strojený dialog, který jakoby fungoval přesně tak, jak má, aby byly sděleny přesně ty myšlenky a prupovídky, kterými Platón chce čtenáře poučit. Proč ale? Tak schválně: Sokrates nechtěl Hermogena poučovat, nýbrž s ním nacházet správnost věcí. Přitom se zdá býti vypočítavým. Pokládá jednoduché otázky, které vedou k souhlasu. Staví jedny příklady k druhým, a ačkoliv 2+2 a 4+4 jsou si v mnohém podobné, tak výsledkem jednoho je 4 a druhého 8. Celé se mi to zdá manipulativní a Sokrates byl za takové činy později odsouzen k smrti a jinými nazván sofistou, jenž ze slabších důvodů činí silnější a naopak. Přesto se však samotný Sokrates nepřímo označuje za dialektika (muže schopného odkrývat struktury pravd a neupírám mu, že toho vlastně schopný je), který může posuzovat správnost jmén, páč on je ten, jenž umí pokládat otázky a předestírá správné odpovědi, které jsou v souladu s pravidly jeho logiky. Řekne i Hermogenovi, ať platí a je vděčný sofistům/učitelům moudrosti (filosofům), kteří mu pomohou odkrýt správnost jmen a kteří ho vzdělají. Vsadím se, že Sokratovi by se nějaká ta sumička hodila, protože on na práci moc nebyl. Ta nebyla nic pro dialektika, jehož nejvyšším zájmem bylo bosí pobíhati po Athénách a dokazovati všem, že nic neví. Hermogen však nebyl bohatý a tak mu Sokrates poradil, ať odpovědi hledá v textech básníka Homéra, kde jak lidi, tak i Bozi jmenují věci a tím diskuzi ukončí. Nelze přeci pochybovati o správnosti, když tak jmenují věci samotní Bohové. Není-liž pravda? Tento motiv mi však čtený text činil značně zábavným. Sokrates/Platón manipuluje, ale ty texty by nebyly tak relevantní, kdyby v nich nebylo i mnoho pravdy.... celý text
Auťák
2007,
Harry Crews
Dobré téma, ale poměrně ploché a nezábavné. Crews je prostě mechanik, nikoli spisovatel.
Hvězdná pěchota
2011,
Robert A. Heinlein
Číst výklady z hodin morální filosofie bylo dobré, ale zbytek autor nedokázal napsat moc dobře.
Škvár
1997,
Charles Bukowski
Dost možná má nejoblíbenější kniha. Bukiho mě přivedl ke čtení a tenhle román mě od něj baví nejvíc, protože je neucelenější a nezábavnější. Jasně, je to detektivka, ale já proti schématu nic nemám, když ho dobrej autor použije jako kostru, na kterou navleče vlastní přirozenost. Snad díky tomu do knihy skvěle zapadly i ty fantaskní prvky. Soukromej detektiv Belane z Los Angeles je skvělá postava. Zbožňuju jak se v té knize mezi sebou postavy baví. Ty dialogy, ten popis. To je ryzí Charles Bukowski, poslední chlap starýho Hollywoodu. Byl jsem baven každou stránkou. Doufám, že někdy uvidím filmovou adaptaci Škváru, která se předlohy bude držet tak jako v případě Klubu Rváčů.... celý text
Obraz Doriana Graye
2005,
Oscar Wilde
Činy, kterých se dopustíme, poznamenávají naší persónu. O tom ta kniha je, o rozkladu charakteru. Obraz Doriana Graye je poměrně profláklý, ale o to víc mě překvapilo, jaká zlá kniha to vlastně je. Obzvláště sympatická mi byla postava Lorda Henryho, aristokrata, jenž žije jen pro svou vlastní rozkoš. Jeho pohled na svět je sice naprosto amorální, ale právě to mě fascinovalo. - "Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nemají co říct, ale říkají to roztomile." Nevychází tento sexismus z Wildeovo homosexuality? Přeci jen Dorian je zprvu představován jako nádherný mladík, tabula rasa/nepopsaný list, takové čisté poupátko, v němž se odráží sebemenší podmět. Toho se chytí Lord Henry a začne na jeho duši tisknout svou vlastní zkaženost. Tím se zhostí role Mefistofela. Jednak mu dělá radost, jaký vliv na Doriana má a druhak si tím i vytvoří společníka. Takto sebestředný člověk neměl důvod to neudělat.... celý text
Watchmen: Strážci
2009,
Alan Moore
Film hodnotím 5/5, zatímco grafický román 3/5 a to cením originalitu. Zábavnost mi ale ohromně srážely ukecané pasáže trafikanta a nějakej ten minipříběh komiksu, jenž si četl kluk opodál. Opravdu jsem nečekal, že mě to vůbec nebude bavit číst.... celý text