Kozel
přečtené 776
Pýcha a předsudek
1994,
Jane Austen
Dvě rozdílné, ale přesto sestry vládnou literárním hrdinkám i po tolika letech, které uplynuly (a uplynou) od jejich zrození. Jana Eyrová a Elizabeth Bennetová. Dalo by se i říct, že Charlotte Brontëová a Jane Austenová. Konečně jsem si přečetl Pýchu a předsudek, což je příběh, který zná alespoň zhruba snad každý, nejen díky několikerému filmovému zpracování. Ač je kniha primárně určená spíš (zvlášť z dnešního pohledu) dámskému čtenářstvu, líbila se mi. Byla mi blízká povaha Darcyho, který víc než pyšný, je spíš povznesený a udržující si odstup. Stejně tak si mé sympatie získal Bennet, otec to početné rodiny žen, kde schopnostmi příliš neoplývá, zatímco sarkasmem vůči své rodině (choti obzvlášť) nešetří. Pobaví ovšem i naprosto tupý, směšný a otravný bratranec Collins. V neposlední řadě tu je naprosto bláznivá a jako dubnové počasí proměnlivá paní matka, (skutečně) pyšná lady Catherine a milí manželé Gardinerovi. A onen Austenovský humor provází celou knihu; cit pro živé vykreslení povah; onen způsob vyprávění, kterým si Austenová čtenáře podmaní; ona jednoduchost vyprávění a geniální jazyk. Inu, je toho mnoho, proč je Pýcha a předsudek výbornou knihou a mohl bych o ní psát dlouho. Což, je zbytečné, protože mnozí ji četli; kdo ne a miluje Anglii, ani v nejmenším neotočí poslední stránku bez pocitu potěšení=o)... celý text
Černý šíp
1966,
Robert Louis Stevenson
Války růží, Lancasterové, Yorkové, láska a nenávist, čest a zrada, intriky a slušnost, rytířství, šarvátky. Co víc by si člověk od dobrodružného napínavého příběhu mohl přát? Leda Stevensonově lásku k námořnictví, kterému se i v Černém šípu dostane prostoru. Tento čtivý příběh nadchnul a sic patří do kategorie "pro děti a mládež", ani staršího čtenáře nezklame. Neubránil jsem se úsměvu, když se na scéně objevil vévoda z Gloucesteru, neboli pozdější Richard III., který se historicky i v literatuře těší velmi špatné pověsti, na což ostatně sám autor také naráží. Za vrchol knihy považuji kapitoly o bitvě v Shoreby - scény naplněné napětím, zmatkem bojové vřavy, osobními souboji, zmarem, krví rozpitou ve sněhu, hořkosladkým vítězstvím. Nakonec se neubráním menšímu porovnání se Scottovým Kenilworthem, který jsem četl nedávno. Stevenson podává příběh ryze dobrodružný, plný akce a rychlého spádu, zatímco Scottův alžbětinský román je spíše o oněch intrikách na pozadí - a i za jeho Alžbětu v tomto malém "duelu" o píď vítězí. Nicméně, jak jedna, tak i druhá kniha jsou výborným počtením, které si po čase rád zopakuju.... celý text
Válka světů a jiné příběhy z neskutečna
1988,
Herbert George Wells
Úchvatná záležitost. Znovu a opět prvotřídní Wellsovo dílo. Válka světů byla ve své době - ale i dnes - velice originální příběh. Fantastický sci-fi příběh o děsivé, avšak neúspěšné snaze Marťanů dobýt Zemi má v sobě strhující prvky thrilleru i hororu a spolu s tradičním Wellsovým zamyšlením je zcela právem považován za jedno z jeho vrcholných děl, které člověk rád vezme znovu do ruky. Jedno z kouzel příběhu tkví také v době, do níž je zasazeno (a bylo napsáno). Můžeme totiž sledovat paniku, chaos, strach, zkázu, beznaděj a smrt v oblasti Londýna a okresu Surrey koncem 19. století, kdy místo (výjimečně se objevujících) aut vládly silnicím koně, povozy, kočáry a kola a z moderních technologií existovala prakticky jen elektřina. Protože se jednalo o vydání s dalšími povídkami, mohu jen vypíchnout a znovu upozornit na výjimečnou Krajinu slepců, příjemně odlehčený Superaktivátor a téměř humoristického Muže, jenž dokázal činit zázraky či Pštrosí byznys.... celý text
Hledání štěstí
2010,
Jane Austen
Dvě velikánky anglické literatury v trochu jiné podobě. Austenovic Jana mne nepřestane fascinovat svým kousavým vtipem a stylem, jenž je namířen hlavně proti sentimentu romantismu a s tím související společnosti. V těchto krátkých povídkách (byť nedokončených) mne častokrát pobavila, ať už se jednalo o Amelii Websterovou nebo naprosto nepřekonatelný Dopis jedné mladé dámy či Podivuhodné vylíčení. Krom těch dobrých jsou u i záležitosti méně zábavné, či spíš ty, jejichž smysl nebo vtip mi unikl. Ale tato "houpačka" už bude asi v mém vztahu s Austenovou zvykem. Za úchvatnou považuji část Charlotte Brontëové. A to jak pohádkový příběh Hledání štěstí, který napsala v pouhopouhých 13ti(!!) letech, tak dojemné vzpomínky na předčasně zemřelé sestry Emily a Anne. Ostatně tato rodina nadějných spisovatelek odešla velmi rychle a předčasně. Zapsali se však nesmazatelně. Za zmínku pak ještě stojí rozdíl ve stylu a způsobu myšlení mezi Austenovou a Brontëovou. Je zajímavé, jak se na člověku a jeho psaní odrazí původ, vzdělání, rodina a okolí.... celý text
Opatství Northanger
1983,
Jane Austen
První Janin román, paradoxně vydaný až po její smrti. Austenovic vtip, ironie a silná, otevřená kritika tehdejších společenských konvencí je naprosto nesmrtelná a už v tomto románě (původně pojmenovaný "Susan") je ten potenciál znát. Přes několik komických momentů, Janinu ladnou volbu slov a projev, kdy si čtenáře vede (což se mi líbilo už u Bronteovic Jany Eyrové), narážky na madam Radcliffe, kterou si budu muset přečíst, mysl zcela nezkušené Catherine a až odvážné ironizování lidských typů tehdejší společnosti musím přiznat, že zápletka a chvílemi až statický děj mě příliš nenadchlo, abych hodnotil s větším nadšením.... celý text
Lady Susan
2009,
Jane Austen
Protože se jedná o moje seznámení s Janou Austenovic, nemám příliš s čím srovnávat a mohu dát pouze na prvotní dojem. Knížka psaná velmi zajímavou formou v podobě korespondence byla zábavnou jednohubkou, která však bude nejspíš lehce zapomenutelná. Při četbě nebyl čas ani prostor k sblížení s nějakou postavou, kromě mírné lítosti nad Fredericou a lehkému obdivu k otevřeným očím Catherine. A pak je tu samozřejmě samotná Lady Susan, karikatura žen vyšší třídy vycházející ze stereotypu tehdejší doby. Krásná, okouzlující a bezcitně manipulativní a sledující své zájmy. Pokud to byla ochutnávka toho, co mohu očekávat od Austenové, pak se těším dál.... celý text
Na Větrné hůrce
2011,
Emily Brontë
Ani se nedivím, že Větrná hůrka zmátla kritiky v době jejího vydání. Sám jsem byl překvapen, jaký příběh jsem dostal. Očekával jsem zcela něco jiného a nakonec byl uchvácen, ačkoli bylo znát, že se jedná o Emilynu prvotinu (a bohužel jedinou knihu). Hned úvod mě dostal gotickými prvky (ty mě na knize nejvíc bavily), kdy se Lockwood poprvé podíval na Větrnou hůrku. Následné vyprávění hospodyně o životě a dramatu dvou sídel, kdy Drozdov září na první pohled jasným světlem pohody, zatímco Větrná hůrka je děsivým místem nehostinnosti. A v neposlední řadě samotní protagonisté; tolik zášti, zla, psychického hororu, nenávisti, zármutku a dalších negativních lidských vlastností jsem snad na jednom místě ještě nepotkal. Za vrcholnou postavu považuju samotného Heathcliffa; marně totiž v paměti pátrám, zda jsem někdy narazil na charakter tak zkažený, zlý, podlý, odporný, tajemný, nenávistný, brutální a přitom zvláštně zvráceným způsobem fascinující. Opravdu skvělá knížka, jejíž snad jediná slabost je snad v poněkud zmatených skocích mezi postavami, občas jsem si totiž nebyl jist, o kterou osobu z obou rodin se zrovna jedná.... celý text
Pán z Ballantrae
1964,
Robert Louis Stevenson
Opravdu slušné drama plné zvratů a napětí zobrazující na rodinných neshodách věčný souboj dobra se zlem, oblíbené Stevensonovo téma. Líbil se mi jazyk (částečně určitě dáno překladem), jakým Mackellar příběh vyprávěl, čímž ještě víc ožívalo 18. století, v němž se děj odehrává. Také mě mile potěšila Stevensonova schopnost donutit mě ošívat se při některých pasážích, kdy bylo znát až zaslepené stranění některých postav jedné nebo druhé straně, přičemž závěrem opět vychází na světlo, že nic není černobílé. Věčná to pravda znovu podaná jiným scénářem, reáliemi a příběhem.... celý text
Kenilworth
1965,
Walter Scott
(Pro mě) známý tragický příběh trojúhelníku Alžběta I.-Leicester-hraběnka z Leicesteru v podání Waltera Scotta byl hodně příjemným zážitkem. Gró celé knihy tkví v dialozích a Scottově umění vtáhnout zpět do 16. století způsobem řeči a především úžasnou schopností vykreslení postav. Ať už se jedná o zcela nedostižnou Alžbětu, zoufalou Amy, dobráka Waylanda, ctnostného Tressiliana, Leicestera zpola šíleného zapletením do vlastních intrik nebo odporného Varneye či sobeckého a vychytralého Lambourna a další menší role. Po Scottovi jsem sáhnul po patnácti letech, kdy jsem se jako dvanáctiletý marně pokoušel začíst do Waverleyho. Touto knížkou si mě Walter jednoznačně získal a mohu jedině doporučit všem, kdo milují alžbětinskou Anglii, rytířské příběhy a dvorské intriky.... celý text
Alžběta II. - Pracující žena
2016,
Anastázie Harris
"Ta holka je naprosto ohromná." Jediná věta shrnuje můj pocit z knihy madam Harris. Británie je srdeční záležitost a Alžbětu nemohu jinak než obdivovat, zvlášť po tomto čtení, kde autorka velmi čtivým způsobem nastínila dvě stránky britské královny, které se navíc často dost prolínají, v kontrastu mnoha událostí, problémů i pozitiv panování nejdéle vládnoucího panovníka impéria. Když Alžbětě dosedla koruna na hlavu, rozhodla se sloužit své zemi a pracovat pro ni, čehož se nepochybně chopila s ohromnou ctí. V soukromí navíc oplývá srdečností, humorem, lidskostí a skromností, kterou by u aristokrata málokdo čekal. Není divu, že spousta (samozřejmě ne všichni) britů je hrdá na svou panovnici, protože je nejen symbolem, ale také vzorem a jistotou, kterou leckterá jiná země, včetně naší, může tiše i nahlas závidět.... celý text
Lupiči mrtvol
1970,
Jan Zábrana
Ačkoli jsem tuto sbírku díky čtivosti obsahu proletěl za jediné odpoledne, většina povídek se mi v hlavě nejspíš neusadí. Výjimku tvoří akorát Biercova cynická "Jedné letní noci", děsivě stručná Buninova "Strašná povídka", filozofická "Dáma v zrcadle" od Woolfové, Waughův "Muž, který měl rád Dickense" a Lanelaanova "Moucha" (ta hlavně díky filmu z roku 1958, který jsem viděl z dětství). Nemyslím, že by pokulhávala kvalita výběru, spíš se mi tahle antologie úplně netrefila do vkusu... celý text
Jindřich Veliký
1999,
Carolly Erickson
Už na střední škole jsem se seznámil s knihami od madam Erickson a byl jejich četbou nadšený. Zvlášť se to týká mých oblíbenců Jindry VIII. a jeho fenomenální dcerky Bětky. Hodně oceňuji autorčin způsob psaní. Její práce jsou totiž kdesi na pomezí populárně naučné literatury a chytlavé beletrie, aniž by opomíjela nejdůležitější i méně známá fakta; což je skvělý recept k příjemné čtivosti i poučení. A tak Jindřich během četby oživá do své velikosti nejen fyzické, ale i povahové, čímž se nesmazatelně zapsal do dějin Anglie i Evropy, a my tak můžeme sledovat panovníka, který svou vládu začal velkolepě, pokračoval na výbornou, avšak svou kapitolu uzavřel poněkud nevesele, což dodnes ovlivňuje laický i odborný pohled na jeho osobu.... celý text
Kipps
1978,
Herbert George Wells
Jednoduchý příběh o jednoduché mysli aneb hloupý Honza po anglicku. Humorný román plný společenských karikatur (odbojný Masterman, zmatený a bezradný Kipps, společensky povýšený Coote a další) i kritiky tehdejšího školství, třídního rozdělení a společnosti vůbec tak, jak se dá čekat. Což je možná ten největší "zádrhel". Kipps byl totiž nejen povahou, ale i příběhovou zápletkou dosti průhledný, předvídatelný, příliš jednoduchý a chováním často otravný. Přesto jsem se na mnoha místech pousmál a pobavil, protože i s odstupem let jsou mnohá témata aktuální a Kipps svou neschopností uchopit lehce a překvapivě nabyté bohatství správným způsobem je velmi podobný vlastně komukoliv. Za mě je však tahle kniha, co se týče Wellsových společenskokritických románů, trochu slabší.... celý text
Lidé jako bozi
1964,
Herbert George Wells
Utopistický román o ideálním světě, který není tak ideální, jak se na první pohled zdá. Na Wellsovi si cením, že svůj obraz perfektního světa namaloval poněkud socialismem (jak je u něj ostatně zvykem) míchanými barvami, přičemž však dává jasně najevo i chyby tohoto snu. A tak přestože jsem v mnohém souhlasil s nadšením a obdivem pana Barnstapla (zástupce střední třídy, která vždy spíš trpí a touží po změně), na druhé straně jsem v mnoha ohledech souhlasil s panem Catskillem (ohledně násilného předělávání přírody k obrazu svému), Burleighem (v podstatě oportunistou hledající ve všem dobré pro sebe sama), neodvážnou lady Stellou a i poněkud vulgárními řidiči oněch pánů. Stejně jako hlavní postava pana Barnstapla i já se z návštěvy Wellsovy Utopie poučil, nicméně nesdílím ono nadšení a naopak jsem možná rád za ty naše "zmatené časy". Jinak řečeno, víc než o příběh se jedná o nadnesení ideálu v kontrastu s kritikou Wellsovy současnosti. Nejvíc fascinující pak opět je, že ač Wells napsal knihu ve 20. letech, ona kritika jeho současnosti velmi dobře ladí s kritikou i současnosti naší.... celý text
