kristleko přečtené 277

Siddhártha 1995, Hermann Hesse

„Indické“ podobenství o člověku, který se vzepřel svému předurčení, žil u asketů v lese, poslouchal Buddhovo učení, stal se „zajatcem světa, rozkoše, žádostivosti, a nakonec i ziskuchtivosti“, propadl hazardu, až k stáru prozřel a začal žít v souladu s přírodou a vlastním nitrem. Svou skutečnou a pravou cestu nenacházel v žádných meditacích, rituálech ani učeních, protože „nikdo nebude vykoupen skrze nauku“, jak Siddhártha říká samotnému Buddhovi. Kdo totiž hledá, činí tak s určitým cílem, kdežto kdo již nalezl, je svobodný a otevřený, žádný cíl už nemá. Siddhártha tak činil hlouposti a omyly, okusil neřesti a prožil zhnusení, zklamání i žalost, zkrátka „musel hřešit, aby mohl znovu žít“. Svět totiž není jednoduše popsatelný, nelze jej rozdělit na černou a bílou, jak se snaží učitelé se svými naukami, neboť: „Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možno ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se ji nelze.“ (10/10)... celý text

Ostende. 1936 – Léto jednoho přátelství 2014, Volker Weidermann

Melancholické čtení. V létě 1936 se v přímořském letovisku Ostende setkali mnozí spisovatelé, básníci a novináři, kteří utekli z vlasti před nacismem. Pozornost se soustředí hlavně na přátelství dvou rakouských Židů, avšak s úplně odlišným původem i životním osudem. Stefan Zweig je bohatý vídeňský Žid, opěvovaný za své historické romány, zatímco Joseph Roth je východní Žid z haličského pohraničí, má prázdné kapsy a své deprese utápí v kořalce. Nikdy se nesmířil s koncem monarchie ani duševní chorobou své ženy a své nejlepší knihy vydal krátce předtím, než je nacisté zakázali vydávat. Nesnáší moře ani slunce, působí jako „smutný tuleň, který zabloudil na souš“ a v nejtemnějším koutě kavárny Flora celé dny píše a píše. Zweig s Rothem u moře klábosí a popíjejí i s dalšími exulanty jako Egon Erwin Kisch, Hermann Kesten nebo mladá německá spisovatelka Irmgard Keunová, která se poněkud nepravděpodobně stane poslední láskou a múzou toho „krále mrzoutů, nadávek a nenávisti“. Bylo to takové poslední léto v předvečer konce světa, které ještě dalo vzpomenout na staré časy, i když bezstarostnost už byla ta tam. Mnoho exulantů za sebou nechalo rodiny a finančně strádali, hlavně je ale znepokojovala zhoršující se politická situace na kontinentu – začala španělská občanská válka a Hitler se radoval z triumfu své propagandy během olympiády v Berlíně. Na hrozící nebezpečí vzestupu nacismu šokujícím způsobem upozornil slovenský židovský novinář Štefan Lux, který se zastřelil přímo na zasedání Společnosti národů v Ženevě… Po odjezdu z Ostende už nic nebylo jako dříve. Rok a půl na to přestala vlast obou spisovatelů po anšlusu existovat a její obnovy už se nedožili, sami už se pořádně ani nesetkali. (9/10)... celý text

Mlýn na mumie 2014, Petr Stančík

„Komisař Durman se na prvním rohu chystal zahnout vpravo do Liliové ulice, kde bydlel, když tu mu do chřípí vnikla hutná směsice tibetského pižma, pačule, labdána, ambry, santalu a rozdrážděných kund, prostě typická vůně bordelu.“ Je to zábavné, je to hravé, je to frivolní, kouzelně to evokuje dobu národního obrození v Praze, má to krásný jazyk a hýří to vtipem. Ale taky se to po první ze čtyř stovek stránek trochu omrzí. Pak naštěstí přijde „teologické rekomando“ a leccos je odpuštěno, ale bohužel zůstává dojem z určité nedotaženosti skvělého nápadu.... celý text

Skleněný pokoj 2013, Simon Mawer

„Není to nijak dobrá kniha. Jediný důvod, proč se Simon Mawer proslavil, je, že psal o vile Tugendhat. Pro mě to je parazit, který skočil na náš dům a vytřískal z něj slávu,“ říká dcera majitelů Daniela a má do značné míry pravdu. Což o to, samotná vila je popsána plasticky a autenticky působí i vyprávění o okolnostech jejího vzniku, zdařilé jsou i některé epizody ilustrující zvláštní atmosféru první republiky. Ale jinak je to v podstatě rozvleklá červená knihovna v kulisách funkcionalistického skvostu v brněnské Černopolní ulici. Mawer vytváří krkolomné milostné vztahy, které doprovází nesnesitelně nepřesvědčivé líčení vnitřních myšlenkových pochodů Viktora, Hany, Liesel... s naprostým vrcholem v podobě Tomáše a Zdenky v dobách socialismu. Kniha má přes 450 stran a i přesto jsou všechny postavy i jejich osudy jen tak nějak načrtnuté. Namísto pečlivé gradace děje se Mawer vyžívá v „osudových náhodách“, které jsou tak násilně vykonstruované, že z toho celá kniha vychází spíše jako promarněná příležitost literárně adaptovat silný příběh rodiny Tugendhat a její vily, v níž strávila pouhých osm let... (5/10)... celý text

Istanbul 2015, Orhan Pamuk

Každé světové velkoměsto by si zasloužilo takovouto krásnou knihu. Pamuk vzpomíná na to, jak v Istanbulu vyrůstal a vedle příběhu své rodiny vypráví i příběh tohoto města, stojícího na Bosporu a věčně rozkročeného mezi západ (Evropu) a východ (Asii). Vše je prodchnuto svébytnou melancholií; slovo hüzün vyjadřuje pocit bolestné ztráty, jež je prý v Istanbulu všudypřítomný od pádu Osmanské říše. Líbilo se mi líčení atmosféry rozpadajících se osmanských paláců (konaků) nebo kouře z parníků brázdících Bospor. A kouzelný je příběh spisovatele a populárního historika Reşata Ekrema Koçu, jenž po sedmi letech sepisování všech možných střípků do Encyklopedie Istanbulu ztroskotal na straně tisíc čtvrtého svazku, aniž se dostal přes písmeno B (a při druhém pokusu postoupil až k písmenu G). Orhan Pamuk se již přiblížil západní literární tradici natolik, že „svou“ encyklopedii Istanbulu vměstnal do necelých 500 stran a mnoha desítek fotografií. (10/10)... celý text

Meda Mládková – Můj úžasný život 2014, Ondřej Kundra

Pěkně zpracovaná kniha kombinující rozhovor, autorský text, dopisy a fotografie. Výstižně ukazuje všechny odstíny Medy Mládkové – nezdolná síla a energie, elegance, tvrdohlavost, osobitost až hraničící s drzostí a neomaleností. Neuvěřitelný životní příběh dcery sládka, která za války tančila v šantánu v Litvě i Vídni, pak studovala ekonomii a politologii v Ženevě a později výtvarné umění v Paříži, poznala se osobně s Františkem Kupkou, kterého pak proslavila po celém světě, za normalizace podporovala české výtvarníky, kteří byli v nelibosti režimu... Úžasný život sběratelky a mecenášky umění, která se setkala snad s každým, kdo na poli českého a světového výtvarného umění v druhé polovině 20. století něco znamenal.... celý text

Ženy 1995, Charles Bukowski

Stárnoucí a zhýralý básník Henry Chinaski je takový hrdina své doby – kdo (z mužů) by nechtěl žít z honorářů za knížky a autorská čtení a volně se přesouvat od Lýdie přes Nicole po Mindy a Deboru, od dostihů k chlastu a cigáru, od blití ke sraní... a pak zase k šukání? „Byl jsem starý a ošklivý. Možná právě proto se mi tak líbilo ho vrážet do mladých holek. Snažil jsem se uniknout před smrtí? Znal jsem spousty žen. Tak proč se vždycky snažím o nějakou další? O co mi jde? Nové známosti byly dobrodružné, ale byla to dřina. První polibek a první vyspání bylo dramatické. Zpočátku je to zajímavé. Později, pomalu, ale jistě, vyjdou najevo všechny vady a šílenství.“ Není moc co dodat, je to jízda.... celý text

Já už chci domů 2015, J. H. Krchovský (p)

„Jestliže, bože, jsi, tak mě neser / podmínky, kterýs dal, jsou prostě nefér! / Nikdo mi neřekl při cestě na svět / že jednou budu zas muset zít nazpět.“ Už od prvních veršů je zjevné, že i v nové sbírce bude vše, co mají fanoušci „rockové hvězdy české poezie“ na J. H. K. tak rádi – formálně dokonalé básně o tématech jako smrt, osamělost, sex či alkohol, ponuré a zároveň plné (sebe)ironie a vtipu. Je vlastně zajímavé, že se Krchovský od svých prvních sbírek – dnes už čtyřicet (!) let starých – změnil tak málo, snad jen ubývá delších básní a přibývá stroze vypointovaných „zápisků veršem“. Tak se rozloučíme jedním takovým: „Šest braníků mých věrných – hyjé! / Nocí mne vezou a já sním... / Kdo pije sám, že s ďáblem pije? / Vždyť nejsem sám, když chlastám s ním.“... celý text

Valčík na rozloučenou 2008, Milan Kundera

Co se zprvu jeví jako až banální moralita na téma nevěry a (nechtěného?) těhotenství z lázeňského prostředí, se díky Kunderově vypravěčské virtuozitě mění v tragikomický příběh o vážných otázkách jako emigrace, smrt nebo loučení. Spíše než jako román to působí jako přerostlá anekdota, Kundera vládne svým postavám jako nelítostný loutkovodič a hraje si s nimi jako s figurkami na šachovnici ve zrychlujícím se tempu valčíku. A kdo se někdy tuto vídeňskou záležitost pokoušel tančit na maturitním plese, tak dobře ví, že třebaže se zprvu daří držet balanc a tempo, stejně to vždy skončí karambolem a podpatkem zabořeným v noze… Celé je to napsáno opravdu lehce a vtipně, nahlas jsem se smál třeba při scénách s důchodcovským „pořádkovým sborem“ odchytávajícím psy nebo geniální zápletce s „eugenickým projektem“ doktora Škréty. Pokud by ale někdo chtěl podezírat Kunderu z misogynie, zrovna ve Valčíku nalezne dost materiálu – ženy tu vystupují vesměs jako krávy (ať už přihlouplá manipulátorka Růžena nebo zhrzená žárlivka Kamila) a muži jako nonšalantní nevěrníci, trousící na potkání hluboké myšlenky. Na pozadí té lehkosti a toho vtipu se však odehrává hned několik lidských tragédií, v nichž nezanedbatelnou roli hraje jak lidská slabost, tak komunistický režim (nemožnost legálně opustit zemi nebo jít na interrupci bez podrobení se ponižujícímu výslechu před potratovou komisí). Je zajímavé se zamyslet nad otázkou, kterou autor nadhazuje ve své závěrečné poznámce – má vůbec smysl, číst knihy staré desítky let (Valčíku bude zanedlouho padesát)? Ty Kunderovy určitě ano, protože jsou stylově i tematicky napsány tak nadčasově, že takřka nestárnou. (8/10)... celý text

Vojtěch Cepl 2010, Tomáš Němeček

Nápaditě zpracovaná a pečlivě vyzdrojovaná kniha o jednom z nejznámějších a nejvýznamnějších českých právníků. Jeho rodina sice po nástupu socialismu trpěla, i přesto se „v době, kdy žádné právo není“ dal na studium práv a od 60. let pak na pražské fakultě i učil. Na dvou studijních pobytech v Oxfordu a Michiganu si zamiloval angloamerický životní styl, díky čemuž se z něj stal „vtipný, svobodomyslný a pohotový člověk s nadhledem“ uprostřed normalizační šedi. „Vojtěch často říkal, že měl v roce 1968 emigrovat. Jenže se dívám na ty, kdo se tehdy rozhodli pro emigraci: jsou to úspěšní akademici nebo advokáti. Ale žádný pak nebyl u psaní Ústavy, ani nevytvářel první Ústavní soud. Komu se takový život povede?“ shrnuje výstižně Ceplův život jeho manželka Zuzana.... celý text

Život je jinde 1979, Milan Kundera

Další Kunderův výsměch mládí a naivitě, ztělesněný v až parodicky pojatý životní příběh básníka Jaromila, který nemůže uniknout z milující náruče své maminky. Svou nevyzrálost a nedospělost se snaží maskovat navlékáním různých škrabošek – tu z něj promlouvá malíř, tu se zhlédne v komunistické ideologii. Jeho verše jsou dobré jen tehdy, když nad nimi nepřemýšlí a nestylizuje je, nýbrž když z něj samovolně prýští. A když má jednat sám za sebe, tak je nejistý a selhává, když by naopak měl stát zpět, působí bolest a utrpení. Na konci tak ze všech lyrických a idealistických řečí zůstává jen odporný udavač, který „píše odporné sračky“.... celý text

Nulté číslo 2015, Umberto Eco

Média jsou zvláštní svět, který má svá pravidla a trochu bizarní atmosféru. Vlastníci a různé vlivové skupiny se skrze ně snaží ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch svých zájmů. Pracuje v nich řada inteligentních lidí s různými životními osudy – od výtečných profesionálů až po bizarní postavičky posedlé konspiračními teoriemi. A do tohoto prostředí se vnořil Umberto Eco ve své poslední knize, která chytře a vtipně líčí přípravy jednoho milánského bulvárního plátku. Skvělé jsou různé střípky z redakčního života, třeba výuka dementi na březnových idách nebo komentovaná seznamka. A když Braggadocio líčí spiknutí výrobců automobilů, opravdu nelze udržet vážnou tvář! Na druhou stranu jeho desítky stran zabírající úmorné vyprávění o spiknutí kolem Duceho a skupiny Gladio čtenáře neznalého italských reálií příliš neuspokojí. Suma sumárum, trochu rozporuplná kniha, ale díky tomu, že Eco zkrátka umí psát, je to osvěžující čtení s některými vynikajícími pasážemi. (Například tato zdaleka nejen italská věta: „Korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.“)... celý text

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Kniha kdesi na pomezí reality a fikce, satiry a politického sci-fi. Je aktuální a provokativní, ale nijak prvoplánově. Mísí se v ní několik rovin (Huysmans, sex, politika, univerzita), které spolu sice souvisejí, ale nepovedlo se je úplně seskládat v soudržný celek, celé to působí trochu nedotaženě. Děj se posouvá vpřed jen nekonečnými a poněkud ubíjejícími dialogy vypravěče s vševědoucími postavami, které vše do detailu vysvětlí. Výsledkem politických změn jsou masové konverze k islámu. Pro osamělého člověka bez přátel, rodiny a jakýchkoli dalších životních ambicí může být vysoký plat a státem posvěcená polygamie skvělým lákadlem, ale Françoisův příběh naštěstí není univerzální. (7/10)... celý text

Moje ceny 2009, Thomas Bernhard

Bernhard v devíti povídkách vzpomíná na devět literárních cen z přelomu 60. a 70 let. Obvykle pohrdal danou cenou – a její porotou zvláště –, nenáviděl město, kde byla udělena a převzal ji jen proto, že byla spojena s určitou finanční injekcí. O tom, že měl Bernhad poněkud problematický vztah ke své rodné zemi, se dobře ví. Jeho symbolickým vyvrcholením je ovšem udělení (malé!) rakouské státní ceny za literatury, kde si jeden jeho postřeh v děkovné řeči („Der Staat ist ein Gebilde, das fortwährend zum Scheitern, das Volk ein solches, das ununterbrochen zur Infamie und zur Geistesschwäche verurteilt ist.“) ministr kultury Piffl-Perčević vyložil jako urážku rakouského státu a rozzuřeně opustil sál, následován zbytkem hostů. Je to zvláštní pohled do duše svérázného spisovatele, kapitoly jsou skvěle vypointované, každá je trochu jiná – zkrátka od obleku z obchodu Sir Anthony až po nákup „horských zdí“.... celý text

Tankový prapor 1990, Josef Škvorecký

Reflexe prezenční vojenské služby v dobách tvrdého stalinismu je to výborná a zábavná, byť možná až příiš karikovaná. Plasticky ukazuje dokonalou potěmkinádu – vskutku dialektický rozpor mezi bojovým, politickým a kulturním výcvikem na jedné straně a až neuvěřitelným lidským úpadkem a rozkladem na straně druhé. („A co, soudruhu podporučíku, zašoustal ste si aspoň?“) Škoda jen, že jen málokdy se příběh vymaní z popisu absurdních a humorných okamžiků vojenského výcviku. Jen tu a tam z něj vykoukne Danny Smiřický, jehož zápletka s „prvotřídní platonickou kurvou“ Lizetkou a „pitomou důstojnickou paničkou“ Janinkou patří k tomu nejlepšímu v knize, ale je pouhým kořením zábavných obrazů z vojenského prostoru Kobylec.... celý text

Srdce temnoty 2010, Joseph Conrad

Evropský kolonialismus zanechal hluboké stopy jak v Africe, tak i v kultuře a myšlenkovém zázemí „starého kontinentu“. Divoká země takřka neomezených možností, kde mohli i ti nejprohnilejší mizerové a nejhloupější zoufalci dosáhnout úspěchů a vydělat pohádkové bohatství, o čem by se jim doma ani nesnilo, ale měla i stinné stránky. Džungle totiž často tvrdě dopadla na lidské charaktery – jen málokdo odolal pokušení vyměňovat cetky za slonovinu, užívat si roli „bílého božstva“ mezi domorodci a jejich svévolnému zabíjení pro zábavu... Kurtzův příběh je ale do značné míry univerzální, takže leckdo, kdo podlehne svým ambicím a bludu vlastní velikosti by mohl zvolat: „Ta hrůza! Ta hrůza!“ (8/10)... celý text

Zbabělci 2005, Josef Škvorecký

Co hrdinství, ideály a obětování se za vlast, ale holky, jazz, žvanění a předvádění se! Inu, mládí bylo stejné před sedmdesáti lety jako dnes, jak Škvoreckého knihy plasticky a s notnou dávkou humoru ukazují. Zbabělci jsou vlastně dekonstrukcí zidealizovaného a zmýtizovaného pohledu na konec války v podání komunistické propagandy a jejich vydání v závěru 50. let proto způsobilo nevídaný povyk. A i dnes obrazy z hektických posledních válečných dnů v jednom východočeském městě překvapí – atmosféra nejistoty a strachu, ale současně i očekávání „šťastných zítřků“, hraní si na vojáky ústící ve zbytečné smrti, proudící tisíce bezprizorních lidí od vězňů z koncentračních táborů po anglické válečné zajatce... „Mladistvá“ kniha formou vyprávění, jazykem i svými hrdiny, ale velmi „dospělá“ svým skutečným sdělením.... celý text

Drobné perly české architektury 2012, Jiří T. Kotalík

To není jen další kniha o zajímavých budovách, to je nádherný manifest lásky a něhy k architektuře. Výběr „drobných perel“ je vskutku pestrý – od fragmentů románských rotund přes řadu kaplí, kostelů a zámečků až po vzorkovnu okenních vitráží a hrob Michala Tučného. Za řadou těch budov stojí zajímavé příběhy a vše doplňuje vtipná poezie Davida Vávry.... celý text

Podat ruku ďáblovi: Příběh poslední genocidy 20. století 2014, Roméo Dallaire

Obsahově pozoruhodné svědectví kanadského generála Dallaira, jenž stál zhruba rok v čele mírové mise UNAMIR ve Rwandě. Je to „zpověď“ očitého svědka poslední genocidy 20. století, které padl za oběť téměř milion lidí. Vojáci UNAMIRu se například setkali s prvním jasným důkazem o masovém vraždění na etnickém základu, když byla 9. dubna 1994 ve farním kostele ve vesnici Gikondo zavražděna asi stovka místních Tutsiů. Především ale vzpomínky generála Dallaira představují desítky lidí, kterým nebyly osudy běžných Rwanďanů lhostejné a často i obětovali vlastní životy pro jejich záchranu. Když se čtenář přenese přes technické detaily mise, desítky cizokrajných jmen a kostrbatý překlad (plný pravopisných chyb a překlepů), dostane se mu silný příběh o záblescích hrdinství a lidskosti v samém srdci genocidy.... celý text

Rozmarné léto 1981, Vladislav Vančura

Vančura předvádí s jazykem ještě větší ekvilibristiku než Arnoštek na provaze a přičteme-li k tomu formu textu „rozsekanou“ do krátkých kapitolek, výsledkem je vpravdě důmyslná kniha. To se ale může stát pro čtenáře pastí umrtvující jeho zájem a chuť ke čtení, postrádá-li dostatečnou pozornost a bujnou fantazii. Naštěstí byl natočen stejnojmenný výtečný film, který poskytne potřebné předporozumění, aby si člověk mohl náležitě vychutnat tento „humoristický románek“ plný krásných vět, vtipných promluv a kouzelných situací.... celý text