kristleko přečtené 277

Rozhřešení 2004, Jonathan Franzen

„Velký americký román“, kterým se Franzen v roce 2001 proslavil, protože ještě před 11. zářím vystihl řadu problémů, s nimiž se americká společnost v dalších letech potýkala. Především je to ale psychologická drobnokresba Lambertových, celkem obyčejné americké rodiny, která se ale ocitla na pokraji zhroucení zrovna ve chvíli, kdy si stárnoucí matka přeje mít všechny děti, které už dávno žijí své životy na východním pobřeží, ještě jednou na Vánoce pohromadě doma na Středozápadě. Schází se pět lidí, z nichž každý má trochu jiné trápení, ale všichni se mají prachbídně a dochází jim síly. Matka je frustrovaná ze soužití s tvrdohlavým otcem, dříve trochu despotickým, nyní upadajícím do parkinsonské demence. Gary na první pohled žije americký sen, ale scény z jeho domu jsou příjemné asi jako řezání skalpelem zaživa – vyhořelý manžel, manipulativní manželka, děti závislé na televizi… Jeho mladší sourozenci se životem zmateně proplétají, Chip jde od fiaska k průšvihu a Denise se sice pracovně daří, ale vztahově si počíná jako slon v porcelánu a zanechává po sobě (i v sobě) emocionální spoušť. Franzen plasticky líčí všechny možné způsoby, jak si lidé v rodině mohou (nenásilně) ubližovat – neporozuměním, z frustrace nebo deprese, ze starých křivd, nebo i zcela prostými naschvály. Píše stylem, jako by člověk s Lambertovými seděl u vánočního stolu a zachycuje i zdánlivě nepodstatné útržky každodennosti, a to hluboce, chápavě, leckdy břitce a vtipně, až je to někdy dost přitažené za vlasy (litevská epizoda). Je tedy možné život a vztahy „opravit“, dosáhnout „rozhřešení“? Úplně asi ne, ale i svízelná životní dilemata mívají racionální řešení. (9/10)... celý text

Izrael už se nevznáší 2013, Paweł Smoleński

Smoleński umně skládá různé střípky, obrazy a lidské příběhy do pestré mozaiky, která dává plastický pohled na současný Izrael. Na zemi konfliktů - mezi ortodoxními židy a liberálními Izraelci, mezi Izraelci a Palestinci, mezi Araby navzájem, mezi otci a syny. Na zemi rozdílů. Na zemi paradoxů. Na zemi, které vládne netolerance, nenávist, násilí a neschopnost kompromisu. Na zemi žijící v permanentní neuróze z palestinských raket a vybuchujících atentátníků v autobusech na jedné straně zdi a z hlídek a kontrol izraelské armády na straně druhé. Neklidnou atmosféru umocňuje fakt, že velká část reportáží vznikla kolem roku 2005, tedy v době jednostranného stažení Izraele z Pásma Gazy, během něhož bylo vystěhováno osm tisíc židovských osadníků k velké nevoli značné části obyvatelstva. Pozoruhodná kniha, která usnadňuje porozumění snad nejsložitějšímu konfliktu v současném světě. (9/10)... celý text

25 let poté: Klaus, Pithart, Rychetský a Zeman v rozhovorech o společnosti a politice 2014, kolektiv autorů

Chytře poskládaná kniha – čtyři rozhovory s největšími osobnostmi české politiky po sametové revoluci, které se dožily jejího pětadvacátého výročí (Václav Havel je přítomen alespoň v mnoha odpovědích ostatních aktérů). Základní okruh otázek je podobný, ale samozřejmě jsou velké rozdíly v tom, kam který rozhovor doputuje. Každý z politiků se ukáže ve svých typických rysech a jedno mají společné – polistopadový vývoj hodnotí dost kriticky. Václav Klaus je břitký, ironický a má nezaměnitelný smysl pro karikaturu. Budoucnost vidí střízlivě: „Všechno bude při starém, jen se některé tendence zrychlí.“ Petr Pithart je dumavý, někdy až plačtivý a varuje: „Člověk vždycky předpokládá, že svět bude zhruba takový, jako je dnes, a přimýšlí si k tomu všelijaké technické blbiny. Ale on ten svět bude úplně jiný a bude tak moc jiný, že si to vůbec nedovedeme představit.“ Pavel Rychetský hledí na polistopadový vývoj spíše z právního než politického pohledu a nejvíce u něj překvapí, jak pesimistický rozhovor to je. Současný prezident Miloš Zeman naopak nepřekvapí vůbec ničím. Jeho odpovědi jsou mlživé, plné mdlých bonmotů a urážek lidí, které mnohdy sám do vysoké politiky přivedl. Celkově to je jedna z nejzajímavějších knih o české politice, jakou jsem četl.... celý text

Svátosti sadistického boha 2016, Marek Přibil

Můj komentář je asi první, který nevznikl v rámci promování knihy. Je to čtivě napsaný příběh ze současnosti, z novinářského prostředí, které Marek Přibil (dnes komentátor MF Dnes) důvěrně zná. Díky tomu je popsáno velmi uvěřitelně – barvitě, s notným smyslem nadsázku, s ironií hraničící s cynismem. Funguje to jako určitá dekonstrukce mýtů o médiích coby „hlídacích psech demokracie“. Jako v každém jiném povolání najdete i zde inteligentní a poctivé pracanty, jakož i líné diletanty, úplatné hochštaplery a lidské svině. Právě popis osobních a pracovních osudů různých postaviček včetně hlavního hrdiny Viktora považuji za nejsilnější část knihy a u příběhové linky mělo asi zůstat. Přibil neskrývá filozofické ambice, ale různé úvahové pasáže glosující vývoj české politiky a společnosti román spíše kazí než aby jej posouvaly o k výšinám Milana Kundery a Umberta Eca, kam autor zjevně míří. Přes tuto nesympatickou přechytralost je to však docela dobrý román, který stojí za přečtení.... celý text

Zinkoví chlapci 2016, Světlana Alexijevič (p)

„Hodili je do ohně a oni to považovali za čest. Tak jsme je vychovali.“ Náhodný citát z namátkou otevřené knihy výmluvně vystihuje síť příběhů, z nichž je utkána – vyprávění zástupů vojínů, zdravotnic, kulometčíků, úřednic, tlumočníků a hlavně matek, kteří byli ve svých panelových bytech ponecháni napospas svým traumatům ze sovětského tažení v Afghánistánu v letech 1979–1989. Půl milionu lidí odjelo do neznámé země, kde byli nuceni plenit vesnice a vraždit jejich obyvatele – zarezlé, o to však brutálnější sovětské vojenské mašinerii padly za oběť přes dva miliony Afghánců... A co z toho? „Nad hroby pověste cedulky, vytesejte do kamene, že to všechno bylo zbytečně.“ Alexijevičová píše takzvanou dokumentární prózu – zvláštně litanický způsob zpovědí „obětí politické chyby“, opakující se příběhy i motivy, a přesto se kniha čte výborně, nelze se od ní odtrhnout. Emocionálně naprosto zdrcující, výjimečně lidská kniha. (10/10)... celý text

Havel 2014, Michael Žantovský

Michael Žantovský prodal své zkušenosti psychologa i letité pracovní i osobní přátelství s „předmětem zkoumání“. Přiznává obdiv k jeho myšlenkám, kniha ale není nekritický paján, Václav Havel z ní vystupuje jako člověk z masa a kostí, na jedné straně světově respektovaný dramatik a státník, na druhé straně složitá osobnost, která žila v těžké době, měla své slabosti a dělala chyby. Objevnější pro mě byly pasáže o době před rokem 1989, kdy Havel střídal polohy dandyho z druhdy bohaté pražské rodiny (50. léta), hvězdy absurdního dramatu, do jehož bizarních replik si lidé promítali svoje zkušenosti (60. léta), a nakonec vůdčí osobnost disentu od poloviny 70. let až do revoluce. Období „post-totalitního“ normalizačního bezčasí muselo být nejtěžší – politický zmar, pronásledování po vzniku Charty 77, zničené zdraví z kriminálu, nepřetržitý dohled estébáků (až bizarní „lunochod“ na Hrádečku). Byl to takový depresivní flám vynucený okolnostmi, kdy alkoholové delirium a promiskuita byly jediným ostrůvkem svobody v životech disidentů. Již tehdy začala Havlova bytostná skepse k vývoji celé moderní společnosti, z níž pramenila i jeho touha po duchovním spasiteli (později jím snad byl dalajláma). Jeho prezidentské působení není bez kontroverzí. Snad proto, že se Havel záhy po revoluci (možná nevědomky) stal typickým politikem a „nabízel řešení druhotných problémů, které se daly vyřešit relativně snadno, a vyčkával s klíčovými otázkami, na které neexistovala jednoduchá odpověď“. Kázal o morálce a demokracii, ale zavíral oči před slovenským nacionalismem, překotnou ekonomickou transformací nebo rostoucí kriminalitou (kterou rozproudil amnestiemi). Nepomáhalo mu ani to, že jeho političtí protivníci (hlavně Klaus a Zeman) umně využívali jeho osobnostních rysů, ať už šlo o bytostnou zdvořilost, pochybování o sobě samém nebo snahu s každým vycházet po dobrém. Není tedy divu, že podstatná část společnosti vnímá Václava Havla kontroverzně. Zůstalo po něm ale obdivuhodné umělecké dílo a politické dědictví, jež jej spolu s TGM činí největší osobností českých dějin 20. století. (9/10)... celý text

Státní zastupitelství ve světle proměn. Drama o čtyřech dějstvích 2016, Jan Lata

Autor příběh státního zastupitelství přirovnává k divadelnímu dramatu. V devadesátých letech bojovalo o důstojné postavení v justičním systému, což se nakonec podařilo v roce 2001 díky velké reformě trestního procesu. Poté ale přišla kolize, když ministr spravedlnosti Pavel Němec v roce 2005 zasáhl do kauzy „katarského prince“. Využil paragrafu, že šéf resortu může předat trestní věc do ciziny. Bylo to poprvé, co se tak stalo, navíc bez návrhu či souhlasu soudu. Proti se ostře ohradila nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, ministrův postup ale nakonec potvrdil Nejvyšší soud. Jeho místopředseda Pavel Kučera přitom ještě před verdiktem v odborném tisku vyslovil svůj názor, že Němcův postup byl správný. Lata toto jednání zpětně považuje za „skandální“. Podivné vztahy mezi Pavlem Němcem a Pavlem Kučerou se pak naplno ukázaly v kauze vicepremiéra Jiřího Čunka. Dvojice si tehdy udělala výlet do Ostravy za tamní šéfžalobkyní Zlatuší Andělovou, aby s ní prodiskutovali, jak se kauza vyvíjí. Ve snahách ji ovlivnit pokračovali tak dlouho, až si vysloužili přízvisko „justiční mafie“, které jim už nikdy nikdo neodpáře. Latova kniha není zdaleka jen o těchto dvou kauzách. Autor je ale vylíčil tak detailně a plasticky, že čtenář jen nevěřícně kroutí hlavou, jak něco takového bylo ještě před několika málo lety v české justici možné.... celý text

Neopouštěj mě 2007, Kazuo Ishiguro

Rafinovaně a pečlivě vystavěný příběh v temné alternativní realitě, v kůži jehož hrdinů by nikdo nechtěl být. Od samého začátku sice díky řetězci náznaků a vodítek tušíme, že něco není v pořádku, ale hrozivá skutečnost se v plné syrovosti ukáže až na konci. Osudově smutný román o světě, v němž není žádných druhých šancí... (10/10)... celý text

Elementární částice 2013, Michel Houellebecq

Zahořklé prskání jedu naštvaného cynika? Ale kdeže, daleko spíše je to volání o pomoc citlivého člověka, jenž špatně snáší dnešní „nešťastnou“ dobu. V ní lásku, něhu a lidskost nahrazuje samota, hořkost a lhostejnost. Přes četné úvahové a vědecké pasáže se nenechte mýlit – je to čistokrevný román o lásce, a to sakra silný, ba až dojemný. Na příbězích Michela, Bruna a Annabelle ukazuje, že přestože dnes mnozí lidé hledají stále nové a nové sexuální zážitky a nejraději by žili v pornofilmu, skutečné štěstí spočívá v něžném a upřímném lidském vztahu. Zatímco totiž vzrušivost po čase pomine, ona nudná, ale hřejivá normálnost přetrvá. Nejde přitom jen o partnerskou lásku, ale i o lásku rodičovskou. Michel i Bruno jsou dětmi „moderní ženy“ a jejích dočasných milenců – do sebe zahleděných lidí, pro něž byli potomci přítěží jejich životů a odvrhli je krátce po narození. Frustrace a mindráky z dětství přitom hluboce ovlivňují celý život... Ta kniha se nečte snadno. Dnešní dobu popisuje drsně, ale upřímně – zvláště jde-li o sexualitu a vyprázdněnost citů. Jistě, za hrdiny si Houellebecq vždy vybírá poněkud extrémní postavy, ale jejich trápení do určité míry prožíváme my všichni, dnes a denně. (10/10)... celý text

Satan v Goraji 2003, Isaac Bashevis Singer

Singer ve své prvotině zve čtenáře na exotickou výpravu do dávno zaniklého světa venkovských židovských komunit ve východním Polsku. Na relativně malém prostoru vypráví až mýtický příběh zapadlé vsi, která po brutálních pogromech Chmelnického kozáků v roce 1648 podlehne náboženské hysterii a uvěří falešným prorokům a jejich bludům o konci exilu. Domnělé poslední dny pozemské existence se pak zvrhnou v bezbožné třeštění bez jakýchkoliv zábran, kdy „se každých pár dní strojí svatba a dva-náctileté ženičky si vykračují těhotné“ a „o bochník chleba nezavadíš, ale k večeru přihánějí pacholci na jatka celá stáda telat, ovcí a koz“. Když ovšem „mesiáš“ Šabtaj Cvi své ovečky zradí, nadšení vystřídá potupné vystřízlivění. Různé postavičky gorajského života jsou vykresleny tak plasticky a nadpřirozené jevy vplouvají do historického vyprávění tak přirozeně, že člověk nemá problém uvěřit, že takto se to opravdu mohlo v tom zapadlém Goraji v polovině 17. století odehrát. (9/10)... celý text

Flaubertův papoušek 2016, Julian Barnes

Kdybych měl tuto geniální knihu shrnout do pár slov, tak bych řekl, že je to jeden velký metaliterární vtip. Mohl by to být soubor esejů o poněkud okrajových aspektech života a díla velkého francouzského romanopisce (jaký měl vztah k železnici, zda byl spíše medvěd nebo velbloud a jaké všechny knihy chtěl napsat, leč nenapsal). Nicméně je to román, jehož vypravěč – lékař na penzi Geoffrey – kromě všech těch flaubertologických perliček vypráví i svůj poněkud rozporuplný životní příběh, s nímž se nepříliš úspěšně snaží vyrovnat. Hlavně tedy s nevěrou, nemocí a smrtí vlastní ženy, jíž „jako by rozuměl méně než cizímu spisovateli, který je přes sto let po smrti“. Do jeho vyprávění Barnes vpašoval řadu břitkých postřehů o literatuře, třeba proč by se měly zakázat laciné shody okolností nebo příběhy, v nichž postavy vystupují jen pod svou iniciálou. Knihu otevírá i zavírá geniální pointa s papouškem, při jejímž čtení se vkrádá do mysli otázka, zda vůbec dává nějaký smysl detailně pitvat, jaké ponožky měl velikán při psaní zrovna na sobě a zda v pozadí praskalo v krbu dřevo smrkové nebo dubové, nebo zda není lepší se prostě ponořit do jejich díla… Typicky postmoderní střídání stylů (bestiář, soudní obhajoba, písemná zkouška, slovník…) působí skoro jako výsměch literární postmoderně, ale pokud čtete knihu s určitým nadhledem, funguje to perfektně. (10/10)... celý text

Zátopek ... když nemůžeš, tak přidej! 2016, Jan Novák

Vizuálně podmanivý a čtivý komiks, který vypráví příběh legendárního atleta, jemuž nebylo „dáno běžet a usmívat se zároveň“ a svůj zmučený výraz na trati glosoval slovy „to víte, není to gymnastika nebo krasobruslení“. Tréninkovými metodami na hranici sebedestrukce se vypracoval na nejlepšího vytrvalostního atleta své doby a stal se čtyřnásobným olympijským šampionem (jednou v Londýně 1948 a třikrát v Helsinkách 1952). Přitom ještě pár let před londýnskou olympiádou si ničil zdraví mletím chemikálií v Baťových závodech… Líbil se mi hravě vykreslený vztah Emila s Danou a také atmosféra doby – díky skvěle vybraným barvám, ale i zmínce o životních osudech prvního Zátopkova trenéra Jana Haluzy (který skončil v uranových dolech) nebo běžce Stanislava Jungwirtha, jenž se kvůli špatnému kádrovému profilu dostal na helsinskou olympiádu jen díky Zátopkovi, jenž si postavil hlavu, že bez „Jogurta“ nikam nepojede. Jen je trochu škoda, že příběh končí v Helsinkách na vrcholu Zátopkovy kariéry a neukazuje třeba i dobu, kdy železná pěst režimu dopadla i na něj a šest let se živil hloubením studní… (8/10)... celý text

Paní Bovaryová 1966, Gustave Flaubert

Příběh o znuděné paničce, poblouzněné četbou červené knihovny, toužící po lásce a dobrodružství, které nenachází v manželství s milujícím lékařem v normandském městečku, není nutně vázán na Emu Bovaryovou v 19. století. Naopak, je hodně nadčasový. Není to tak i dnes, že jsou lidé znudění svým životem, touží po dobrodružství, milostných a sexuálních avantýrách, které na ně tryskají z časopisů, televize a internetu? Ženou se za pozlátkem, půjčují si na spotřební zboží a neváží si toho, co mají. (8/10)... celý text

Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978) 2011, Pavel Kosatík

Cílem druhého dílu Peroutkovy biografie bylo ukázat, že „novinář první republiky“ žil po jejím zániku ještě 40 let, během nichž prošel nacistickým lágrem, politicky se činil v exilu a neúnavně pokračoval v žurnalistické práci (od roku 1951 až do konce života vysílala Svobodná Evropa jeho „talky“ do Československa). V roce 1938 ale skončil svět, pro který žil, a jeho „pozdější život“ byl poznamenán vnitřní chmurou, že svůj „život nenaplnil, že neuskutečnil jeho předurčený smysl“. Peroutkův exilový život je „příběhem muže, který nesplnil velká očekávání, s nimiž do exilu šel; příběhem muže, který se z vřavy světa nakonec skryl do samoty; příběhem žurnalisty, jenž ztratil publikum bezprostředně reagující na jeho myšlenky; příběhem spisovatele, který se neprosadil v kultuře, do níž byl přesazen; a také příběhem muže, který stáří po životě plném bojů a neklidu prožil v neustálé finanční tísni.“ V souvislosti s kauzou „Hrad vs. Peroutka“ jsou zajímavé pasáže o jeho textech v pochmurné atmosféře druhé i třetí republiky, kdy Peroutka nechtěl rezignovat ani emigrovat a zůstal realistou. Jenže kdokoliv se v období postupného „vaření žáby“ mezi lety 1938 a 1948 pokoušel hledat cestičky a zachovat si naději (z politiků třeba prezident Hácha nebo ministerský předseda Beran) byl později komunisty diskreditován jako kolaborant. O nějaké fascinaci nacismem nemůže být řeč a je příznačné, že hradní mluvčí Ovčáček věrně převzal půlstoletí starou komunistickou propagandu. Kniha je hodně zatížená detailními popisy dění v exilové Radě svobodného Československa, zajímavější než tyto žabomyší války o posty bez jakéhokoliv vlivu je však obecnější postřeh, že poúnorový exil se ocitl v geopolitické izolaci. Byl totiž reprezentován lidmi, kteří svými chybami otevřeli Gottwaldovi cestu k moci, a zatímco se už krátce po válce stal z denacifikovaného Německa významný spojenec Západu, pro Čechy to byl stále nepřítel číslo jedna. A velkou politickou zátěží se stal také odsun – slovy Jaroslava Stránského: „Co se v Praze jevilo jako absolutně principiální opatření, je zde důvodem k výčitkám svědomí.“ A i osobně to pro exulanty muselo být náročné – viděli, že Češi přijali komunistický teror takřka bez odporu, a sami byli pod tlakem StB, která je lákala k návratu domů. A brutálním mementem byl únos poválečného předsedy sociální demokracie Bohumila Laušmana, jenž už z komunistického kriminálu živý nevyšel. (7/10)... celý text

Obecné dějiny hanebnosti 2013, Jorge Luis Borges

Jádro této sbírky raných Borgesových próz tvoří historické miniatury, vycházející z příběhů jiných autorů (zfalšovaných a překroucených, jak napsal sám Borges). Originálně v nich načrtl nejrůznější podoby lidské špatnosti – od ziskuchtivosti (Lazarus Morell) přes gangsterství (Monk Eastman) až po rafinované podvodnictví (Tom Castro a jeho sluha), jehož zosnovatelé si skoro zasluhují sympatie. Všechny ty příběhy jsou reálné a řada z nich je i docela známá – soudem s Arthurem Ortonem žila ve své době celá viktoriánská Anglie (je to známé jako kauza Tichborne), Billy the Kid se stal hrdinou desítek westernů a příběh pomsty vůči poťouchlému císařskému protokoláři (nezdvořilý mistr obřadů Kocuke no suke) je základem japonské legendy o 47 róninech. Příběhy se odehrávají v tak různorodých kulisách, jako by Borges naznačoval, že lidská špatnost je stejná, ať už se nacházíme na pirátské lodi nebo v saloonu na Divokém západu. Asi nejvíce „borgesovské“ jsou povídka „Muž z růžového nároží“ a soubor črt Etcetera, jehož závěrečný fragment „O důslednosti vědy“ v jediném odstavci skrývá příběh, o němž by bylo možné sepsat desítky a stovky stran. (7/10)... celý text

Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938) 2003, Pavel Kosatík

Po této biografii jsem sáhl v září 2016, kdy byla poprvé pravomocně rozhodnuta kauza „Hitler je gentleman“ (a je hodně smutnou vizitkou české justice, že je i o pět let později stále živá) a zajímalo mě, kdo byl ve skutečnosti Ferdinand Peroutka. Na jednu stranu aura mýtického pána s dýmkou, ikony první republiky, pátečníků, Přítomnost, Budování státu… A na druhou stranu hradní „hnojomet“ mluvčího Ovčáčka, aby obhájil jeden nepodložený blábol prezidenta Zemana – antisemitismus, fascinace nacismem a Hitlerem… Pavel Kosatík popsal o Peroutkovi přes 600 stran a první díl jeho životopisu je tak zajímavý a poutavě napsaný, že jsem ho přečetl takřka za víkend. Jak poznamenává sám autor, příběh největšího novináře první republiky a jednoho z jejích symbolů je do jisté míry také příběhem první republiky samotné. Je totiž pozoruhodné, že Peroutkova generace „srostla“ s novým státem natolik, že jeho budování se stalo smyslem jejich životů. Když se pak ve 30. letech stát ocitl v problémech, pocítili silnou úzkost. Nelze si ale nevšimnout, že to byla tak trochu „republika snů“ a Kosatík poznamenává, že byť se Masaryk, Peroutka a spol. považovali za kované realisty a své názorové protivníky odsuzovali jako snílky, ve skutečnosti sami „vybudovali svůj vlastní myšlenkový svět na iluzivním půdorysu“. Křehkost státu a idejí, na kterých byl založený, se naplno projevila po Mnichovu. Peroutka sám ale koncem 30. let slabost Československa dobře vnímal a napsal, že „jediným jeho úkolem je projít beze škody touto krizí“. Ztrácel nicméně sílu psát, protože „jeho“ svět se postupně hroutil a události přestávaly dávat smysl, vychýlily se z osy dobra a zla. Když jsem knihu četl, sám jsem pracoval v novinách a velice mě proto zaujaly pasáže o prvorepublikové žurnalistice, kdy většina médií nepokrytě fungovala jako hlásné trouby politických stran (z toho Přítomnost poněkud vybočovala) a běžně se do novin psalo pod různými pseudonymy. Zajímavé jsou i různé osobnostní střípky o Peroutkovy, třeba jaký kladl důraz na psychologickou stránku věci a snahu „vciťovat se do druhých lidí a porozumět tak jejich pohnutkám i uhodnout případné budoucí podoby jejich činů“ nebo že se zavázal slavnou epopej Budování státu vydávat po sešitech každých 14 dnů a dostal se do pod takový tlak, že někdy jen „překlápěl“ své staré sloupky a nelámal si vždy hlavu s ověřováním detailů. (9/10)... celý text

Běguni 2008, Olga Tokarczuk

Zvláštní kniha, ke které jsem se dlouho dostával, několikrát jsem ji rozečetl a po pár stránkách zase zavřel, až jsem se konečně začetl a pak už mě chytila a nepustila. Určitě to je spíše román než povídková kniha, ale román postmoderní, připomínající kaleidoskop, roztříštěný a útržkovitý jako dnešní svět. Autorka líčí, jak ji přitahují místa, kde „se sbírá a vystavuje to, co je vzácné a neopakovatelné, podivínské a divné“, a sepsala knihu, která osciluje mezi klenotnicí, kabinetem kuriozit a kumbálem plným odloženého harampádí, utkanou z několika delších příběhů a nespočtu drobných poznámek, zachycených hovorů, výpisků, střípků z cest… Stěžejním tématem jsou oni běguni, lidé hnaní do pohybu, neschopní zapustit kořeny, prchající před manželem na chorvatském ostrově nebo před skličujícím životem do tunelů moskevského metra. Pro tyto lidi není cestování kořením života, nýbrž jeho smyslem. Tento svět lidí ve věčném pohybu se zvláštně prolíná s navěky nehybným panoptikem biologických preparátů, mumifikovaných či konzervovaných lidských těl, vystavených na odiv zvídavým očím. Někdy nad tím zůstává rozum stát, jako když byl vídeňský dvořan afrického původu Angelo Soliman po smrti nabalzamován a v divošském kroji vystaven ve vídeňském přírodovědném kabinetu, přičemž jeho dcera v dopisech prosí císaře Františka Josefa I., aby mohl být pochován jako řádný občan. „Kdo hledá řád, ať si vybere fyziologii nebo teologii, bude mít alespoň solidní teoretickou oporu – buď ve hmotě, nebo v duchu; nemůže uklouznout na psychice,“ píše autorka. O teologii v knize mnoho není, zato o fyziologii ažaž. (9/10)... celý text

Možnost ostrova 2016, Michel Houellebecq

Houellebecq je skvělý společenský kritik a tentokrát se soustředil na kult mládí, krásy a sexu panující v postmoderní Evropě: „Snažíme se vytvořit společnost umělou, povrchní, která už nikdy nebude přístupná ničemu vážnému ani humornému, celý život stráví beznadějnou honbou za čímkoli, co je FUN, a za sexem; generaci věčných KIDS.“ Samotný příběh Daniela1 mi ale nepřijde jako obecně platný, přece jen Evropané po čtyřicítce svůj život obvykle nezabalí a nevyhlížejí sebevraždu v sektě elohimitů. Úplně se mi proto nezdá, že by dystopická část knihy vyplývala ze stavu dnešní společnosti. Na každý pád je to hodně zajímavá kniha.... celý text

Vyměřování světa 2007, Daniel Kehlmann

„Je to zvláštní a nespravedlivé, že se člověk narodí do určité doby a je k ní připoután, ať chce, nebo nechce. To nám poskytuje nespravedlivou výhodu před minulostá a dělá z nás šašky budoucnosti. Dokonce ani takový rozum jako je ten můj, by v dřívějších dobách nebo na březích Orinoka nebyl schopen dosáhnout ničeho, zatímco každý trouba za dvě stě let si z něho bude utahovat,“ formuluje matematik Gauss stěžejní myšlenku celé knihy. Člověk by nečekal, že příběh o dvou německých badatelích z přelomu 18. a 19. století je možné odvyprávět takto poutavě, s velkou porcí nadsázky a nenápadného humoru. Kniha o nadšení hraničícím s posedlostí a o tom, že i slavní myslitelé byli jen lidé, často dost nesnesitelní. (10/10)... celý text

Obsluhoval jsem anglického krále 2012, Bohumil Hrabal

Není to jen životní příběh liliputa toužícího po uznání, ale i metafora „malého českého člověka“, který vzešel z ničeho a chce se vyrovnat bohatým a úspěšným, být respektován a obdivován a je pro to ochoten udělat cokoliv – okrádat zákazníky na nádraží, kolaborovat s nepřítelem, zbavit se vlastního dítěte nebo ukrást cenné známky zavražděným Židům. Jenže i on nakonec zjišťuje, že ani zvýšené podrážky, fešácký frak, milion na účtu a krásný hotel mu respekt ani úctu nepřinese a je šťastný teprve tehdy, kdy nemusí nikomu nic dokazovat. Román je napsán jako ústní vyprávění, proud textu s nekonečnými souvětími, četnými odbočkami a opakováními. Na jeho vnímání je třeba soustředění, ale pak se od něj nelze odtrhnout. Že se maturanti na knihu koncentrovat nedovedou, není chyba knihy. (10/10)... celý text