LaVendula
přečtené 38
Osmý život (pro Brilku)
2020,
Nino Haratischwili
Když jsem před pár lety přečetla jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec- Dům duchů Isabely Allende, posteskla jsem si, že na něco tak smutného, dramatického a přitom magického už nikdy nenarazím. A ejhle! Tato téměř devítisetstránková poetická sága (nikdy jsem tak dlouhý román nečetla) Nino Haratischwiliové vyprávějící strhující příběh rodiny Džasiů na pozadí pohnutých gruzínských dějin se mě dotkla podobně. Šetřila jsem si ji na celé léto, ale nešlo to! Zhltla jsem ji jedním dechem.... celý text
Sběratel sněhu
2018,
Jan Štifter
Jsou 50.léta a oni jsou dva, tedy vlastně tři. Adolf, napůl Němec, který žije sám s mámou a nesnáší své jméno. Karlos, nejstarší syn z rozvětvené cikánské rodiny. Oba bydlí jen pár kroků od sebe, na Šmídovně, útulku, kam se po válce začaly stahovat ty nejzvláštnější existence, česko-německé rodiny, ponížené válkou nebo ti, se kterými si národní výbor nevěděl moc rady. Třetím z party je Josef. Dožil se dvou let, než ho k sobě máma přivázala provazem a skočila s ním v květnu 45 do rozvodněné Vltavy, protože je chtěli vyhodit ze statku. Zatímco máma Josefovi odešla, on z nějakého důvodu zůstal a našel si dva kamarády, s nimiž chodí ven a podniká všechno, co třináctiletí kluci z periferie dělají: prolézají vybydlené budějovické baráky, tajně kouří a špehují holky, když se převlékají. Takže jsou tři, i když si všichni myslí, že jsou jen dva. Jana Štiftera k tomuto úžasnemu románu údajně vážou i autobiografické vazby. „V Budějovicích neexistoval dům s horší pověstí. Po válce tam přišla i moje babička – právě na Šmídovně končí její příběh, který jsem napsal a vydal v novele Kathy. Vyrůstal tam můj táta. Vždycky mě zajímaly příběhy ze Šmídovny, sbíral jsem staré rodinné fotky, kde jsou příbuzní na Šmídovně, zapisoval si jejich historky. A tak jsem objevil řadu vedlejších postav – lidí, kteří bývali součástí Šmídovny, toho lidského mraveniště, kde nikdo nebyl šťastný.“ Právě scény z tohoto útulku a okolí považuji za vrcholy celého románu.... celý text
Zuzanin dech
2020,
Jakuba Katalpa (p)
Jakuba Katalpa je jedna z českých autorek, po kterých vždycky ráda sáhnu. Když jsem pár dní po jeho vydání náhodou objevila v knihkupectví Zuzanin dech a román otevřela, ten můj se na chvíli zastavil. Hned mi bylo jasné, že mám v ruce literární skvost. Strohé věty, absence přímé řeči, přesný jazyk, kinematogragický styl psaní (jako byste se dívali na nějaký slavný černobílý film), detailní popis myšlenkových i fyzických pochodů perfektně rozkreslených postav, silný a nekompromisně odvyprávěný příběh a hlavně ta nádherná čeština, to vše vás od začátku vtáhne a už nepustí. Dechberoucí!... celý text
Paví hody
2022,
Jan Štifter
Jan Štifter je stylistický Bůh a s metaforami si tyká. Při práci na Pavích hodech prý vycházel z historie vlastní rodiny. Když byl malý, vyprávěla mu jeho babička před spaním zvláštní příběhy. Jedním z nich byl i ten z východních Čech, z Horního Jelení, o Václavovi, který byl jejím tatínkem, a o jejich Jendovi, jehož oči vnímaly svět jako množství barevných květin a ptáků, na které Václav líčil, aby si je prohlédl a pak zas pustil na svobodu. A samozřejmě o zvláštní slavnosti, kterou Václav pravidelně pořádal, na které se vždy sešla celá obec a všichni společně povečeřeli pávy. Bylo tomu většinou tehdy, kdy jejich rodinu postihlo nějaké neštěstí a hody se proměnily ve smuteční slavnost. Paví hody jsou literární zážitek. Jsou poetické, tajuplné, stylisticky vybroušené a hlavně fantasticky odvyprávěné. A překrásně ilustrované pastely Sabiny Chalupové.... celý text
Prameny Vltavy
2021,
Petra Klabouchová
Prameny Vltavy jsou mnohovrstevnatým románem našrubovaným na skandinávsky laděnou detektivku. Její rámec ale překračují se stejnou odvahou jako kdysi Králové Šumavy hraniční kameny. Román představuje široké, vrstevnaté dílo, které nemilosrdně a bez skrupulí, i když jen románově, mapuje bolavou českou historii doby válečné i poválečné. Jeho autorka, prachatická rodačka, v něm svou rodnou Šumavu nekompromisně depoetizuje. V jejím románu totiž nic není příjemné, ani lidé ani příroda, vše představuje učiněnou bezradnost, šedivost a jeden velký lidský zmar. Petra Klabouchová se stejně jako ve své Severní zdi ptá, odkud pramení lidské zlo. To má ale, stejně jako voda, svůj koloběh. V závěru se toto emocemi nabité vyprávění o křivdách minulosti i zlu odehrávajícím se v přítomnosti, zintenzivňuje a detektivní smyčka kolem krku hlavních postav se utahuje víc a víc. A atmosféra je tak hustá jako mlha v šumavských hvozdech, které možná vydají některá ze svých dávných tajemství. Nebo možná ne a zůstanou v nich navždy pohřbena, stejně jako nacistické poklady a bezejmenné lidské oběti, kterým nikdo nikdy nevystaví žádný pomníček. Komu? Nač?... celý text
U severní zdi
2023,
Petra Klabouchová
Byly odsouzeny k smrti ještě v maminčině bříšku. Po narození žily pár hodin, maximálně týdnů. Děti politických vězeňkyň z 50. let, které se narodily v pankrácké věznici. Některé měly větší “štěstí a jako “děti režimu byly rodičkám odebrány, aby zmizely v nenávratnu v systému černých adopcí, v náhradních rodinách členů StB, SNB nebo Vězeňské služby, tedy často přímo v rukou lidí, kteří stáli za utrpením jejich pravých rodičů. Jiným jejich svíčka dohořela předčasně a vysypali je do společného hrobu k severní zdi Ďáblického hřbitova, do velkých jam, bez ladu a skladu, bez rakve, spolu s ostatky jiných, které postihl stejný osud, jako zbytečný směsný odpad. U stejné zdi, ve stejných šachtách tam přitom končívali „političtí“ již za 2. světové války, kdy Čechoslováky vraždili Němci. Po roce 1948 jsme vrahy rekrutovali z našich, česko-slovenských řad. Německé metody mučení ještě přitvrdily a samozvaní soudci bez škol zde pohřbili ty, co vraždili a trestali za domnělé hříchy rodičů : úplně malé děti. Někdy doopravdy, někdy jen naoko. Patří k nim i chlapeček, který vyrůstá v dětském domově. V prostředí, kde ho nikdo nemá rád, protože má špatný kádrový profil. Narodil se mámě, kterou režim jako nespolehlivou potrestal několikaletým vězením. Jednoho dne se ale jeho osud změní. Propuštěná Maminka neuvěří, že je mrtvý, vypátrá ho a přijde si pro něj s jediným cílem: utéct za Čáru. Jenže ten, kdo je má přes hranice převézt, je agent StB. Říkají mu Strýček a dovede je k hranici jen proto, aby ji zde zastřelil. Chlapec vidí vraždu maminky na vlastní oči, její teplá dlaň mu vychladne v té jeho, a jedna z kulek projde i poblíž jeho srdce a vytvoří v něm ránu, která se nikdy nezacelí: “S ní přišlo do mého těla zlo říká Muž s dírou v srdci, který se rozhodne svůj život věnovat odplatě vrahům jeho matky a lidí s podobným osudem. Petra Klabouchová, se kterou jsem měla tu čest se osobně potkatna její literární besedě minulý týden, vymyslela dokonalou a mrazivou pomstu. Bohužel jen na papíře. Opravdové viníky nikdy nikdo nepotrestal. Žili dlouhý a pohodlný život aniž by je hlodalo svědomí, že desítky, možná stovky jiných se kvůli nim šťastného konce nedožili. Za mě kniha roku!!!!... celý text
Samotářky
2022,
Barbora Šťastná
Samotářky mě ihned zaujaly svým přebalem s grafikou Daniely Benešové, takže jsem si je přibalila do kufru. Ze začátku jsem je četla jen tak, protože jsem nic jiného po ruce neměla. Tento román mi ze začátku připadal až moc líbivý a kýčovitě nostalgický. Hodný dědeček, který, aby potěšil své ženy a osladil jim jejich příliš hořký život, léta kupoval zákusky v hořenovské cukrárně, mi ale připomněl toho mého. A jakmile se příběh vnučky Věrky na chvíli odmlčel, aby vyprávěl příběh její samotářské babičky Ludmily, jakmile se ke slovu dostaly komunistické vykonstruované procesy 50.let a před očima se mi začaly hemžit agenti STB a velká nespravedlnost totalitního režimu, začalo mi být víc než úzko a prvotní líbivost a dojem lehkosti zmizely. Místo toho přišel koncentrovaný smutek. Z nespravedlnosti. Z nevyřčenosti. Ústředními tématy románu Barbory Šťastné jsou totiž hledání životního štěstí, ztráta mateřské lásky a samota, která mně, sangvinikovi milujícímu lidi, přišla tématicky cizí a nepochopitelná. Přesto mě příběh Ludmily, Amálie i Věry, tří generací žen, které svou životní bolest a rány osudu neumí sdílet, odehrávající se z velké části v komunistickém Československu, zasáhl. Autenticky je vykreslen nejenom úprkovský venkov 50. let, ale i tuhá normalizace a doba covidové pandemie, která, ač může působit na čtenáře nepříjemně, je zpracována citlivě a poukazuje na problém izolace a jejího vlivu na psychické zdraví člověka. A jestli chcete potkat vílu, tak po Samotářkách určitě šáhněte.... celý text
Ignis fatuus
2024,
Petra Klabouchová
Jsou místa v krajině, do kterých se vepsalo lidské štěstí a otiskla radost. Petra Klabouchová ale o takových místech nepíše. Její rodná Šumava je zjizvená, plná krvavých slz, přelámaných křížů a kostí, rozbitých božích muk a náhrobků a rozstřílených kostelů. Je to zjitřelá krajina, která byla svědkem příliš velké bolesti a utrpení, a to se nezapomíná. Klabouchová, dcera tohoto tajemného starobylého kraje opředeného pradávnými legendami už z dob keltské, je především fantastická vypravěčka. Ve svém novém románu Ignis Fatuus představuje svou hororovou sugestivní pohádku pro dospělé, kterou by so čtenář potřeboval dávkovat, ale nemůže- natolik je vtažen do děje o tajemných světlech z blat a hvozdů, o kruté mlze, která se přichází mstít za dávné i nedávné křivdy a především o energii, kterou člověk v paměti krajiny zanechává. Svého čtenáře Klabouchová zavádí do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná . Právě sem je v 70.letech minulého století vyslána česko-slovenským státem takná vědecká výprava , která má prozkoumat záhadná bloudivá světla v údolí řeky Křemenné, odkud se lidé už nevrací, anebo vrací..,ale ne stejní…Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum prijdou, protože si tu s nimi něco dávného a velmi, velmi zlého, hraje krutou hru na kočku a myš. Navíc, každý z nich si v duši nese minulost svou i svých předků, na kterou si zdejší kraj pamatuje a za ni se také mstí.... celý text