LaVendula
komentáře u knih
Šestnáct stromů na Sommě
Lars Mytting
Šestnáct stromů na Sommě je krásný, velmi čtivý, přitom žánrově těžko zařaditelný román se spletitým dějem. Osciluje mezi intelektuální severskou detektivkou a klasickým romantickým románem v pravém slova smyslu, kterým se stává hlavně v těch částech knihy, které se odehrávají na nehostinných Shetlandech. Je to ale především román o velké lásce a oddanosti. Lásce lidské, ale také o lásce ke dřevu a k řemeslnému umění, jak jej opracovat. Poutavě vypráví o složité rodinné historii, plné bolesti a nedorozumění a tragédii, která sahá až do nejkrvavější bitvy první světové války. Tři různá prostředí, ve kterých se román odehrává – lesnaté Norsko, větrné Shetlandy a francouzský venkov – dodávají příběhu na čtivosti a atraktivitě. Nejvíc asi zaujmou popisy řídce zalidněného skotského souostroví, které zdařile vystihují tamější ponurou atmosféru a stávají se tak qdokonalou kulisou pro budování napětí, nenápapdným úkrytem pro řezbáře Einara, starého morouse stranícího se světa, před kterým skrývá svou ohromnou bolest, kterou však díky práci se dřevem přetváří v opravdové umění. V jedné části autor knihy odkazuje na Steinbeckův román Na Východ od ráje. Jdu si ho hned přečíst.
Malinka
Dita Táborská
Malinka-Holka na zabití. Hodně mě iritovala, jak po ní zůstávala jen spoušť. Zároveň mi jí bylo strašně líto. A nejen jí. Drsné, emočně nabité vztahové panoptikum Dity Táborské pojednávající o různých podobách mateřství, hroutících se vztazích a hledání vlastní identity, by sice mohlo být kratší (nahuštěné je opravdu dost), ale i tak mě svými maliníkovými trny pořádně poškrábalo po duši.
Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
Tato kniha se nečte snadno. Zvláštní, ne vždy srozumitelné mýtické obrazy, těžce stravitelný, i když nádherný jazyk, ještě těžší příběh, který vás jako balvan zavalí. Zbudou jen rozdrcené kosti, puklé srdce, šrámy na duši a prázdno.Je to nádherná kniha o životě. A také o smrti. Kniha o Baťově Zlíně a Indii třicátých let. O druhé světové válce a o holocaustu. Ale také o velké, nezměrné lásce. Lásce rodičů a k rodičům. Je mi smutno. O to víc, že vím, že paní Hana Androniková už nic podobného nenapíše. Na její Nebe nemá dno nemám odvahu.
Očista
Sofi Oksanen
Taková estonská Gerta Schnirch. Drsná kniha o příšernostech páchaných na ženách, popisující poválečné perzekuce v pobaltských státech, situovaná do sovětského i svobodného Estonska 2.poloviny 20.stoleti, ale také Německa začátku 90.let. Oksanen si servítky nebere, nikoho a nic neomlouvá, nemoralizuje ani nesoudí. Čtenáře udržuje v napětí díky anachronicky vyprávěnému, postupně gradujícímu příběhu skládanému ze střípků, které postupně zapadají do sebe, aniž by si tu skládačku mohl složit celou. Tato záměrná nedokončenost je velmi znervózňující. Díky zvláštně vystavěnému příběhu, napsanému přesným, úsporným a přitom krásným jazykem, je tato kniha chvílemi poetickým, jindy ve svém naturalismu opravdu zdrcujícím čtením. Síla!
Voda, která hoří
Jitka Vodňanská
Dostala jsem se k ní až po roce po jejím vydání a rozruchu, který vyvolala. Nepřijde mi vůbec skandální, nekřičí a nezavání bulvárem. Žádný Havel na přebalu, ale uvnitř. Nejdříve mě její styl iritoval a říkala jsem si, že mám pod rukama dojmologickou sentimentální zpověď stárnoucí disidentské grafomanky a pseudointelektuáky, která měla kdysi poměr s Havlem. To jsem se spletla! Jitlka Vodňanská má opravdu co říct. Silné a autentické svědectví nejen o Havlovi- neprezidentovi, ale i disidentu kolem něj. Je v ní velké množství lásky. Která je a pak pomíjí. A mně je z toho smutno. Je zvláštní číst deníky a intimní korespondenci lidi, kteří mimo své radosti a melancholie plánují, jak si k večeři udělají telecí a co podniknou další dny a přitom tu už nejsou.
Osmý život (pro Brilku)
Nino Haratischwili
Když jsem před pár lety přečetla jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec- Dům duchů Isabely Allende, posteskla jsem si, že na něco tak smutného, dramatického a přitom magického už nikdy nenarazím. A ejhle! Tato téměř devítisetstránková poetická sága (nikdy jsem tak dlouhý román nečetla) Nino Haratischwiliové vyprávějící strhující příběh rodiny Džasiů na pozadí pohnutých gruzínských dějin se mě dotkla podobně. Šetřila jsem si ji na celé léto, ale nešlo to! Zhltla jsem ji jedním dechem.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Jakuba Katalpa je jedna z českých autorek, po kterých vždycky ráda sáhnu. Když jsem pár dní po jeho vydání náhodou objevila v knihkupectví Zuzanin dech a román otevřela, ten můj se na chvíli zastavil. Hned mi bylo jasné, že mám v ruce literární skvost. Strohé věty, absence přímé řeči, přesný jazyk, kinematogragický styl psaní (jako byste se dívali na nějaký slavný černobílý film), detailní popis myšlenkových i fyzických pochodů perfektně rozkreslených postav, silný a nekompromisně odvyprávěný příběh a hlavně ta nádherná čeština, to vše vás od začátku vtáhne a už nepustí. Dechberoucí!
Hendrixova kytara
Kateřina Dubská
Četl jste ji někdo? Líbila se vám? Mně dala zabrat dva měsíce, četla se mi sice docela dobře, ale přerušovala jsem to a chvílemi mi přišla vyloženě plochá, potenciál dějové linky nevyužitý, autorčin jazyk velmi civilní, obyčejný. Chvílemi mi některé pasáže přišly až šroubované. Takový socialistický popík. Pumpaři od zlaté podkovy nebo Láska z pasáže.
S elegancí ježka
Muriel Barbery
"Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu."Pamatuji si to dojetí, když jsem před deseti lety dočetla tuto nádhernou knížku, která patří k mým nejmilejším.
Frišta
Petra Procházková
Tak toto je velmi milé překvapení! Petra Procházková mě přesvědčila, že je nejenom vývorná a odvážná novinářka, ale že taky umí psát i něco jiného než zpravodajské články. Její Frišta je výborná úzká novela zachycující muslimské myšlení, zvyky a tradice a život obyvatel Kábulu po roce 2001 a zprostředkovává také názory místních obyvatel na sovětskou okupaci a americkou invazi. Čtivě, originálně a velmi vtipně. Petra Procházková rozhodně nic nebagatelizuje, neidealizuje ani neospravedlňuje - pouze nabízí jiný pohled na věc. Jiné neznamená nutně špatné. Mám proto velkou radost, že se jí dostalo i úžasné animované podoby.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
Kolik toho jeden ženský osud může jenom snést? Nenechte se zmást poetickým názvem, něhu v této krásné knížce o těžké době nenajdete. Nevoní totiž po dětsví a bezstarostnosti, ale hořce a trpce. Nicméně nevypráví jen o lidském lopocení a bezútěšnosti, ale také o obrovské ženské síle, odvaze a optimismu, které se v 50. letech hledali jen těžce. Kniha je o to silnější, že popisuje opravdový lidský osud.
Šepot včel
Sofía Segovia
Od chvíle, kdy stará chůva Reja našla pod mostem opuštěné nemluvně, se život v mexickém městečku nadobro proměnil. Malý Simonopio, kterého objevili nahého pod přikrývkou včel se znetvořeným obličejem, některé místní obyvatele znepokojuje, protože jsou přesvědčeni, že je to dítě políbené ďáblem. Ve skutečnosti má nadpřirozené schopnosti, protože vidí do budoucna... Stává se vám, že při dočtení knihy ve vás něco umře? Taky máte slzy na krajíčku, svírání krku a pociťujete lítost? Že jste už na konci a že to mohlo dopadnout jinak? A říkáte si, že zrovna této knize určíte zvláštní místo ve své knihovně? Mně se to stalo s Šepotem včel. Připomínal mi mé nejoblíbenější knihy - Marquezových Sto roků samoty a Dům duchů Isabelle Allende. Jestliže milujete magický realismus a cítíte se na to si číst (nejen) o španělské chřipce, nechte se pohladit jako já. Kromě toho, že je skvěle napsaná a je přeložena do krásné češtiny, voní po medu a pomerančích.
Paví hody
Jan Štifter
Jan Štifter je stylistický Bůh a s metaforami si tyká. Při práci na Pavích hodech prý vycházel z historie vlastní rodiny. Když byl malý, vyprávěla mu jeho babička před spaním zvláštní příběhy. Jedním z nich byl i ten z východních Čech, z Horního Jelení, o Václavovi, který byl jejím tatínkem, a o jejich Jendovi, jehož oči vnímaly svět jako množství barevných květin a ptáků, na které Václav líčil, aby si je prohlédl a pak zas pustil na svobodu. A samozřejmě o zvláštní slavnosti, kterou Václav pravidelně pořádal, na které se vždy sešla celá obec a všichni společně povečeřeli pávy. Bylo tomu většinou tehdy, kdy jejich rodinu postihlo nějaké neštěstí a hody se proměnily ve smuteční slavnost. Paví hody jsou literární zážitek. Jsou poetické, tajuplné, stylisticky vybroušené a hlavně fantasticky odvyprávěné. A překrásně ilustrované pastely Sabiny Chalupové.
Samotářky
Barbora Šťastná
(SPOILER) Samotářky mě ihned zaujaly svým přebalem s grafikou Daniely Benešové, takže jsem si je přibalila do kufru.
Ze začátku jsem je četla jen tak, protože jsem nic jiného po ruce neměla. Tento román mi ze začátku připadal až moc líbivý a kýčovitě nostalgický. Hodný dědeček, který, aby potěšil své ženy a osladil jim jejich příliš hořký život, léta kupoval zákusky v hořenovské cukrárně, mi ale připomněl toho mého. A jakmile se příběh vnučky Věrky na chvíli odmlčel, aby vyprávěl příběh její samotářské babičky Ludmily, jakmile se ke slovu dostaly komunistické vykonstruované procesy 50.let a před očima se mi začaly hemžit agenti STB a velká nespravedlnost totalitního režimu, začalo mi být víc než úzko a prvotní líbivost a dojem lehkosti zmizely. Místo toho přišel koncentrovaný smutek. Z nespravedlnosti. Z nevyřčenosti.
Ústředními tématy románu Barbory Šťastné jsou totiž hledání životního štěstí, ztráta mateřské lásky a samota, která mně, sangvinikovi milujícímu lidi, přišla tématicky cizí a nepochopitelná. Přesto mě příběh Ludmily, Amálie i Věry, tří generací žen, které svou životní bolest a rány osudu neumí sdílet, odehrávající se z velké části v komunistickém Československu, zasáhl.
Autenticky je vykreslen nejenom úprkovský venkov 50. let, ale i tuhá normalizace a doba covidové pandemie, která, ač může působit na čtenáře nepříjemně, je zpracována citlivě a poukazuje na problém izolace a jejího vlivu na psychické zdraví člověka. A jestli chcete potkat vílu, tak po Samotářkách určitě šáhněte.
Sběratel sněhu
Jan Štifter
(SPOILER) Jsou 50.léta a oni jsou dva, tedy vlastně tři. Adolf, napůl Němec, který žije sám s mámou a nesnáší své jméno. Karlos, nejstarší syn z rozvětvené cikánské rodiny. Oba bydlí jen pár kroků od sebe, na Šmídovně, útulku, kam se po válce začaly stahovat ty nejzvláštnější existence, česko-německé rodiny, ponížené válkou nebo ti, se kterými si národní výbor nevěděl moc rady. Třetím z party je Josef. Dožil se dvou let, než ho k sobě máma přivázala provazem a skočila s ním v květnu 45 do rozvodněné Vltavy, protože je chtěli vyhodit ze statku. Zatímco máma Josefovi odešla, on z nějakého důvodu zůstal a našel si dva kamarády, s nimiž chodí ven a podniká všechno, co třináctiletí kluci z periferie dělají: prolézají vybydlené budějovické baráky, tajně kouří a špehují holky, když se převlékají. Takže jsou tři, i když si všichni myslí, že jsou jen dva.
Jana Štiftera k tomuto úžasnemu románu údajně vážou i autobiografické vazby. „V Budějovicích neexistoval dům s horší pověstí. Po válce tam přišla i moje babička – právě na Šmídovně končí její příběh, který jsem napsal a vydal v novele Kathy. Vyrůstal tam můj táta. Vždycky mě zajímaly příběhy ze Šmídovny, sbíral jsem staré rodinné fotky, kde jsou příbuzní na Šmídovně, zapisoval si jejich historky. A tak jsem objevil řadu vedlejších postav – lidí, kteří bývali součástí Šmídovny, toho lidského mraveniště, kde nikdo nebyl šťastný.“ Právě scény z tohoto útulku a okolí považuji za vrcholy celého románu.
U severní zdi
Petra Klabouchová
(SPOILER) Byly odsouzeny k smrti ještě v maminčině bříšku. Po narození žily pár hodin, maximálně týdnů. Děti politických vězeňkyň z 50. let, které se narodily v pankrácké věznici. Některé měly větší “štěstí a jako “děti režimu byly rodičkám odebrány, aby zmizely v nenávratnu v systému černých adopcí, v náhradních rodinách členů StB, SNB nebo Vězeňské služby, tedy často přímo v rukou lidí, kteří stáli za utrpením jejich pravých rodičů. Jiným jejich svíčka dohořela předčasně a vysypali je do společného hrobu k severní zdi Ďáblického hřbitova, do velkých jam, bez ladu a skladu, bez rakve, spolu s ostatky jiných, které postihl stejný osud, jako zbytečný směsný odpad. U stejné zdi, ve stejných šachtách tam přitom končívali „političtí“ již za 2. světové války, kdy Čechoslováky vraždili Němci.
Po roce 1948 jsme vrahy rekrutovali z našich, česko-slovenských řad. Německé metody mučení ještě přitvrdily a samozvaní soudci bez škol zde pohřbili ty, co vraždili a trestali za domnělé hříchy rodičů : úplně malé děti. Někdy doopravdy, někdy jen naoko. Patří k nim i chlapeček, který vyrůstá v dětském domově. V prostředí, kde ho nikdo nemá rád, protože má špatný kádrový profil.
Narodil se mámě, kterou režim jako nespolehlivou potrestal několikaletým vězením. Jednoho dne se ale jeho osud změní. Propuštěná Maminka neuvěří, že je mrtvý, vypátrá ho a přijde si pro něj s jediným cílem: utéct za Čáru. Jenže ten, kdo je má přes hranice převézt, je agent StB. Říkají mu Strýček a dovede je k hranici jen proto, aby ji zde zastřelil. Chlapec vidí vraždu maminky na vlastní oči, její teplá dlaň mu vychladne v té jeho, a jedna z kulek projde i poblíž jeho srdce a vytvoří v něm ránu, která se nikdy nezacelí: “S ní přišlo do mého těla zlo říká Muž s dírou v srdci, který se rozhodne svůj život věnovat odplatě vrahům jeho matky a lidí s podobným osudem.
Petra Klabouchová, se kterou jsem měla tu čest se osobně potkatna její literární besedě minulý týden, vymyslela dokonalou a mrazivou pomstu. Bohužel jen na papíře. Opravdové viníky nikdy nikdo nepotrestal. Žili dlouhý a pohodlný život aniž by je hlodalo svědomí, že desítky, možná stovky jiných se kvůli nim šťastného konce nedožili. Za mě kniha roku!!!!
Prameny Vltavy
Petra Klabouchová
Prameny Vltavy jsou mnohovrstevnatým románem našrubovaným na skandinávsky laděnou detektivku. Její rámec ale překračují se stejnou odvahou jako kdysi Králové Šumavy hraniční kameny. Román představuje široké, vrstevnaté dílo, které nemilosrdně a bez skrupulí, i když jen románově, mapuje bolavou českou historii doby válečné i poválečné. Jeho autorka, prachatická rodačka, v něm svou rodnou Šumavu nekompromisně depoetizuje. V jejím románu totiž nic není příjemné, ani lidé ani příroda, vše představuje učiněnou bezradnost, šedivost a jeden velký lidský zmar. Petra Klabouchová se stejně jako ve své Severní zdi ptá, odkud pramení lidské zlo. To má ale, stejně jako voda, svůj koloběh. V závěru se toto emocemi nabité vyprávění o křivdách minulosti i zlu odehrávajícím se v přítomnosti, zintenzivňuje a detektivní smyčka kolem krku hlavních postav se utahuje víc a víc. A atmosféra je tak hustá jako mlha v šumavských hvozdech, které možná vydají některá ze svých dávných tajemství. Nebo možná ne a zůstanou v nich navždy pohřbena, stejně jako nacistické poklady a bezejmenné lidské oběti, kterým nikdo nikdy nevystaví žádný pomníček. Komu? Nač?
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
Jsou místa v krajině, do kterých se vepsalo lidské štěstí a otiskla radost. Petra Klabouchová ale o takových místech nepíše. Její rodná Šumava je zjizvená, plná krvavých slz, přelámaných křížů a kostí, rozbitých božích muk a náhrobků a rozstřílených kostelů. Je to zjitřelá krajina, která byla svědkem příliš velké bolesti a utrpení, a to se nezapomíná. Klabouchová, dcera tohoto tajemného starobylého kraje opředeného pradávnými legendami už z dob keltské, je především fantastická vypravěčka. Ve svém novém románu Ignis Fatuus představuje svou hororovou sugestivní pohádku pro dospělé, kterou by so čtenář potřeboval dávkovat, ale nemůže- natolik je vtažen do děje o tajemných světlech z blat a hvozdů, o kruté mlze, která se přichází mstít za dávné i nedávné křivdy a především o energii, kterou člověk v paměti krajiny zanechává. Svého čtenáře Klabouchová zavádí do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná . Právě sem je v 70.letech minulého století vyslána česko-slovenským státem takná vědecká výprava , která má prozkoumat záhadná bloudivá světla v údolí řeky Křemenné, odkud se lidé už nevrací, anebo vrací..,ale ne stejní…Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum prijdou, protože si tu s nimi něco dávného a velmi, velmi zlého, hraje krutou hru na kočku a myš. Navíc, každý z nich si v duši nese minulost svou i svých předků, na kterou si zdejší kraj pamatuje a za ni se také mstí.