lord-artoo
přečtené 392
Frankenstein
2008,
Mary Wollstonecraft Shelley
Ještě nikdy jsem se nesetkal s literárním dílem, které by tak utrpělo filmovým zpracováním, jako právě Frankenstein. Při vyslovení jména se snad každému obyvateli civilizovaného světa, který nežil pod kamenem, vybaví šedovlasý doktor, experiment s elektřinou, sešívané monstrum se šroubem v krku. Kdo chce číst předlohu, měl by se od těchto představ oprostit. Měl by se dokonce oprostit od pojmu horror v moderním slova smyslu. Dílo hrůzu vzbuzuje, ovšem pouze pro toho, kdo umí číst mezi řádky a rozumí autorčině myšlenkovému světu. Frankensteinův horror začíná hříchem proti Bohu - chce být jako on, být tvůrcem života, ale v důsledku hříchem zasažené přirozenosti není schopen stvořit dílo dobré / krásné (tím spíše ne velmi dobré). Podoba hříšného tvůrce se obrazí v díle stejně tak, jako tvář Boží v tváři lidské. Frankenstein je zděšen odporností svého díla a zřekne se jej, čímž nedostojí ani kvalit Tvůrce, který by měl být odpovědný za své stvoření, měl by o něj pečovat. Monstrum se stává ztělesněným hříchem, který tvůrce pronásleduje. Je však hříchem nerozhřešitelným - má vlastní život... O horroru lze mluvit i z druhé strany. Monstrum má lidské vlastnosti, ale nesplňuje kritéria pravého lidství, a tak zůstává nepřijato a trpí samotou, která dá vyrůst zášti. Kniha vládne dobře zvládnutým jazykem. Na můj vkus je autorka někdy až moc návodná. Dějový spád občas vázne a střed knihy připomíná Windows 95: Walton vypraví, že Viktor vypráví, že monstrum vypráví, že rodině De Lacey se stalo... Nic z toho však nesráží kvalitu díla, které se stalo klasikou, jež inspirovala a inspiruje mnohé spisovatele.... celý text
Následování
2013,
Dietrich Bonhoeffer
A tenhle znáte? Plave kapr v medu a říká: To je hústý! Přesně takové je Bonhoefferovo Následování. Nelze ho pročíst rychle. Hustota myšlenek na stránku je tak vysoká, že způsobuje tření, které zpomaluje pohyb zornic, roztáčí ozubená kola rozumového ústrojí do neskutečných obrátek a srdci navrací činnosti nadmíru vznešenější než je pouhé rozhánění krve do oběhového systému. Výsledkem je stydnoucí čaj a čtenář s pohledem upřeným do nekonečna. Dojem z knihy lze přirovnat k vtipu: Vyběhne kapr na kopec a zařve: "... !"... celý text
Man Plus
2010,
Frederik George Pohl Jr.
Pohl má stylistický talent, ale z daného tématu se dalo vytěžit více. Si myslim. V podstatě je to taková nedotažená jednohubka, která v závěru stáčí pozornost jinam, aby ze své nedotaženosti vybruslila. Osobně mě dráždila nadměrná sexualizace příběhu (co může člověk čekat od pětkrát ženatého spisovatele?) a schizofrenně napsaná postava jezuity Kaymana, který není jenom špatný kněz (což by mi nevadilo), ale bludně uvažující kněz (což už mi vadí, protože to jen svědčí o Pohlově diletantismu). A na okraj: Laser-books by měli zvážit kontrakt s některými překladately, popř. zaplatit korektora. Lze-li v textu rozpoznat podobu anglického originálu, který by se dal a měl přeložit více česky, kazí to dojem nejen z knihy, ale i z nakladatelství. Jako třešnička na dortu pak působí všudypřítomný vokativ od jména Roger: Rogu!... celý text
Kniha léta
2011,
Tove Jansson
Tove Jansson na autopilota: dílo nese její rukopis, ale je to příliš obyčejné. Rozhodně nesnese srovnání s magickou Dcerou sochaře, byť je tu evidentní snaha stylem navázat.... celý text
Jiný vítr
2005,
Ursula K. Le Guin
Na Jiném větru jsem si uvědomil jednu zajímavou věc: knihy Zeměmoří jen velmi těžko existují jedna bez druhé a to vlivem autorčina minimalizmu, nebo metody ledovce, chcete-li. Myslím, že kdyby někdo četl jen jeden díl ze série, pak by sérii nepochopil - tím spíš, pokud by četl jeden z těch (dle mého) slabších dílů. Knihy Zeměmoří neobstojí jedna bez druhé, jsou jen malými průhledy do významnějších částí obyčejných životů hlavních hrdinů. Obyčejnost a prostota ve fantasy - to je dar paní Uršuly žánru! Jiný vítr je obyčejný! Ne tolik jako Tehanu, ale dost na to, abyste si po poslední přečtené stránce řekli: "No, a co se tam vlastně za celou dobu stalo?" Paradoxně taková prostota není na škodu, ale spíše ku prospěchu, protože slouží autorce jako prostředí pro dokonalé uzavření všech osudů. Jiný vítr je svorníkem předchozích knih, bez kterého ty ostatní ztrácejí mnoho ze svého smyslu a kouzla. Mohu-li si dovolit určitý (vůči bratrům ze židovství ne-košér) příměr: Skončit u Tehanu a nepřečíst Jiný vítr, je jako přečíst Starý zákon a myslet si, že jsem ho pochopil, aniž bych přečetl Nový. Rozhodně stojí za přečtení!... celý text
Zpěv drozda
2008,
Walter Tevis
Tohle by se asi mělo číst... Vždy, když vzpomínám na hodiny literatury na střední škole, přemýšlím, kdo je tou autoritou, která jednu knihu vyzdvihne na seznam povinné literatury a druhou zatratí do šedé zóny zapomnění. Doufám, že to není nějaký robot 9. generace.... celý text
Modrý květ
1940,
Novalis
Úžasně poetický, plytce filozofující i geniálně výstižný, promyšlený a přeci nesrozumitelný - asi takový je Novalisův Modrý květ. Pustit se do jeho četby předpokládá vyprázdnění vlastních očekávání, jinak bude čtenář nutně zklamán. Není to příběh, není to epická báseň, není to ani poezie - přestože by taková kategorie odpovídala intencím autora, ale pro nás by byla jen zavádějící - Modrý květ je žánrem sám sobě. Přijde mi nefér soudit, nebo dokonce odsoudit nedokončené dílo, ač někteří komentátoři tvrdí, že mu fragmentárnost není na škodu. Ale je! Můžeme totiž zachytit pouze náladu, vektor Novalisových myšlenek, rozhodně však ne plnost sdělení, jehož obsahem měl být sám život očima básníka. Máme před sebou jen nárys někdy stěží pochopitelné stavby cizího vnitřního světa. Hodnocení: někdy ** a jindy *****... celý text
Dobro, svědomí a soustřeďování
1999,
Romano Guardini
Katolická morálka v kostce, a nebo spíš v kostičce. Guardiniho přístup je filozofický, neohání se citáty z Bible, nepředepisuje vzorce jednání. Na základě úvah o povaze dobra, jeho vztahu k lidskému svědomí a činnosti své čtenáře spíše vybízí a to velmi sugestivně, nutno podotknout. Přestože se tu a tam objeví slova jako Bůh či Písmo, autor je úmyslně drží v pozadí, aby vynikla přirozená (ve smyslu nezjevená) povaha lidského bytí. Doporučuji věřícím i hledajícím.... celý text
Stručné dějiny kacířství
2006,
Gillian Rosemary Evans
Helé, anotace k této knize tak trochu lže. Tak trochu dost. Vlastně ani nevím, co se mi snažil autor říci. Snad že teď jsme lidé na vyšší úrovni, co by slovo hereze / kacířství neměli vypustit z pusy, protože jinak nám z ní začne páchnout kouřem hraničních ohňů. Spisek působí značně nevyrovnaným dojmem - v prvních kapitolách jsem se marně tázal sám sebe odkud kam se Evans myšlenkově ubírá, v kapitolách pozdějších nabral trochu systematiky, ale setrvává výhradně na rozhraní středověku a novověku (že by snad proto, že hlavním zdrojem byla monografie "Heresies of the High Middle Ages"?). Kniha je značně eklektická nejen v práci s tématy, ale rovněž i zdroji, což neospravedlní ani její název "Stručné dějiny kacířství". Jako katolík jsem se rovněž nemohl ztotožnit s některými vývody, což by asi až tolik nevadilo, pokud by spis sloužil jiným bratřím ve víře. Vsadím se však, že s koncem poslední kapitoly a závěrem nemohou souhlasit ani oni (budou-li věrní své víře), protože autor navádí k relativizaci vlastních pravd víry a snižování Kristova jedinečného díla spásy (na roveň Muhammada, Buddhy a ostatních "proroků") nazírá jako krok správným směrem k větší mezilidské toleranci. A závěrem... nemáte-li k tématu nic lepšího (jakože se vždy něco najde), pak si knihu přečtěte, protože nějaké informace přeci jen podává. Měru vrchovatou však nečekejte. Hodnocení: */**... celý text
Dětství, chlapectví, jinošství
1977,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Rozkošně jsem se v mnohém popisu nacházel! Tolstoj má bezpochyby talent na věrohodné popsání vnitřního světa, který je s to pozorovat s odstupem v podobě vypravěče v první osobě. Co se děje těchto tří povídek týče, je to spíše vata sloužící k rozpohybování duševních pochodů hlavní postavy a tedy není záhodno nic závratného očekávat. Má doporučení fanklubu velkého Lva a milovníkům psychologické prózy.... celý text
