ludek.n
přečtené 3088
Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě
1971,
Edvard Valenta
„Enom ty mě vždycky poslechni, co já tě povdám, já to dobře a jaksepatří vím.“ To říká Jan Welzl, dobrodruh, zámečník, lékař, pošťák, lovec, zlatokop, vynálezce, velrybář, obchodník a dokonce i eskymácký náčelník redaktorovi Lidových novin, jemuž pro připravovanou knihu vypráví své zážitky z cest po světě a ze svého dlouhodobého pobytu na ledovém ostrově Nové Sibiři. Není to román ani cestopisná mozaika, je to spíše lidově zábavná vyprávěnka svérázného „primitiva“ z konce světa o tom, jak se dostat z Brna zpátky domů na Novou Sibiř. Jan Welzl je sice náčelník a nejvyšší soudce eskymáckého kmene, ale v civilizaci se chová jako velké dítě. To má za následek plejádu humorných scének, které bohužel nejsou kdoví jak originální a už vůbec ne k popukání. Sem tam sice nějaký ten úsměv vykouzlí, ale světlých chvilek je jako šafránu. Za mě žádná velká sláva hodná zapamatování.... celý text
Největší z Pierotů
1965,
František Kožík
František Kožík představuje ve svém románě Největší z Pierotů jednu z nejvýznamnějších postav světové pantomimy Jana Kašpara Deburaua, neodmyslitelně spojeného s pařížským divadlem Provazolezců. Provází ho od prvních nesmělých krůčků až do jeho, mnohými oplakávané, smrti. Jan Kašpar Deburau vystupuje ze stránek Kožíkova románu v celé své životnosti, lidskosti a upřímnosti. Jeho příběh je stejnou měrou smutný jako veselý, citlivý i drsný, dojímá až k slzám stejně jako dává zapomenout na všechna trápení. A platí to stejně v době největších Deburauových úspěchů jako dneska. Čtenář je doslova vtažen do revoluční Paříže a hned od prvních kapitol prožívá s Pierotem jeho těžké začátky, jeho rozčarování, nejistotu, smutek, lásku, úspěch a nakonec i smrt. Je nemožné zůstat mimo. Kožíkův poetický a angažovaný styl psaní zasahuje ty nejspodnější a nejcitlivější vrstvy a dělá z četby jeho knihy doslova a do písmene zážitek, který se zaryje hluboko pod kůži a zůstává tam ještě dlouho po otočení poslední stránky. Proto bych chtěl spolu s diváky z Funambules zvolat: „Bravo, Deburau, bravo!!!“... celý text
Českomoravská vrchovina
1986,
Josef Prošek
Při listování Proškovou obrazovou publikací nemohu nevzpomenout své dětství, kdy jsem se rok co rok o prázdninách účastnil pionýrských táborů, organizovaných výborem Československého červeného kříže ve Studnických Pasekách. Odtud je také vzpomínka na mou vůbec první letní lásku, odehrávající se pod dohledem Pasecké skály, v jejímž okolí jsme se romanticky skrývali a líbali. Pak je tu vesnička Blatiny, cíl mé první kolové výpravy s expedičními brašnami, která mě poučila, že jízda na kole není jen kochání, ale také perná dřina. O pár let později jsem pak na tomtéž dopravním prostředku projezdil křížem krážem Českou Kanadu a Železné hory. V Třebíči jsem se účastnil svého prvního tanečního mistrovského závodu a v Telči zažíval opojné milostné dobrodružství. Proškovy fotografie nejsou vyleštěné a vypulírované exhibice, líbivé kýče, či nakašírované motivy, spíše jsou přirozeným obrazem krajiny, která - jak píše Jiří Kříž ve svém úvodu - „nikde nekončí - ona všude začíná“.... celý text
