ludek.n
přečtené 3088
Hotel U mrtvého alpinisty
1983,
Arkadij Strugackij
Hotel U mrtvého alpinisty by se dal označit za klasickou detektivku se záhadou zamčeného pokoje, kdyby ovšem autory tohoto kusu nebyli bratři Strugačtí. Ti obsadili hotýlek v údolí Trychtýře pitoreskní směsicí lidí, v čele s inspektorem Petrem Glebským, izolovali je od světa a začali s nimi hrát podivuhodné hry, které zčistajasna obrátí všechno vzhůru nohama. Strugačtí si v tomto přístupu libují a je jen na čtenářích, zda jsou ochotni jejich eskapády akceptovat. Bohužel občas se jim příběh malinko vymkne z ruky a pracně budovaná tajemná atmosféra vezme za své ve smršti nepravděpodobných událostí, které se na čtenáře vyvalí ze stránek jako povidla a slepí všechno se vším. Něco takového se děje i v hotelu U mrtvého alpinisty. Jako by si bratři chtěli zkusit kriminální žánr, ale pak se lekli, co by to udělalo s jejich pověstí předních tvůrců vědecko-fantastických románů, a tak otočili o sto osmdesát stupňů. Z bombastického závěru je tak skřípající drezína, která se tak nějak netrefila na koleje a skončila v závějích sněhu, obklopujících hotel U mrtvého alpinisty.... celý text
Je čas metat kamení
1977,
Jean Anglade
Tři generace Humbertů se potýkají se strastmi života v malém francouzském městečku Montferrandu. Zrzavý hromotluk Francisque převzal po svém otci rodinné řemeslo řezníka a uzenáře, ale zdá se, že je posledním v řadě. Nejen proto, že jeho syna Gabriela uzenářství nezajímá, ale i pro stále se horšící situaci drobných podnikatelů, kteří jsou drceni mamutími obchodními středisky. Jean Anglade na osudech svých hrdinů mapuje dějiny Francie mezi dvěma světovými válkami a bezprostředně po nich. Přistupuje k látce s neodolatelnou upřímností, nadhledem a humorem. Dokáže být stejnou měrou hravý a veselý, jako nekompromisně kritický a sžíravý. Umí psát lehce o vážných věcech, jakož i věnovat úsměv věcem smutným. Nehraje si na proroka ani na zvěstovatele věčných pravd, svůj zájem opírá o prostého, těžce a poctivě pracujícího člověka, který je vystavován životním zkouškám. Jeho prostřednictvím pak pranýřuje nešvary doby a rozdělené společnosti, ukazuje dobro a zlo, obětavou lásku i bezohlednou chamtivost, vstřícnost i bezmoc. Chybějí tu výrazné dramatické momenty (a ty, co tu jsou, mají notně obroušené hrany), ale jako generační román obstojí Angladeho dílko bez problémů.... celý text
Černý kámen
1985,
Sever Felixovič Gansovskij
O Severu Gansovském se v anotaci k této sbírce mluví jako o svérázném ruském sci-fi autorovi, a já mohu tuto charakteristiku jen a jen potvrdit. Dodal bych možná ještě svébytný a vyznačující se zajímavými nápady. Na rozdíl od mnoha svých generačních kolegů, nepolitizuje a ani neoslavuje budovatelského ducha národa. Drží se základů a buduje na nich svižnou a inteligentní zápletku, mnohdy bohatě strukturovanou. Na druhou stranu Gansovského happy endy zůstanou mnohdy oné důmyslné stavbě mnohé dlužny, nepřekvapí ani nevygradují, spíše se jen tak sklouznou a v molové tónině v klidu doznívají. Ono se tady koneckonců na náhlé zvraty a oslnivá řešení nahozených vábniček moc nehraje. Na tom samozřejmě není nic špatného, a třeba jeho pojetí odosobněné a přetechnizované mašinérie novodobého „Metropolisu“ v novele Nezmizí člověk je úchvatné. Stejně zajímavé jsou i časové hrátky ve Van Goghovi. Jakmile však povídka postrádá silné jádro (Černý kámen, Dies Irae), není tu už bohužel nic, co by jí vytáhlo z bahna průměrnosti a ponechalo v paměti čtenáře i po zavření knihy.... celý text
Most přes řeku Kwai
1966,
Pierre Boulle
Slavný Boullův Most přes řeku Kwai je bezesporu mistrovskou ukázkou dobrodružně-válečného románu, který s absurdní ironickou nadsázkou ukazuje, kam až může zajít samolibost a velikášství některých vojenských důstojníků, byť by i některým bezprostředně dotčeným mohla přinést jistý prospěch. Boulle nemarkýruje, ani se nezabývá zbytečnostmi, které by odváděly pozornost od hlavní linie příběhu. Přestože například používá poměrně atraktivní prostředí barmské džungle, čtenář její přidanou hodnotu téměř nezaznamená. A podobné je to i s ostatními atributy. Vše je dávkováno s mírou, hraničící až se strohostí, přitom příběh ani na okamžik neskomírá. Boullovy postavy jsou vysoustruhovány s dokonalostí znalce lidského společenství, byť mi centrála anglické výzvědné služby v Kalkatě s celým jejím osazenstvem přišla už moc bohorovná a domácká. Nic to ale neubralo na dobrém pocitu z četby této útlé knížky, která je velmi lidská, chápavá a nezkreslující.... celý text
Touha po modrém nebi
1981,
Ludvík Štěpán
Editor a překladatel Ludvík Štěpán dal dohromady dvacet tři, povětšinou krátkých, sci-fi povídek známých i méně známých polských autorů a sbírku přiléhavě nazval podle motivu z posledního kousku David a Goliáš Czesława Chruszewského. Je smutnou pravdou, že český čtenář zná z polské fantastiky asi nejlépe Stanisława Lema, jehož romány a povídky u nás bez problému vycházely i v době totality a který většinu svých současníků a po dlouhou dobu i následovníků jednoznačně zastínil šíří svého talentu. Touha po modrém nebi tak ukazuje, že nejenom Lemem žije polská sci-fi literatura. Asi nejčastějším tématem tohoto souboru jsou cesty vesmírem a honba za „prvním kontaktem“ v nejrůznějších podobách a formách (Takový milý pacient, Vyznání, Krystalová civilizace, Instar omnium, Vyšetřování), hodně se také mluví o robotech, automatech a umělé inteligenci (Tam, kde slunce zapadá zeleně, Ten, který zůstává nad oběma časy, Rekonstrukce, Vyprávěj Dago), méně pak o lidech a jejich schopnostech (Prognóza, Zpráva, Domek ztracený v kosmu, Cogito ergo sum). Za nejpodařenější povídku považuji Zegalského Poruchu rakety.... celý text
Právo na smrt
1967,
Rex Stout
Hlavní hrdina Stoutových detektivních románů Nero Wolfe je prototypem „Velkého“ detektiva, který neřeší zločiny zběsilou honbou za podezřelými, ale nechává pracovat v prvé řadě své šedé mozkové buňky a svou intuici. Na špinavou práci tu má Archieho Goodwina a Saula Panzera. Požitkář podivínských vlastností, k nimž patří především vášeň pro pěstování orchidejí, přistupuje ke svým případům spíše jako k intelektuální hře, kterou se dobře baví, než ke skutečným násilným zločinům. Proto také ve Stoutových románech jde často, spíše než a kriminalistickou faktografii a vlastní pátrání, o kulisu daného trestného činu a nějaký závažný doplňující prvek. V Právu na smrt je tímto prvkem otázka rasové nesnášenlivosti a segregace bílého a barevného obyvatelstva. Když si chtěl v šedesátých letech minulého století vzít černošský mladík mladou bělošku z dobré rodiny, v očích drtivé většiny Američanů to bylo asi stejné faux pas jako třepat červeným hadrem býkovi přímo před očima. Byla-li dívka zavražděna, kdo jiný by mohl být viníkem, když ne její černošský snoubenec. A právě o tom je Právo na smrt. Brilantně intelektuální, ale pohříchu také hodně statická, kriminální klasika.... celý text
Ostrov stínů
1975,
Giuseppe Dessì
„Sardinie - zelený ostrov dubů a pastvisek, bystřin a kamenných baráčků, ostrov záhadný, uzavřený, hledící s hořkostí na Itálii, která jej spravuje stejně macešsky jako všichni dobyvatelé před ní od Féničanů po Španěly.“ Dessí vypráví životní ságu jednoho muže - Angela Urase a jednoho koutu sardinského ostrova - městečka Norbia. Volně skládá dohromady obrazy a fragmenty, aniž by si činil nárok na autenticitu a všeobsažnost jednotlivých motivů. Nepitvá ani nezachází do přílišných detailů, spíše se nechává nést vlnou volných asociací. Jeho postavy a děje jsou přesto vykresleny ostře a nepřehlédnutelně. Jakmile vyšle šíp, zasahuje střed terče. Křísí minulost a vzývá stíny, přesto nemáte pocit jakékoli archaičnosti. Jeho Ostrov stínů není historickou freskou, přesto podává svědectví o tom, jaká Sardinie byla a čím na přelomu století před světovou válkou žila. Řeklo by se - staromódní román, přesto nesmírně živý a uhrančivý. Pravdou je, že ke konci se osudová Angelova linie už malinko rozplývá v epizodní politické angažovanosti, která nudí… ale kdo je bez chyby, hoď kamenem! Dessího Ostrov stínů si rozhodně zaslouží čtenářskou pozornost.... celý text
Bílá cesta mužů
1970,
Miroslav Hanuš
Hanušova Bílá cesta mužů je variací slavné polární výpravy admirála Richarda E. Byrda na Předsunutou stanici ve vnitrozemí Antarktidy. A stejně jako vzaly za své Byrdovy plány na obsazení základny třemi muži (psychologické a logistické aspekty), i Hanuš ve svém románě používá tuto osudovou okolnost jako odrazový můstek pro rozvinutí své zápletky. Na rozdíl od Byrda však Hanuš posílá na Předsunutou stanici dva muže, meteorologa a psychologa, jejichž vzájemnou interakci pak sleduje až k tragickému vyvrcholení. Byť by se z uvedeného mohlo zdát, že jde výhradně o dobrodružný příběh, odehrávající se v bílých pustinách Antarktidy, není tomu tak. Těžiště románu je spíše v psychologické rovině, když autor analyzuje duševní stavy obou hrdinů, vystavených extrémním podmínkám, a jejich porovnáním se snaží dobrat nějakého smysluplného výsledku, aplikovatelného na celou lidskou společnost. Dobrodružná zápletka se tak stává jen jakýmsi dějovým podkladem, který je překryt vrstvami filozofujících rozprav, do nichž je občas docela těžké proniknout. Z tohoto důvodu je člověk sem tam myšlenkami úplně někde jinde, než na Předsunuté stanici a zmrzlých ledových pláních.... celý text
Není římského lidu
1985,
Jarmila Loukotková
Není římského lidu - v celém Římě není nikoho, kdo by pozdravil svého císaře Domitia Nera, je proto zbytečné, aby město stálo, a může se spálit. Může být nějaká myšlenka obludnější této? Může lidská mysl připadnout na něco hrůznějšího? Jarmila Loukotková nehledá odpovědi, ale předkládá nám barvitý a poutavý obraz Říma za vlády již zmíněného Domitia Nera. Za průvodce nad jiné povolaného nám určila básníka Petronia Arbitera, který v zrcadle vlastních životních zkušeností popisuje svým vzletným způsobem poety a současně znalce lidských duší neblahou Neronovu cestu ke slávě a k prokletí. Není to oslnivá velkolepost davových scén ani zvrácená brutalita Neronova běsnění, co si autorka vybrala za alfu a omegu svého vyprávění. Naopak, zvolila daleko civilnější, ale o to uhrančivější přístup. Vybrala si lidi, nejubožejší z ubohých i ty vysoce postavené, a v jejich osudech kreslí přesvědčivou atmosféru doby, bez skrupulí, bez patosu, ale s notnou dávkou pochopení. Autorčin mimořádný vypravěčský talent a pečlivá příprava pak z takového materiálu vykouzlí knihu, která si zaslouží čestné místo v každé čtenářské poličce.... celý text
