ludek.n
přečtené 3088
Takoví hodní hoši / Mládí
1986,
Patrick Modiano
Nositel Goncourtovy ceny Patrick Modiano nám ve svých dvou románech představuje neradostné mládí poválečné generace Francouzů, kteří se snaží, zatíženi handicapem životního neúspěchu, najít své místo ve společnosti. Jestliže první ze zde uvedených románů je autobiografickou retrospektivou žáků elitní Valvertské internátní školy, v níž nám autor dává nahlédnout do osudů každého jednoho z jejích absolventů, pak román Mládí se soustředí výhradně na peripetie dvojice mladých novomanželů Louise a Odily Memlingových, snažících se vymanit z vlivu lidí s podezřelou minulostí. Co oba romány spojuje je bezbřehá melancholie, nostalgie a děj, jdoucí odnikud nikam. Atmosféra zmaru a absence jakékoli perspektivy dělá z obou Modianových dílek velice neatraktivní čtení. Připočteme-li nekonečně ospalý a utahaný styl, jehož celkové vyznění nesměřuje k žádnému cíli a stává se pouhým organizovaným vrstvením slov, je dojem z knihy více než rozpačitý.... celý text
Vládcové času
1988,
* antologie
Polské povídky, jejichž vznik se datuje do poměrně širokého časového rozmezí od poloviny 60. let až do let 80, zpracovávají různá témata rozmanitými styly. Jsou tu jak humorné anekdoty (Megalomanie; Nenechal jsem se uspat; Miss sektoru), tak i závažná zamyšlení nad údělem a směrováním lidstva (Vítěz; Patent; Paracelsovi žáci). Úroveň povídek je stejně různorodá, jako zpracovávaná témata, od slaboduchých hříček (Bariéra; Model supernovy), až po lepší průměr (Volání na Mléčné dráze; 90.000 miliónů kilometrů od Slunce; Stav ohrožení). Za nejpovedenější kousek a vrchol sbírky považuji Hlavu Kassandry od velmi talentovaného Marka Baranieckého. Celkově mě však tento výběr polské fantastiky o svých kvalitách moc nepřesvědčil a řadil bych ho spíše k těm slabším.... celý text
Andymon
1987,
Karlheinz Steinmüller
Andymon je čtvrtá planeta soustavy Ra, k níž míří plně automatická generační loď se svou posádkou z inkubátoru narozených dětí. Ty během brzdného manévru dospívají tak, aby se v cíli cesty mohli ujmout úkolů, souvisejících se zabydlením planety, kterou však ještě před tím musejí teraformovat k obrazu svému. Steinüllerovi jsou přesvědčiví v psychologické rovině, už méně se jim daří vytvářet napětím sršící dějovou linku. Ono ostatně ani není divu, všechno se tu odehrává v horizontu let a na nějakou bezprostřední akci je jen omezený prostor. Celé vyprávění tak plyne ve svém pokojném ospalém rytmu, zatěžkanému zoufalým úsilím nových andymonských osadníků po úspěchu v duchu velkých budovatelských románů z dob reálného socialismu. Výkřik osamělosti jedince v kontrastu s nadšením uvědomělých mas. Konfrontace a její „sametové“ řešení. Steinmüllerovi andrenalinem šetří, diky čemuž čtenář získává pocit alabastrové sterility a frustrace z nenaplněnosti.... celý text
Nejlepší století
1982,
Karel Blažek
Centrální civilizace v jádru galaxie čítající tisíce planet, tunely času, integrální galaktický intelekt, stanice na Plutu, senzory na Venuši, Zemi, Marsu, Ganymedu, Io a Titanu, k tomu lidi, mutanti a ovos… to vše obsahuje Nejlepší století Karla Blažka. Na první pohled to vypadá na pořádný galimatyáš, ale tak strašné to zase není. Autorovi se vcelku daří dát vší té kosmogenice a telepatii smysl a udržet pevný řád příčin a následků, a to i přes řadu časových paradoxů. Na druhou stranu mi Nejlepší století připomíná tak trochu křivku EKG těsně po exitusu - rovná čára se díky šumu přístrojů ještě občas lehce zavlní, ale nějakou tepovou špičku už by nenašel ani kovaný specialista. Monotónnost textu je jednoznačně největší slabinou jinak povedeného románu. Za mě tři solidní hvězdy s nesmělým náběhem na čtvrtou.... celý text
Když v ráji pršelo
1975,
Jan Otčenášek
Jan Otčenášek si pro svůj román „Když v ráji pršelo“ vybral mladý pár z Prahy, Petra a Ludmilu Kadlecovi, kteří se jednoho dne rozhodnou dát vale pohodlnému životu a současně také všem lákadlům a zábavám hlavního města a vydají se do šumavských hvozdů přeměnit zpustlý mlýn Mölkeových na staročesky vlídné pohostinství a hotel v jednom. Že to nepůjde snadno, je nad slunce jasnější. V ráji totiž prší až příliš často, v zimě tu panují třeskuté mrazy, nemluvě o tom, že v domě není elektřina ani tekoucí voda, na toaletu se chodí do lesa a zatopit v kamnech je nad skromné síly zhýčkaných intelektuálů. Ale věci se mění. Otčenášek si ke ztvárnění boje s přírodou, horskou samotou i vlastní pohodlností vybral styl deníkových záznamů, a trochu překvapivě je píše z pozice ženské poloviny páru. Humorně i vážně, ale vždy s nadhledem. Z každé řádky tepe hřejivé lidství a nezdolný optimismus. Přestože nepoužívá vypjatých konfliktů, stresových situací ani jiných dramatických pobídek, daří se mu udržet dějovou linku sdostatek zajímavou a působivou. Je to takové příjemné čtení, které s věkem neztrácí nic ze své čtivosti.... celý text
V údolí Sacramenta
1975,
Francis Bret Harte
První povídkář amerického západu, velký humorista a učitel Marka Twaina Bret Harte nabízí ve sbírce trefně pojmenované V údolí Sacramenta sedmnáct průzračných povídek z podhůří Sierry Nevady. Jeho „kalifornský povídkový cyklus“ je zřejmě nejhodnotnější a nejoceňovanější součást jeho díla a významný odkaz všem následovníkům. Bret Harte je možná vůbec prvním z píšících autorů, který do literatury uvedl postavu prostitutky (Čarokézská Sally v Štístkovi z Tábora křiklounů). Ostatně ani v dalších svých povídkách se nebál vzkřísit „bídné“ postavy od ožralů, nemytých zlatokopů, dobrodruhů, banditů až po falešné hráče (John Oakhurst v Zavržených z Poker Flatu nebo Harry J. Dimwood v Neteři Frajera Harryho). Zastává se menšin Indiánů a Číňanů (Pohan Wan Li, Tři vyhnanci z Trinidadu) a neváhá dokonce bojovat s přízraky slavných pirátů (Legenda o Čertově skále) nebo přijmout účast ve válce Severu proti Jihu (Zrada paní Bunkerové). Hartovy zápletky mají často velmi působivou a roztomilou pointu, naivně romantické zabarvení a téměř všechny povídky oslňují svéráznými postavami. V údolí Sacramenta je milé, veselé a oddechové čtení pro každou příležitost a jakoukoli náladu.... celý text
Abonent trati U
1968,
Claude Aveline (p)
Francouzská detektivní škola v podání Claude Avelina a případ vraždy ředitele prodejny automobilů značky Gascogne Etienna Taverniera, k němuž následně přibudou záhadné únosy cestujících autobusové linky U. Autor při pátrání po pachateli použil zajímavý trik, když vrhl do hry vedle profesionála - vrchního inspektora policejní prefektury Belota, ještě amatérku - šarmantní a důvtipnou paní Coletovou. Díky tomuto přístupu máme před sebou dva odlišné pohledy na detektivní práci při hledání pravdy, které oba - vzájemně propletené - míří ke stejnému cíli. Oceňuji i ne úplně tradiční Avelinův styl psaní a jeho mistrné mlžení. Přestože nám servíruje jednotlivé indicie případu na zlatém podnose, vždy včas a v plné míře, daří se mu skrývat řešení hádanky po docela dlouhou dobu. I když mu jeho hru těsně před odhalením prokouknete, nijak to neubírá na poutavosti četby. Snad jen to rozsáhlé finální zasvěcení do všech tajů a okolností mohlo být méně polopatické a stručnější, ale v pořádku. Abonent trati U pobavil, a o to tu jde především.... celý text
Myši Natálie Mooshabrové
1977,
Ladislav Fuks
Jako by nestačilo všechno to trápení s nezdárnými dětmi a chytáním myší v domě, v němž žije Natálie Mooshabrová, teď ještě ve společnosti vzrůstá nespokojenost s despotickým předsedou Albínem Rappelschlundem, vládnoucím v zastoupení kněžny vdovy, panovnice Augusty, již však už dlouhá desetiletí nikdo na veřejnosti neviděl. Ospalý začátek; klidné tempo; neustále se opakující, zas a znovu se připomínající motivy; nosná linka, která se tváří jako by se nic nedělo; umdlévající stereotypní dialogy - to všechno připomíná spíš katastrofu, nudu a těžké prodírání se textem, než povzbuzení k četbě a nadšenou oslavu slova a písma. Jenže pozor, Myši Natálie Mooshabrové klamou tělem tak mistrně, že byste mohli odpadnout dříve, než si uvědomíte, jaký sugestivní náboj kniha s sebou nese (o závěrečné fenomenální katarzi ani nemluvě). Pod všemi těmi bizarními symboly, repeticemi, podivnými nápovědami se ukrývá tajemství, všednost a zdánlivá obyčejnost života Fuksových postav maskuje strach, děs a hrůzu. Je to nelehké čtení, které si od čtenářů vyžaduje vysokou soustředěnost.... celý text
Pět kanadských novel
1978,
Gabrielle Roy
Přestože název sbírky pojímá kanadskou literaturu jako globální celek, ve skutečnosti máme před sebou pět vzorků výsostně svébytné, frankofonní quebecké odnože. Jednotlivé prózy jsou navíc chronologicky seřazeny tak, aby bylo poukázáno na vývoj literárního cítění v této části světa. Postupujeme tak od tradicionalizmu Gabrielle Royové a Yvese Thériaulta k moderně Marie-Claire Blaisové a Clude Jasmina. Gérard Bessette pak se svou experimentální Inkubací stojí přesně uprostřed těchto dvou světů. A při vší úctě k jeho novátorské snaze, mi právě jeho text přišel absolutně nečitelný, nudný, nezajímavý, a to jak v příběhu samotném, tak v kompozici a výstavbě zápletky. Oproti něžné a radostné Malé vodní slípce, dramaticky sevřenému a vzdorujícímu Poslednímu přístavu, nelítostně bezútěšným Rukopisům Pavlíny Archandělské či revolučně svobodné a burcující Ethel, která ruku v ruce s teroristou Pavlem bojuje za lásku a štěstí, je Inkubace těžko stravitelným soustem, v němž jsem se ztrácel a marně se snažil pochopit, co vlastně chtěl autor touto avantgardou říci. Sbírka sestavená Evou Janovcovou tak kulminuje od věcí výborných, přes solidní až po extrémně neuchopitelný počin. Vyberte si podle vlastního uvážení.... celý text
Zpráva o třetí planetě
1982,
Arthur Charles Clarke
Zpráva o třetí planetě velikána sci-fi Arthura C. Clarka obsahuje jednadvacet povídek, včetně takových pecek jako jsou Hugem oceněná "Hvězda", vesmírná honička s názvem "Střílejte veverky", nebo veleslavné jupiterovské "Setkání s medúzou", které získalo jak cenu Hugo tak Nebula Award. Já osobně bych k těm skvostům přidal ještě měsíční odyseu "Maelström II" a hororově hravou "... a ozve se Frankenstein". Vědecky erudovanému Clarkovi slouží vesmír jako jeviště, na němž rozehrává své dramatické příběhy s noblesou, lehkostí a precizností, jež by mu mohli závidět všichni, kdo se v žánru sci-fi pohybují. Když si pak odskočí na rodnou Zemi (Devět miliard božích jmen, Kterak se Hercules Keating v orchidej proměnil, Božský pokrm, Kruté nebe), znamená to jenom to, že se od exotických scenérií Měsíce, Venuše, Jupiteru nebo hlubokého vesmíru plného hvězd přesune do méně fantaskního prostředí, aniž by přitom ztratil cokoli ze svého zaujetí a soustředění na dokonale vyfabulovaný problém. Přestože jsou povídky v této sbírce už notně vousaté (vždyť například již zmiňované „Střílejte veverky“ jsou z roku 1949), nic neztratily na své působivosti a stejně jako v době svého vydání dovedou i dnes ohromit a překvapit.... celý text
