ludek.n
přečtené 3088
Kde máte mrtvolu, vy chytráku?
1987,
Radomír Klabal
Povídková sbírka Radomíra Klabala obsahuje 14 povídek, přičemž o žádné z nich se nedá říct, že by ostatní nějak výrazně přečnívala, ohromovala čtenáře nebo ho zavedla do světů, vymykajících se chápání. Žádná se na druhou stranu nepotácí v hlubinách trapnosti a hlouposti. Klabal ve svých povídkách nevytváří komplikované struktury, píše hezky česky, prostě a od podlahy. Jednoduchý nápad, okořeněný často úsměvnou situační komikou, bez prodlení a zdržování dovede k průzračnému happyendu. Ať už se pustí do debaty s mimozemšťany (Nahoru a dolů), zkoumá cizí planety (Záchranná akce), cestuje časem (Já jsem živ na věky, Naprosto přesná minulost, Všechno chce svůj čas), zaobírá se vědou (Vivat feromony, Plochá dráha pomsty), Kde máte mrtvolu), řeší partnerské vztahy (Pás cudnosti, Pomýšlíte na rozvod, Pusinka III) případně otázku mateřství (Petruška, Dalibor a počítač), vždy tak činí s nadšením, lehce a čistě. Pro temná témata tady není místo. Pokud se mě však zeptáte, který kousek byl nejlepší, nedokázal bych vybrat. Všem povídkám bez rozdílu chybí nějaký výrazný element, který by je dělal nezapomenutelnými.... celý text
Skandál v Divadle snů
1988,
* antologie
Sbírka povídek českých sci-fi autorů Skandál v Divadle snů, sestavená na konci 80. let minulého století Vojtěchem Kantorem, je z dnešního pohledu poměrně nevýrazná kolekce průměrnosti, která je navíc až příliš poplatná době, kdy vznikala. Anglo-americká fantastika byla tehdy v českých zemích ještě věcí spíše toužebně chtěnou než čtenou, a tak se Mladá fronta pokusila zúročit vše, co se alespoň vzdáleně podobalo sci-fi. V nedělní příloze novin nebo v magazínech typu Zápisník by povídky zde uvedené nejspíš žádnou škodu nenadělaly, ale takhle pohromadě je to přehlídka české vědecko-fantastické bídy. Snad jedině Pecinovského Šestá kniha Mojžíšova a Neffovo Tak alou do ráje by snesly přísná měřítka dnešního poučeného čtenáře, zbytek se pohybuje někde mezi úsměvnými blbůstkami (Hvězdné lásky, Maléry přicházejí z kosmu, Dítě dr. Jedelského) a vyloženými propadáky (Budoucnost 1 500 000 let, Móda budoucnosti, Vrah má jméno Itsumita…)... celý text
Klub sebevrahů (9 povídek)
1977,
Robert Louis Stevenson
Jako dobrodružné, tajemné a romantické by se daly označit všechny krátké prózy z této Stevensonovy sbírky. V čele samozřejmě stojí titulní triptych o fantastických a šlechetných činech prince Florizela z Bohemie s názvem Klub sebevrahů. Na paty mu dýchá makabrózní a veleslavná novela Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda, která podle mého určitě patří do zlaté síně slávy světového literárního dědictví. Zbylé kusy už nejsou tak výrazné a zapamatováníhodné jako výše zmíněné počiny, přesto jsou i po té spoustě let, která uplynula od jejich prvního uveřejnění, stále čtivé a přitažlivé. Svár svědomí a viny (Markheim, Kumpáni, Pavilón na písčinách), otázka mravního přikázání „nepokradeš“ (Franchardský poklad) či jihomořské ztrestání podvodných obchodních praktik (Falesánské pobřeží) dokáží přitáhnout čtenáře jak vlastním příběhem, tak svým stylistickým zpracováním. V tomto ohledu si úctu jistě zaslouží i překladatelé - Jarmila Fastrová, Břetislav Hodek a Jaroslav Hornát, kteří každému kusu vtiskli pel jedinečnosti. Klub sebevrahů je výběr, k němuž se člověk může donekonečna vracet a stále objevovat něco nového.... celý text
Opojení z proměny
1986,
Stefan Zweig
Zweigovo Opojení z proměny je moderní poválečná variace na pygmalionské téma, které však zachází ještě hlouběji do struktury sociálního uvědomění a hledá více než překvapivá a neobvyklá východiska. Z plaché, nesmělé a zakřiknuté poštovní úřednice Kristiny Hoflehnerové se ze dne na den stává vitální, sebevědomá a okouzlující mladá dáma, která ve švýcarském lázeňském středisku na potkání láme mužská srdce a svou naivní bezprostředností rozehřeje dokonce i duše zasloužilých starých pánů. Jak už to však v podobných případech bývá, nic netrvá věčně a pád bolí tím více, čím výše se vystoupí. Návrat k všednímu životu (zvláště pokud je bídný a nanicovatý) nikdy nebývá snadný, ať už se na to člověk dívá jakoukoliv optikou. Dokud Stefan Zweig buduje příběh v těchto intencích, nemám žádné výhrady. S příchodem ztroskotance Ferdinanda Farrnera však dochází ke změně, vyprávění se otáčí proti větru a těžkne. Do soukolí stroje se dostává písek a s každou další otočenou stránkou se z hodnocení odlupuje jedna hvězda. Nic proti otevřenému konci, ale závěrečný Farrnerův pamflet je skutečné utrpení.... celý text
Tři minuty ticha
1975,
Georgij Vladimov (p)
Georgij Vladimov nás ve svém dobrodružném románě Tři minuty ticha zavádí na palubu rybářského trauleru, který se vydává na svou dost možná nejdramatičtější výpravu do severních ledových moří. Hned zkraje je potřeba říci, že tohle rozhodně není žádná salónní literatura, plná pěkných slov, nýbrž syrové a opravdové vyprávění, z něhož čpí smrad nemytých námořníků, rybina a moře na sto honů a možná ještě dál. Dokud se společně se Seňkou Šalajem pohybujeme po přístavním molu a opíjíme se v místních putykách, můžeme ještě krčit odporem nos a pochybovat o autorově příčetnosti, jakmile se ale stařičký rozklížený Skokan vydá na moře, je konec úšklebkům i útrpnému pobzukování. Příběh se na vás vyvalí jak přílivová vlna a bez pardonů vám dá přes hubu. Slavná Melvillova výprava za bílou velrybou vypadá z pohledu posádky Skokana jako procházka růžovou zahradou. Krev, pot a slzy… v reálném provedení bez brýlí a bez berliček. I na lásku se dostane, ale na romantiku rychle zapomeňte. Samozřejmě nebyla by to ruská literatura, aby nezaznělo nějaké to „vlast si to žádá, vlast to potřebuje“, ale onen fámulus reálného socialismu a třídního cítění se kupodivu netlačí do popředí a nedeklasuje dějovou linii, ať už si pan Sekera o tom v doslovu žvaní cokoliv. Tři minuty ticha jsou prostě dobře našlápnutý dobrodružný příběh se vším všudy.... celý text
