marlowe
přečtené 2213
Padesát odstínů šedi
2012,
E. L. James (p)
O tomhle bestseleru jsem si přečetl už tolik rozporuplných názorů, že jsem se rozhodl udělat si na něj svůj vlastní názor. (Mimo záznam bych rád podotkl jediné: coby propagátor a vášnivý čtenář detektivek, tedy žánru z těch spodnějších pater literatury, jistě nemohu být ani náhodou považován za literárního snoba.) Nuže: Do stránky 81 (román jsem si stáhl do čtečky, v níž mi zvolený formát knihu rozporcoval do 1 063 stran – což uvádím z důvodu lokalizačních údajů viz níže) se mi dařilo nepřeskakovat. Sice mě to stálo hodně sil, ale chtěl jsem dát autorce šanci. Potom už to dál nešlo. A tak jsem zapojil znalosti Gruberovy metody rychločtení a postupoval kupředu přískoky po odstavcích. U věty „Každičká molekula mého těla škemrala o jeho polibek“ jsem to už chtěl vzdát, ale nakonec jsem dokázal krizi překonat. Na straně 265 došlo k poměrně dramatickému zvratu – totiž k prvnímu polibku ve výtahu. Tenhle dějový zlom opravdu stál za to, protože pan Grey zneužije okamžiku, kdy z hrdinčiných úst „unikl překvapivý sten“, zcela podle využil situace a „jazykem se zkušeně vkradl dovnitř.“ Přibližně o sto stran později, zápletka znovu děsivě vykulminovala a autorka mi tak opět znemožnila se čtením seknout. Tady je to inkriminované místo: „,Prosím, Ano, dovolíš mi se s tebou pomilovat?´ ,Dovolím,´ vydechnu.“ A tak jsem pokračoval dál. Nakonec jsem to vydržet až někam do strany 400 (do první skutečné erotické scény – proboha, to to trvalo!), než jsem to definitivně odpískal, knize přisoudil konečné hodnocení ODPAD – a s úlevným „zavzdycháním“ ji ze čtečky vymazal! Autorka zjevně patří k lidem, kteří si myslí, že dobrý román dělá pestrost uvozovacích sloves. A tak, jak bezradně škobrtáte textem, narážíte jako v zrcadlovém bludišti na donekonečna se opakující přízraky všech těch zhůvěřilostí typu „zakoktám“, „zamumlám“, „zahučím“, „zakňučím“, „zuřivě zamrkám“, „hlesnu“, „zahlaholím“, „nadskočím“, „zakuňkám“, „zakřením se“, „zaskřehotám“, „vykviknu“, „špitnu“ atd., atd., atd… až vám z toho začne naskakovat vyrážka. Připadáte si, jako když projíždíte v plechovém vozíku strašidelným hradem někde v lunaparku, kde vás za každou zatáčkou vyfackuje neviditelná ruka. Mně osobně tohle dohánělo k naprostému šílenství. Do toho všeho hrdinové stále „zvedají obočí“, „červenají se“, „zardívají se“, „propadají se studem do země“, „zajíkají se“, „jsou paralyzováni okolní scenérií“, „neklidně poposedávají“, „snaží se zklidnit rozjitřené nervy“, a vždy jim to chvíli trvá, „než se vzmohou na slovo“ – což se střídá s neustálým hrdinčiným sebepovzbuzováním typu: „Dýchej, Anastasie,“ „neomdlévej, Anastasie,“ „vzmuž se, Steeleová“ atd. Jak proplouváme dějem, obklopuje nás všudypřítomná „jiskřící atmosféra“ a hrdinčin věčně „rostoucí tep“ či „vzrušený dech.“ S podobně břitkými postřehy se skutečně setkáváte na každé stránce. A když se to opakuje po tisící prvé, začnete litovat jenom dvou věcí: že s vámi autorka nesedí v jednom pokoji a že nevlastníte střelnou zbraň. A ještě jedna poznámka na okraj. Nevím, jestli bych dokázal nalézt hrdinu méně protivného, než je slovutný pan Grey. Kdykoli se mu „zavlnily rty“ nebo když na hrdinku „teple pohlédl“, měl jsem chuť sáhnout do baru pro něco ostřejšího. A když vypravěčka plaše prohlásila: „Je tak krásný, že se mi z toho zastavuje srdce,“ nelenil jsem a došel si zavdat rovnou z flašky. Sečteno a podtrženo: Při četbě jsem si připadal jako Andy Dufresne, hrdina Kingova románu Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, když se po opuštění své cely po břiše plazil mezi výkaly v šachtě shawshankské kanalizace. Kdesi jsem četl (nevím, je-li to pravda), že dneska křížovky do časopisů a novin už „vyrábějí“ počítačové programy. Stejně sterilně NIJAK na mě působil i text románu. Jako kdyby ho sestavoval kompjútr. Jako kdyby z databáze podle jakéhosi algoritmu někdo vyzobával univerzální provozní řeči typu „Jak ses vyspala?“, „Co si dáš k pití?“, „Co máš dneska v plánu?“ a ty zcela náhodně promíchával se zmínkami o „jiskřící autmosféře,“ „podlamujících se kolenou“ a o „pohybech očních víček kopírujících rytmus hrdinčina srdce“. P.S.: Někomu se může zdát podivné, že jsem nehodnotil příběh, ale pouze „jazykovou stránku“ knihy. Důvod je zcela prostý: Ač jsem přečetl více než třetinu románu, na žádný příběh jsem nenarazil.... celý text
Bestie z Tamberku
2007,
Jaroslav Velinský
Velice solidně napsaná detektivka, asi lepší, než první díl této „Discretovské“ série. Kdo trochu zná současnou nadprodukci české krimiliteratury (stačí podívat se např. na ediční plán nakladatelství Moba) , musí mi dát za pravdu, že Velinského detektivky tvoří špičku peletonu – nemají-li před ostatními dokonce několikaminutový náskok…... celý text
Cestou dračích lodí
1989,
Jaroslav Velinský
Docela solidně napsaný dobrodružný příběh pro mládež. Tenhle typ knížky asi nelze hodnotit běžnými "literárně-kritickými" měřítky, nicméně ty 3* si zaslouží. Když už pro nic jiného, tak pro ten netradiční námět...... celý text
Čenž
2005,
Jaroslav Velinský
Stejně jako u jarina58 byla tohle také moje první „Finkovka“ – a první kniha od Velinského vůbec… A byl to šok. Něco jako probuzení z hluboké hibernace. Oáza na poušti, pramínek živé vody uprostřed bídy současné české detektivky. Klobouk dolů, pane Velinský!... celý text
Mrtvý v Terčině parku
2012,
Jiří Slavíček
Detektivka, která se prostě nepovedla. Tady je několik nejzávažnějších prohřešků. 1.Autorovi obecně chybí cit pro jazyk. Prkenné dialogy (nepamatuji se, kdy jsem narazil na horší) natolik šustí papírem, že se ani nemůžete na vlastní příběh soustředit. Promluvy postav oscilují někde mezi parodií na hry Járy Cimrmana a pracně nabiflovaným výkladem průvodce-začátečníka někde na zámku druhé kategorie. Takhle přece nikdo nemluví, pane Slavíčku… 2.Nepříjemné je časté opakování týchž slov v jediné větě (prohřešek, který nám už v páté třídě paní učitelka zdůrazňovala výraznou červenou vlnovkou). A naprosto šokující je časté opakování TÝCHŽ INFORMACÍ – jako by jejich sdělovatelé byli dementní a nepamatovali se, co už řekli před chvílí (Jeden příklad za všechny: Str. 156, rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím teď v limitu najezdit tisíc kilometrů, aby mi uznali garanční prohlídku.“ Str. 163, týž den, pořád ještě rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím najezdit do příštího měsíce tisíc kilometrů, do servisní prohlídky.“Atd., atd.) Tohle by si vážně zasloužilo odebrání spisovatelské licence… 3.K nepřežití je množství stránek nejspíše opsaných z dějepisu pro střední školy. (Ono – mezi námi – umístění rádobyvzdělávacích pasáží do detektivky je samo o sobě vražedný nápad!) Tahle „dějepisná školení“ totiž trochu připomínají reklamní vstupy na komerčních televizích, kdy vám v nejnevhodnější chvíli přeruší film sdělení typu „Dočista do čista“! 4.Autor nedokázal zharmonizovat pasáže, odehrávající se v současnosti (psané kurzívou) se zbytkem knihy, která popisuje události v roce 1955. Kdyby, kruci, alespoň to detektivovo vzpomínání bylo odvyprávěno v Ich-formě, mohly se ty dvě nesourodé části alespoň trochu jedna druhé přiblížit… 5.Dlouho jsem váhal mezi jednou hvězdičkou a „Odpadem“. K udělení „čisté nuly“ mě nakonec přimělo „ideologické vyznění knihy“. Protože takhle obdivně o práci pohraničníků mluvil naposledy v dobách nejtužší normalizace pan Kalčík blahé paměti. Je to vůbec možné? Čtyřiadvacet let po revoluci? "Narušitelé" jsou v autorově podání jacísi neuchopitelní lidé, kteří se útěkem za hranice snaží za sebou spálit všechny mosty – a hrdinní pohraničníci se jim v tom, nasazujíce vlastní životy, snaží zabránit… Resumé: Nečíst, vyhnout se velkým obloukem!... celý text
Holčička, která měla ráda Toma Gordona
2000,
Stephen King
Sečteno a podtrženo: Jestli Stephen King něco OPRAVDU umí, potom je to „otevírání příběhu“: „Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat. Trisha McFarlandová to zjistila, když jí bylo devět let. V deset hodin dopoledne začátkem června seděla vzadu v autě své matky, na sobě měla modrý nadhazovačský dres Red Sox (s číslem 36 GORDON na zádech) a hrála si s panenkou Monou. V půl jedenácté zabloudila v lese. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila se neříkat si Tohle je vážné, tohle je moc vážné. Snažila se nemyslet na to, že když se lidé ztratí v lese, někdy se jim může něco stát. Někdy i umřou. A to všechno jenom proto, že se mi chtělo čurat, pomyslela si…“ Hotovo dvacet. Žádné zbytečné řeči, jenom několik rychlých tahů štětcem – a okamžitě víme, na čem jsme. V expozici (neboli v disciplíně zvané „Vstup na scénu“), je King nepřekonatelný. Dokonce i ty knihy, které se mi nakonec nelíbily, mají skvělé, strhující začátky – a za to, že se nakonec „nepovedly“, může jen a jen Kingova slabina v občasné neschopnosti ukáznit se, „ukočírovat“ svoji obrazotvornost. Premisou Kingových příběhů (jak se o tom zmiňuje ve své knize „O psaní“) je odvěká otázka: „Co by se stalo, kdyby…?“ V tomto konkrétním případě tedy: „Co by se stalo, kdyby devítiletá holčička zabloudila v lese?“ Možná šlo o sázku, možná Stephen tenhle nápad uchopil jen jako takovou frajerskou výzvu: Dokázal bych napsat dvousetstránkovou knihu o děvčátku, které sejde z cesty a ztratí se? Byla-li to sázka, potom ji vyhrál. Druhou věc, kterou King ovládá, je schopnost vyprávět příběh neskutečně šťavnatým jazykem. Ať mluví o čemkoli, dokáže to napsat čtivě a s ohromnou chutí. Kingovy knihy mi ze všeho nejvíce připomínají babiččinu vánočku, plnou rozinek a mandlí. Každým kousnutím, každou přečtenou stránkou, narazíte na několik lahodných kousků. (Třeba: „Letos se mu začaly objevovat uhry a na čele mu svítila čerstvá úroda.“ Nebo: „Když jí znovu u obličeje zabzučel komár, prudce ho zaplácla a spokojeně se zadívala na drobnou krvavou šmouhu na dlani. "Myslel sis, že nemám nabito, co, parťáku?" pronesla.“) Jinak než pojmem „šťavnatost“ to vyjádřit nedovedu. V tomhle má King hodně společného např. s Chandlerem. Protože je to radost, nečíst jenom proto, abychom se dozvěděli, jak příběh dopadne, ale také proto, abychom si „pochutnali“… O přednostech jsem toho napsal hodně, k záporům jen dvě kusé poznámky. 1) Někde vzadu v hlavě mi doteď bzučí dotěrná otázka: Proč tak chytrou holku (že chytrá je, dokazuje po celou dobu své anabáze) hned v prvních minutých bloudění nenapadla ta nejlogičtější myšlenka: „A což takhle zkusit vrátit se na to místo, kde jsem sešla z cesty?“ Já vím, autor se nám to tam snaží vysvětlit, ale přesto… (Ostatně, jak vidím, totéž napadlo i Coonana…) 2) Po strhujícím začátku se tempo postupně zvolňuje – a po půlce jakoby autorovi už začínala docházet munice. A za nepříliš vydařený považují i celý ten trochu „ne až tak úplně uvěřitelný“ závěr knihy. Rozhodně jsem čekal NĚCO VÍC. Taky proto ta jedna hvězdička dolů.... celý text
